poslední megaemail č. 30 - dočkala jste se :-)

Moje milá paní vychovatelko!


Jdeme do finále!!! V posledním mailu jste mi mimo jiné napsala: "Už mi to připadá jako sci-fi." Jak prorocká byla Vaše slova, si můžete hned ověřit:


neděle 26. ledna

Poslední neděle v Madridu a s ní poslední víkendová Alcalá se zastávkou v Javierově baru je tu. Počasí mi přeje, teplota se vyšplhala na neuvěřitelných 17 °C, je slunečno a lehce větrno. Mezi Goyou a Manuelem Becerra si konečně vzpomenu, že chci najít hostel, ve kterém jsem měla být původně ubytovaná několik dní v září, než bych si našla stálé bydlení. Měla jsem pocit, že se nachází v nějaké uličce kolmé na Alcalu, ale pak jsem zjistila, že je přímo na ní. Ta ulice mi je prostě souzená. :-) Cestou si dělám zastávky na několika lavičkách a učím se Psychopatologii - ze svého sešitu, protože těma stostránkovýma zápiskama od Marty se fakt nehodlám znervózňovat. Pohyb, čerstvý vzduch a rozložení učiva dělá zázraky. Škoda, že mi to došlo pár dní před odletem a pár hodin před testem. Jakých já tu mohla dosáhnout studijních výsledků! S ohledem na nádherné počasí to beru naposledy přes Capricho, při rozlučkovém "Alcalování" plánovaném na čtvrtek bude zavřené. K Javierovi jsem tím pádem dorazila až v sedm večer, ale vyplatilo se - cestou kolem stadionu jsem vychytala tu nejkrásnější oblohu při západu slunce, jakou si jen dovedete představit. Těšte se na fotky. Javier měl radost, že jsem dostála slibu a přišla se rozloučit. Strávila jsem tam skoro dvě hodiny. Nejdřív jsem se při listování nedělním El Paísem ládovala zapečeným toastem s vajíčkem, tu jeho "oranžovou mňamku" a tapas snad netřeba zmiňovat, ovšem pivo jsem si tentokrát vyžádala nealkoholické. Ještěže tak, protože za ty dvě hodiny se Javierovi podařilo obrátit do mě jeho výtečné víno, které mi už ke konci ředil sodovkou. A ještě mi naservíroval dvoje palačinky se šlehačkou. Vše na jeho účet, přirozeně. Když jsem byla téměř na odchodu, dorazili na kafe dva jeho známí a nějak jsme se dali do řeči. Ta se samozřejmě brzy stočila ke španělské hudbě a já svými znalostmi neadekvátním cizincům tradičně ohromovala okolí. Do toho Javier pronesl, kde bydlím a jaký "(ne)dopravní prostředek" ke svým přesunům z bodu A do bodu B používám. Opět padaly brady. Zpátky k muzice. Jakmile jsem zmínila svou slabost pro Leivovu tvorbu, začal mě Javierův známý "poučovat", že ten Leiva je odvedle, protože bydlí ve čtvrti Alameda de Osuna, což je prakticky hned za stadionem. Nechtěla jsem mu kazit radost, takže jsem nasadila výraz, jaký používám, když Juan vidí mé jáhly a mele na téma zdravá výživa, a přikyvovala, jak je vážně zajímavé dovědět se, kde že to ten "můj" Leiva vlastně bydlí. :-) Loučení bylo vleklé a přátelské a zaplaťpánbůh ani trochu ubrečené. Proč taky, když jsem Javierovi slíbila, že tu jsem na jaře zas. Ubezpečoval mě, že kdybych pak něco potřebovala, nechat si tu kufry nebo tak, žádný problém. Ve dveřích mi ještě vrazil vodu, prej na ty moje pochody. Tu lahvičku znám z Youtube, Leiva ji měl na stolku, když tenkrát poprvé prezentoval "Que no mueran los cantates" a já si do poznámkového sešitu smolila větu: "Nekoukám nikomu do VÝSTŘIHU, koukám na text svý písničky." Ach ty moje asociace... Jo a málem bych zapomněla, Javier chce poslat pohled z Prahy, takže jsem si odnesla ještě adresu, což se hodilo, protože jsem se pokaždé zapomněla přeptat nebo si všimnout, jak se ten jeho podnik vlastně jmenuje. V devět už jsem byla zase venku, ovšem jako minule i tentokrát jsem se v Canillejas rozešla opačným směrem. Musela jsem do Alamedy, konkrétně na Plaza del Mar. Ano, na to mýtické náměstí, jak není vůbec mýtické, nicméně že z něj vyráží Leiva se svým Leibandem na turné mu nikdo neodpáře, takže pro mě mýtické je a hotovo. Odtamtud mi jel bus směr Avenida de América, tím jsem ještě nejela a je Vám jasný, že výhledově ani nepojedu. Čili dnes poslední šance. Když jsem si tak ve tři čtvrtě na deset večer stála opřená o (ne)mýtickou zastávku Plaza del Mar, hlavou mi projely všechny ty neuvěřitelný zážitky, který z mýho megaemailovýho deníku dělaj slušný sci-fi: jak jsem tu bloudila v dubnu a nějakou náhodou se dostala do ulice, kde měl Leiva zaparkovanou tu svou dodávku, jak jsem ho v tomhle třímilionovém městě 3x potkala, jak jsem s ním před měsícem vážně mluvila tváří v tvář, před pár dny si jeho zpěv užívala v rádiu ze vzdálenosti půl metru a když se zadaří, pozítří ho na autogramiádě uvidím zas. Po chvíli čekání přijela moje "115". S Marcelkou jsme si všimly, že v místních autobusech hodiny nenajdete, zato tam hlásí vnitřní i venkovní teplotu. Když jsem vystoupila na konečné Avenida de América, aniž bych to plánovala, na Alcalu jsem odtamtud došla přes Conde de Peñalver, poslední ulici, která mi zbývala k prozkoumání. Paráda. Schody do 4. patra jsem vycházela po půl jedenáctý v noci. Tomu říkám rozloučení se s víkendovou Alcalou jak se patří. :-)


