Tak rotentokrát se rozhodlo stávkovat ísmeno P. Můj netbook asi žádá o ředčasný důchod, jiné vysvětlení ro jeho churavění nenacházím - byť má matinka by tu hned rozjela řednášku, jak se k němu chovám. Ale rotože zde není, můžeme se bez prostojů vrhnout na dalších pět lednových dní.
čtvrtek 16. ledna
Po probuzení prolítnu net. Objevuju fotku, která mi evokuje častou potřebu mých vysokoškolských vrstevníků: zdokumentovat se se závěrečnýma pracema, ano těma zbytečnýma slátaninama o čtyřiceti stránkách a výše, v rukou a výsledek umístit na web. Jenže tohle je jiná. Na fotce je člověk, který se ze školy zdejchnul před maturitou a jeho "diplomka" nemá desítky stránek ale třináct písniček. Jóóó, Leiva s Pólvorou, tím pokladem, který mi již brzy bude dělat den a noc hezčí. Už aby ten 28. leden byl tu! Do školy se dnes vyloženě těším. Nejenže mě čeká zajisté bezvadná Didaktika, ale hlavně poslední hodina Psychologie. Chápete? Poslední rovná se Již nikdy víc! Španělsky Jamás! Olé! Cestou na fakultu se stavuju v El Corte Inglés pro cédéčko Rebecy Jiménez, na jejíž druhý koncert jdu večer. Má krásný papírový přebal, žádnej plastovej hnus. Na Didaktice se mi povedlo rozesmát vyučující. Ptala se mě, jak jsem na tom s angličtinou – to proto, že několik spolužáků si ji pro dnešek zvolilo do svých aktivit. Tak jsem jí popravdě přiznala, že anglicky jsem se učila deset let, něco si pamatuju a rozumím, ale rozumět fakt nechci, neb je to ohavný jazyk až hrůza. "Rozumí, ale rozumět nechce, chachacha." Mně to teda nijak vtipný nepřijde, ale Isabel to pobavilo. Nudnou Psychologii jsem si krátila listováním v sešitě, do kterého si píšu veškeré výdaje, a rozhodla jsem se při té příležitosti spočítat, kolik "Princátek" jsem tu do sebe obrátila. Mimochodem už jsem se Vám chlubila, že jsem víc jak tři týdny "čistá"? Ano, ano. Poslední (dvacáté!!!) balení jsem spořádala krátce před Vánocema. Nicméně kdybych je nežrala vůbec, vlastnila bych teď takovou postavičku, že bych mohla fotit pro Playboy. Víte, co to znamená? Ne, nemluvím o nahotě ani o prestiži. Mám na mysli ty zatracený prachy, za který bych si do Madridu lítala, jak by se mi zlíbilo. Po hodině si mě ještě bere na slovíčko Irene. Prý jí chybí jeden můj vypracovaný úkol. Pozor, nedejte se zmást jak já. Irene nemluví o té individuální práci z října, kvůli který jsem se vyhýbala následným třem přednáškám. Vadí jí, že jsem nesplnila první skupinovou aktivitu. Pravda, sotva jsem se na ní mohla podílet, když jsem na tento předmět zapsaná až od druhého říjnového týdne. Proto vymyslela "úžasný" řešení. Stačí, když to zpracuju sama, během února po návratu do Čech. Nevadí, že tomu nerozumím. Nevadí, že tam píšu slátaniny. Nevadí, že mě to stojí spoustu času. Hlavně, aby systém hlásil, že úkol byl odevzdán. To, že jsem se nezmohla na víc než pouhé odkejvání s mou nízkou úrovní mluvené španělštiny fakt nesouvisí. Z fakulty jedu na byt busem. Ne, nezlenivěla jsem, ani mi nevypověděly službu mé nožičky. Pouze odlet domů je za dveřma a já spojem C1 ještě nejela. A jak se to zase dnes hodilo. Hrozně foukalo, cestou do školy jsem slušně prochladla, takže prohřívat si víc jak hodinu ledviny na zadním teplém sedadle byla trefa do černého. Byť se během jízdy setmělo, překvapilo mě, jak dobře se orientuju a co už jsem všechno prošla. Na bytě jsem do sebe rychle vyklopila večeři. Nevím, jestli je místní doprava tak pomalá nebo mé nožičky tak rychlé, ale ten autobus mi žádný čas neušetřil. Před odchodem jsem si ještě stihla poslechnout ono Leivovo Vértigo. A musím říct, že ze všech zatím uveřejněných písniček z Pólvory, se mi tahle líbí nejvíc. Nádherný hudební večer pokračoval v Búho Real. Koncert Rebecy byl famózní. Pro dnešek zvolila super repertoár a já si kromě krásného kulturního zážitku odnesla i podepsanou desku.
