rozhodla jsem se zakončit letošní (a pro mě ve všech směrech mimořádný) rok výjimečně a sice mimořádným (jednodenním) emailem. :-)
čtvrtek 26. prosince
Co se dalo dohnat, dohnala jsem. Co se dalo uklidit, uklidila jsem. Co se dalo sežrat, sežrala jsem. Není zbytí, na řadě je další odporný úkol na odpornou Psychologii s deadlinem o půlnoci, ale protože tou dobou budu na koncertě, musím ho mít hotový ještě dřív. Jako limit si dávám čtvrtou hodinu odpolední. A je to něco šílenýho! Chvílema to chci rovnou vzdát anebo aspoň s výmluvou odložit, ale pak se zapřu, řeknu si, že pro mě je rozhodující včasné odevzdání než kvalita a něco spatlám. Píšu tam takový kraviny až hrůza a jsem z toho na prášky. Mimochodem spolužáci vyučující (ano, tu milou sympatickou paní) upozorňovali, že tomu sami nerozuměj', přičemž i ona dodala, že je to poněkud nešťastný článek. Což je ale nešťastný termín, neb je to jedním slovem PÍČOVINA. S jejím odesláním ze mě všechno spadne, výsledek mi je pro tuto chvíli zcela ukradenej. Rychle si uvařím, proběhnu kouplenou a chystám se na koncert. Do toho volá Inma, že má problém: zapomněla tu nějakej důležitej dokument a potřebovala by ho naskenovanej poslat. Holka, pro teď je mi líto, pořešíme to zítra, já valím na svůj vánoční dárek - Leiva s Gran Cañónem v Shoku (ujišťuju Vás, že trčet tou dobou ve Třebový a slavit český Vánoce, tak bulím a bulím :-)). Na místo dorazím deset minut před devátou, přičemž si na úvod vystojím šílenou frontu (jako kam se hrabe ta na Amaral). Vím, že sál pojme 900 lidí a že je vyprodáno, ale k organizátorům se to asi nedoneslo. U vchodu je ochranka hotová z mý vinylky. Pánové si připadaj' jak dýdžejové a jeden po druhým si ji musej' oťukat, fakt jak malí kluci. Pak jsem konečně vpuštěna dovnitř. Jdu rovnou do sálu, kde se snažím najít místo s co nejlepším výhledem na bicí, neb dnes bude Leiva "úřadovat" právě tam. Když kouknu nahoru, napadne mě, že z patra by to mohlo být ještě lepší. Čili následuje klasický scénář: strávím několik minut zvažováním pro a proti, abych tam nakonec vyběhla a zjistila, proč se tam ostatní nehrnou. Jedná se o VIP zónu, byť jen z půlky, přičemž v té druhé, veřejné části už okupují zábradlí méně nerozhodní jedinci, přes které vidím velký houby. Čeho si ale záhy všimnu (no, hodilo by se říct koho) je Leiva. Abych byla přesná, Leiva ve VIP zóně, do které před chvílí dorazil, aby pak pokračoval do zákulisí. Já nána!!! Chápete, kdybych tak dlouho nepřemítala nad klady a zápory terasy, mohla jsem ho stihnout. Nakonec si koupím pivo a vracím se s ním dolů, kde už jsou ovšem takový davy, že stojím daleko a vidím prd. Jo, jo... kdo chce moc, nemívá nic. Ke koncertu: repertoár složený z rockový, bluesových a soulových hitů 60.-70. let jsem prakticky neznala. Začali až ve 22h, ale přesto to utíkalo, teda kromě toho natahování a vracení se v závěru, aby zahráli pár přídavků. Pak už nastalo jen pištění a loučení. Když o půlnoci definitivně skončili, řekla jsem si: "Co teď, vážně je pro letošek všemu konec?" Vyšla jsem nahoru, že aspoň vrátím tu láhev od piva (kterou šlo samozřejmě nechat kdekoli jinde). Chvilku jsem se svrchu dívala, jak se vylidňuje sál, když v tom se se mnou dal do řeči nějakej kluk. Není žádné tajemství, že nejsem moc společenskej