Moje milá paní vychovatelko,
to jsem tomu dala. Pochlubit se změnou taktiky a psát Vám až teď. Hrůza. Nepovedlo se, vrátím se k onomu osvědčenému ponocování a sepisování románů v rozestupu pěti dní. Posledně jsem končila tím, že jen co email dopíšu, mizím na koncert bratránka Leivy, písničkáře Vikxieho (jmenuje se Víctor, když pobýval v Anglii přezdívali mu "pikxie"(=skřítek) a on to teď smíchal do jména Vikxie). No a o tom jeho pátečním koncertu se musím ještě zmínit, než přejdu k sobotě. :-)
Do Búho real, kde se akce konala, jsem šla snad už počtvrtý a říkala si, že tentokrát to už konečně najdu bez problémů. Jo, houby. Špatně jsem uhnula a trochu si zašla, takže jsem přišla minutu před oficiálním začátkem, tedy ve 21,29, byť se dalo tušit, že koncert dřív jak v deset nezačne. Nicméně už bylo docela dost plno, můj tradiční stoleček byl obsazený a mně nezbylo než si jít stoupnout na bok ke kulečníku, chtěla-li jsem být blízko a něco vidět. Krátce před vystoupením se přede mě postavili dva kluci se dvěma holkama, takže jsem si říkala, že já se na to dnes nevybodla. No ale to hlavní: na koncerty nosím kabelku, která je vyrobená z vinylových desek. Prostě stylová. Však jsem si ji taky za tím účelem na poslední chvíli před odjezdem v Praze pořizovala. Byla dost drahá, ale věděla jsem, že mi za to stojí. Partička přede mnou se během koncertu furt přesouvala, po chvíli zmizeli úplně a já měla skvělej výhled. No a ten byl i na mě a mou tašku. :-) Zhruba uprostřed koncertu jsem se po jedný písničce opět natáhla pro pivo odložený na kulečníkovým stole, ucucla, odložila a zase se dvěma kroky vrátila ke stěně, o kterou jsem byla opřená, ovšem tentorkát jsem si všimla, že Vikxie sice drnknul dvakrát do kytary, ale písničku nezačal, celou dobu koukal na mě a pak spustil: "Ty vado, ta kabelka je fakt z vinylovejch desek? Tak ta je boží. Ta se mi děsně líbí! Všimli jste si, jakou tady má ta holka tašku? Z vinylovejch desek! (do toho se ozve z publika, že všimli, že hned po příchodu a furt na ni musej čumět). Taky na ni musím furt koukat. Tu chci taky! Fešácká! Sis ji dělala sama? Ne? No ale fakt je parádní. Wau." Musím přiznat, že jsem byla nejen poctěná tou pozorností, ale nadšená, že jsem rozuměla. Což by ale neměl být žádný div, neb tento hovorový slovník znám od Leivy. :-) A koncert byl i po hudební stránce perfektní!
sobota 12. října
Domů jsem se vrátila před jednou ranní. S Klárou, která šla na flamenko, jsem byla domluvená, že ji buď někde vyzvednu anebo dorazí sama. Ve 2 ráno mi psala, do kolika tu jezdí metro a jak se sem dostane. Hahaha, do půl jedný, Klári, navíc dnes je tu státní svátek. Načež se rozhodla nocovat na gauči v bytě nějakého známého svých kamarádek. Já zalehla před čtvrtou, neb jsem si stahovala další dva díly Výměny manželek, na které jsem pak v sobotu přes den čuměla, protože zase nadešel čas na sanitární den, tedy takový, kdy jsem zalezlá v pokoji a čerpám energii na mé další túry, kulturní akce a poznávání Madridu. A taky jsem se potřebovala lehce vyležet, cestou z koncertu už značně foukalo a já tomu úplně nepřizpůsobila oděv. Jsem snad v jižní Evropě, ne?! Čili jsem odmítla i Klářino pozvání na výlet do nedalekého Toleda, ze kterého mi večer přivezla pohled a ještě se při návratu stavila ve večerce pro ono víno Verdejo za ty tři noci u mě, ze kterých ve výsledku byly jen dvě. :-) A to se vyplatí! A protože Klárku čekalo ranní vstávání na letadlo, šla spát v jedenáct a já hned po ní. To už se mi dlouho nestalo, měla by tu být častěji. Má pozitivní vliv na můj český biorytmus. :-)
neděle 13. října
Klára odcházela v pět ráno na bus směr letiště. Já ji vyprovodila a vrátila se do postele, ale nějak jsem nemohla zabrat, až jsem si říkala, že to tu snad bude poprvý, co z postele vylezu za svítání. A říkala jsem si to tak dlouho, až jsem z toho usnula. Když jsem se probrala, sahala jsem hned po mobilu s prosbou Hlavně, ať není dvanáct!, protože to by byla vostuda, zvlášť když tu machruju se znovunalezeným českým biorytmem. Naštěstí nebylo. Naneštěstí byla jedna a tři minuty. Pro všechno si tu najdu omluvu, ale tentokrát mi ten čas vyrazil dech. Takže jsem vyskočila z pelechu, zapla počítač, rychle volala domů, abych mámu se ségrou přes Skype instruovala, co mi mají v pátek dovézt a tvářila se, že to co žvejkám, je oběd a nikoli snídaně. V koupelně jsem Inmu pozdravila "Dobré odpoledne" s důrazem na to druhé slovo v pořadí, abych dala najevo, že si jsem moc dobře vědoma, jak jsem to dnešní vyspávání fakt přepískla. Ale Inma se jen smála "No te preocupes" a "No pasa nada". No a já šup do bot a směr Calle de Alcalá tam a zpět. Ano. Rozhodla jsem se, že to tu bude moje tradice a že si jeden den v týdnu prostě najdu čas na tuhle moji milovanou procházku. Navíc v neděli je otevřené Capricho, venku kolem 20°C, takže učebnici s sebou a hurá šprtat se do parku. Jo a vlastně jsem to vzala ještě přes jeden park, který mám při cestě a kde mají u laviček taková šlapadla, zřejmě na trénink, fotku samozřejmě pro představu pošlu. Cestou tam jsem si koupila sušenky. Cestou zpět jsem se u Vietnamce, kterým tu všichni říkaj Číňan, stavila pro citrónovou Fantu, neb jsem doma v tom shonu, ne, vlastně v rozespání (nazývejme věci pravými jmény!) zapomněla lahev s pitím. Ble. Hnus. Chemickej koktejl. Příště už jen voda! Doma jsem si spravila chuť omáčkou z červené čočky s jáhly a pyré z adzuki fazolí. No a v noci se na webu objevil další díl s Leivou, nová písnička už se klube. :-)
pondělí 14. října
