Pro zpožděnou jednadvacítku mě nenapadá omluva, snad jen že ten prosinec je neskutečně nabitý (ten tak uteče a leden, o tom už vůbec žádná!). Ostatně posuďte sama:
pondělí 16. prosince
Vstanu, jako vzpruhu do sebe obrátím ranní miso polévku a za nádherného počasí si to štráduju na Mluvku. Beru to přes ulici Fernández de los Ríos, kde sídlí knihkupectí Agronauta (abych později zjistila, že správně je to Argonauta). Přeptám se, zda bych tu sehnala knížku Benjamína Prada pojednávající o vzniku desky Joaquína Sabiny v Praze. Jasně, mám ji v elektronické podobě v mobilu, ale tu mi Benjamín stěží podepíše, že. Prodavač mně oznamuje, že ji zkusí objednat, ale nemám si prý dělat plané naděje, neb s oním nakladatelstvím jsou problémy. No tak buď bude bezva knížka nebo těch 16 euro neutratím, což je taky bezva. Když chce vědět na jaké jméno má učinit objednávku, pohotově předkládám lísteček s Kristýnou s K, Y a přízvukem se slovy, že jsem cizinka. Při dotazu, kam mi mají dát vědět, papírek otáčím a ukazuju své španělské telefonní číslo. Tento můj výkon ocení pán na kase pochvalou, jak jsem na všechno připravená. :-) Při čekání na přechodu mi jiný pán chválí vinylku, dokonce na tu desku ukazuje a má k ní nějaký komentář, který já ale s ipodem v uších a zelenou pro chodce už nerozluštím. Spěchám pro barra de pan, neb polévka je sice vzpruha, ale člověka, zvlášť toho, který má pro dnešek za sebou už 5 kilometrů v nohách, nezasytí. Pouštím se do něj na lavičce nedaleko fakulty s famózním výhledem na pohoří. Jak tak žvejkám, říkám si, že jde vlastně o normální českou rychlou sváču - rohlíky s vysočinou - tak co já, herdek, furt řeším a stresuju se, zvlášť pojídám-li pečivo bez nezdravé uzeniny! Sytá pokračuju na Psychopatologii. Dnes hodlám Mluvkovi nadhodit, co by řekl na dřívější soukromý termín zkoušky. Je dochvilný, takže když už hodiny ukazují "půl a deset" a on nikde, začínám se těšit na procházku domů. Nakonec dorazí skoro se čtvrthodinou zpoždění a omluvou, že s rektorem musel nutně pořešit naši zkoušku. Vzápětí nám oznamuje, že se test přesouvá ze 3.2. 2014 na 28.1.2014. Oléééééééééééé. Chachacha. Jsem jediná, kdo to slaví, spolužákům dřívější termín není evidentně pochuti, ale to mi je prosím pěkně šumák. Ne že by se mi v Madridu nelíbilo, ale jakýkoli delší pobyt než 5 měsíců pro mě znamená finanční zruinování, které si s ohledem na plánovaný návrat kvůli Leivově koncertu, vážně nemůžu dovolit. Mimochodem, uvědomujete si, že datum zkoušky z Psychopatologie se kryje s vydáním Pólvory nebo-li Střelného prachu? Doufám, že to nemá být znamení, že u testu vybouchnu. Mluvka nás dnes všechny ubezpečoval, že nijak těžký nebude (pokud tedy nepodceníme přípravu, hahaha). Při cestě domů nacházím knihkupectví Visor, kde má být v sobotu ta akce s Benjamínem Pradem, abych pak novýma uličkama odbočovala směr Bilbao. Jak jste si určitě všimla, v prosinci neplánuju, v prosinci konám: dnes jsem si dala za úkol stavit se na kafe v legendární kavárně El Comercial, kterou znám díky Leivovi a Quiquemu. Interiér je nádherný, personál milý a káva s mlékem výborná. Sedím si na barový židličce a čtu si. Platím až ke konci, jak je tu zvykem. Žádný stres. Cena mě příjemně překvapí, ani ne dvě eura. V Comercialu! Na byt se vracím přes ulici Belén, kde sídlí Leivou další doporučovaný podnik: Café Madrid. Dřív si tam prý dával daiquiri, nyní víno (sakra, neuvádí, zda bílý nebo červený, co si jen počnu?!). Klid, pro dnešek chci pouze zjistit, jakou tam mají otevírací dobu. To