pátek 17. ledna
Dnešek převážně vyplňuju vymýšlením aktivity na Didaktiku. Původní plán nechat spolužáky popisovat fotky českých osobností na základě prvního dojmu a až pak jim odhalit, o koho se jedná, krachl. Materiály jsem už měla připravené, stačilo, aby mi je Marcelka dovezla. Ale protože se nakonec vrátí až v úterý večer místo pondělka, je třeba improvizovat a rychle vytvořit něco jinýho. Nakonec zvolím falsos amigos/"falešné kamarády", jak se říká slovům, která se v češtině i španělštině píší a čtou stejně, ale ve významu se rozchází. Například naše ROPA a TETA je pro Španěla OBLEČENÍ a PRSO. :-) Abych neseděla celý den doma, napadlo mě jít do kina. Naštěstí jsem se Inmy před odchodem optala, jak to tu chodí s dabingem. Když jsem zjistila, že kina, kam jsem měla namířeno (protože je doporučovali Rubén Pozo a Quique González, jak jinak) jsou vyhlášená promítáním filmů v originálním znění, chuť mě přešla. Fakt nebudu v Madridu poslouchat tři hodiny nějakou stupidní angličtinu. K večeru se rozhodnu popadnout noťas a aspoň zajít smolit maily do mého oblíbeného Santanderu, kde si při té příležistosti dám něco k večeři. Po tradičním zoufalém několikaminutovém přemítání nad jídelním lístkem si nakonec řeknu o obloženou bulku, čaj s citrónem a mléčnou rýži jako dezert. Zatímco ta houska byl horor, pokud jde o konzumaci, rejžička byla neskutečná lahůdka! Protože mi nevím z jakého důvodu v Santanderu nenastartoval net, mohla jsem se po půl hodině vydat domů, aniž bych napsala čárku. Na Atochu jsem to vzala přes Café Madrid, abych si ověřila jejich nevypočítatelnou otevírací dobu. Tentokrát byly rolety vytaženy (a já napapaná!), čili jsem tam do sebe konečně (a bez obav) obrátila dvojku bílýho a aspoň problém s Leivovým vínem mohla považovat za vyřešený. Ovšem pokud se nepletu, Leiva si tam dřív dával ještě gin tonic, což se mi ne zrovna hodí. Ten si totiž chci dopřát v baru Cava Baja 5. Doma se přesvědčím, že mě paměť klame. Noci v Café Madrid trávil se skleničkou daiquiri. Ale to je taky malér, protože na to se chystám do baru Cock, neb právě tam se jimi proléval Quique González, když psal songy na svou pozdější desku nazvanou -jaký div- "Daiquiri blues". Tak a co teď. Sedím u stolu s diářem v ruce a snažím se vytvořit si chlastací harmonogram. Dny a finance ubývají, neprozkoumané bary mých oblíbených španělských hudebníků naopak. Ach jo, to jsou mi starosti hodné studijního pobytu. Doufám, že už Vás záměr publikovat megaemaily dávno přešel! Pokud ne, přečtěte si předchozích deset vět ještě jednou. A nahlas. Snad to zabere. :-)
sobota 18. ledna
