Moje milá paní vychovatelko,
opět Vás musím trochu "zaspamovat", pět dní uteklo jako nic. Zítra to bude dokonce měsíc, co jsem v Madridu. Neuvěřitelný! Tak jde se na to:
pátek 27. září
Zase jsem trochu vyspávala, ale opravdu jen trochu. Na policii, kam jsem se chystala pro ono identifikační číslo, byli do 13h, metrem to mělo být kolem tři čtvrtě hodinky, takže jsem si řekla, že stačí, když vyrazím po 11h z bytu. Dala jsem si sprchu a poklidila pokoj, doma byl klid, protože všechny holky odjely. V metru jsem si krátila čas čtením španělsko-českých idiomů a dělala jsem jakože vůbec neregistruju, že pán, co sedí vedle mě, mi čumí přes rameno a je děsně ponořonej do mé gramatiky. :-) Na stanici jsem došla bez problémů, když jsem vešla, zrovna tam nějaký kluk něco řešil, stoupla jsem si za něj a čekala až na mě přijde řada. Pak jsem tomu policajtovi řekla, že jsem cizinka a že vlastně nevím, co chci. :-) Byl ze mě zoufalej a já rovněž, když jsem neplánovaně ze sebe musela vypravit další věty ohledně toho, že potřebuju asi nějaký papíry pro žádost čísla cizince. To se už chytil a vrazil mi dva formuláře s tím, že je potřeba vyplnit to a to, taky občanku ať si nechám okopírovat z obou stran a zaplatit v jakékoli bance poplatek, oni mi daj razítko a s tím vším zase přijdu a on mě pošle dál. Ha. Zmohla jsem se na dotaz, KDE jako si to mám nechat ofotit, tak mě poslal o dvě ulice dozadu do kopírovacího centra. Tam, když jsem vešla, mi pán sdělil, že mi to okopčit nemůže, neb se mu rozbila kopírka a poslal mě na konec ulice ke konkurenci. Tam mi to hned ofotili. Uf. Další bod - najít něco jako banku a zaplatit poplatek. Vešla jsem do něčeho, co jako banka vypadalo a ve frontě se modlila, aby to nebyla pojišťovna. Naštěstí jsem si všimla, že tam je i ten kluk, co byl přede mnou u policajtů, tak jsem si řekla: "Jo, to bude ono." Jak se fronta krátila, došlo mi, že to asi chce vyplnit ty formuláře, jenže jsem se zarazila - adresu mám vyplnit českou podle občanky nebo madridskou? Vůbec jsem netušila, nechtěla jsem to zvorat, tak jsem jen vyplnila jméno. :-) Pán na přepážce se mě dotázal, zda nevadí, že tam mám jen jméno, zda to stačí, já mu to odkejvala, zaplatila necelých 10 euro, dostala razítko a šla zpět na policii. Měla jsem štěstí, že se tam zrovna vystřídali, takže jsem se nemusela ztrapňovat před tím samým týpkem, u kterýho mi předtím neprošlo to, na co tady často sázím - jsem cizinka+můj kukuč dvacetileté dívenky (ačkoli mi je o pět let víc :-)). Holt tam jsou cizinci všichni. :-))) Jo, jsem tu měsíc, musím se začít osmělovat. Toho týpka jsem se tedy optala, jakou to chce adresu. Prej madridskou. Fajn. Ten papír, kde jsem měla jen jméno, si nechali v bance, tak snad nebude problém. Pak jsem dostala číslo a čekala, až na mě přijde řada. Šlo to celkem rychle. Při 104 jsem šla na přepážku s papírama. Milá paní se mě optala, zda mluvím španělsky. Rozhodla jsem se nelhat: výborně rozumím, ale s mluvením je to horší. Ona se optala na pár věcí, já jí odpovídala, pak mi vítězně přidělila NIE, což je zkratka pro "Identifikační číslo cizince" a prej ho mám nadoživotí. Při odchodu mi řekla, že mluvím moc dobře španělsky! Ha, miluju, když mi to říkaj lidi, kterým řeknu 5 souvislých vět. Tak jsem jí řekla, že