se mi ale nepodaří, respektive vidím, že v pondělí odpoledne tam určitě nejsou. Doma si jako pozdní oběd či brzkou večeři vařím jáhly (chacha, Juan dnes nikde), dušenou dýni a tofu a lá smažená vajíčka. Pak jdu vytřídit odpad a když se mi do cesty připlete večerka, odměňuju se (nebo trestám?) jedním balením Prince. Myslím, že bude lepší psát dny, kdy ho nežeru než naopak. Večer na Youtube koukám na videa, jak se správně jí "bocata de calamares". Tuto rozřízlou bagetu naplněnou smaženými kalamáry (nebo kalamárami? Nevím, jak je to správně a česká pravidla pravopisu mě opravují na "kalamář") lze považovat za typické madridské jídlo, já si ji hodlám dopřát zítra cestou ze školy a hlava mi nebere, jak to někdo může narvat do úst. I vlk, co má tak velkou pusu, aby mohl sežrat babičku, Karkulku a myslivce, by měl problém...
úterý 17. prosince
Po dlouhý době se konečně pořádně vyspím. V posteli ještě chvilku zůstávám a projíždím web. Na Twitteru zjišťuju, že Anita se tentokrát z Paříže nevrací jen na Vánoce, nýbrž bude v Madridu už napořád. To je prima. V mobilu ještě jen tak z nudy kouknu do zablokovaných zpráv a baf ho! Je tam jedna esemeska z osmého prosince. Prosím pěkně, Votrapa z Retira/Cvok/Vytrvalec mě zve na koncert Rosenda 13.12. Tak zaprvé je bezva zjištění, že to blokování vážně funguje, zadruhé, že koncert už proběhl a zatřetí, stejně bych nešla, byť Rosendo je kultovní postava španělského rocku (a já ho samozřejmě znám přes Leivu), naživo jsem ho totiž viděla poslední listopadovou středu a teď by se mi to krylo s Dani Flacem. A především, fakt Votrapu neignoruju čtyři měsíce, abych mu teď odepisovala. Ale pravda, se zájmem jsem se podívala na ceny vstupenek - hm, 22 euro je slušná částka... Nějak jsem se v posteli zapomněla, takže dnes to na fakultu neobcházím přes novou ulici, ale ženu přímo Huertas nahoru směr Gran Vía a Cuatro Caminos. Na jejím začátku je jiný bezďa, který žebrá spolu se štěňátkem v náručí. Na to já nemám povahu. Ach jo. Snad jim těch padesát centů trošku helfne. Ve škole se dovídám příjemnou věc - Didaktika i Psychologie ve čtvrtek odpadnou z důvodu blížících se Vánoc, jakože fakt. Prostě budova se v poledne zavře a všichni se rozjedou domů, co na tom, že oficiálně vánoční prázdniny mají začít až od soboty. Na Didaktice jsme pokročovali na téma rozvoj komunikace v učebnicích, což mě moc bavilo a světe div se, dnes i ta Psychologie (asi že byla letos poslední). Zaujal mě jeden promítaný obrázek, na první pohled dvě lidské hlavy, na druhý číše vína (nebo naopak), což mělo znázorňovat skutečnost, že jednu a tu samou věc lze vidět různě a mělo to souviset s problémy ve vztazích, kdy se dva hádají a každý kope za to své. Plán na večer byl takovýto: najíst se té bocata de calamares a pak jít do knihkupectví Argonauta, kde od 20h prezentuje knížku písničkář Xoel López. Původně jsem chtěla povečeřet v Museo del Jamón, ale nakonec jsem vlezla do toho mého zapadlého baru u Gran Víi. Moc se mi líbí, že to není žádný hogo fogo podnik, naopak. K pivu dostanu brambůrky a čekání na jídlo si krátím procházením fotokopií z Didaktiky. Během chvilky mi číšník se slovy: "Señorita, tady to je," podává ono bocadillo de calamares. Hladová se do ní pouštím a vůbec nebyla špatná! Podobně jako včera v Comercialu platím i tady až na konec. Na ulici si uvědomím, že se mi vlastně na prezentaci do knihkupectví vracet nechce, že Xoela uvidím na lednovém koncertu v Solu, takže to unavená odpískám a zamířím k domovu. Do Casa del Libro