Dnes jsem pokročila s návrhem didaktické aktivity. Do toho jsem objevila skvělou reportáž z pradávných časů Perezy a ještě se mi podařilo rozluštit významy spojení "tal para cual" a "hacer luz de gas". Hned člověku ty písničky dávaj větší smysl. :-) Nachystala jsem si hromadu věcí na praní a pustila se do něj. No a aby ten dnešek byl přeci jen trochu kulturní, napadlo mě, že bych mohla zajít na "Gran Familia Española", jedinej španělskej film z nabídky Renoiru na Plaza de España, který má v oblibě Juan Diego Botto. Když jsem tedy přehodila prádlo z pračky do sušičky, vydala jsem se na procházku do kina. Tam jsem si vystála obří frontu, krátce před zakoupením vstupenky se dověděla, že je vyprodáno a mohla jít na procházku domů. Vychytala jsem totiž nějakej akční den, kdy se promítá skoro zadarmo. Ale vysvětlujte Španělům, že vy letíte za dva týdny domů a potřebovala by jste to vidět teď. Tolik sobota. Kdybych nebyla líná a skrblík, mohla jsem si zajet na sever Madridu do FNACu na poslední koncert Vikxieho, ale nalhávám si, že si přece nebudu kazit zážitek ze začátku roku v Búho Real, kterej FNAC překonat prostě nemůže.
neděle 19. ledna
Probouzím se do vyhřátého pokoje. To je tím, že tu na víkend zůstala Emechota. Jak je z jihu, má evidentně potřebu udržovat podobnou teplotu i v Madridu. Ještě v posteli si pouštím songy doporučované na Facebooku Césarem Popem (Leivův klávesista) a NePrasákem Dani Flacem (Leivův nic :-)). V mailu mi záhy přistanou Martiny poznámky z Mluvky. Odhaduju to na takových padesát stránek. Když se soubor celý načte, hlásí jich Word 99. Ani se nesnažím přepočítávat, kolik bych jich musela za den projít, abych to do zkoušky stihla alespoň přečíst, a dokument pro klid svědomí zavírám. Je potřeba se učit na zítřejší test z Psychologie čili to znamená co? Ano, vrhnu se na úklid – nejdřív pokoje, pak kuchyně a ještě za Begoñu zametám chodbu. Toho si všimne Emechota a ubezpečuje mě, že Begoñu za stav chodby pěkně sprdne. No, už vidím jak jí "Pepi" něco vytýká. Mimochodem, když jsem odcházela (do Javierova baru přes Alcalu, neb je neděle a navíc zkouška je AŽ zítra), kuchtila u sporáku cosi, o čem mi vzápětí prozradila, že se jedná o speciální pokrm z mouky a vody, který na jihu dělají vždy, když prší. Pobavila mě představa, jak by pak musel vypadat český podzimní jídelníček. Nevím, jestli to jídlo mělo déšť uctít nebo zahnat, každopádně dnes na procházce Alcalou nespadla ani kapka. Paráda. Směr Olympijský stadion jsem to vzala přes Avenida de Guadalajara a Las Rosas, odkud byl krásný výhled na letiště. U Javiera jsem si dnes řekla jen o malé pivo. Když jsem prolítla celý El País a chtěla platit, zrovna telefonoval. Čekání mi zkrátil naservírováním dalších tapas, té bramborové mňamky se slaninou a druhým pivem, to vše opět na jeho účet. Mohla jsem se rozčilovat, jak jsem chtěla, ale bylo to marný. Tak moc je "Javi" milý. :-) Domů se rozejdu na opačnou stranu než je Atocha. Ano, dvě malá piva jsou na mě moc, přesto do Alamedy mířím záměrně. Prostě nedojít Alcalu do konce by bylo jako nejít ji vůbec. A to se nedělá. Plán učit se něco málo aspoň před spaním mi po příchodu na byt zhatil článek ze Sony. Přibližuje obsah Leivovy Pólvory a číst ho je jak pročítat si menu v restauraci se třemi michelinskými hvězdami.