je moc milá a rozloučila se. Odcházela jsem s frňákem nahoru. Jako kdyby mi někdo řekl, co všechno mě v Madridu bude čekat, co budu muset zařídit, tak bych možná i nejela a vůbec bych do sebe neřekla, jak to všechno zvládnu. Jsem na sebe děsně pyšná. :-) Protože jsem se pohybovala v severní části Madridu, viděla jsem nedaleko čtyři mrakodrapy, které lze spatřit z letiště a šla jsem kolem dvou nakloněných, jeden ze symbolů Madridu. Cestu domů jsem si fakt užívala, šla jsem jinou trasou a byla to paráda, našla jsem i klub Libertad 8, kde 23.10. bude mít koncert ten můj objev Dani Flaco. Když jsem přišla domů, byla jsem tak utahaná, že mě napadlo dopřát si siestu - bylo asi 17h, tak jsem si zatáhla okno, oblíkla se do pyžámka a zalehla. No a opravdu jsem na chvíli usnula. V noci jsem pak samozřejmě nemohla zalomit, tak jsem se o půlnoci rozhodla zabavit poslechem pořadů, které mi unikají na českém rádiu. Jedná se o debatu s Ivanem Krausem či Pavlem Kosatíkem vždy na nějaké aktuální téma. Ten večer jsem ještě koukala na televizi - na španělské dvojce byl rozhovor s mojí milovanou zpěvačkou Evou Amaral (byla jsem na koncertě v Mnichově, v březnu, po chřipce :-)).
sobota 28. září
Tak dneska přišel podzim. To mám za to machrování s 30 °C! Celé dopoledne propršelo, tak jsem si stáhla páteční "Výměnu manželek". Odpoledne se udělalo hezky a já se opravdu snažím každý den, byť na chvilku, jít někam, kde jsem ještě nebyla. Šla jsem koupit pohledy a známky (POŠLETE MI ADRESU VAŠEHO NOVÉHO BYDLENÍ! NEVÍM, JAK DLOUHO BUDE PLATNÁ TA LHOTECKÁ, TAK VYČKÁVÁM! :-)) no a zamířila jsem na Plaza Mayor a ulicí Mayor k paláci, dlouho jsem tudy nešla. U paláce akorát stavěli zátarasy, neb se tam asi konala nějaká oficiální akce, všude bylo spousta policajtů. Chtěla jsem jít do parku, ale ten rovněž zavřeli. Tak jsem pokračovala dál, že si zajdu k fotbalovému stadionu Calderón, kde hraje klub Atlético Madrid, tomu fandí Leiva a odkazuje na něj v písničce "Eme" ("...Eme, až ti dám gól, budu zabijákem, ať mě překřičí celý Calderón..."), cestou mě zastihla přeháňka, přečkala jsem si na autobusové zastávce a odolala pokušení do jednoho přijiždějícího autobusu vlézt. Kdepak, když jsem na vycházce, tak jsem prostě na vycházce, žádný ulejvání, déšť nedéšť. Naštěstí hned ustal a já došla ke Calderónu. V dubnu jsem si ho fotila z dálky a v sobotu jsem byla úplně před ním. Vracela jsem se ulicí, ve které mě ve středu čeká recitační večer s Benjamínem Pradem a Joaquínem Sabinou (už určitě nemusím psát, o koho se jedná :-), maximálně indicie - autogram a "Laufer" :-)). Ulici i to divadlo jsem našla bez problémů, je to blízko Atochy, tedy mého bydliště. Když jsem mířila na hlavní ulici k nádraží, vynořilo se přede mnou obrovské cosi a já vzápětí zjistila, že se jedná o Museo Reina Sofía, jedna ze zásadních budov, prohlídka tohoto muzea by -podle průvodců- neměla žádnému návštěvníkovi Madridu uniknout, hned po Pradu. Jo, tůdle. Vobrázky počkaj. Po příchodu domů jsem si užívala klid a bordel. Když tu totiž nejsou holky, trošku s mytím nádobí otálím a i v koupelně nechám pohozené své věci. Mají přijet v neděli večer, jó to známe, to zas bude někdy před půlnocí, takže na úklid budu mít celý následující den. Večer psala mail kamarádka, tak