pondělí 27. ledna

Program na pondělí byl následující – oběd v Maríi, učení se na Mluvku a večer poslech rádia, protože promo k desce je v plném proudu. Po probuzení lehce před polednem pročítám mail. Odpověděli mi z jednoho komerčního rádia, že na dnešní natáčení s Leivou už je bohužel plno. To jsem ostatně předpokládala už v pátek a ten email jsem psala jen proto, abych si pak zpětně nemusela nadávat, že jsem to ani nezkusila. Každopádně mě mile překvapilo, že se nejen ozvali, ale nabídli mi účast v následujících dosud neobsazených vysíláních s jinými hosty. Když jsem se vykopala z postele, pěkně jsem se načančala a vyrazila na menu do restaurace María v Hortaleze. Tento řetězec má po Madridu víc poboček, ale Andrés Calamaro vzal Leivu právě sem aneb Horská tím pádem s turné po argentinských restauracích rozhodně nekončí. Do kabelky jsem si přihodila zápisky z Psychopatologie s tím, že čekání na jídlo využiju ke studiu, jenže tam to pěkně odsejpalo. Moc milý číšník mi pomohl s výběrem - nevěděla jsem totiž, co si dát za maso (dovedete si to představit – "skoroveganka" v kombinaci s mou slovní zásobou). Jako předkrm jsem měla chorizo, takový ten buřtík, co se jí příborem a můžete k němu přikusovat kousky barra de pan. Jako hlavní chod mi naservírovali dva steaky. To Vám byly steaky, který jsem dosud znala jen z Photoshopu. A jak šťavnatý! Maso mi na talíři prakticky nechybí, ale když si ho jednou za čas dám, umím si to užít. Za dezert jsem zvolila zmrzlinu, ovšem vybírat příchuť bylo nad moje síly – ne, ne, ne, prostě mi nějakou přineste. Dostala jsem karamelovou, ááách! Ke konci toho milýho číšníka zajímalo, jak mi maso chutnalo, takže jsem ho hned pochválila – rozuměje jídlo i jeho výběr! A dodala jsem, jak mě mrzí, že se v pátek vracím domů, ale až budu v Madridu příště, určitě se tu zase zastavím, načež proběhlo klasické zakonverzování na téma odkud jsem a co tu dělám. Při odchodu mi na účtenku načmáral telefon a jméno (Bogdan, +34... :-)). Když jsem četla Leivovy superlativy na zdejší personál, měla jsem za to, že buď přehání anebo jsou milí jen na známý tváře. Chyba lávky. Chovali se ke mně jak k princezně (což s ohledem na korupční skandál infantky Cristiny asi není ideální přirovnání :-), takže na upřesněnou: byli neuvěřitelně ochotní a vlídní). Domů jsem kráčela vysmátá a rozhoupaná aneb tak to dopadá, když slečna Horská snídá argentinské víno. Kdybych v pátek neletěla domů, tímhle tempem bych brzy skončila na záchytce. Od 17 hodin jsem už poslouchala pořad Yu: na rádiu 40 Principales, místní populární stanici zaměřené hlavně na mladé, taková naše Evropa 2, čemuž odpovídaly i použité výrazy. Řeknu Vám na rovinu, bez toho kapesního slovníku španělského argotu, zmerčeného čirou náhodou na autogramiádě Benjamína Prada ve Visoru, bych z toho rozhovoru měla velký kulový... když nad tím tak zpětně přemýším, za největší úspěch můžu považovat fakt, že s ohledem na svou aktivní slovní zásobu, jsem v Madridu od září ani neumřela hlady, ani neotěhotněla. Pořad byl zřejmě předtočený, protože v 18h se už Leiva hlásil z jiného rádia. Ach jo, to jsou fofry, že si to ani nestíhám ukládat a třídit pro pozdější studium (myšleno španělštiny). Že bych se teď měla šprtat Psychopatologii vem čert, nemůžu za to, že týden zkouškového koliduje s týdenním promem Leivovy desky. Dotazy se víceméně opakovaly: proč se album jmenuje tak, jak se jmenuje, čím se liší od předchozího, kolik měl hotového materiálu atd. Když přišla řeč na to, co ho pudí ke vzniku písničky, mám ho už natolik přečteného, že vím, že bude mluvit o tom, jak vychází z každodenních okamžiků a zaručeně řekne: "Víc mě dojme řasa v umyvadle než světová hospodářská krize." Éterem zaznělo "...vlas ve sprše než zasedání G-5...". Jo, Leiva nikdy nenudí. Večer jsem ladila s Anitou detaily ohledně zítřka, autogramiáda je ohlášená na 19h a skončí se zavírací dobou FNACu, což znamená ve 21:30. Nedovedu si představit, kolik fanoušků zvládne za dvě a půl hodiny "odbavit", respektive zda se na nás dostane, budeme-li stát frontu od půl čtvrtý. Sraz si domlouváme u východu z metra na Solu.