vlezu čistě ze studijních důvodů - procházím si všechny ty učebnice, které jsem do včerejška považovala za hrozné, ale protože jsme se dnes na Didaktice učili, jak s nimi pracovat, najednou objevuju jejich skrytý půvab. Škoda, že nemají přímo učebnici, kterou sestavila naše vyučující. I když - s ohledem na prázdnou peněženku, to je, vlastně, super. Nechávala bych ji tam se slzou v oku. Když projdu kolem pekařství, uvědomím si, že už je to hrozně dlouho, co jsem neměla palmeru. Koupila jsem si ji jen proto, abych si ověřila, že už mi moc nechutná. Vopravdu. Navíc jsem měla vzornou večeři (dušenou dýni s rýží natural a pyré z cizrny) a ještě jsem pobyt v kuchyni užitečně vyplnila debatou s holkama o španělském vzdělávacím systému. Ne, diplomku fakt psát nehodlám, ale jak je to s jejich maturitou, mě vážně zajímalo...
středa 18. prosince
Zase se pěkně vyspím - ono aby ne, když poslední dobou chodím spát mnohem dřív než obvykle a kolem jedný už bývám v pelechu. Snídani ovšem jako vždy nestíhám, takže mě tradičně zachraňuje barra de pan. Paní v krámě asi špatně slyšela a dala mi dva. Jako ne že by se nehodil, naopak, s cizrnovou pomazánkou to bude rychlá večeře, ale táhnout se s tím na přednášku? Ach jo, to mám za to. Ještě vlezu do drogérie očuchat si jeden vyhlídnutý parfém - ten můj z růží mi nějak přestal vonět, takže až ho doberu, budu hledat jiný. To proto, že Cacharel, na který jsem měla spadeno, mě nijak nenadchnul a to jsem si od něj tolik slibovala! Psychopatologie dnes utíkala, protože Mluvka mluvil jen chvilku, zbytek přednášky vyplnila prezentace první skupiny dobrovolníků. Kdosi se Mluvky chytře dotázal, zda jejich výklad bude rovněž součástí testu, na to on pobaveně odpověděl, že pokud se budeme přednášek nadále účastnit, tak to tam nedá. To je Vám tak fajn chlap! Když vyjdu z fakulty, zdraví mě spolužák z Didaktiky - Carlos. Je tak milý, když mezi těma davama lidí někoho poznáte a on vás taky! Domů to beru novou ulicí, rovnoběžnou s Tutorem. Na Atoche po dlouhé době vyrabuju krám s ovocem a zeleninou a se dvěma plnýma taškama spěchám domů. Sním druhý barra de pan s pomazánkou a mířím zpátky na plaza de Antón Martín. V divadle se dnes natáčí rozhlasový pořad Abierto hasta las dos s Amaralem. Jako tak dlouhou frontu jsem ještě nestála, ale stát ji musela, neb jsem přeci svatosvatě slíbila, že prvního a zároveň posledního drzého předběhnutí jsem se dopustila před koncertem Marwana v Galileu. Když na mě po víc jak půl hodině přijde řada, abych předložila občanku a byla vpuštěna dovnitř, oznámí mi paní, že mě na seznamu nemůže najít. Fakt vtipný. Mám se prý jít optat paní u vedlejšího stolku, co s tím. Ta je dost zaneprázděná, jen na mě hodí pohled s dotazem, co potřebuju a když začnu vysvětlovat, že jsem cizinka, přišlo mi potvrzení, ale na seznamu mé jméno nefiguruje, přeruší mě, mávne rukou a řekne: "Pasa." ("Pokračuj do sálu."). Typický španělský přístup. :-) Natáčení byl zážitek. Viděla jsem všechny ty moderátory, které znám jen ze sluchátek svého ipodu, pouštím-li si stejný pořad s Leivou. Zatímco na něj mi nestačil běžný slovník, v případě Amaralu to bylo v pohodě. Nejvtipnější story, kterou vyprávěli, se týkala přepadení baru během jejich turné v Jižní Americe. Zatímco Eva šla k zemi hned, Juan se skrýt neobtěžoval a naopak nadšeně a fascinovaně dál pozoroval výjev jak z Pulp Fiction. Zpívali několik písniček a to, co Eva předvedla se svým hlasem v závěrečné "Revolución", nemá obdoby. Prostě lepší zpěvačku ve světě nenajdete!