jsem se s ní domluvila na pondělním telefonátu přes Skype, protože popsat jí, co mě tu skoro za celý měsíc potkalo, pro mě bylo nepředstavitelné. No a večer, dobře v noci, okolo 23h při brouzdání po netu jsem natrefila na úryvek z knížky, kterou se mi nedaří sehnat v tištěné podobě - ta, kde Benjamín Prado popisuje, jak v Praze vznikala deska pro Joaquína Sabinu. To, co jsem si přečetla, stačilo - nevydržela jsem to a knížku jsem si pořídila ve formě e-booku, čili jsem si jí koupila tak, že si ji mohu stáhnout do počítače (žádná vůně papíru, žádný listování, ach jo!). Nicméně moc jsem se nad ní bavila, pročítala jsem si některý pasáže, třeba kde jde Benjamín okouzlen Prahou anebo jak je dostala písnička, respektive hudba, kterou pro song "Tiramisú de limón" zkomponoval Leiva a jak z toho byli tak nadšení, z jeho talentu, že ji vybrali jako první singl, tedy když vyšla deska, tahle pínička šla do rádií jako první a natočili k ní i videoklip. Spát jsem šla již tradičně - neděle, 2h ráno.
neděle 29. září
Vyspávám. Když se vykopu z postele a projdu v obýváku kolem hodin, ukazují 11:57. :-) "Snídám" polévku a uklízím. A pak si vzpomenu, že už dlouho si chci dopřát bahenní masku. Doma nikdo, takže ideální podmínky mám. Naplácala jsem ji na ksicht, krk i dekolt, plácla sebou do postele a čtvrthodinku relaxovala. Před 15h jsem vše smyla. Pět minut po 15h někdo zvonil. Normálně jako cizinka zvonek ignoruju, případně dělám, že tu nejsem, ale slyšela jsem nějaké povědomé hlasy. Jdu otevřít. Ve dveřích Begoña se psem, vzápětí Inmaculada a dokonce s tatínkem. Fakt večerní příjezd. Byla jsem šoklá z toho, kdyby přijeli o půl hodinky dřív, oni by si odemkli a našli by mě celou od bahna a polonahou. :-) Dál jsem si mohla oddychnout, ještěže jsem uklidila hned po jídle a prala v pračce i myčce a sušičce v sobotu. Jak se tu všichni motali, rozhodla jsem se vypařit a řekla, že se jdu projít. Nevěděla jsem kam, prostě jsem si řekla, že někam dojdu. V hlavě mi šrotoval jeden plán - jít znovu ulicí Calle de Alcalá, ano, těch 11 km ovšem tentokrát v opačném směru, tedy z centra na okraj Madridu. Byla jsem unavená a nevěřila, že to jen tak z fleku dám. Ale šla jsem, šla, šla, šla se před 18h byla ve čtvrti Alameda de Osuna. A vzhledem k tomu, že byla neděle, byl otevřen i park Capricho a zavíral se až po 20h, tak jsem toho využila a zašla i tam. Bylo tam krásně, málo lidí, chvilku jsem se tam procházela a pak zamířila do cílové zastávky na metro. Metrem jsem tentokrát jela až domů, tedy jsem na Gran Víe přestupovala ze zelené linky na modrou, fakt mě bolely nohy, tak jsem si řekla, že tentokrát na ně budu hodná a víc je nebudu trápit. Přitom přestupu se sotva sunuly, chuděry moje! V metru mě zastihla Vaše SMSka, jak se trápíte tím, že nestíháte odepisovat. Huš! Až bude čas, tak se ozvěte, žádný stres. Já píšu tak často proto, že větší rozestupy už by email a má paměť nezvládly. No ovšem o to příjemnější překvapení byl pak Váš mailík. Moc děkuju!!! Nesmírně si toho vážím, vím, jak jste na tom s časem i internetem. A pomohlo mi to přijít na jiné myšlenky, já totiž celý den smutnila kvůli večernímu koncertu Ivána Ferreira bez mojí účasti. Jó, holka, kdyby ses nebála trochu kváknout, kde tys dnes večer mohla být...