úterý 28. ledna

Den D je tady! Dnes je na pultech obchodů Pólvora, skutečný důvod, proč jsem se v únoru 2013 rozhodla vzít na milost program Erasmus a pět měsíců předstírat na stará studentská kolena zájem o studium. Po pravdě, kdybych tu desku neslyšela už před týdnem, asi bych byla ještě víc natěšenější a nedočkavější. Leiva ji dal k dispozici na web proto, abychom nekupovali zajíce v pytli. Prý si ji máme koupit, že se nám líbí a nikoli, že je to "další Leivova deska". Chlapec evidentně netuší, že to se vůbec nevylučuje, ba naopak. :-) Vzhůru jsem od 7:30, kdy mi zazvonil budík, protože na osmou je v rádiu ohlášen už nevím ani kolikátý rozhovor s Leivou (chudáček, v kolik asi musel vstávat on?). Byť mi některá interviewů splývají, z toho dnešního se mi do paměti vryje závěr, kdy s ním moderátor řešil nevydanou desku Johnyho z Burningu (=legendární španělská kapela, něco jak u nás třeba Olympic, mezi její hity patří "Mueve tus caderas"/"Rozhýbej boky", kterou v září věnovali chorému králi Benjamín Prado s Rubénem a Rebecou. To se nám to pěkně propojuje, co? :-)). Leiva mu obětoval dva roky života a nadšení, aby s ním natočil sólovou desku. Ačkoli ji dokončili, nikdy nevyšla. Byť by měl Leiva právo po podpásovce ze strany Johnyho nenechat na něm suchou nit, zachoval se tak, jak v jeho věku málokdo. Nahrávky mu předal s tím, ať s nimi naloží, jak uzná za vhodné, z projektu odstoupil, v rozhovorech toto téma přechází a Burning poslouchá i nadále. Jestli vás jednou potká něco podobného, vykašlete se na čtení nějakých psychologických příruček asertivity, které radí, jak se v takových situacích chovat, a jednoduše si vemte příklad z Leivy... Před odchodem si klohním tahini rizoto, bůh ví kdy dnes budu zase jíst. Na poslední chvíli se mi ještě podaří rozkódovat výraz "purgativo", vycházející ze slova "projímadlo". Což nesouvisí s mým papáním, ale tím testem, neb purgativo rozlišuje typy poruch příjmu potravy (jsem se totiž učila, aby jste věděla!). Pak už hurá pro desku a -o poznání míň- hurá na zkoušku. Ve FNACu nemůžu najít vinylovou Pólvoru, takže si prozatím beru jen CD, každopádně i tak můžu považovat první sen za splněný. Teď už zbývá jen ten vytoužený koncert. :-) Protože je venku hrozná zima a ještě se dalo do deště, lezu na Callau do metra. Na fakultu jedu opačným směrem, který ale asi vyžaduje dražší jízdenku, takže doufám, že nenatrefím na revizory. Zkouška proběhne v místnosti nacházející se mimo hlavní budovu, ještě že jsem si to zjišťovala včas. Při testech si Španělé potrpí na strašný manévry, musíme opustit třídu, aby asistentka nerušeně rozdala zadání, napravo bude psát jedna skupina, nalevo my. Mimochodem ty zdejší testy jsou fakt síla, otázku netvoří věta jednoduchá a k ní čtyři možné odpovědi o jednom slově. Otázkou se tu myslí nějaký případ popsaný v délce jednoho odstavce. A vy jste třeba tázaní, která odpověď není pravdivá. Něco jsem věděla, něco natipovala, ovšem u jedné jsem se zasekla. Týkala se výpadků paměti a já neznala klíčový slovíčko v otázce. Což bylo dost blbý - pakliže by znamenalo něco jako "až do teď", správnou odpovědí by bylo C, zato pouze dočasná ztráta paměti, v rozmezí pár dní od události, by se skrývala pod B. Vzhledem k tomu, že tohle byla jedna z mála věcí, kterou jsem se fakt učila, rozhodla jsem se jednoduše přihlásit a zkusit se zeptat. Když jsem poprosila Mluvku o vysvětlení onoho výrazu, rozhlédl se bedlivě kolem, pak se ke mně naklonil a zašeptal: "Zaškrtni Bé!" Asi jsem se zatvářila dost zděšeně či nechápavě, že mi to ještě dvakrát zopakoval ("Zaškrtni Bé, Bé je správně!"). Až doteď jsem se ho trochu bála, měla jsem pocit, že mezi mnou a ostatními studenty nehodlá dělat žádné rozdíly, zvlášť když jsem před ním v říjnu machrovala, jak mu téměř všechno rozumím. Tímhle se mi ale dost ulevilo. Odteď jsem si byla jistá, že mě prostě nepotopí. Jeho asistentka mi test zabavila ve stejnou chvíli jako všem, ale když jsem pak požádala o tu slíbenou opravu, hned ho dohledali a Mluvka se pustil do kontroly. Vzhledem k tomu, že skoro ke všem odpovědím něco čmáral, opírala jsem se o lavici, aby to se mnou nešlehlo. Nepotopit je jedna věc, ale kde nic není... rozumíte. Dvě spolužačky se podivovaly, proč tam čekám. Když jsem jim vysvětlila, že kvůli opravě, protože jsem Erasmus studentka a výsledek potřebuju znát dřív, vyvalila ta jedna oči a začala na mě mluvit anglicky, nacož jsem zírala já a prosila o španělštinu. Mektaly, odkud jsem a jak jsem ten semestr a test mohla proboha zvládnout, vždyť to na mě muselo bejt hrozně těžký!? Než jsem stačila cokoli odpovědět, vložil se do debaty Mluvka s tím, že zatím to vypadá výborně, že mám většinu správně: "Podívej, tady všude píšu B jako Bien (Dobře)." Když to pak všechno propočítal, vycházelo to na hezkou trojku, ale řekl, že jsem zahraniční studentka, to je třeba zohlednit a dal mi dvojku. Mluvka na Hráááááááááááááááád! Nebo do královského paláce! To Vám byl tak fajn předmět a chlap! Po odchodu ze třídy jsem si hned rozbalila Leivovu Pólvoru a kochala se bookletem, vždycky si moc ráda