čtvrtek 19. prosince
Dnes bylo krásně ošklivo. Volného dne a nevycházkového počasí jsem hodlala využít k dohnání restů. Ve výsledku jsem ale zase skončila u počítače, aneb tak to chodí, když můžete všechno a zároveň nemusíte nic. Čili velký prd. Alespoň jsem na tom webu objevila dvě príma věci - zaprvé, ta výborná učebnice mé výborné profesorky z Didaktiky je k zapůjčení v pražském Insituto Cervantes, tedy další důvod, proč se těšit domů. A zadruhé jsem obejvila zajímavou mexickou zpěvačku Ximenu Sariñanu - hyperaktivní Leiva jí bude produkovat desku, to aby jste věděla, odkud vítr vane. Po šesté večeřím - výborné tahini rizoto s tofu à la vajíčka a odcházím na koncert směr Nuevos Ministerios. V klubu Moby Dick dnes hrají Los Madison. Spicha mám s Marcelkou u metra. Koncert byl úžasnej i přesto, že jsme obě od nich znaly jen jednu písničku. Stály jsme dost blízko pódia a já si až tam uvědomila, proč mi je jejich frontman - Txetxu Altube - tak povědomej. Vždyť on je to celej náš Strouhal, vedoucí katedry pedagogiky na FF UK, spolužák Kaspera! Chachacha... Největší radost mi kluci udělali rockovější verzí Césarovy "Lo que queda", kterou mám od něj asi nejradši. Obě jsou výborný. Navíc, na konci se na pódiu vyloupl i sám César Pop a společně zahráli hit "Compás de espera". Cestou domů šla Marcelka se mnou - když jsem řekla, že návraty jsou vždy z kopce dolů, ráda se přidala. Během hodinky jsme si opět skvěle pokecaly, tentokrát na téma rodiče a sourozenci, což nás ještě víc utvrdilo v dojmu, že jsme určitě nepřízní osudu rozdělená dvojčata. Když dojdem na Atochu, loučíme se spikleneckým mrknutím, protože během příštího setkání mám(e) v plánu provést cosi nelegálního. Jelikož jsem se rozhodla informovat Vás o dnech, kdy Prince nežeru, slavnostně Vám tímto oznamuji, že zabedněné dveře Číňanovy večerky dnes o půl jedné ráno uchránily mou trávicí soustavu od další sacharidové pohromy. Domů přijdu sice hladová, ale zato krásně vyvenčená. Z ledničky popadnu jednu blumu a prchám se zavřít do pokoje. V obýváku holky totiž pořádají nějaký vánoční mejdan a nerada bych se k nim přichomejtla. Před zalehnutím koukám na Twitter, kde Leiva sdílel fotku ze zákulisí koncertu s Gran Cañónem (hráli v Bilbau), což mi připomene, že za týden se touhle dobou budu vracet z jejich madridského koncertu. Wauuuu. ¡Qué ganas!/Jak se těším!
