Jestli si dobře vzpomínáte, jubilejní desítka Vám přišla zpožděná. Jak je vidět, bez skurpulí dodržuju tradici i u výroční dvacítky. Bez řečí fičíme k dalším dnům:
středa 11. prosince
Cestou na Psychopatologii mě potěšili dva pánové. Nejdřív můj bezďa - minulou středu buď churavěl, stávkoval nebo měl dovolenou, čili oranžovou výplatu dostal až dnes, tedy druhou středu v měsíci. No a on Vám byl zase tak vděčnej, tak mě hladil po rameni a děkoval za to prd, co jsem mu nasypala do kelímku. Moc milý. Pak mi udělal radost můj tutor. Říkejme mu trvale Morgan, protože jeho funkce ani jméno se mi nelíbí. Jak již víte, Morgan má za úkol řešit mé problémy, ty, které zajisté nenastanou. Nastaly, když Mluvka přišel s termínem zkoušky 3.2. a Leiva s deskou 28.1., přičemž můj odjezd je stále plánován na 31.1. Madridský Freeman mi odpověděl na mail rychle (ne jak teď já Vám) a pozitivně. Vyučujícího mám požádat o dřívější přezkoušení a pokud nebude svolný, pokusí se ho překecat osobně on. Další věc, která mě lehce trápila, byl fakt, že nemůžu odjet bez dokumentů potvrzujících absolvované předměty a jejich výsledky. Ty však budou k dispozici až koncem února. Morgan dostál své přezdívce, za jeho nápad bych mu dala Oscara. Prý mi může písemně potvrdit, jak se situace má a Karlovce bych tak mohla předat "dekret" ospravedlňující můj návrat bez papírů. Což mně osobně přijde fajn, uvidíme, co na to řekne Vítek, můj pražský koordinátor. Mluvka dnes skončil takovým hopem, že jsem ani nestihla dát do kupy podmět s přísudkem. Čili zda by mě vyzkoušel již v lednu se ho budu muset holt optat až v pondělí. Cestou domů se stavuju v mém oblíbeném krámku pro barra de pan (nejenže s prosincem nestíhám psát maily, i s mýma snídaněma to jde z kopce!). Paní mi ho předala s úsměvem a slovy: "Ten nejlepší z Madridu, že?" Asi před dvěma týdny jsem jí ho takto vychválila a ona mě teď poznala. Opět další milý zážitek dneška. S vekou se jdu tradičně ukrýt do parku, byť je slunečné odpoledne a žádná tma, která by mé ládování uchránila před zraky procházejících Španělů. Zpátky domů to beru novou trasou - podél kolejí a přes nádraží Príncipe Pío. Když kolem mě projede vlak, uvědomuju si, že je to vlastně poprvé, co ve Španělsku vidím soupravu za jízdy. Dosud jsem měla se španělskou železnicí spojené jen dva výjevy - rozpárané vagóny po atentátech na Atoche a podobnou hrůzu z letošního léta při nehodě v Santiagu. Na bytě se ani nerozkoukám a už běžím na domluvenou schůzku s Marcelkou. Máme spicha v sedm u Muzea Královny Sofie/Museo Reina Sofía. Chceme využít toho, že ve středy po devatenácté tam je vstup zdarma. Jako nevím, jestli jsme takové kulturní ignorantky, ale v té obrovské budově jsme nevydržely ani hodinu, přičemž prohlížení expozic jsme strávily přemýšlením, proč to tam je a vymýšlením nápadů, jak bychom všechny ty prostory byly schopné využít my. Moderní umění nám nic neříká. Mně se nejvíc líbil ten hasicí přístroj na chodbě ve druhém patře. Evidentně nebyl součástí výstavy, což poznáte tak, že byl na té chodbě a neměl vlastní místnost a vlastní ochranku jako ostatní věci. Při scházení pater na mě šly docela závratě, takže jsem zavedla debatu na téma, zda naše plánované Teleférico nebo-li madridská visutá lanovka bude to pravé ořechové, čím si chceme zpestřit Vánoce. Kulturní večer jsme se rozhodly zapít. Marcelka navrhla, že mě vezme do svého oblíbeného tapas baru. Když jsme došly na konec ulice Montera, přešly Gran Víu a zamířily napravo, prohlásila, že je to "tady v tý ulici", kterou já ihned správně nazvala Hortalezou. Marcelka se podivila, jak jsem znalá, načež jsem jí s úsměvem na tváři udělala výklad o všech