Pondělky mám ráda. Vždy se pěkně vyspím, tak akorát (plus dnes po ránu ta Vaše esemeska, že se učím u Viewegha!), najím se a vyrazím do ulic směr škola, kde mě čeká jen jedna přednáška a sice Psychopatologie s Mluvkou. Ta je moc fajn, protože stačí jen něco málo přes hodinku poslouchat hezkou španělštinu a zajímavý výklad a dělat si poznámky, víc se zatím nevyžaduje. Jenže dnes jsem to nějak časově neodhadla, z domu se vyřítila před čtvrt na jednu, přičemž přednáška začíná o půl druhé a cesta, jste-li padlí na hlavu a podnikáte ji pěšky, vám zabere tak 80 minut hodně ostrou chůzí. Ale já to metro tak nerada, navíc jsem vždy pyšná, jak jsem ušetřila :-) (eura, nikoli čas, že ano). Tentokrát jsem si dala vážně do těla, to bylo naposled, co jsem vyrazila tak pozdě! Vůbec jsem si tu trasu neužila jako obvykle. Nicméně cestou zpět, když se vracím a není tedy kam spěchat, si to vynahradím. Dnes jsem měla namířeno do té mé zdravé výživy, kde jsem se zásobila tempehem a tofu a pro radost si na ochutnání koupila ovesné kakaové mlíčko, na které jsem se hned na ulici vrhla. No a jak si tak vykračuju tou dlouhou ulicí Guzmán El Bueno sající brčkem mlíko z krabičky, všimnu si u jednoho stolku italské restaurace povědomé tváře. Juan Aguirre! To není nikdo jiný než Juan Aguirre z Amaralu, na jejichž koncertě jsem byla v březnu v Mnichově a jejichž tvorba je spolu s tou Leivovou pro mě absolutně TOP TOP TOP a sedí tu s nějakou černovláskou, což by mohla být zpěvačka Eva. Naprosto nesnáším a zcela odsuzuju jakýkoli pronásledování a obtěžování známých lidí, ale já byla jak v transu, otočila se a dvěma kroky se přihnala k vedlejšímu a zároveň jedinému prázdnému! stolku, přičemž ono ovesné mléko jsem promyšleně ukryla pod židli a kabelku. Panebože, já sedím vedle Juana z Amaralu! Než jsem to vstřebala, byla u mě servírka s dotazem, zda si budu přát jídlo a já jí to - stále lehce mimo - odkejvala nadále pozorujíce sousední stolek. Jenže zatímco ten chlápek byl opravdu Juan, ta černovlasá dáma Eva nebyla. Škoda. A aby toho nebylo jó málo, akorát oba dopili kávu, rozloučili se a odešli, každý opačným směrem a já si ho ani nestihla nenápadně vyfotit jako důkaz doličný, neb chvástat se, koho jsem potkala a nemít to černé na bílém, respektive zdokumentováno v mobilu je naprd. Jenže ještě že tak! Zvuk jsem sice měla ještě od přednášky vypnutý, takže by to neudělalo ono cvááááák, ale nedošlo mi, že blesk byl nastavený automaticky, a tak by to vypadalo, jak když pizzerkou prolítla kometa. Fakt nenápadnost sama. Jako mohla jsem se zvednout taky, ale v tu chvílí mi personál vrazil jídelní lístek. Ne, ty ceny nebyly extra závratný, jenže já jíst nechtěla a už vůbec ne teď, když jsem tu zůstala trčet sama. Nevěděla jsem, na co se vymluvit, tak dlouho jsem do toho seznamu čuměla, až přišel číšník s dotazem, zda mi může poradit. No tak jsem prohodila, že jsem veganka (najednou, Horská!) a že si asi nevyberu. Omyl. Našel mi tam polívku a nějaký těstoviny, z nich se vyklubaly špagety a to si nepřejte vidět, jak já tyhle dlouhý provazy konzumuju. Vzpomněla jsem si na Šárku i na paní Emu, které jsem ji ještě stihla pochválit a říct, že žasnu, jak to ta malá holčička v jídelně s vidličkou a lžící umí. Že to já nedávám, o čemž se místy pobaveně přesvědčili i zaměstanci místní pizzerky. Nevěděla jsem, za co mám být na sebe naprdnutá víc. Rozumíte, metrem nejezdím, abych ušetřila (cca 30 Kč) a pak skončím v ITALSKÝ (kdyby aspoň španělský) restauraci a nechám tam tři stovky. Horská, ty seš prostě génius. Následující úsporná opatření: do konce týdne (připomínám, že bylo pondělí) máš zakázano vymetat jakékoli kavárny, bary a restaurace, a nevkročíš do nich, i kdyby tam sedělo devadesát Leivů, ano, jeden Leiva a osmdesát devět naklonovanejch. A laskavě vem konečně na vědomí, že tohle se ti bude dít tak dlouho, dokud se nenaučíš slušně odmítnout a odněkud odejít, když se ti chce. Tak, patří ti to. A seš bez kafe, mlíka i sušenek. Vostudo! To se na sebe umím zlobit, viďte? Jenže já to nějak přepískla a ve výsledku jsem z toho spíš než patřičně potrestaná byla rozmrzelá, že jsem si aspoň ty sušenky pár metrů od domu zase koupila. A teď vás trefí důvod - jedná se o sušenky Princ, nevím, jestli si je vybavíte, když jsem chodila na základku, byl to docela hit, podobaj se Disco sušenkám, jen jsou o trochu větší. Já na ně dočista zapomněla, ale objevila jsem je náhodou ve skříňce u holek v kuchyni, když jsem uklízela nádobí. No a neodolala jsem a jednu jsem si vzala, nazýváme-li stále věci pravými jmény, pak tedy ano, jednu jsem v tom načatém balení šlohla a sežrala. Ale protože jsem holka poctivá, rozhodla jsem se, že až na ně natrefím v obchodě, koupím si je a tu jednu holkám vrátím. A shodou okolností je mají v té večerce v naší ulici, kterou jsem díky Kláře ve čtvrtek objevila a v neděli je tam před "půlmaratonem Alcalá" kupovala. Ale protože jsem holka nenažraná, vrátila jsem se včera z pochodu s prázdným obalem. To protože jsem holka zelená, která takové věci nevyhodí do jiného koše než žlutého kontejneru na plasty a těch je v Madridu málo a včera jsem žádný nepotkala. Takže ten dnešní byť zakázaný nákup jsem si odůvodnila nutým návratem oné sušenky. No a zbytek balení jsem spořádala, když jsem se za trest do noci učila subjuntiv - taková velká a nepopulární část španělské gramatiky, jejímž studiem se mučím dostatečně. Doufám. Večer jsem se ještě snažila o tisk jednoho dokumentu na Begonině tiskárně, ale prej mám moc aktuální verzi souboru, a proto to počítač nebere a padá. Podle mě došel papír, ale hádat se nebudu. Natolik ten subjuntiv ještě neovládám. Za pondělí vše.