čtu, kdo se na jaké písničce a čím podílel. Z fakulty jsem se rozešla směr Nuevos Ministerios, kde se nachází jiná pobočka FNACu s nadějí, že vinylový formát bych mohla splašit tam. Bohužel jsem ho nenašla a prodavač mi později vysvětlil, že má být až od pondělka. Tak prd, Kelišová. Na autogramiádě si musíš vystačit s cédéčkem. Jelikož bych to dál pěšky na Sol nestihla a navíc foukal šíleně studený vítr, opět jsem zamířila do metra, kde jsem si opět koupila další jízdenku. Ale hlavně že se tu Horská chlubila jak výhodný desetibloček metrobús už určitě nevyužije. Když jsem čekala na spoj směr Sol, promítali na velkoplošné obrazovce v podzemí reportáž o novém albu Leivy, bývalého člena Perezy. Ach, ten dnešek je fakt sváteční. :-) Na centrální náměstí jsem dorazila včas, Anita se objevila vzápětí. Poznaly jsme se (a z mojí strany i pozdravily) zcela bez problémů. No neříkala jsem, že v lednu budu umět pusinkovat vlevo, vpravo levou zadní? :-) Zamířily jsme do FNACu, kde si Ana koupila desku pro sebe a pak kvapem do fronty. Tu tvořil jen malý hlouček a hlavně všichni stáli dole v přízemí, rozuměje v teple. Jen co jsem vyzdvihla, jak je prima, že nebudeme mrznout venku, objevil se člen ochranky, optal se, zda čekáme na autogramiádu a následně nám pokynem rukou směr dveře oznámil, kde bude fronta začínat. Může to svádět na bezpečnost jak chce, ale o čekačkách ve FNACu už něco vím. Uznávám, před koncertem Vikxieho bylo zaplněný celý přízemí a všichni se pletli všem. Ovšem když tu byl v září Andrés Calamaro, zájemci o podpis stáli frontu dlouhou přes tři patra na bočním schodišti, zatímco zákazníci FNACu používali centrální eskalátory. Dnes bude určitě taky slušnej nával, navíc teplota má do těch zářijových dost daleko, takže jsem očekávala podobnej scénář a postávání v tom mrazu venku považovala za dočasný. Kdybych věděla, že nás tam nechají celou dobu, asi bych se na to vybodla. Asi určitě. Jo, zní to hrozně, ale já bych se po deseti minutách fakt sebrala a šla pryč. Být tam sama, tak zcela jistě. I takhle, s Anitou po boku, jsem chvílema zvažovala, zda mi Leivův podpis stojí za chřipku, která mě po tomhle nemůže minout. Možnost zajet se domů převlíct nebo přioblíct jsem zavrhla, protože mi to přišlo nefér vůči ostatním stojícím a mrznoucím, byť v péřových bundách a pořádných botách na rozdíl od mého jarního kabátku a lodiček. Ve frontě se s náma dal do řeči jeden kluk, podepsanou deskou chtěl obdarovat přítelkyni. Během čekání jsme pak mluvili o všem možném. Když jsem se poprvé odvážila zeptat, kolik je hodin a dostalo se mi odpovědi, že 16:11, řekla jsem: "Bezva, to už je skoro pět." Načež se mě jako cizinku jal opravovat, že jedenáct minut po čtvrté přeci není pět, ale já -na kost zmrzlá- na něj zařvala, že je. V 17:21 mi už sám od sebe hlásil, že je skoro šest. A po 18h jsme to už ani nezaokrouhlovali. Od dvou "zahřívacích procházek", kdy jsme si s tím klukem navzájem hlídali místa a chodili se střídavě na chvilku ohřát dovnitř, to totiž utíkalo, navíc člověk pořád doufal, že každou chvíli se ty dveře otevřou. Pak za slečnou před náma dorazila početná rodinka s roztomilým klučinou, víc jak pět mu být nemohlo. Prý jsou z Toleda, malej zná všechny Leivovy písničky, a tak si dnešek nemohli nechat ujít. To nám čekání rovněž zkrátilo a světe div se, kolem tři čtvrtě na sedm se otevřely dveře pro první skupinku. Pouštěli asi po dvaceti a my byli hned ve druhý várce. Leiva se podepisoval tam, kde koncertoval Vikxie. Seděl za stolkem odděleným páskou. Naproti němu stál celou dobu chlápek, kterýmu jste mohli vrazit foťák, čili jste pak měli setkání pěkně zdokumentované. Anita z kabelky vytáhla aparát jak kráva, nejeden profesionál by záviděl. Domluvily jsme se, která z nás půjde první. Pravda, nedomluvily, autoritativně jsem jí oznámila, že já jdu až jako druhá a tečka. Možná chtěla něco namítnout, ale sálem se ozvalo zapištění a když jsme se ohlédly, uviděly jsme, jak se Leiva podepisuje nějakým holkám, o dost mladším než jsme my dvě, na tenisky. Prostě před něj natáhly nohu a piš! Hlavou mi projel Leivův komentář o tom, že pro lidi, kteří si žádají autogramy na neobvyklá místa, je vaše hudba to poslední, co je zajímá. Je mi jasný, že tyhle akce víceméně protrpí. Byť ty sluneční brýle patří neodmyslitelně k jeho image, dnes je beru jako jistou formu sebeobrany, snahu uchovat si alespoň poslední zbytky soukromí. Nedivte se, když před vás jak na běžícím páse vráží cédéčka a při focení vás každý objímá, sahá na vás a v případě holek i pusinkuje aneb španělské vřelosti se zřejmě meze nekladou. Je mi jasný, že by nejradši vzal kytaru, z fleku zahrál pár písniček a "drazí fanoušci, na viděnou na koncertech". Překvapuje mě, že na nějakou autogramiádu vůbec kývnul. Moje soucitné úvahy vyrušily tóny z "Learning to fly" od Toma Pettyho. Nejenže je to moje oblíbená písnička, kterou jsem jen tak na okraj znala dřív než Leivu, který ji rovněž zbožňuje, ale především zněla v Shoku na afterparty krátce předtím než jsem se mu napráskala s autorstvím dopisu. Neuvěřitelná náhoda. Když