zajímavých místech, na která zde může narazit, přičemž normální turista o nich nemá ani páru. Asi tušíte - Quiqueho oblíbená pizzérka a půjčovna DVD a Leivova argentinská restaurace a Hotel Kafka s ateliéry pro umělce. Ta pizzérka Marcelku natolik zaujala, že bar zavrhla, respektive jsme ho odsunuly na pátek a zamířily si to do Vesuvia. Nad širokou nabídkou italského jídla jsem hned suveréně zahalekala, že v úvahu připadá buď sýrová nebo salámová pizza. Díky, Quique! Bez tebe bych tam vybírala doteď. Ehm, to je nadsázka, bez tebe bych o ní samozřejmě vůbec nevěděla a nikdy tam nešla, ale jak již víme, Horská nemá problém cpát se ve Španělsku italskou kuchyní, souvisí-li alespoň se španělským zpěvákem (aneb vybavíte si ještě tu mou story, jak jsem potkala Juana Aguirreho z Amaralu a ve výsledku z toho byly polívka a špagety za dvanáct éček?). Před rozchodem jsem chtěla vidět ten její bar, abych věděla, kam v pátek zamířit. Jaké překvapení, že se jednalo o El Tigre/Tygra. Děsně ho nám, Erasmákům, doporučovali Dino s Anitou (ti dva jak nás v září učli španělsky) čili to znamená co? Že to byla jedna z věcí, kam jsem odmítala páchnout a hned ji vypustila z hlavy. Kdepak, od Erasmu si tu držím odstup úspěně už čtvrt roku. Na druhou stranu averze už to byla dostatečná, takže se se slovy "v pátek u Tygra" na dva dny loučíme.
čtvrtek 12. prosince
Didaktika opět nezklamala! Naprosto fenomenální hodiny, ty čtvrteční patří nám studentům, každý má během semestru představit nějakou čtvrthodinovou aktivitu. Jedna holčina vymyslela skupiny představující jednotlivé vagóny vlaku - kupéčka, jídelňák, plus nádraží. Vylosovali jsme si kartičky s informacema, kdo jsme, odkud a kam jedeme a co za jízdy děláme. K tomu jsme měli přiřazené i rekvizity. Bylo to tak úchvatný, že to dojalo i vyučující. Já sama si tipy mých španělských spolužáků pomalu nestíhám ani zapisovat. A tak to má být! Na Psychologii se mě dnes učitelka Inés zeptala, na kdy se mi hodí zkouška. Vypadá to na termín 21.1., hrůza mě jímá už teď. Z fakulty jsem spěchala domů (naštěstí ne tolik, abych musela použít MHD), kde jsem do sebe obrátila něco k jídlu a hned zase hnala stejným směrem zpátky, do Galilea, na koncert Rebecy Jiménez. V září mě příjemně překvapila, když se jako host objevila na akci Jorgeho Marazú (byť tam všechny zastínil -alespoň v mých očích- výstup jakéhosi Daniho Flaca, ano, písničkář NePrasák). Tentokrát šlo přímo o Rebečin koncert, navíc s řadou hostů zvučných jmen - Benjamín Prado (spisovatel, básník), César Pop (Leivův klávesista), Coque Malla, Miguel Ríos aj. Když jsem vešla do sálu, zahlédla jsem číšníka, který tu všechny uvádí ke stolkům. No a on, jen co mě uviděl, zvolal: "Ááá, Kristyna!" A hned se šlo k "mému" stolečku. Nestačil mi zmizet úsměv z tváře, když se objevil druhý číšník - ten sympatický pán ze září, u kterého jsem si vždy rezervovala místa - a uzemnil mě uvítáním: "Ahoj Kristýno, jak se daří a co si dáš?" Řeknu Vám, do Galilea jsem šla lehce nalomená, protože to vypadá, že se jedná o můj poslední koncert v tomto kultovním podniku, kde se mi tak líbí a kde jsem zažila tolik krásných akcí. Měla jsem co dělat, abych se dojetím nerozbrečela a to byl teprv začátek. Koncert byl fenomenální. Rebeca je naživo fantastická, sama se doprovází na klavír a ty její písničky v akustický verzi nemají chybu. Navíc hrála i mou oblíbenou "Un poco de suerte no vendría mal"/"Trocha štěstí by nebyla na škodu". Abych nemusela načínat balení papírových kapesníčků, rozhodla jsem se změnit rétoriku a odmítám prosincové a lednové akce nazývat těmi posledními, nýbrž jsem tomu začala říkat "zakončení sezóny". To zní snesitelněji.