úterý 15. října
Překvápko všech překvápek. Tak by se dal dnešek nazvat. Prostě a jednoduše už mi teklo do bot, všechny výmluvy jsem si vybrala, takže nebylo zbytí úterý neúterý, kletba nekletba. Když jsem se vykopala po půl desátý z postele, zjistila jsem, že jsem sama doma. Begoña mi v září říkala, že kdykoli budu potřebovat něco tisknout, žádný problém, klidně si mám pustit její počítač a udělat, co potřebuju. Takže jsem se rozhodla přesvědčit, nakolik se pletu, zapla tiskárnu, dodala papír a spustila tisk. No věřte tomu nebo ne, do minuty jsem měla to, co jsem chtěla už včera. Žádné hledání kopírovacího centra na Atoche se, Begoño, tedy nekoná. Chachá. Toto vysoké pracovní nasazení jsem si udržela prakticky po celý den. Najedla jsem se, oblíkla, běžela na metro - jo, čtete dobře, na metro, dnes toho bylo na programu hafo. Dorazila jsem na fakultu, kde jsem odevzdala seznam s předměty k zapsání, koordinátorka Elsa se mě zeptala, jak tu jsem spokojená a prej jestli je pravda, že Praha je moc krásné město, že o ní mnoho slyšela, ale ještě se tam nedostala. Odkejvala jsem jak spokojenost, tak krásu Prahy. Pak jsem běžela do kanceláře na filologické fakultě (jo, na potřetí jsem ji našla, když jsem se napotřetí optala, kde by sakra mohla sídlit) a vyzvedla si tam certifikát o jazykovém kurzu. Mám tak od místní univerzity papír na to, že jsem absolvovala 40 hodin španělštiny, úroveň B2.3. Realita je poněkud jiná, ale nechme budoucí žadatele o doložení mých jazykových schopností u tohoto. Pak jsem se procházela kolem školy, svačila jabko, listovala učebnicí španělštiny a čekala na dvě přednášky. Na té první jsme měli na něco koukat a jak se ukázalo byl to film na celou hodinu (* Un franco, 14 pesetas / Čtrnáct peset za frank). Což bylo bezva, jednak se člověk nemusí soustředit na výklad a u filmu si odpočne, zadruhé se mi moc líbil, dokonce jsem ho pak našla ke stažení na českém serveru. Byl o španělských emigrantech hledajících práci ve Švýcarsku v 60.-70.letech. Dívali jsme se na něj proto, abychom vypozorovali situace, jak se lidé chovají, když pořádně neumí jazyk a neznají zvyky země, kam jedou. Mně osobně se nejvíc líbila scéna v ložnici, kde Španělé klepali kosu a zároveň měli z měkké matrace bolavá záda. Netušili totiž, že my středoevropani na tu velkou věc jménem peřina neleháme, nýbrž se jí přikrýváme. :-) Film skončil přesně ve chvíli, kdy mi začínala další přednáška, ano ta Psychologie učení věčně odkládaná kvůli nesplněnému domácímu úkolu, který pro zajímavost a pobavení nemám doteď. Na to jsem ale v tom běhu o patro níž nemyslela. Rozhodla jsem se, že pokud nedostanu nůž na krk, čili přímou otázku, kde mám úkol, kašlu na to. Pro jednou se snad nic nestane. A taky nestalo, zatím. Přednáška byla docela naprd, protože za mnou se furt někdo bavil, což mě celkem rušilo a vyučující stává na opačné straně třídy. Příště si sednu tam. Po hodině jsem za ní šla aspoň s omluvou, že jsem se tu minulý týden neukázala - jako důvod jsem uvedla problémy se zápisem ostatních předmětů a zařizováním věcí okolo toho. Řekla mi, že v pořádku, že jsem jim jen chyběla. :-) Haha. Jo a prej jestli už mám přístup do virtuálního kampusu. Ještě ne. Mezi náma - NAŠTĚSTÍ ješte ne. Tolik dnešní škola. Ráno jsem si slíbila, že když to všechno zdárně absolvuju, stavím se cestou pro tu velkou palmeru a doma si k ní pěkně udělám horké sójové mlíčko. Nařízené šetření ze včerejška vem čert, dnes jsem makala jak divá a to je úterý! Takže z fakulty jsem vybíhala nadšená směr mé vyhlídnuté pekařství. Jenže ouha, vyprodáno. Ale já se nevzdala. Rozhodla jsem se vlézt do prvního pekařství, na které natrefím. Musela jsem teda dost odbočovat, protože jsem se chtěla vyhnout té "bezvadné" italské restauraci ze včerejška. Ale povedlo se. O dvě ulice dál jsem objevila pidi krámek, kde sice neměli velkou palmeru ale pidipalmery, což lze vyřešit tak, že si řeknete o tři, že ano. :-) A taky jsem požádala o barra de pan, když jsem ho uviděla za prodavačem a uvědomila si, že doma mi pečivo asi došlo. Už jsem Vám vyprávěla o starších Španělkách, tak teď Vám popíšu ty ve středním věku. Jsou to dámy každým coulem, jako ty o generaci starší. Elegantně oblečené i načesané chodí městem a že mají namířeno domů poznáte podle toho, že v ruce, případně v tašce nesou onen barra de pan. Ohromně se mi líbí, jsou jak vystřižené z mého od dětství milovaného časopisu - chacha, žádný Méďa Pusík, Ohníček nebo Čtyřlístek, nýbrž Žena a život. Ony, matky živitelky jdou ulicemi a hrdě nesou tu dlouhou veku, kterou po příchodu domů nakrmí celou rodinu. Proč o tom píšu. Protože se jim chci strašně moc podobat, od malička chci být přesně taková žena (a život :-) ), jenže zatím je to ve hvězdách, neb Horská, jen co dostane do ruky pečivo, má potřebu ho sežrat. Ne sníst. Sežrat. A na velikosti nezálěží. A ještě si myslí, jak je u toho děsně nenápadná, když si jednou rukou ulomí kousek, bedlivě se rozhlídne všemi směry a narve si to do úst, žvejká a žvejká a tímhle stylem si krátí ony pochody domů, než hrábne znovu do sáčku a tam už jsou jen drobky a dno. Jsem prostě prase a život. Ach jo. Nejenže zdlábnu něco, o co se tu normálně dělí rozvětvená rodina, ale navíc to do sebe dláskám cestou. Jestli něco prozradí můj původ ještě víc než moje otřesná španělština je to tahleta konzumace (vlastně čehokoli) za pochodu. Potkávám tu neuvěřitelný množství lidí, ale kolik jich cestou něco žvejkalo bych spočítala na prstech jedný ruky, navíc se převážně jednalo o malé děti. Hrůza. V tomhle jsou Španělé prostě úžasný. Přes jejich pauzu na jídlo, ke kterému si sednou, přes tu nejede vlak. Když tohle pochytím, budu na sebe fakt pyšná. Mám na to přes tři měsíce. No ale pozor, když dorazím na byt, zjistím, že tu holky pořádaj nějakej mejdan či co, v obýváku kupa lidí a kravál. Nedostanu se ani do kuchyně. V tu chvíli si dnešní obžerství odpouštím. Ještě že jsem ten chleba koupila a spráskala, vždyť bych tu umřela hlady. Zavřená v pokoji poslouchám rádio (snaha o kompenzaci rámusu z vedlejších místností) a již předpůlnocí se na webu objevuje další díl s Leivou, šestý z osmi, takže do postele uléhám nevyhládlá a spokojená.