na to tak vzpomínám, trochu mě mrzí jedna věc a sice, že jsem si s ním tenkrát nepotřásla rukou. Dovedete si představit, jaký by to bylo, sevřít na chvíli to, čím píše texty, skládá hudbu, sahá na kytaru, drží trsátko...?! První příležitost jsem propásla, a tu druhou, kterou mám před sebou, využít nechci. Můžete namítnout: stálas tu tři a půl hodiny, ve 2 °C, v lehkým kabátku, bydlíš dva tisíce kilometrů daleko a na tenhle okamžik jsi čekala pět měsíců, v tom návalu ochmatávání, objímání a líbání ze strany ostatních se nějaký stisknutí ruky ztratí. Ale ne. Prostě NE! Já ho mám tak ráda a tak si ho vážím, že si vystačím jen s podpisem, byť si zároveň myslím, že jemu by to nevadilo, jedna ruka ho v tomhle maratonu už fakt nevytrhne... Před náma šel ještě ten malej klučina a když ho Leiva uviděl, konečně se na chvilku usmál. Pak se dočkala Anita a nakonec -tradááá-, jó, je to tu! Jde se na věc. :-) Zdravím ho klasickým "Hola" a předkládám před něj cédéčko, načež se ozve: "Na jméno?". "Jsem Kristýna, ale píše se to s K, tvrdým Y po T a přízvukem." Tak a je to. Ani to nebolelo. Maximálně bude chtít zopakovat, jak že to má teda být a nazdar. Jenže on se ke mně zničehonic otočil a mně blesklo hlavou: Že já káča zas řekla u T "después" místo "detrás"? Jakýkoliv úvahy ohledně gramatiky vzaly za svý, když jsem periferně uviděla a vzápětí ucítila, jak mi položil ruku na rameno a zároveň slyšela jeho "¿Nos conocemos?", což prostě nejde přeložit jinak než "Neznáme se?". Netvrdím, že jsem nikdy nesledovala žádnou telenovelu, ale tohle už je hardcore i na mě. Milá astrologie, já vím, že jsem tě kolikrát žádala o nemožný, ovšem něco takovýho jsme si nedomluvily ani omylem. Jasně, že já ho znám, ale proboha odkud by si pamatoval on mě? Vždyť v dopise jsem uvedla jen "K." a v Shoku jsem se zapomněla představit, kromě toho od té doby uplynul měsíc. Kdepak, určitě si mě s někým plete. Nějakým zázrakem jsem ze sebe vysoukala: "No...tak...jsem z Český republiky...", načež se v jeho tváři objevil širokej úsměv, zvolal: "No seš to ty! Z dopisu. Ahoj, jak je?" a přátelsky mě pohladil po paži. Jestli jsem předtím byla v šoku, tak nevím, jak to nazvat teď. Konečná. Na vlastní kůži jsem pocítila onen termín z Mluvkova testu: od té chvíle si z autogramiády pamatuju jen útržky, zbytek znám z vyprávění Anity a fotek. Ovšem ta jeho ruka byla k něčemu přeci jen dobrá – řekla jsem si, že když on mě tu může z fleku ochmatávat, tak teda i já kašlu na svůj přístup a lá "uctivá vzdálenost, Mistře" a dotázala jsem se, jestli mu můžu podat ruku. Bez váhání odložil fix a stisknul mi nataženou pravačku. Góóóóóóóóóóóóóóóóól!!!!!!!!!!!!!! Když mi psal věnování, ptal se, zda vím, co znamená "ALTA FIDELIDAD". Ujistila jsem ho, že jo (přece mám toho nejlepšího učitele španělštiny, ne? :-)). Rozloučila jsem se s tím, že se uvidíme na koncertě... nebo aspoň mám ten pocit. :-) Anitě jsem pak vrazila cédéčko a kabelku, abych se mohla obléknout do kabátu. Toho využila a četla mi věnování: "Mnohokrát děkuju za kilometry a vysokou oddanost! Děkuju! Leiva". Páni. Málokomu napsal něco dlouhýho. Většina má Jméno/Muchas Gracias/Podpis. Anitu jsem ještě vyfotila u vchodu a pak jsme se přešťastné rozešly směr metro. Tam jsme se rozloučily s tím, že naše další setkání už bude na Leivově koncertě! Musím říct, že Anita je neuvěřitelně milá holka a celý odpoledne mi s ní bylo moc fajn. Vždycky jsem si přála mít nějakou rodilou Madriďanku za kamarádku a díky Leivově hudbě ji fakt mám. Na bytě jsem rovnou zamířila pod sprchu a deset minut nehybně stála pod tím proudem horké vody, v kuchyni jsem do sebe obrátila zbytky echinacey, kterou jsem si šetřila od září pro strýčka příhodu a korunovala to pořádnou lžící medu. Pro svůj zdravotní stav jsem v danou chvíli udělala maximum, snad budu stonat až od soboty. Pak jsem si na webu četla záznam z odpoledního chatu s Leivou. Přes den jsem na něj dočista zapomněla. V jedné z odpovědí odtajnil termín madridského koncertu. Můj vytoužený sen číslo dvě se splní ve čtvrtek 3.4. (já mám ale odhad!)! Ani jsem si nestihla užít radost z této informace, když jsem narazila na další fantastickou věc - mezi třiceti vybranými otázkami byla i ta moje!!! Dožadovala jsem se zveřejnění písničky z filmu "Temporal" a Leiva mi odpověděl, že tak rád učiní a ještě mi děkoval za nápad. No nééééééééééééééééé! Paráda! V noci se Anita objevila na Facebooku, takže i přes únavu jsem postel přeci jen odložila. Jedna druhé jsme děkovaly a zpětně se smály tomu nekonečnému čekání, Anita to shrnula skutečně výstižnou větou: "Vždyť ono bylo skoro sedum už ve chvíli, kdy jsme tam přišly!" :-) Shodly jsme se, že to rozhodně stálo za to. Když An dodala, že má za mě ohromnou radost, jak mě Leiva poznal, přísahala jsem jí, že si z toho moc nepamatuju. Prej jsem jí říkala: "Neznáme se? Seš ta holka z dopisu...". Do toho mi poslala fotky a já nevěřila vlastním očím. Jen počkejte, až je uvidíte Vy! Moje milá paní vychovatelko, tohle už nemá se sci-fi nic společnýho, po dnešku jsem zralá na zaklepání Mluvkovy ordinace. Jak Vy?