pátek 13. prosince
Můj druhý "pátek třináctého" v Madridu. S ohledem na počasí odsouvám cestu do obchoďáku na příští týden. Aby jste tomu rozuměla, jak jsem tam byla minulý týden s Marcelkou a stěžovala si na ty narvaný autobusy, v té mačkanici jsem hrdě prohlásila, že se doma schválně podívám, zda se tam nedá jít pěšky. A jaký div - dá. Teda jako obvykle, když zadám podobný požadavek odkud kam chci zase jít, začnou na mě Google mapy řvát, že na trase nemusí být chodníky a ať si dávám majzla. Ovšem cesta jen něco přes hodinku a s dalším mně neznámým parkem v půlce trasy je výzva. Nicméně poprchává, takže měním plány. Pokusím se vybrat prachy ze záložní kreditky a koupit si jeden vyhlídlý kabát. Před odchodem si ještě stihnu pokecat s Inmou v kuchyni - tentokrát přišla řeč na přechylování jmen, respektive příjmení a ona je celá vytlemená z našeho -OVÁ. O poznání míň už z faktu, že u nás po svatbě žena přijímá jméno manžela. Prej slušnej machismus, kam se hrabou španělský chlapi. Venku je nádherné melancholické počasí - takové to sychravo, mlha a mrholení, ale žádná vlezlá zima a nutnost vytahovat deštník (kterej jsem stejnak zapomněla na bytě neb bydlím ve slunečném Madridu, že). Bankomat mě překvapil a eura bez řečí vydal. Z banky jsem zamířila směr butik, ale vzhledem k tomu, že mi snídaňová polívka nějak podezřele rychle vytrávila, napadlo mě zajít nejdřív někam na jídlo. A do cesty se mi připletl El Comunista, Leivův oblíbený podnik, kam rád chodí na pisto (česky lečo). Tradá. Jsem zachráněná! S mou odvěkou nerozhodností není nad to hned vědět kam jít, co si tam dát a zároveň si moci odškrtnout další bod z prosincového plánu návštěv. Řeknu Vám, ten moment, kdy před Vás číšník předloží jídelní lístek a vy ve vteřině požádáte o pivo a pisto... Cestou domů jsem si kromě teplého kabátku koupila časopis s diářem (já vím, už třetím, ale tenhle je nejlepší! Kdo to moh' v září tušit, že jo). Doma se dočítám bezva informaci - příští sobotu proběhne v jednom madridském knihkupectví setkání s Benjamínem Pradem! V jednu odpoledne čili nehrozí kolize s koncertem Quiqueho Gonzáleze. No to Vám bude zaručeně krásný den. Už teď se těším! Do toho mi píše Bára, kamarádka z Plzně, jak na ni padá zimní splín a že jen co přijedu, zaplatíme si nějaký wellness víkend. Ubezpečuju ji, že jen co přijedu, vyhlásím bankrot. V devět akorát skončí šichtu sušička čili si oblečení stihnu vyndat sama a nemusím tím úkolovat holky, což znamená nejen mluvit španělsky, o něco je žádat, ale s největší pravděpodobností vrátit se v noci domů a najít sušičku ještě zaplou. Na programu mám totiž koncert Daniho Flaca, písničkář NePrasák, pravděpodobně můj poslední, fňuk. Vlastně pozor, poslední jen pro letošní sezonu, chachacha (no že bych o tom byla nějak přesvědčená, to říct nemůžu, fňuk, fňuk). Libertad 8 je spolu s Galileem můj další oblíbený podnik s fajn personálem. I zde mě identifikují podle kabelky, kterou si očividně oblíbil číšník Lorenzo - když ji mám položenou na klíně, začne po desce šoupat rukou a hrát si na Dýdžeje. :-) Původně jsem si chtěla dát víno, ale protože mám po návratu v plánu dopsat zpožděné megamaily, žádám ho o půl desátý večer opět o kávu s mlékem, hodně mléka... tahle kombinace, tedy kafe a Dani Flaco, se mi v říjnu osvědčila a mejly jsem Vám odesílala ve čtyři ráno. Pozdě ale přece. Koncert byl fajnový, zvlášť když dnes Dani nehrál sám, ale zase