středa 16. října
Po probuzení kontroluju přes mobil mail. Už Vás mám přečtenou - obrazně i doslova. Když avizujete, že teď rozhodně nestíháte a víc napíšete až v době adventu, během chvilky mi v poště přistane psaní od Vás. Asi byly na Slunci nějaký erupce neb vzápětí mi psala ještě Káča, ano ta pražská paní vychovatelka a teď třídní třeťáků, která rovněž neví, kam dřív skočit. Oběma Vám tímto děkuju, protože už sama pociťuji, jakou to dá práci si ten čas najít, sednout k počítači a něco málo sepsat. V kuchyni pokecám s Inmou. Když mi říká, že se těší na léto, optám se, zda kvůli počasí nebo avizovanému studijnímu pobytu v Chile. Na to mi odpoví, že Chile se nakonec nekoná, páč jí jedna učitelka odmítla podepsat nějaký dokument, aby mohla vyjet. Aha. Tak proto ten pondělní pláč, který jsem zaslechla z jejího pokoje a bylo mi blbý se ptát "¿Qué te pasa?". Já zas nadhodím, že pozítří má přijet máma se ségrou a nějak se netěším, protože jak je znám, obávám se, že tu budu poslouchat řeči typu Tady je ale aut!, Tady je ale hluk!, Tady je ale Španělů!, což Inmu rozesměje a pobaveně mi sděluje, že aspoň rodinka pozná to nejtypičtější z Madridu. No uvidíme. Loučím se a odcházím do školy. Po pondělku jdu do sebe a z bytu vycházím o téměř dvě hodiny dřív, abych z té cesty zase něco měla. Navíc se tentokrát rozhodnu pojistit a onu vyhlídnutou velkou palmeru si hodlám koupit ještě před přednáškou. Na moje řečičky o šetření a na včerejší tři pidipalmerky, prosím, zapomeňte. Já to pro klid svědomí dělám stejně tak. No a představte si, že oni ji v té výloze dali jinam, čili ji měli už včera, jen jsem ji přehlídla. Prostě expertka. Ve škole se mě dnes Mluvka optal, zda jeho výkladu rozumím, zda nemám s něčím problém a že kdyby něco, stačí říct. Musím se přiznat, že po počátečních rozpacích a obavách mám Psychopatologii nejradši. Vyučuje se od 13,30 do 15 pondělky a středy, stačí pouze poslouchat a dělat si poznámky (byť je to spíš na těsnopis). A Mluvka je fajn, často během výkladu uvádí konkrétní příklady ze své praxe, které jsou moc zajímavé a občas i vtipné. No dnes třeba mluvil o fobii z létání, kterou trpí Leiva čili moje slovní zásoba si přišla na své. :-) Máme sice končit ve tři nebo aspoň lehce před třetí, nicméně dnes dojel velký téma o půl a pak, že začne krátce další, nebo ne? Všichni, že néééé. Tak teda ne. Do toho se ta aktivistka (co sedí za mnou a vstupuje mu do výkladu) dotázala, jak to bude s výukou příští středu, když je ohlášená (prej nějaká!) stávka. Mluvka dal hlasovat, kdo chce zrušit výuku a ruce zvedli všichni kromě mě (nebudu se plést do interních záležitostí přeci), a kdo chce přijít - to se nepřihlásil nikdo (nebudu lhát a přece nechci přepálit start, že). Před odchodem z fakulty užírám kousek palmery, tentokrát se s ní promyšleně schovávm na záchodech, ale je fakt velká, jíst se takhle nedá, akorát bych byla jak čuně, což si při svém štěstí na potkávání svých idolů po cestě nemůžu dovolit. Domů jdu tentokrát zadem za Plaza de España, opět nová a krásná trasa. Po příchodu na byt uklidím koupelnu, kuchyň, zapnu myčku - to vše za obdivu Emechoty, jak je možný, že mě ten úklid tak baví. A dělám si večeři! Připravím si mňam mňam jídlo, tentokrát dušenou červenou řepu s rýží a tempehem. Zbytek večera chci strávit v pokoji užíráním palmery a psaním tohoto mailu, neb je 5.den čili čas na pravidelkou dávku informací ze Španěl. Ovšem vyruší mě zaklepání Emechoty, prej, že mi musí něco v kuchyni ukázat. Jo, to bude určitě myčka. Poslední dobou je nějaká líná na sušení, ohlásí konec programu a nádobí nedosuší. Takže jen fajn, že si toho všimla i Maruška. Ale chyba lávky! Místo myčky otevírá ledničku a ukazuje na všechny fochy. Stručně řečeno: moje řepa se rozhodla spáchat sebevraždu, takže celou ledničku prostoupila červená voda. Uklizeno jsem sice měla během deseti minut (příjemný odreagování, fakt :-)), ale na dopsání a odeslání tohoto mailu jste si holt musela týden počkat. Vzápětí pošlu pár fotek a brzy i megaemail č.9, který mám již rozepsaný, a proto Vás můžu navnadit jak televize Nova na Růžovku. Čili v dalším díle "uvidíte" jak přijela máma se ségrou, jak to bylo fajn, jak si chodím do školy v novejch botkách a jak má Leiva novou písničku. A mnoho dalšího! A desítka, to bude něco - řeknu Quique, ale víc neprozradím. :-)
Mějte se krásně a všem posílám pusu!