středa 29. ledna

Ačkoli už Mluvku nemám, mohla jsem si i v poslední madridskou středu dopřát tradiční procházku. Měla jsem totiž o půl jedný sraz na Solu s Marcelkou, protože ta moje "reklamační královna", mi šla vyměnit kabát – po dvou měsících vypadal dost obnošeně a to dohadování se s prodavači je její parketa. S novým svrchníkem v tašce jsem zamířila směr restaurace El Espejo, do nádherného proskleného pavilonu, kde před rokem zahráli z červené pohovky Leiva a Iván Ferreiro dvě písničky, takže ani tento podnik jsem nyní nemohla vynechat. No a číšník mě usadil hned vedle. Běžně se hosté kochají celým interiérem, slečna Horská si vystačila s pohledem na ten gauč. Obědvat tu byl úžasnej zážitek. V Espeju mají neuvěřitelně milej personál, překrásnej interiér a vynikající jídlo – paella jako první chod, losos s pečenými brambory jako druhý, dezert jsem si opět nechala doporučit: jablečný dort bych si sama asi nevybrala, přitom byl výtečný! Cestou na byt se udělalo nádherně, takže doma jsem jen odhodila kabát a zase hnala ven. Navíc se mi podařilo odchytnout ségru – potřebovala jsem, aby mi na desce z poličky v pokoji dohledala adresu nahrávacího studia. Měla jsem štěstí, hýřila ochotou. Přes Atochu jsem tedy mohla zamířit do ulice Bailén, abych konečně našla místo, kde Leiva s Rubénem nahrávali poslední album Perezy. Vtipný, že už jsem šla párkrát kolem, aniž bych to tušila. Odtamtud jsem zamířila pro knížku, kterou včera Leiva doporučoval na chatu. Tak jsem se na ni těšila, že jsem si na nějaký svůj (asi milióntý) zákaz kupovat podobné věci vůbec nevzpomněla. Když jsem v ulici Mayor narazila na knihkupectví, rozhodla jsem se podpořit drobné podnikatele a pořídit si ji tam, bohužel byla vyprodaná, takže abych ji měla, musela jsem porušit další zákaz a sice vlízt do FNACu. Pak jsem se rozešla směr Templo de Susu, do toho Leivova oblíbeného minihrabáku, ve kterém narazíte na spoustu oblečení z Velké Británie a od června do listopadu na jeden dopis z České republiky, že ano. Chtěla jsem si tam na památku koupit prstýnek. Což jde dost těžko, visí-li na dveřích cedulka Zavřeno. Středa večer, odlet pátek ráno, holka, ještě nemusí být všem dnům konec, zbývá ti čtvrtek. Fičíme dál, nezastavujem, máme zpoždění. Už víte, že jsem schopná jít "do kina bez kina", "pro prstýnek bez prstýnku", tak teď je na programu "rande s Quiquem bez Quiqueho". Nadešel čas dát si jím doporučované daiquiri v jeho oblíbeném Cock baru, o kterém prohlásil, že je to ideální místo na první schůzku s vaší známostí. Objednávám si ho přešťastná, že nemusím z ničeho vybírat, pak se uvelebím v koženém gauči a coby nevěrná fanynka Quiqueho, zato vysoce oddaná Leivova, vytahuju právě zakoupenou knížku "Zeptej se prachu" a pouštím se do čtení. Daiquiri do sebe obrátím raz dva, ani si nevzpomenu, že jsem si jím chtěla připít na konec semestru. Při placení se mě barman zeptal, jaký bylo. Ehm, hlavou mi proběhlo něco jako: "Těžko říct, nikdy jsem ho nepila, vlastně, před příjezdem do téhle země jsem nikdy nic nepila, takže vůbec nevím, jak má co chutnat, ale Quique González, kvůli kterýmu tu jsem, ačkoli to tak nevypadá, tvrdil, že je tu děláte báječný, takže mu budu věřit čili bylo perfektní." Po krátkém zamyšlení a konfrontaci s výrazy, které bych musela použít, ze mě nakonec vypadlo: "Perfektní. Děkuji." Méně je někdy více. Pán mi odpověděl, že to moc rád slyší a já se smála představě, co teprv mohl slyšet, kdybych se tu těch 5 měsíců místo vymetání koncertů a barů intenzivně věnovala španělštině. Ani ne moc rozhoupaná (aspoň v něčem dělám pokroky) jsem zamířila ještě jednou do Templo del Susu, jestli tam náhodou nemají až od šesti. Vyšlo to! Otevřeno!!! Výběr prstýnku mi ulehčila velikost, z těch, co mi nepadaly, protože se daly utáhnout, se mi líbil jeden. A teď se podržte, cena byla fakt směšná – stál necelý dvě eura! Spokojená jsem zamířila směr Atocha, ovšem na byt jsem to vzala přes Museum Reina Sofía. Od sedmi neplatíte vstupné a já si řekla, že tu Picassovu Guernicu prostě pokořím – s Marcelkou jsme ji totiž nenašly, pravda, spíš než obraz jsme hledaly východ, protože jak víte, ty umělecké domy plné věcí, jejichž smysl je nám na rozdíl od ostatních návštěvníků záhadou, nemáme rády. Dnes jsem ji objevila, byť mi ta cesta k ní přišla dlouhá jak půlka Alcaly. Zbytek večera jsem strávila balením, což je eufemistické označení pro zběsilé házení veškerého oblečení do pytle, vysávání vzduchu z něj, zoufalého rvaní výsledného patvaru do kufru, který šel zapnout až ve chvíli, kdy jsem si na něj sedla, a mačkání veškerých zbývajících věcí kamsi, co se tvářilo jako trochu volné místo v multifunkční (a prťavé) krosně. Nakonec jsem se obrátila k nebesům: modlila jsem se, aby to zip vydržel, abych se váhově vešla do limitu, abych tu nic důležitého nezapomněla, v pátek ráno nezaspala a v pátek večer vybalovala. Doma.