ho doprovázel César Pop. O srandičky tudíž nebyla nouze a hlavně mě potěšila zmínka, že César bude tady v Libertad vystupovat 2.ledna. Čili to znamená co? Že v Libertad nejsem naposledy, i to víno si dám příště a ještě můžu živit naději, že si kluci prohodí role a Dani se tu v lednu zjeví jako Césarův host. Protože jeho další samostatný koncert je plánován až na březen do Galilea, kam se rozhodně nedostanu. Fňuuuuuuuuuuuuuuk! Konec byl o půlnoci. Tedy koncertu a pátku, můj program přeci pokračoval u Tygra s Marcelkou. A bylo to bezva, solidně jsme se za zlomek ceny nadláskaly a já ochutnala tinto de verano. V podstatě se jedná o naředěný víno čili ještěže jsem ty dvě děci libertadský Riojy odložila na leden.
sobota 14. prosince
Na byt dorazím ve dvě ráno, protože jsem šla vyprovodit Marcelku na bus. Jestli mi něco bude po návratu domů zcela určitě neskutečně chybět, je to tento nepopsatelný pocit bezpečí, kdy se i v pokročilou hodinu nebojíte v ulicích Madridu o život. Do postele padnu nad ránem, aniž bych Vám napsala čárku. Vostuda Horská. Někdy odpoledne se mi podaří celá rozlámaná vykopat se z bytu pod záminkou, že si dojdu pro Princovy sušenky do Carrefouru, neb tam jsou nejlevnější a zároveň se jedná o hezkou procházku do Huertas za CaixaForum. Když jako správná závislačka pořídím to, o co mi šlo, rozejdu se podél Prada směrem na Cibeles. Sama jsem zvědavá, kam v tomhle stavu (hladová a nevyspalá) dojdu. Ale jak říkám, Madrid Vás nabije, Madrid Vás strhne, Madrid Vás zachrání. Prostě to slunečné počasí mě probralo a opět jsem skloubila tradici s inovací. Šla jsem si to ulicí Alcalá od Cibeles až na plaza Manuel Becerra. Někdy před měsícem jsem z něj odbočila vlevo čili pro dnešek se jde vpravo. A bylo to fenomenální! Cesta z kopce dolů dlouhou a zajímavou ulicí Dr. Esquerdo, abych za chůze zjistila, že se nacházím poblíž ulice Estrella Polar - Pereza, tedy Leiva s Rubénem, mají stejnojmený hit a já ji v dubnu nemohla najít. Nyní už se pokládám za pokročilou "uličnici", takže to by v tom byl čert, abych ji neobjevila dnes. A tentorkát se vážně zadařilo! Netvrdím, že ta ulice, která lemuje bloky paneláků, s tou písničkou zaručeně souvisí, ale člověk nikdy neví. A když už jste na Estrella Polar, co by kamenem dohodil, nachází se most Puente de Vallecas, zmíněný v jedné písničce od Amaralu (to že se Leiva ve Vallecas narodil s tím vážně nesouvisí, vopravdu, most a městská čtvrť je přeci herdek rozdíl, to taková pěší cestovatelka, jako jsem já, uzná). Z mostu si to namířím do Rubénova (druhá půlka Perezy) oblíbeného parku, který se mi nyní krásně připletl do cesty. Navíc procházím kolem nádraží Méndez Álvaro, takže vidím další vláčky v pohybu. Ten rozlehlý park s planetáriem byl nádherný. Vymotala jsem se z něj až na třídě Embajadores, což je taková dlouhatánská ulice, která vás s odbočením do ulice Delicias dovede až domů na Atochu. Cestou jsem si ještě všimla cedule se šipkou "Caja Mágica". Ten název mi byl povědomý a vzápětí mi došlo, odkud tu sportovní arénu znám. Normální člověk by Vám řekl, že tam například hrál Rafael Nadal tenis, Horská Vám řekne, že "tam se byl Leiva podívat na Rafaela Nadala, jak hraje tenis". Jsem ráda, že mi pro včerejší počasí nevyšel ten obchoďák, protože vzhledem poloze arény a nákupního střediska už vím, kudy to vezmu příště. :-) Už se totiž stmívalo, takže jsem krásně vyvenčená nabrala rychle kurz Atocha.