Zdraví
Kristýna z Madridu
rovněž opožděné fotky č.8
ukázka mé vinylové kabelky, Vikxieho koncertu, parku Suanzes se šlapadly u laviček, italských špaget a mého jídla (řepa ještě zaživa, haha) a cestou ze školy nějaká pěkná budova a podzim v Retiru ;-)
4,36. Čas jít spát. V jednu jsem přišla z koncertu a doháním resty. :-)
K.
to jsem tomu dala. Pochlubit se změnou taktiky a psát Vám až teď. Hrůza. Nepovedlo se, vrátím se k onomu osvědčenému ponocování a sepisování románů v rozestupu pěti dní. Posledně jsem končila tím, že jen co email dopíšu, mizím na koncert bratránka Leivy, písničkáře Vikxieho (jmenuje se Víctor, když pobýval v Anglii přezdívali mu "pikxie"(=skřítek) a on to teď smíchal do jména Vikxie). No a o tom jeho pátečním koncertu se musím ještě zmínit, než přejdu k sobotě. :-)
Do Búho real, kde se akce konala, jsem šla snad už počtvrtý a říkala si, že tentokrát to už konečně najdu bez problémů. Jo, houby. Špatně jsem uhnula a trochu si zašla, takže jsem přišla minutu před oficiálním začátkem, tedy ve 21,29, byť se dalo tušit, že koncert dřív jak v deset nezačne. Nicméně už bylo docela dost plno, můj tradiční stoleček byl obsazený a mně nezbylo než si jít stoupnout na bok ke kulečníku, chtěla-li jsem být blízko a něco vidět. Krátce před vystoupením se přede mě postavili dva kluci se dvěma holkama, takže jsem si říkala, že já se na to dnes nevybodla. No ale to hlavní: na koncerty nosím kabelku, která je vyrobená z vinylových desek. Prostě stylová. Však jsem si ji taky za tím účelem na poslední chvíli před odjezdem v Praze pořizovala. Byla dost drahá, ale věděla jsem, že mi za to stojí. Partička přede mnou se během koncertu furt přesouvala, po chvíli zmizeli úplně a já měla skvělej výhled. No a ten byl i na mě a mou tašku. :-) Zhruba uprostřed koncertu jsem se po jedný písničce opět natáhla pro pivo odložený na kulečníkovým stole, ucucla, odložila a zase se dvěma kroky vrátila ke stěně, o kterou jsem byla opřená, ovšem tentorkát jsem si všimla, že Vikxie sice drnknul dvakrát do kytary, ale písničku nezačal, celou dobu koukal na mě a pak spustil: "Ty vado, ta kabelka je fakt z vinylovejch desek? Tak ta je boží. Ta se mi děsně líbí! Všimli jste si, jakou tady má ta holka tašku? Z vinylovejch desek! (do toho se ozve z publika, že všimli, že hned po příchodu a furt na ni musej čumět). Taky na ni musím furt koukat. Tu chci taky! Fešácká! Sis ji dělala sama? Ne? No ale fakt je parádní. Wau." Musím přiznat, že jsem byla nejen poctěná tou pozorností, ale nadšená, že jsem rozuměla. Což by ale neměl být žádný div, neb tento hovorový slovník znám od Leivy. :-) A koncert byl i po hudební stránce perfektní!
sobota 12. října
Domů jsem se vrátila před jednou ranní. S Klárou, která šla na flamenko, jsem byla domluvená, že ji buď někde vyzvednu anebo dorazí sama. Ve 2 ráno mi psala, do kolika tu jezdí metro a jak se sem dostane. Hahaha, do půl jedný, Klári, navíc dnes je tu státní svátek. Načež se rozhodla nocovat na gauči v bytě nějakého známého svých kamarádek. Já zalehla před čtvrtou, neb jsem si stahovala další dva díly Výměny manželek, na které jsem pak v sobotu přes den čuměla, protože zase nadešel čas na sanitární den, tedy takový, kdy jsem zalezlá v pokoji a čerpám energii na mé další túry, kulturní akce a poznávání Madridu. A taky jsem se potřebovala lehce vyležet, cestou z koncertu už značně foukalo a já tomu úplně nepřizpůsobila oděv. Jsem snad v jižní Evropě, ne?! Čili jsem odmítla i Klářino pozvání na výlet do nedalekého Toleda, ze kterého mi večer přivezla pohled a ještě se při návratu stavila ve večerce pro ono víno Verdejo za ty tři noci u mě, ze kterých ve výsledku byly jen dvě. :-) A to se vyplatí! A protože Klárku čekalo ranní vstávání na letadlo, šla spát v jedenáct a já hned po ní. To už se mi dlouho nestalo, měla by tu být častěji. Má pozitivní vliv na můj český biorytmus. :-)
neděle 13. října
Klára odcházela v pět ráno na bus směr letiště. Já ji vyprovodila a vrátila se do postele, ale nějak jsem nemohla zabrat, až jsem si říkala, že to tu snad bude poprvý, co z postele vylezu za svítání. A říkala jsem si to tak dlouho, až jsem z toho usnula. Když jsem se probrala, sahala jsem hned po mobilu s prosbou Hlavně, ať není dvanáct!, protože to by byla vostuda, zvlášť když tu machruju se znovunalezeným českým biorytmem. Naštěstí nebylo. Naneštěstí byla jedna a tři minuty. Pro všechno si tu najdu omluvu, ale tentokrát mi ten čas vyrazil dech. Takže jsem vyskočila z pelechu, zapla počítač, rychle volala domů, abych mámu se ségrou přes Skype instruovala, co mi mají v pátek dovézt a tvářila se, že to co žvejkám, je oběd a nikoli snídaně. V koupelně jsem Inmu pozdravila "Dobré odpoledne" s důrazem na to druhé slovo v pořadí, abych dala najevo, že si jsem moc dobře vědoma, jak jsem to dnešní vyspávání fakt přepískla. Ale Inma se jen smála "No te preocupes" a "No pasa nada". No a já šup do bot a směr Calle de Alcalá tam a zpět. Ano. Rozhodla jsem se, že to tu bude moje tradice a že si jeden den v týdnu prostě najdu čas na tuhle moji milovanou procházku. Navíc v neděli je otevřené Capricho, venku kolem 20°C, takže učebnici s sebou a hurá šprtat se do parku. Jo a vlastně jsem to vzala ještě přes jeden park, který mám při cestě a kde mají u laviček taková šlapadla, zřejmě na trénink, fotku samozřejmě pro představu pošlu. Cestou tam jsem si koupila sušenky. Cestou zpět jsem se u Vietnamce, kterým tu všichni říkaj Číňan, stavila pro citrónovou Fantu, neb jsem doma v tom shonu, ne, vlastně v rozespání (nazývejme věci pravými jmény!) zapomněla lahev s pitím. Ble. Hnus. Chemickej koktejl. Příště už jen voda! Doma jsem si spravila chuť omáčkou z červené čočky s jáhly a pyré z adzuki fazolí. No a v noci se na webu objevil další díl s Leivou, nová písnička už se klube. :-)