pondělí 30. září
Měla jsem v plánu zajít si na fakultu pro certifikát z toho dvoutýdenního jazykového kurzu, zastavit se nakoupit, pak zavolat Pétě a večer jít si případně poslechnout hudbu, začínající písničkáře. Na fakultu jsem se vyprdla, to počká, nicméně nákup to už udělat chtělo, popadla jsem vozík, ano, tu tašku na kolečkách, kterou tu používají všichni napříč věkovým spektrem (to jo výraz!, kam já na to chodím :-)) a měla namířeno do ovocnářství na ten trh, kde jsem tenkrát byla s Inmaculadou a šílela jsem, jak skoro ničemu nerozumím a kam se poděla má slovní zásoba. Takže jsem si před odchodem vypsala pěkně výrazy pro pórek, cuketu, kedlubnu atd. Tenkrát jsem se smála Inmě, když říkala, jak cestou vždy bloudí, já si pěkně našla adresu na webu, koukla do Uličníka (* takto láskyplně nazývám průvodce - mapu se seznamem všech madridských ulic :-)) a šla. Obchod jsem našla hned a vzápětí jsem zjistila, že to není ten, ve kterém jsme byly, ačkoli adresa souhlasila. Tak jsem se tam motala, v duchu se Inmě omluvala a pak si řekla, že vlezu do prvního ovocnářství, na který natrefím. Takže jsem si nakoupila u Vietnamce, stylem, že jsem si všechno naskládala do košíku a on mi to jen namarkoval. To zas bylo procvičení se v konverzaci! :-) Vlastně pozor, já si řekla o barra de pan, když jsem si všimla, že ho tam má za sebou, sice si kupuju celezronný chléb, který je blízký našemu českému, ale jednou za čas si dám pomazánku na tu jejich veku. :-) Cestou zpět byla přeháňka, když jsem dorazila na byt, akorát mě ve výtahu vystřídala Begoña, šla venčit. Já si šla vyskládat nákup z vozejku a do toho volala Péťa, kecaly jsme spolu přes hodinu. Dostalo mě, když první, co z ní vypadlo, bylo, že jí připadám hrozně v pohodě. :-) Jako já jsem a sama se tomu divím, ale že je to až tak znát, jsem netušila. :-) Pak jsem si chvíli brozdala na netu a objevila jsem jedno video s Leivou, rozhovor z loňského roku, kde doporučoval jeden obchod s vinylovýma deskama, hned jsem koukla do Uličníka a zjistila, že se nechází v ulici, která vede pod tou, kde je to knihkupectví, ve kterém jsem byla na Benjamínovi Pradovi. Hned jsem si to poznamenala, musím to jít omrknout. :-) Zároveň jsem zjistila, že se jedná o pořad, ve kterém známé osobnosti dávají tipy na svá oblíbená místa v Madridu a že v dalších dílech je třeba Eva Amaral s Juanem nebo Rubén Pozo (ta druhá půlka skupiny Pereza :-)). Pak jsem si přetáhla pár písniček do mobilu a u toho -panebože- spráskala celý barra de pan, prostě celou tu dlouho veku a ještě jsem si říkala, jak je fajn, že neztvrdne. :-D A taky že ho nemusím krájet, on se totiž děsně drobí. Je to obyčejné bílé pečivo, podobné kaiserkám nebo takovým těm bulkám, co mají v Lidlu. No ale jak mě z něj večer bolelo břicho, jak já si zas nadávala! No a večer jsem chtěla zajít do toho minisálu Búho Real, kde byl tentokrát vstup zdarma, neb se tam v pondělky každých 14dní koná ta akce -"Micro abierto"/"Volný mikrofon"- kde vystupují