neděle 15. prosince
Ó jak je znát, když si člověk nedá přes spaním kafe nýbrž pár kilometrů vycházky. Pátek a sobota - nebe a dudy. Krásně vyspinkaná obouvám své botky samochodky (které nějakým zázrakem ještě drží pohromadě) a vydávám se Alcalou směr letiště, ovšem tentkrát s odbočkou na Ciudad Lineal vlevo čili přes ulici Arturo Sorroia. V ní stačí zahnout do ulice Josefa Valcárcel, která Vás podél tepny Avenida de América v Canillejas zase vrátí na Alcalu. Teda alespoň to tvrdil uličník. Nevím, jak se to mohlo stát, ale kousek od cíle jsem asi blbě uhla (ale vážně si toho nejsem vědomá!) a najednou na chodník navazoval povalený plot, soukromý pozemek a udupaná cestička vedoucí ke kruhovému objezdu. Ehm. Přece se nebudu vracet. Takže jsem to riskla a nějak se tamtudy prodrápala na Alcalu. Jak praví klasik: Byla to sice delší ale zato horší cesta. A slečna uličnice dodává: "A tamtudy jsem ještě nešla." Alcalou jsem tentokrát došla až do čtvrti Alameda de Osuna, tedy do bydliště Leivy a Rubéna. Oblíbená místa toho druhého zmíněného se nacházejí po celém Madridu čili poznat další Rubénovy tipy znamenalo vyčlenit si na to již třetí den v pořadí (když MHD ignorujete, že ano). Když už jsem tam byla, vzala jsem to přes Plaza del Mar - legendární náměstí, které fanoušek Leivy nesmím minout (kdokoli jiný ho mine snadno, protože to není nic jiného než půlkruhový plácek s pár lavičkama a autobusovou zastávkou). Ovšem právě tam si v době turné všichni kumpáni z Leibandu dávají sraz, nalodí se do dodávky a vyráží šířit onu líbeznou hudbu do všech koutů Španělska. Nevím, jak moc zasáhla krize sektor pohostinství, ale ty dva Rubénovy bary prostě nenajdu, ačkoli ulice i číslo popisný sedí. Zbytečná zacházka to ale nebyla, neplánovaný západ slunce v Alamadě byl zážitek. Vzhledem k tomu, že se setmělo, kolem Capricha jsem tentokrát jen prošla, byť bylo ještě skoro hodinu otevřené, a nějaká unavená zamířila k domovu. Jakmile mě začne zmáhat Alcalá, vím, že se mé tělo týrané pochody a sušenkami dožaduje adekvátního paliva. Čili se na bytě pustím hned do kuchtění kompletního talíře a během půlhodinky si pochutnávám na omáčce z červené čočky, dušené řepě, čerstvé ředkvičce a jáhlech. A jak si tak večeřím, zjeví se v kuchyni Juan, který -jen co spatří jáhly a zeleninu- spustí monolog, jaká já to jsem chudinka s tou věčnou zdravou stravou, kam to dopracuju a proč si nikdy nic nedopřeju. Jestli smích prodlužuje zdraví, mohla bych tu být ještě třista let. Ovšem jestli smíchem vdechnuté jáhly mohou přivodit rychlou smrt, divím se, že jsem naživu. Když jsem chytla druhý dech, pokračovala jsem mlčky v chroupaní ředkvičky a dál se bavila myšlenkou, jak to padá do žaludku na tu Coca-Colu s oříškovou Milkou, tedy svačinkou