pondělí 14. října
Pondělky mám ráda. Vždy se pěkně vyspím, tak akorát (plus dnes po ránu ta Vaše esemeska, že se učím u Viewegha!), najím se a vyrazím do ulic směr škola, kde mě čeká jen jedna přednáška a sice Psychopatologie s Mluvkou. Ta je moc fajn, protože stačí jen něco málo přes hodinku poslouchat hezkou španělštinu a zajímavý výklad a dělat si poznámky, víc se zatím nevyžaduje. Jenže dnes jsem to nějak časově neodhadla, z domu se vyřítila před čtvrt na jednu, přičemž přednáška začíná o půl druhé a cesta, jste-li padlí na hlavu a podnikáte ji pěšky, vám zabere tak 80 minut hodně ostrou chůzí. Ale já to metro tak nerada, navíc jsem vždy pyšná, jak jsem ušetřila :-) (eura, nikoli čas, že ano). Tentokrát jsem si dala vážně do těla, to bylo naposled, co jsem vyrazila tak pozdě! Vůbec jsem si tu trasu neužila jako obvykle. Nicméně cestou zpět, když se vracím a není tedy kam spěchat, si to vynahradím. Dnes jsem měla namířeno do té mé zdravé výživy, kde jsem se zásobila tempehem a tofu a pro radost si na ochutnání koupila ovesné kakaové mlíčko, na které jsem se hned na ulici vrhla. No a jak si tak vykračuju tou dlouhou ulicí Guzmán El Bueno sající brčkem mlíko z krabičky, všimnu si u jednoho stolku italské restaurace povědomé tváře. Juan Aguirre! To není nikdo jiný než Juan Aguirre z Amaralu, na jejichž koncertě jsem byla v březnu v Mnichově a jejichž tvorba je spolu s tou Leivovou pro mě absolutně TOP TOP TOP a sedí tu s nějakou černovláskou, což by mohla být zpěvačka Eva. Naprosto nesnáším a zcela odsuzuju jakýkoli pronásledování a obtěžování známých lidí, ale já byla jak v transu, otočila se a dvěma kroky se přihnala k vedlejšímu a zároveň jedinému prázdnému! stolku, přičemž ono ovesné mléko jsem promyšleně ukryla pod židli a kabelku. Panebože, já sedím vedle Juana z Amaralu! Než jsem to vstřebala, byla u mě servírka s dotazem, zda si budu přát jídlo a já jí to - stále lehce mimo - odkejvala nadále pozorujíce sousední stolek. Jenže zatímco ten chlápek byl opravdu Juan, ta černovlasá dáma Eva nebyla. Škoda. A aby toho nebylo jó málo, akorát oba dopili kávu, rozloučili se a odešli, každý opačným směrem a já si ho ani nestihla nenápadně vyfotit jako důkaz doličný, neb chvástat se, koho jsem potkala a nemít to černé na bílém, respektive zdokumentováno v mobilu je naprd. Jenže ještě že tak! Zvuk jsem sice měla ještě od přednášky vypnutý, takže by to neudělalo ono cvááááák, ale nedošlo mi, že blesk byl nastavený automaticky, a tak by to vypadalo, jak když pizzerkou prolítla kometa. Fakt nenápadnost sama. Jako mohla jsem se zvednout taky, ale v tu chvílí mi personál vrazil jídelní lístek. Ne, ty ceny nebyly extra závratný, jenže já jíst nechtěla a už vůbec ne teď, když jsem tu zůstala trčet sama. Nevěděla jsem, na co se vymluvit, tak dlouho jsem do toho seznamu čuměla, až přišel číšník s dotazem, zda mi může poradit. No tak jsem prohodila, že jsem veganka (najednou, Horská!) a že si asi nevyberu. Omyl. Našel mi tam polívku a nějaký těstoviny, z nich se vyklubaly špagety a to si nepřejte vidět, jak já tyhle dlouhý provazy konzumuju. Vzpomněla jsem si na Šárku i na paní Emu, které jsem ji ještě stihla pochválit a říct, že žasnu, jak to ta malá holčička v jídelně s vidličkou a lžící umí. Že to já nedávám, o čemž se místy pobaveně přesvědčili i zaměstanci místní pizzerky. Nevěděla jsem, za co mám být na sebe naprdnutá víc. Rozumíte, metrem nejezdím, abych ušetřila (cca 30 Kč) a pak skončím v ITALSKÝ (kdyby aspoň španělský) restauraci a nechám tam tři stovky. Horská, ty seš prostě génius. Následující úsporná opatření: do konce týdne (připomínám, že bylo pondělí) máš zakázano vymetat jakékoli kavárny, bary a restaurace, a nevkročíš do nich, i kdyby tam sedělo devadesát Leivů, ano, jeden Leiva a osmdesát devět naklonovanejch. A laskavě vem konečně na vědomí, že tohle se ti bude dít tak dlouho, dokud se nenaučíš slušně odmítnout a odněkud odejít, když se ti chce. Tak, patří ti to. A seš bez kafe, mlíka i sušenek. Vostudo! To se na sebe umím zlobit, viďte? Jenže já to nějak přepískla a ve výsledku jsem z toho spíš než patřičně potrestaná byla rozmrzelá, že jsem si aspoň ty sušenky pár metrů od domu zase koupila. A teď vás trefí důvod - jedná se o sušenky Princ, nevím, jestli si je vybavíte, když jsem chodila na základku, byl to docela hit, podobaj se Disco sušenkám, jen jsou o trochu větší. Já na ně dočista zapomněla, ale objevila jsem je náhodou ve skříňce u holek v kuchyni, když jsem uklízela nádobí. No a neodolala jsem a jednu jsem si vzala, nazýváme-li stále věci pravými jmény, pak tedy ano, jednu jsem v tom načatém balení šlohla a sežrala. Ale protože jsem holka poctivá, rozhodla jsem se, že až na ně natrefím v obchodě, koupím si je a tu jednu holkám vrátím. A shodou okolností je mají v té večerce v naší ulici, kterou jsem díky Kláře ve čtvrtek objevila a v neděli je tam před "půlmaratonem Alcalá" kupovala. Ale protože jsem holka nenažraná, vrátila jsem se včera z pochodu s prázdným obalem. To protože jsem holka zelená, která takové věci nevyhodí do jiného koše než žlutého kontejneru na plasty a těch je v Madridu málo a včera jsem žádný nepotkala. Takže ten dnešní byť zakázaný nákup jsem si odůvodnila nutým návratem oné sušenky. No a zbytek balení jsem spořádala, když jsem se za trest do noci učila subjuntiv - taková velká a nepopulární část španělské gramatiky, jejímž studiem se mučím dostatečně. Doufám. Večer jsem se ještě snažila o tisk jednoho dokumentu na Begonině tiskárně, ale prej mám moc aktuální verzi souboru, a proto to počítač nebere a padá. Podle mě došel papír, ale hádat se nebudu. Natolik ten subjuntiv ještě neovládám. Za pondělí vše.