pondělí 20. ledna
Hodina velkého t(r)estu se přiblížila. Zúčtování je tu. Uvědomila jsem si, že na bytě se stejně prd naučím, takže noťas přihazuju do vinylky a prezentace z Psychologie si projdu při čekání na zkoušku. Test mě čeká o půl pátý, Mluvka to zabalí kolem půl třetí čili ty dvě hodiny aspoň využiju smysluplně. Cestou mě zdrží nějaká demonstrace blokující chodník před Ministerstvem zemědělství, navíc se ještě stavuju v Carrefouru pro dvě Milky – jednu beru pro sebe jako odškodné za zkoušku (odměny se týkají těch, kteří se na ně pilně učí) a druhou pro Martu za zaslané poznámky z Psychopatologie. Když se vydám nějakýma uličkama v Huertas směr Sol, neskutečnou náhodou objevím to, co marně hledám už od září. Přesně v den, kdy jsem do Madridu přiletěla -4.září- totiž Leiva sdílel na Twitteru fotku ze čtvrti Huertas, jak na zdi jednoho domu narazil na úryvek z písně "Madrid" od Perezy. Teď už i já konečně vím, kde se "Eres mi rincón favorito de Madrid..."/"Jsi mé oblíbené zákoutí Madridu..." nachází! Na Mluvkovi dnes pozor nedávám, budiž mi omluvou, že jeho výklad nahradily referáty spolužaček, které v testu nebudou. Navíc mám mnohem důležitější starost. Nemyslete si, že mluvím o šprtání se Psychologie last minute, ty prezentace mám otevřený jen aby zakryly internet, na kterém každých 5 minut aktualizuju Leivovy stránky, protože dnes má odtajnit termíny dalších koncertů, Madridu nevyjímaje. Po Psychopatologii se zašiju v rohu chodby s počítačem s tím, že teď mi už nezbývá nic jinýho než se učit. Jako motivaci si pouštím do sluchátek jeho klip "Terriblemente cruel" (v překladu "Strašně krutý", jak příhodné!). Do konce ho nedokoukám, protože mi po minutě zdechla baterka. A nabíječku jsem nechala na bytě. Víte, co to znamená??? Nemám se z čeho učit, respektive, z čeho si pro klid svědomí alespoň číst. Uvážím-li, že mě za hodinu a půl čeká zkouška, na kterou jsem si nebyla schopná přečíst ani těch pět pitomejch prezentací, nezbývá mi, než si prozpěvovat, jak je to "strašně blbý". A jít se projít. To jo, čerstvej vzduch, vycházka a v uších ipod mi zaručeně pomůžou. Neříkám, že ke složení zkoušky, ale k překonání blbý nálady rozhodně. Navíc Marta dnes na Mluvku výjimečně nedorazila, takže obě krávy Milky jsou moje. Blbou náladu by v takový chvíli měl jen diabetik. Na fakultu se vyvenčená a přecpaná čokoládou vracím přes Ciudad Universitaria ve čtvrt na pět. Dojdu do 4.patra, kde sídlí Irene (a odkud je parádní výhled! aneb Kristýnka se nezapře) a se dvěma spolužáky čekám na test. Když dostanu stejnou verzi jako ostatní, začíná mi docházet, že jsem celkem v háji. Slušně řečeno. Testové otázky jsou nejen šíleně dlouhý, ale i šíleně těžký. Ještě, že jsem se neučila, protože to, co bych si snažila narvat do hlavy, tu stejně není. Irene mě několikrát ujišťuje, že pokud něčemu nerozumím, stačí říct, takže pořád říkám, že nerozumím sociální pedagogice nikoli cizímu jazyku. Mám chuť zaškrtat odpovědi jak piškvorky a vypařit se ze třídy. Nakonec volím jinou taktiku. Vysedávám nad testem tak dlouho, dokud ostatní neodejdou. Když