začínající písničkáři či zpěváci. Nevěděla jsem zda jít či nejít, počasí nic moc. Ovšem do toho přišla Begoña s dotazem, zda nemám "PEGAMENTO" a já nevěděla, co to je. Pak mě napadl "hřeben", ale to je jiný, byť podobný slovo. Jo, tak holka chtěla "lepidlo". To jsem se namíchla a řekla dost, žádný lítání po koncertech, dnes budeš sedět doma na zadku a budeš se učit. Vzala jsem sešit a poctivě šprtala celý večer, to jsem potřebovala. Ještě bylo vtipný, když holky odešly vyvenčit psa a do toho někdo zvonil. Byla to paní, co nabízela alarmy a potřebovala mluvit s majitelkou, no tak já jí vysvětlovala, že jsem cizinka a holky, že nejsou doma a ona se přidala do té skupiny chvalozpěvů na mou španělštinu. Jó, paní, kdyby jste mě viděla před hodinou, kdy po mně Begoña chtěla lepidlo. Ono by Vás to přešlo! Šprtala jsem do jedné do rána.
úterý 1. října
Takže ráno jsem šla spát. :-) A spala do 9:30. Ó, já se lepším. :-) Konečně se mi podařilo pochopit můj nový mobil a zrušit to šílený automaticky nastavený vyzvánění na budíku v mobilu. Když se spustila mnou nastavená písnička, došlo mi, že to chce ještě pořešit hlasitost. Děsnej kravál to dělá. Což mi vadí kvůli holkám, nechci je budit. Ty, ale většinou už vzhůru jsou, neb jsou srágorky a choděj spát dřív než já! No neskutečný. :-) Takže co bylo dnes v plánu - chtěla jsem si nakoupit nějaké madridské suvenýry, aby mi je mohly máma se ségrou odvézt, pak jsem chtěla jít na fakultu pro ten certifikát, zastavit se pro říjnové číslo časopisu se všemi koncerty a dojít na mou fakultu, jednak si obhlídnout učebny a taky že mám mít od 16h první přednášku, cestou zpět nakoupit ve zdravé výživě, neb ji mám při cestě, pak normální nákup a večer rádio. Já nevím, jestli jste si toho všimla, ale ty úterky jsou proti mně. Já si je vždycky slavnostně naplánuju, vždycky maj mít co dočinění se školou, neb kvůli studiu tu vlastně jsem, nebo to aspoň musím předstírat, a ve výsledku prd. Ale vždycky nádherný PRD! Takže vykopala jsem se před 12h z domu a řekla si: Co stihnu, to stihnu. Šla jsem ulicí Mayor a na náměstí Plaza Mayor objevila obchod s šátkama, nějaký chce Péťa přivézt. Zapomněla jsem je vyfotit, aby si mohla vybrat. Pak jsem šla kolem cukrářství, kde jsem měla vyhlídnutou plechovou pikslu s obrázky z Madridu. Tu jsem si koupila, dokonce šlo koupit si prázdnou a ne plnou sušenek a ještě jsem si k tomu koupila porcelánový magnet na ledničku - cedule ulice Calle de Alcalá, ano, ta téměř 11 kilometrová. Krásná památka. Pak jsem mířila přes palác k náměstí Plaza de España do ulice Bailén hledat klub, kde 18.10. vystoupí má oblíbená písničkářka, mladá holčina, Carmen Boza. Jo, to jsem se Vám nepochlubila, v neděli jsem našla rozpis koncertů na říjen a moje předsevzetí, jak budu čas věnovat studiu je opět v čudu. Už mi tu na zdi pritfix drží papír se seznamen akcí. :-) Tak ten klub jsem našla, šlo se k němu přes viadukt, který jsem znala z dubna, ovšem ze zdola a teď jsem svrchu žasla z toho