čtvrtek 30. ledna

Joaquín Sabina v předělávce Dylanovy "Knockin' on heaven's door" zpívá "¿Quién me ha robado el mes de abril?" nebo-li "Kdo mi ukradl měsíc duben?" Mně se chce prozpěvovat (nebo spíš žalostně lkát) "Kdo mi ukradl měsíc leden?" Mých posledních 24 hodin v Madridu zasvěcuju své nejmilejší: vyrážím směr Alcalá, ovšem se zacházkou přes Café Gijón. Sice si absolutně nemůžu vybavit, v jaký souvislosti s Leivou tu vyhlášenou kavárnu znám, jestli s ní má vůbec něco společnýho, ale pořád lepší tam jít omylem, než se na to vybodnout a v rámci zákonu schválnosti se rozpomenout v okamžiku, kdy se letadlo odlepí od země a zamíří směr Praha (* o pár měsíců později mi došlo, že mezi "Café Gijón" y "Gijón" není rozdíl jen lexikální ale i geografický, takže jsem pochopila smysl věty "Con Pereza vamos a tocar en Gijón."/"S Perezou budeme hrát v Gijónu."; to je "zákon Kristýny", chachacha. Mimochodem, chci vrátit těch pět éček, který jsem dala za to kafe!). Podnik (!) Gijón je útulný a plný hostů, kteří drmolí tou nádhernou španělštinou. Bože, jak mně tohle bude chybět! Během čekání na kávu si píšu pohled, který si pošlu ze schránky z Alamedy. Prosluněnou cestu si užívám jako vždy a vůbec mi nedochází, že dnes tudy jdu naposled. Mezi Canillejas a Alamedou vylezu na most a koukám směr Barajas na přistávající letadla. Jó holka, zítra touhle dobou... nemá cenu to protahovat, dojdu na konec Alcaly, v Alamedě se na pár dní zbavuju pohledu a zase se rozejdu do centra. To vše s "Pólvorou" v uších. Cestou míjím spoustu rodin na procházce, které se od těch českých liší tím, že vepředu jdou pánové a tlačí kočárky a za nimi, s odstupem až dvou metrů, si to vykračují jejich manželky v družném hovoru se svými kamarádkami. Jsou-li děti odrostlejší, tak táhnou vozíky se svými (pra)rodiči – záleží na míře "odrostlosti". Každopádně ve Španělsku je rodina základ státu. Ačkoli je slunečno a já bych ťapkala, až bych brečela, musím jít na byt dobalit zbytek. Morduju se s tím dobrý tři hodiny. Co se nevešlo, nechávám ostatním nebo si odvezu za dva měsíce. V říjnu jsem lednové vydání Pólvory a koncert na jaře považovala za tragédii, teď jsem štěstím bez sebe. Nejenže můj pobyt úterkem krásně vygradoval, ale ještě mám jistotu, že se sem brzy vrátím. Pak vydatně večeřím, aby ten gin tonic, který mě za hodinu čeká, neztropil víc škody než užitku. Navařila jsem toho nějak moc, takže půlku nechávám Marcelce. Bude tu nocovat, protože se to děvče zlatý nabídlo, že mi zítra pomůže s bagáží na letiště. A ještě mi vyzvedne vstupenku na Leivův koncert! O půl desátý vyrážím směr Cava Baja 5 na onen gin tonic. S ním mám rovněž premiéru, ale dnes snad po mně nikdo hodnotící zprávu chtít nebude. Ve dveřích narazím na majitele, který mi vzhledem připomněl Quima Gutiérreze, populárního katalánského herce, kterého jsem objevila až s filmem "La cara oculta". Jeden z jeho nejznámějších snímků "Primos"/"Bratranci v akci" mě minul, protože když ho u nás promítali, já sledovala ve vedlejším sále "Todo lo que tú quieras"/"Všechno, co chceš", který jsem opouštěla konsternovaná z překrásného soundtracku jakéhosi Leivy. Kdyby mě tenkrát víc zaujala synopse "Bratranců", určitě bych teď v "Leivově" Madridu nebyla, v Leivově oblíbeném baru neseděla a Leivův oblíbený gin tonic nechlastala. Ovšem s ohledem na sexy vzezření Quima Gutiérreze nemůžu vyloučit, že bych teď neseděla v Barceloně, v jeho oblíbeném baru a... :-) Velkou sklenici, z poloviny plnou ledu, do sebe během chvilky obrátím a navzdory večeři nepochopitelně rozhoupaná a nepřiměřeně vysmátá spěchám, dobrá -se snažím spěchat- zpátky na byt, kde už čeká Marcelka. Celkem se ochladilo, ale mě hřeje alkohol a pocit, že se mi podařilo zdolat i poslední Leivův tip, kam v Madridu zajít. Sice za minutu dvanáct, ale na to se historie neptá (hm, a dotazník Evropské kanceláře rovněž ne :-)).