v půlce Alcaly. Chudák Juan se musí u nás nachomejtnout vždy, když mám na talíři "ty zdravý žlutý kuličky". :-) S žaludkem plným všeho možného usedám k počítači, kde mě -dojičku evropského stipendia na pětiměsíční dovolené- ztrapní během týdne již v pořadí druhé psaní od jedné nejmenované rozlítané, vytížené, přepracované a údajně pomalé paní vychovatelky. Slušně jsem se zastyděla a při pohledu na datum mé odpovědi se stydím ještě teď! Ohledně vyprodaných (ne)prasáckých cédéček Daniho Flaca jsem stále smutná ale už ne hladová. Holt člověk nemůže chtít všechno (ale já jo! Já podle horoskopu přeci ještě dva týdny jo!!! Do háje!). A pokud jde o navazování vztahů se španělskými kořínky a jejich potenciálním následkem jménem Leiva Horská, vypadá to, že takhle budu moct pojmenovat ledatak svou další plyšovou vopici.
Zdraví
Kristýna z Madridu, co v prosinci neví, kam dřív skočit (vlastně zajít, přirozeně...)
bez fotek č. 20 by to nešlo :-)
do 19. jsem zapomněla přihodit:
jakýsi kostel poblíž Cuatro Caminos, který míjím cestou ze školy; výlohu stavebnin s Igráčky :-); pondělní občerstvení - kávu s mlíkem a rozpečenou bagetu se sýrem a masem (lomo); Muzeum Prado a budovy v jeho okolí; záchvěv zdravé stravy; můj výhled z pokoje směrem k nebesům :-) - azurová oblohem aneb dnes se metrem zase nejede...
a do 20. už patří:
park del Oeste v Moncloe; železniční trať (opačný pohled z mostu s katedrálou v pozadí); posprejované zdi lemující trať; nádraží Príncipe Pío; vítězný oblouk u nádraží; Quique a jeho tip na pizzérku s ubrouskem z ní jako důkazem doličným, že jsem tam jedla :-) - mimochodem v té kožené černé bundě jsem ho tenkrát na Solu potkala; koncert Rebecy Jiménez (Quiqueho bejvalky) - na fotce Rebeca s Césarem Popem (Leivův klávesista); "Leivovo" a moje lečo v El Comunistovi s pivem - jako ubrusy tam mají na stolech bílé papíry :-); písničkář NePrasák Dani Flaco v Libertad s Césarem Popem; taková španělská vánočka na Tři krále - pěčený koláč ve tvaru věnce El Roscón; sportovní palác konečně víceméně celý nafocený z přední strany; vysílač v pozadí cestou ulicí Dr.Esquerdo; ulice Estrella Polar; náměstí - kruháč s palmama; vlak u stanice Méndez Álvaro; planetárium v Rubénově parku; Rubénův park; další vlak cestou z parku; cihlový kostel a domy v ulici Arturo Soria; udupaná ulička a povalený plot z mého putování :-); to půlkruhové "nic" s lavičkama a stromem uprostřed je ono náměstí v Alamedě -Plaza del Mar- odkud jezdí Leiva a spol.; pak nějaké kulturní centrum či co v Alamedě - s těma vyraženýma trojúhelníkama; obloha při stmívání v Alamedě; Puerta de Alcalá za tmy a ony jáhly s čočkovou omáčkou a červenou řepou - jen místo ředkvičky jsem vlastně chroupala syrovou mrkev. :-)
Komentáře
Okomentovat