zůstanu v učebně sama, Irene si ke mně přisedne a projíždí se mnou většinu otázek, přičemž se mě snaží dovést různými náznaky ke správné odpovědi. Nevím, z čeho jsem znechucená víc. Jestli z toho, když přizná, že ten test na mě musel být opravdu těžký, ale ona nenašla chviku na vytvoření lehčí varianty anebo když na vlastní kůži zažiju tohle směšné fungování Erasmu, které jinak onu chvályhodnou myšlenku poslat studenty do ciziny, totálně shazuje. Evropská unie chce vidět, že jste předmět splnila. Jakým způsobem a co vám to (ne)dalo je všem úplně šumák. Kromě mě, zdá se. Po téměř dvou hodinách prchám z fakulty. Irene se ale se mnou ještě loučí pěkně pusou vlevo, pusou vpravo a přáním všeho dobrého. Jako ona je to moc fajn ženská, to říkám od začátku. Ze všech mých tří vyučující byla ke mně milá hned od první chvíle. Ale ta sociální pedagogika, ta pitomá sociální pedagogika, to je peklo. Ale něco ten pocit, že jsem jinak v Madridu jak v sedmém nebi, prostě vyvažovat musí. :-) Vzhůru na byt. Dnes mám v plánu projet si trasu autobusu číslo 2, což znamená dojít do ulice Guzmán El Bueno a vystoupit na konečné Manuel Becerra. Odtamtud to domů nemám daleko a kromě toho, musím se při cestě stavit v nějakém papírnictví pro čtvrtky na mou zítřejší didaktickou aktivitu. Nakonec vlezu do knihkupectví, které jsem prošmejdila při jedné Alcale a vím, že v suterénu mají kancelářské potřeby. Obyčejné bílé tvrdé "á čtyřky" nenacházím, ale poradím si jinak. Popadnu tři fialkové tvrdé desky, které přestřihnu a šest potřebných papírů budu mít tak jako tak. Doma počítač hned připojuju k elektrice, přečtu si gratulaci od Ireny, že jsem testem prošla a zkoušku tedy úspěšně složila, oddechnu si, v přehrávači si nastavím písničky od Daniho Flaca, Xoela Lópeze a mých dalších oblíbenců a pouštím se do výroby kartiček s falešnými kamarády. Jak mně ta kreativní práce chyběla! Neuvěřitelně mě to přepisování, zvýrazňování, vystřihování a vybarvování baví. Když si chci znovu pustit Daniho (ne)prasácký hit "Corazón en bancarrota", všimnu si, že Leivův Twitter hlásí nový příspěvek. Uááááá: Stalo se něco nečekanýho!!! Týden před oficiálním vydáním je od teď Pólvora k dispozici zdarma k poslechu na Itunes. Dani, sorry, ale "Corazón" vem čert. To, co se člověku přihodí jen párkrát za život, tedy ten neopakovatelný pocit před prvním přehráním nové desky vašeho idolu, je z ničeho nic tu. Tohle je poslední okamžik, kdy z písniček znáte jen názvy. Odteď už budou mít konkrétní hudební podobu. No a co dodat? Leiva nikdy nezklame. :-) Do toho všeho mi v mailu přistál další email od Vás. Jak Vy všechno stíháte mi je vážně záhadou! Děkuju za (neadekvátní!) komplimenty a Vaše info z domova!
Protože vše vyšlo tak, jak jste mi přála, čili jak jsem chtěla, můžete se těšit na 29. (na to nezakřiknuté Něco s velkým N včetně :-)).
Zdraví
Kristýna z Madridu
fotky č. 28
Dnes úplný prd: koncert Rebecy; podepsaná deska; návrat po setmění od Javiera; demonstrace před ministerstvem; popsaná zeď v Huertas a Leivovo foto se "závěrečnou prací" jménem PÓLVORA! :-)
K.
Komentáře
Okomentovat