výhledu. Pak jsem šla na fakultu, ovšem využila jsem toho, že můžu jít tou ulicí, o které mluvil Leiva, že tam je ten obchůdek s deskama. Ten jsem taky našla hned a vůbec spoustu dalších - papírnictví, knihkupectví - ty já zbožnuju, neexistuje výloha, u které bych se nezastavila, poštu, pekárnu... no říkala jsem si, jak jsou tyhlety tipy bezva a pro mě užitečný! Pak jsem došla až do univerzitního kampusu, v jedný fakultě jsem si vyzvedla říjnové číslo kulturního magazínu a ještě tam narazila na jiný s rozpisem kin a divadel, je ještě tlustší než ten hudební a je jenom týdenní! No to zas bude. :-) Pak jsem pokračovala na filologickou fakultu omrknout si, kde je kancelář, kde si vyzvednu certifikát, ale bloudila jsem tam, možná to tam ani není, tak jsem se na to protentokrát vyprdla a zajdu tam v pondělí. Pak jsem chtěla jít na svou pedagogickou fakultu omrknout si, kde mám učebny a kde se koná zítřejší informační schůzka pro nás Erasmáky, jenže časově to odpovídalo mé první přednášce, prostě ve chvíli, kdy bych dorazila na fakultu a našla tu třídu, by mi tam začínala první hodina, kterou jsem se rozhodla bojkotovat. Ty úterky jsou nějaký zakletý, vždy se chystám učit a ještě mi to nevyšlo. :-)) Mám připravenou "perfektní" výmluvu - "úterý" je martes, "středa" miércoles, oboje je od M, proto se ve zkratce používá "M" pro naše ÚT a "X" pro naši ST. Takže já řeknu, že jsem zazmatkovala a že si myslela, že "M" je středa, a proto jsem nedorazila na tu jednu přednášku. Dnes mám mít dvě, ale kryjou se mi se schůzkou, možná stihnu jen jednu. Každopádně zítřek už je jistej, to už se na nic nevymluvím a už jsem i psychicky připravená a srovnaná s tím, že tu jsem/musím být kvůli škole. Ale jde o to, že dnes se udělalo po 4 dnech vážně nádherně, takže jsem se rozhodla fakultu minout a jít ulicí, která vede do mé zdravé výživy, tam jsem si zas nakoupila. Dokonce jsem sehnala sójovku za 5 euro, ostatní byly dvakrát tak dražší a ta moje česká mi dochází a rozhodně nevydrží 14 dní, kdy má přijet máma se ségrou a dovízt mi zásoby. Taky jsem si zašla do pekařství koupit cosi zvané PALMERA, což znamená buď "palma" anebo sladké pečivo z listového těsta. Bylo polité čokoládou a já ho viděla jednou u Inmaculady, tak jsem si řekla, že to ochutnám. Jenže ono je obrovský (aha, proto se o něj dělila s Emechotou :-))) a při kousnutí se drobí a čokoládová poleva láme. Prostě bych při jídle byla jak prase, takže můj záměr sednout si na lavičku a nasvačit se nevyšel. Místo toho jsem měla chutě celou cestu (ještě skoro hodina pěšky domů, když metru ignoruju, že). Kvůli tomu jsem odložila i běžný nákup, počká na zítřek. Samozřejmě jinýma ulicema jsem si to namířila domů. Cestou jsem se i na chvilku dostala do davu místních školáků, kterým právě skončilo vyučování. Ti jsou stejní všude na světě! Možná jen s tím rozdílem, že tu mají aktovky/batohy, který mají kolečka a vysunovací madlo, takže je člověk nemusí mít na zádech, ale táhnout si je za sebou. Brala