úterý 15. října
Překvápko všech překvápek. Tak by se dal dnešek nazvat. Prostě a jednoduše už mi teklo do bot, všechny výmluvy jsem si vybrala, takže nebylo zbytí úterý neúterý, kletba nekletba. Když jsem se vykopala po půl desátý z postele, zjistila jsem, že jsem sama doma. Begoña mi v září říkala, že kdykoli budu potřebovat něco tisknout, žádný problém, klidně si mám pustit její počítač a udělat, co potřebuju. Takže jsem se rozhodla přesvědčit, nakolik se pletu, zapla tiskárnu, dodala papír a spustila tisk. No věřte tomu nebo ne, do minuty jsem měla to, co jsem chtěla už včera. Žádné hledání kopírovacího centra na Atoche se, Begoño, tedy nekoná. Chachá. Toto vysoké pracovní nasazení jsem si udržela prakticky po celý den. Najedla jsem se, oblíkla, běžela na metro - jo, čtete dobře, na metro, dnes toho bylo na programu hafo. Dorazila jsem na fakultu, kde jsem odevzdala seznam s předměty k zapsání, koordinátorka Elsa se mě zeptala, jak tu jsem spokojená a prej jestli je pravda, že Praha je moc krásné město, že o ní mnoho slyšela, ale ještě se tam nedostala. Odkejvala jsem jak spokojenost, tak krásu Prahy. Pak jsem běžela do kanceláře na filologické fakultě (jo, na potřetí jsem ji našla, když jsem se napotřetí optala, kde by sakra mohla sídlit) a vyzvedla si tam certifikát o jazykovém kurzu. Mám tak od místní univerzity papír na to, že jsem absolvovala 40 hodin španělštiny, úroveň B2.3. Realita je poněkud jiná, ale nechme budoucí žadatele o doložení mých jazykových schopností u tohoto. Pak jsem se procházela kolem školy, svačila jabko, listovala učebnicí španělštiny a čekala na dvě přednášky. Na té první jsme měli na něco koukat a jak se ukázalo byl to film na celou hodinu (* Un franco, 14 pesetas / Čtrnáct peset za frank). Což bylo bezva, jednak se člověk nemusí soustředit na výklad a u filmu si odpočne, zadruhé se mi moc líbil, dokonce jsem ho pak našla ke stažení na českém serveru. Byl o španělských emigrantech hledajících práci ve Švýcarsku v 60.-70.letech. Dívali jsme se na něj proto, abychom vypozorovali situace, jak se lidé chovají, když pořádně neumí jazyk a neznají zvyky země, kam jedou. Mně osobně se nejvíc líbila scéna v ložnici, kde Španělé klepali kosu a zároveň měli z měkké matrace bolavá záda. Netušili totiž, že my středoevropani na tu velkou věc jménem peřina neleháme, nýbrž se jí přikrýváme. :-) Film skončil přesně ve chvíli, kdy mi začínala další přednáška, ano ta Psychologie učení věčně odkládaná kvůli nesplněnému domácímu úkolu, který pro zajímavost a pobavení nemám doteď. Na to jsem ale v tom běhu o patro níž nemyslela. Rozhodla jsem se, že pokud nedostanu nůž na krk, čili přímou otázku, kde mám úkol, kašlu na to. Pro jednou se snad nic nestane. A taky nestalo, zatím. Přednáška byla docela naprd, protože za mnou se furt někdo bavil, což mě celkem rušilo a vyučující stává na opačné straně třídy. Příště si sednu tam. Po hodině jsem za ní šla aspoň s omluvou, že jsem se tu minulý týden neukázala - jako důvod jsem uvedla problémy se zápisem ostatních předmětů a zařizováním věcí okolo toho. Řekla mi, že v pořádku, že jsem jim jen chyběla. :-) Haha. Jo a prej jestli už mám přístup do virtuálního kampusu. Ještě ne. Mezi náma - NAŠTĚSTÍ ješte ne. Tolik dnešní škola. Ráno jsem si slíbila, že když to všechno zdárně absolvuju, stavím se cestou pro tu velkou palmeru a doma si k ní pěkně udělám horké sójové mlíčko. Nařízené šetření ze včerejška vem čert, dnes jsem makala jak divá a to je úterý! Takže z fakulty jsem vybíhala nadšená směr mé vyhlídnuté pekařství. Jenže ouha, vyprodáno. Ale já se nevzdala. Rozhodla jsem se vlézt do prvního pekařství, na které natrefím. Musela jsem teda dost odbočovat, protože jsem se chtěla vyhnout té "bezvadné" italské restauraci ze včerejška. Ale povedlo se. O dvě ulice dál jsem objevila pidi krámek, kde sice neměli velkou palmeru ale pidipalmery, což lze vyřešit tak, že si řeknete o tři, že ano. :-) A taky jsem požádala o barra de pan, když jsem ho uviděla za prodavačem a uvědomila si, že doma mi pečivo asi došlo. Už jsem Vám vyprávěla o starších Španělkách, tak teď Vám popíšu ty ve středním věku. Jsou to dámy každým coulem, jako ty o generaci starší. Elegantně oblečené i načesané chodí městem a že mají namířeno domů poznáte podle toho, že v ruce, případně v tašce nesou onen barra de pan. Ohromně se mi líbí, jsou jak vystřižené z mého od dětství milovaného časopisu - chacha, žádný Méďa Pusík, Ohníček nebo Čtyřlístek, nýbrž Žena a život. Ony, matky živitelky jdou ulicemi a hrdě nesou tu dlouhou veku, kterou po příchodu domů nakrmí celou rodinu. Proč o tom píšu. Protože se jim chci strašně moc podobat, od malička chci být přesně taková žena (a život :-) ), jenže zatím je to ve hvězdách, neb Horská, jen co dostane do ruky pečivo, má potřebu ho sežrat. Ne sníst. Sežrat. A na velikosti nezálěží. A ještě si myslí, jak je u toho děsně nenápadná, když si jednou rukou ulomí kousek, bedlivě se rozhlídne všemi směry a narve si to do úst, žvejká a žvejká a tímhle stylem si krátí ony pochody domů, než hrábne znovu do sáčku a tam už jsou jen drobky a dno. Jsem prostě prase a život. Ach jo. Nejenže zdlábnu něco, o co se tu normálně dělí rozvětvená rodina, ale navíc to do sebe dláskám cestou. Jestli něco prozradí můj původ ještě víc než moje otřesná španělština je to tahleta konzumace (vlastně čehokoli) za pochodu. Potkávám tu neuvěřitelný množství lidí, ale kolik jich cestou něco žvejkalo bych spočítala na prstech jedný ruky, navíc se převážně jednalo o malé děti. Hrůza. V tomhle jsou Španělé prostě úžasný. Přes jejich pauzu na jídlo, ke kterému si sednou, přes tu nejede vlak. Když tohle pochytím, budu na sebe fakt pyšná. Mám na to přes tři měsíce. No ale pozor, když dorazím na byt, zjistím, že tu holky pořádaj nějakej mejdan či co, v obýváku kupa lidí a kravál. Nedostanu se ani do kuchyně. V tu chvíli si dnešní obžerství odpouštím. Ještě že jsem ten chleba koupila a spráskala, vždyť bych tu umřela hlady. Zavřená v pokoji poslouchám rádio (snaha o kompenzaci rámusu z vedlejších místností) a již předpůlnocí se na webu objevuje další díl s Leivou, šestý z osmi, takže do postele uléhám nevyhládlá a spokojená.