PLUS pátek 31. ledna

Den odletu je tady. Mé nožky, krk, játra a bankovní konto jásají, opět jim začíná svítat na lepší časy. Z postele jsem vyskočila v sedum, Marcelka v devět, před desátou jsme vyrazily na bus a v jedenáct byly na letišti. Ještěže jela se mnou, protože bez ní bych ta zavazadla fakt neodtáhla. Let zpožděný nebyl, takže ve 13:30 se airbus Českých aerolinek odlepil od země. Madride, hasta el abril! Na Ruzyni jsem přistála v plánovaných 16:15 a po šesté se rozjela z pražského hlavního nádraží domů. Za těch 150 dní v Madridu jsem si přála de facto jediné: v pořádku vystoupit 31.1. z vlaku a říct si: "Tak do toho bych šla znova." Povedlo se. :-)

Zdraví

Kristýna z České Třebové, co má Leivovo cédéčko s podpisem a vstupenku na jeho dubnový koncert v Madridu. Vyšlo toooooooooooooooooooooooooooooo!

30. aneb bez fotek by nebyla třicítka třicítkou :-)

Tak a ještě ta slíbená várka fotek pro představu :-) namíchala jsem tam svoje, Anity, plus nějaké z webu, aby bylo jasno, o čem byla v posledním megamailu řeč.

Na jedné fotce jsem já s Anitou při čekání venku, okomentovala jsem ji slovy, že "přesně takhle vypadá Kristýna krátce před umrznutím", fotky z autogramiády z Aninýho foťáku - ona s Leivou a pak já :-) ten jeho zaražený výraz s rukou na mým rameni je to poslední, co si zvládnu vybavit...já s Marcelkou a se vstupenkou a cédéčkem před odletem; Leiva v rádiu, kde už měli plno (nevadí :-)); "zářijový" hostel na Alcale; pohled na model býčí arény z vrchu - slavné Ventas, kde před pár lety hrála Pereza (Leiva+Rubén); fotky z Capricha a cestou k Javierovi za stmívání, vajíčkový sendvič, pivo a oranžová mňamka plus palačinky, tapas a víno od Javiera; losos, červená pohovka a stůl v Espeju; prosklený výtah v Museu Reina Sofía; má oblíbená vlajka na Colónu; dva pohledy z mostu v Alamedě; podepsané CD od Leivy; Leiva s Ivánem před rokem v Espeju; dokonce jsem objevila fotku Mluvky!!!! - ten pán v obleku a vzorované kravatě, byť si myslím, že je na ní tak před 5 lety a 5 kily :-); taky jsem našla vyučující z Psychologie učení - milá Irene; plus na webu jsem dohledala i fotku boží učitelky Didaktiky - Isabel Santos Gargallo; fotka s Leivou se zeleným pozadím je důležitá kvůli té modré lahvičce napravo :-) plus moje modrá lahvička již bez vody od Javiera; Leiva u sebe doma s Johnym z Burningu před dokončením nevydané desky; moje otázka z chatu na Leivu ohledně zveřejnění písničky z Temporalu; plakát filmu, na který jsem šla dvakrát a viděla ho jednou (protože poprvý mi vyprodali lístky, víme) - shodou okolností tam hrál i katalánec Quim Gutiérrez - druhý zprava dole; zpáteční letenka založená v sešitě; můj madridský pohled (výstižnější neměli), už visí na mé nástěnce ve společnosti vstupenky na Leivův dubnový koncert; prstýnek z Templo de Susu; Leivova oblíbená knížka "Pregúntale al polvo"/"Zeptej se prachu" v kombinaci s Quiqueho deskou "Daiquiri blues", jež má kořeny v baru Cock - viz šlohnutý ubrousek na památku.

Toť pro ilustraci vše! :-)
K.