pátek 20. prosince
Z postele si to napochoduju rovnou do koupelny, kde se dám celá dokupy. V kuchyni si spatlám ovesnou kaši, kterou do sebe cpu v pokoji, kde se zároveň snažím navrátit lesk své vinylce. Neuhodnete, co se jí stalo. Tuhle jsem zase z koše vytahovala krabice od mlíka, které jdou přeci vytřídit a pakliže to neudělám já, čeká je ohavná smrt udušením v odpadkovém igelitovém pytli, který navíc z poloviny naplní, protože dámy se je neuráčí ani sešlápnout. A jak jsem se na vlastní kůži -teda spíš jak se kabelka na vlastní vinyl- přesvědčila, dámy nemají ani potřebu to mlíko dobrat. Když jsem nesla již sešlápnutý karton k modrému kontejneru, zbytky mlíka mi pocintaly vinylku, která od té chvíle vypadala jak dáma v nejlepších letech se stařeckýma skvrnama. Hrůza! Jako spásný nápad se ukázal můj starý dobrý obyčejný mandlový olej. Během chvilky zářila vinylka i já, po mlíku ani památky. Na novou poznávací vycházku se mi podařilo vyrazit už ve čtvrt na jednu. Osazenstvo bytu můj odchod uvítalo, protože když se vás na pár metrech čtverečních sejde asi osum, jakýkoli pokles počtu přítomných přijde vhod. Jelikož je krásně, mám dnes v plánu pokořit po svých ono obchodní centrum, plus si zajít omrknout tu slavnou Caju Mágicu (kde můžete vidět Nadala, případně Leivu, že ano). Vzápětí mi dojde, že jsem si v tom dopoledním zmatku nepřihodila do tašky ani jabko. Zároveň si po pár metrech uvědomím, že jdu jinou ulicí, než jsem zamýšlela. Zanadávám si, že mi to ten výlet pěkně začíná. No, svačinu pořeším, až to bude akutní, teď se pokusím dostat se odbočkami na dopravní tepnu Paseo de Santa María de la Cabeza. Zadaří se a já už se jí bez problémů držím po zbytek její délky (a ta že panečku je!). Cestou opět fotím jak nezřízená - vedle mostu se nachází lávka zvaná Puente de Praga nebo-li Pražský most čili ji nemůžu nezdokumentovat. To samé platí i o náměstí Plaza Elíptica, odkud v říjnu Klára mířila do Toleda, pak jeden park, hřbitov s nádherným výhledem, a než se nadám, stojím před obchoďákem. Tak jak byla minulý týden cesta autobusem děsná, tak byla ta procházka sem krásná. V obchoďáku jdu splnit úkol do Primarku - Marcelka chce odtamtud vzít mikinu. Úspěšně odolám sekci dětského oblečení (ještěže má ten můj opičák tak dlouhý packy a ty nádherný svetýrky, košile a mikinky by mu byly krátký). Poté se stavuju v Casa del Libro, která tu má pouze jedno patro, ale i tak zjišťuju, že bych tu stejně byla schopná utratit majlant, kdybych nějakým majlantem disponovala. Rukama mi projdou španělské průvodce Madridem, novely, knížka plná rčení, slovníky. Jsem kompulzivní kupovač didaktický materiálů, ale už z nich nešprtám, tak jak by bylo žádoucí, čili si jakýkoli nákup zakazuju do doby, dokud nebudu umět zpaměti všechny učebnice, které doma mám. A že jich je! Z obchoďáku vycházím asi po hodince směr Caja Mágica. Do cesty se mi připletou další tři pěkné parky. Sportovní arénu najdu bez problémů, vyblejsknu si ji a když se vracím, odbočím omrknout ještě jeden park u řeky Manzanares. Tam mě zaujme jakási vyvýšenina, nevím, jestli přímo říct kopec, s nějakou skulpturou. Rozhodnu se vylézt až nahoru a tam naprosto užasnu. Řeknu Vám, takhle famózní výhled na Madrid jsem nezažila. To byla