středa 16. října
Po probuzení kontroluju přes mobil mail. Už Vás mám přečtenou - obrazně i doslova. Když avizujete, že teď rozhodně nestíháte a víc napíšete až v době adventu, během chvilky mi v poště přistane psaní od Vás. Asi byly na Slunci nějaký erupce neb vzápětí mi psala ještě Káča, ano ta pražská paní vychovatelka a teď třídní třeťáků, která rovněž neví, kam dřív skočit. Oběma Vám tímto děkuju, protože už sama pociťuji, jakou to dá práci si ten čas najít, sednout k počítači a něco málo sepsat. V kuchyni pokecám s Inmou. Když mi říká, že se těší na léto, optám se, zda kvůli počasí nebo avizovanému studijnímu pobytu v Chile. Na to mi odpoví, že Chile se nakonec nekoná, páč jí jedna učitelka odmítla podepsat nějaký dokument, aby mohla vyjet. Aha. Tak proto ten pondělní pláč, který jsem zaslechla z jejího pokoje a bylo mi blbý se ptát "¿Qué te pasa?". Já zas nadhodím, že pozítří má přijet máma se ségrou a nějak se netěším, protože jak je znám, obávám se, že tu budu poslouchat řeči typu Tady je ale aut!, Tady je ale hluk!, Tady je ale Španělů!, což Inmu rozesměje a pobaveně mi sděluje, že aspoň rodinka pozná to nejtypičtější z Madridu. No uvidíme. Loučím se a odcházím do školy. Po pondělku jdu do sebe a z bytu vycházím o téměř dvě hodiny dřív, abych z té cesty zase něco měla. Navíc se tentokrát rozhodnu pojistit a onu vyhlídnutou velkou palmeru si hodlám koupit ještě před přednáškou. Na moje řečičky o šetření a na včerejší tři pidipalmerky, prosím, zapomeňte. Já to pro klid svědomí dělám stejně tak. No a představte si, že oni ji v té výloze dali jinam, čili ji měli už včera, jen jsem ji přehlídla. Prostě expertka. Ve škole se mě dnes Mluvka optal, zda jeho výkladu rozumím, zda nemám s něčím problém a že kdyby něco, stačí říct. Musím se přiznat, že po počátečních rozpacích a obavách mám Psychopatologii nejradši. Vyučuje se od 13,30 do 15 pondělky a středy, stačí pouze poslouchat a dělat si poznámky (byť je to spíš na těsnopis). A Mluvka je fajn, často během výkladu uvádí konkrétní příklady ze své praxe, které jsou moc zajímavé a občas i vtipné. No dnes třeba mluvil o fobii z létání, kterou trpí Leiva čili moje slovní zásoba si přišla na své. :-) Máme sice končit ve tři nebo aspoň lehce před třetí, nicméně dnes dojel velký téma o půl a pak, že začne krátce další, nebo ne? Všichni, že néééé. Tak teda ne. Do toho se ta aktivistka (co sedí za mnou a vstupuje mu do výkladu) dotázala, jak to bude s výukou příští středu, když je ohlášená (prej nějaká!) stávka. Mluvka dal hlasovat, kdo chce zrušit výuku a ruce zvedli všichni kromě mě (nebudu se plést do interních záležitostí přeci), a kdo chce přijít - to se nepřihlásil nikdo (nebudu lhát a přece nechci přepálit start, že). Před odchodem z fakulty užírám kousek palmery, tentokrát se s ní promyšleně schovávm na záchodech, ale je fakt velká, jíst se takhle nedá, akorát bych byla jak čuně, což si při svém štěstí na potkávání svých idolů po cestě nemůžu dovolit. Domů jdu tentokrát zadem za Plaza de España, opět nová a krásná trasa. Po příchodu na byt uklidím koupelnu, kuchyň, zapnu myčku - to vše za obdivu Emechoty, jak je možný, že mě ten úklid tak baví. A dělám si večeři! Připravím si mňam mňam jídlo, tentokrát dušenou červenou řepu s rýží a tempehem. Zbytek večera chci strávit v pokoji užíráním palmery a psaním tohoto mailu, neb je 5.den čili čas na pravidelkou dávku informací ze Španěl. Ovšem vyruší mě zaklepání Emechoty, prej, že mi musí něco v kuchyni ukázat. Jo, to bude určitě myčka. Poslední dobou je nějaká líná na sušení, ohlásí konec programu a nádobí nedosuší. Takže jen fajn, že si toho všimla i Maruška. Ale chyba lávky! Místo myčky otevírá ledničku a ukazuje na všechny fochy. Stručně řečeno: moje řepa se rozhodla spáchat sebevraždu, takže celou ledničku prostoupila červená voda. Uklizeno jsem sice měla během deseti minut (příjemný odreagování, fakt :-)), ale na dopsání a odeslání tohoto mailu jste si holt musela týden počkat. Vzápětí pošlu pár fotek a brzy i megaemail č.9, který mám již rozepsaný, a proto Vás můžu navnadit jak televize Nova na Růžovku. Čili v dalším díle "uvidíte" jak přijela máma se ségrou, jak to bylo fajn, jak si chodím do školy v novejch botkách a jak má Leiva novou písničku. A mnoho dalšího! A desítka, to bude něco - řeknu Quique, ale víc neprozradím. :-)
Mějte se krásně a všem posílám pusu!
Zdraví
Kristýna z Madridu
rovněž opožděné fotky č.8
ukázka mé vinylové kabelky, Vikxieho koncertu, parku Suanzes se šlapadly u laviček, italských špaget a mého jídla (řepa ještě zaživa, haha) a cestou ze školy nějaká pěkná budova a podzim v Retiru ;-)
4,36. Čas jít spát. V jednu jsem přišla z koncertu a doháním resty. :-)
K.
Komentáře
Okomentovat