typ, ale řekla jsem si: "Dnes není kam a proč spěchat, co bys sama doma na bytě dělala." Tak jsme si povídali (nevěřil, že mi je skoro 26 let) a pak mě seznámil se svejma fajn kamarádama. Ale prej jako bacha, je to cizinka a španělsky mluví hrozně. Jo, tohle jsem mu v úvodu řekla a on na to teď -z legrace- kluky upozorňoval, protože pak mě ohledně mého vyjadřování zahrnovali superlativy. Oni ale o mém původu věděli, protože mi předtím náhodou chválili vinylku a zklamalo je, že se dá koupit jen v Praze. Jak jsem tam s nima kecala (a pánové byli nadšený z mých hudebních znalostí, faktu, že jsem v Madridu potřetí a jak dobře ho znám), všimla jsem si poblíž baru Juancha (brácha Leivy, skupina Sidecars). Toho ale oni neznali a dál žasli, jakej mám přehled. Když přišla řeč na koncert, respektive srovnání toho, co se hrálo dnes a čemu se jinak věnují sólo, došli jsme k názoru, že víc nás baví jejich současná muzika. Zajímalo je, kdo je mi bližší a já bez příkras odpověděla, že nejradši mám Leivu. Na to mi Dani (jo, další Daniel, proto prosím neplést s Votrapou/Cvokem/Vytrvalcem z Retira! To by byl kardinální omyl jak záměna Daniho Flaca/=NePrasák s Dani Martínem/=neexistující jazykový certifikát D) řekl: "Škoda, že ten tu není!" A já na to: "Ale je, támhle." :-) Ano, ano. Během našeho povídání se tam totiž vynořl i Leiva. Daniel užasl a hned: "Pojď, vecpeme se do VIP zóny (která ovšem s koncem koncertu VIP být přestala a ty pásky tam zůstaly jen pro okrasu) a pozdravíme se s ním." Moje protestování a řeči o respektování soukromí se nesetkaly s úspěchem. Prostě ve Španělsku to takhle nechodí. Takže než by jste řekla švec, stála jsem v zakázaném území a sledovala, jak se Dani s Leivou poplácali jako mužský po ramenou a když Daniel ukázal na mě, Leiva -jak já v případě Quiqueho- udělal tři kroky ke mně, naznačil políbení na levou tvář, zopakoval to na druhou (vítězně si oddechl) a šel zpět ke svým přátelům. Daniel byl úplně v eufórii, prej: "Jééééé, my jsme se pozdravili s Leivou!!!" Jak již víte, letos si můžu přát cokoli, dokonce mám psáno, že není vyloučeno, že se osobně seznámím s člověkem, kterého beru za svůj nedostižný idol ("...a který Vám dá cenné ukazatele ve Vaší další duchovní cestě." Haha.). A jak víme obě, tohle všechno skončí s úderem středeční půlnoci. Proč to zmiňuju? Ty horoskopy jsou moje berlička ve chvílích, kdy nevím, co dělat, případně když mám dělat něco, na co nemám povahu. Jakmile Daniel vstřebal zdravici, napadla ho totiž další "bezva" věc - všichni se s Leivou vyfotíme! Když mě kluci přes protesty nacpali k sobě do společné fotky, po secvaknutí spouště jsem si řekla Buď teď nebo nikdy a zatímco se ostatní hnali k foťáku zkontrolovat výsledek, já se otočila k Leivovi s tím, zda bych mu "mohla poděkovat osobně, protože jsem z Český republiky..." (pokýval hlavou), "...z Prahy..." (zarazil se), "...a ten dopis...", což už jsem nedořekla. Aha, to budu ta autorka. A přitáhl přítelkyni se slovy: "Víš, jak mi přišel ten krásnej dopis?" No a pak v podstě oba spustili: jak mám nádherný písmo, jak to bylo úhledný ("To bylo to první, čeho jsem si všiml!"), jak výborně píšu, jak ho prodavač zaskočil, že mu tu nějaká holka nechala před pár měsíci dopis, že to bylo moc emotivní a krásný, že nevěděl, jak dát