taková nádhera, navíc v kombinaci s blížícím se západem slunce!!! Jak jsem doma posléze zjistila, onen výtvor se jmenuje "La Dama del Manzanares" (hlava "Paní řeky Manzanares") a rozhodně tam budu muset ještě jednou zajít! Jak já miluju ty okamžiky, kdy něco objevím naprostou náhodou a zas to souvisí s tím mým Leivou ("To jsem se vám tak šla podívat na arénu, kde viděl Nadala a...."). Z kopce sejdu opačným směrem a snažím se najít cestu kudy domů. Chvílema jsem celkem bloudila, ale nakonec jsem se úspěně zorientovala a přes třídu Córdoba dorazila až na ulici Delicias, která vede k Atoche. Kolem Nemocnice Dvanáctého října totiž byla spousta ulic, silnic a nadjezdů, ovšem nějaký ukazatel mi chyběl. Poradila jsem si díky autobusům (ne, nesedla jsem do nich, přece nebudu takovej lúzr, jak by řekl náš Aspík), pouze jsem vypozorovala, kterým směrem jezdí ty, jenž mají jako konečnou uvedeno "Nádraží Atocha" a danou ulicí se pak rozešla. Šikulka. Kdepak, Horská se nikdy neptá, vždycky si musí na všechno přijít (a přijde :-)) sama. Když dorazím domů, čeká mě na bytě neskutečnej bordel. Nicméně protože mám tento týden službu na kuchyň, ani nemrknu a během chvilky ji dávám do ukázkového stavu. Zároveň vytahuju věci ze sušičky, protože jestli už Begoña odjela domů, zůstalo by to tam do příštího roku. Tentokrát na mě nevypadne kromě prádla kreditka nýbrž Emechotin zapalovač. Když už jsem v tom úklidovém zápalu, ještě po někom spláchnu a doplním toaleťák. Ujímám se i odpadků, opět mě k tomu donutí představa, že by to všechno skončilo v jedné popelnici. Jen co uklidím poslední hrnek z myčky, vrátí se i Inma a už ve dveřích haleká, ať se neděsím kuchyně, že ví, že to tam je boží dopuštění a hned dá vše do pořádku. Ehm. Usměju se a ujistím ji, že není třeba. Solidně jí spadla brada. Myslím, že jsem si po tom prosincovém nedorozumění nemohla přát lepší satisfakci. Večeřím cizrnovou pomazánku s kouskem barra de pan a ani mi nedošlo, že je to po dopolední kaši mé teprve druhé jídlo dneška. Můžu mít sebevětší hlad, ale když jsem na okružní poznávací vycházce, sytím se očima. Do počítače přetahuju fotky za prosinec. Tušila jsem, že jich bude hodně, ale konečné číslo 569 mně přeci jen vyrazilo dech. To mě zaměstnalo až do noci, do klidné noci, neb Inma šla k Juanovi a Begoña s pěti kamarádkama vyrazila slavit blížící se Vánoce kamsi do centra.
Zdraví
Kristýna z Madridu :-)
fotky k megamailu č. 21
káva s mlíkem z Comercialu; cesta domů - Cibeles a park Retiro; jáhly+dýně+tofu; bocata de calamares (já tak nerada fotím jídla v barech, proto ta nekvalita!); "betlémská" výloha obchodu s pracovními oděvy a potřebami; natáčení pořadu Abierto hasta las 2 s Amaralem (Eva+Juan); koncert Los Madison v Moby Dicku s Césarem Popem; lávka Pražský most přes řeku Manzanares; řeka Manzanares; pomalovaný krytý most; dopravní terminál na Plaza Elíptica; park cestou do obchoďáku; hřbitov s výhledem u obchoďáku; parky cestou do Caja Mágica (držím-li se při Alcale cedulí Zaragoza, dnes to byla Cordoba a Sevilla :-)); sportovní hala Caja Mágica; objevený úžasný park Lineal del Manzanares s vodotrysky, kopcem, skulpturou a famózním výhledem; zaneřáděná kuchyň a pro ilustraci Marcelka :-)
K.
Komentáře
Okomentovat