vědět, že teda zkusil Twitter, (na kterej já ale nechtěla reagovat, což on prý chápe), že si pročetl všech těch pět nebo kolik stránek, jak to ode mě bylo ohromně milý atd. Rozuměla jsem mu každý slovo, ale abych pravdu řekla, nějak mi to všechno splývá a nevím, jestli za ty výpadky paměti může fakt, že člověk, jehož hudba vám změnila život, najednou stojí před váma anebo ty dva lahváče, který jsem do sebe za večer obrátila. Matně si vzpomínám, že když jsem mu ke konci řekla, že odjížím poslední lednový den, desku si teda stihnu koupit, ale kvůli koncertu se budu muset vrátit, přítelkyně prohlásila, že jsem roztomilá a Leiva, že to je výborný. Pak už jsem se ale vzdálila (bože, jak mně je trapná taková pozornost!). Zaskočený kluci ze mě začali okamžitě tahat, o čem jsem s ním proboha tak dlouho mluvila, což jsem přešla jen úsměvem. Když se ke mně nachomejtla znovu jeho přítelkyně, něco málo jsme spolu prohodily (dokonce nás spolu kluci i vyfotili) a ona se mě zeptala, zda mám s Leivou fotku. Já že ne, že nechci, nepotřebuju, nebudu ho víc otravovat, ale ona že nepřipadá v úvahu, ať jí dám mobil, že nás vyfotí. Načež mě -nevím jak- zatáhla k němu a... cvak ho, no. Když už jsem v sobě měla ty piva a byla rozjetá z toho focení, poprosila jsem kluky ještě o fotku s Juanchem. To je stejně borec. :-) Když mi Dani přinesl třetí pivo, odmítla jsem s tím, že už je pozdě a musím jít. Před odchodem jsem klukům poděkovala za fotky, piva a především milou společnost. Navrhli mi společnou večeři, ale tak dlouhou se řešil vhodnej termín, že jsem Danimu vrazila svoje číslo s tím, ať dá vědět, až se na něčem shodnou. Musím říct, že to byla přesně ta parta kluků, s kterou si výborně a prostě jen tak pokecáte, kolem třicítky, ne jak osazenstvo našeho bytu s průměrem dvacet celých nula. Pokud se teda ještě někdy ozvou, zlobit se nebudu. :-) S tím, že víc už si přát vážně nemůžu, jsem zamířila k domovu...
Protože je toto patrně mé poslední psaní pro letošní rok (další pětidenka končící Silvestrem se "literárního zpracování" dočká během prvních lednových dnů) a vánoční přání jsem s ohledem na nevánoční atmosféru prošvihla, ráda bych Vám i já ještě jednou za všechno moc poděkovala a především Vám popřála tak neuvěřitelně nádherný rok 2014, jako byl ten můj s třináctkou na konci, kdy se mi splnilo zdánlivě nesplnitelné. Kéž by se i všechny Vaše sny a přání vyplnily a moje madridské dobrodružství Vám bylo inspirací, nebo ještě lépe jistotou, že možné je opravdu všechno a vzdávat se nemá nikdy nic. Moje milá paní vychovatelko, ať jste zdravá, šťastná a spokojená Vy i Vaše rodina! Jsem rovněž moc ráda, že jsem Vás poznala. Pro mě je to jedno z nejkrásnějších a nejupřímnějších přátelství! Děkuji Vám za něj!!!
Zdraví
Kristýna z Madridu (nebo ze spaní? Spím či bdím? Tenhle email se mi snad jen zdá... ;-))
PS. Máte u mě černý puntík! Stále nevím, jaký pohled Vám poslat. A vážně nečekejte, že něco v té záplavě vyberu sama. Takže se pěkně zamyslete, jaké místo z toho mého popsaného putování Madridem Vás zaujalo a já už na základě toho volbu přizpůsobím. A za odměnu si budete moct vybrat, chcete-li ho poslat na Lhotku nebo do nového domečku. Ach, já jsem na Vás tak hodnáááá! :-)))
MIMOŘÁDNÉ FOTO Č. 23 :-)
bez komentáře :-)
Komentáře
Okomentovat