jsem to lehce šikmo, abych byla brzy doma, ale z ničeho nic jsem vyšla u hlavní ulice, kde jsem měla v jednom obchodě vyhlídlý hrnek s Madridem, tak jsem se tam rovnou stavila a měli i ceduli s Calle de Alcalá, tentokrát plechovou, která je na její okrajové části. Já musím mít obě, tu plechovou i tu keramickou, protože to značí, že jsem ji ušla celou (mně to značí, abych byla přesná, protože to není jak svatojakubská pouť, normální lidi ji fakt pěšky nejdou :-)). No a naproti tomu obchodu je kulturní centrum, v jehož 7. patře sídlí terasa s vyhlídkou na celý Madrid. Tady ve Španělsku jsem se zamilovala do spontánních rozhodnutí. Když už jsem se vyprdla na školu, tak bude terasa, zvlášť když se mi připletla do cesty. Už mi o ní vykládala Emechota, doporučujou ji v průvodcích a já tam chci vzít mámu se ségrou, takže jsem si to chtěla omrknout sama. A jak říkám, udělalo se náááádherně. Takže jsem si koupila za 3 eura vstupenku, výtahem vyjela do sedmičky a byla zvědavá, co to s mou chorobnou závratí udělá. A bylo to úžasný!!!! Zábradlí je betonové a jsou tam i kovové zátarasy, takže spodek bezvadný a vrchem kráááásně vidíte celý Madrid. No prostě úžasný. Byla jsem nadšená a fotila a fotila a Vám ty fotky pošlu, na Faceboook je nedám, aby je máma neviděly, chci to pro ně jako překvápko, pokud vyjde počasí. No a pak už jsem chtěla domů, ovšem vzala jsem to parkem Retiro a řekla si: Mám sedět zavřená doma nebo na vzduchu na lavičce? Tak jsem seděla chvíli venku a domů se dostala před 18h. Měla jsem hroznej hlad, za celou procházku, která je delší než celá cesta Alcalá, jsem snědla jen jablko. Jenže v kuchyni byla Begoña a oznámila mi, že se rozbil odpad a že musí zavolat opraváře, ten prý dorazí během tří hodin, a ona že si skočí nakoupit. Ha. Jen co odešla, zvonek. Instalatér. Jako hlavně že se o Španělech tvrdí, jak jsou nedochvilný a všechno jim trvá. Tak jsem mu řekla, že jsem cizinka, on mě opět pochválil, jak hezky mluvím, a vrhl se do opravy. Během 10 minut měl spraveno a nic za to nechtěl, jen podpis. :-) A jen co odešel, přiřítila se Begoña se psem a prázdným vozejkem. Prý se cestou dověděla, že je instalatér na cestě a chtěla ho stihnout. Kdepak, Begoño, zvládli jsme to i bez Tebe. :-) Večer jsem ještě volala domů, poslechla si večerní pořad v rádiu a začala smolit tenhle email. V jednu ráno jsem odpadla a dopisuju to teď. Bolela mě hlava, což bylo určitě kvůli šílenému pitnému režimu. Když jdu, nevnímám ani ty puchýře, ani hlad a žízeň. No a já byla na cestě přes 6 hodin. Hrůza, hrůza. :-) Naštěstí jsem se z toho vyspala a teď zamířím na fakultu na to informační setkání. Jo a jen tak na okraj, Carmen Boza oznámila, že její koncert se vyprodal za dvě hodiny, takže na něj se nedostanu, ale sál je jen pro 52 lidí, v době vystoupení tu budou máma a ségra a já ji viděla, byť jen na 3 písničky, 5.9. na mém prvním španělském koncertě. Tak se tím tak snažím utěšovat.
Teď už musím běžet, ilustrační fotky pošlu buď večer nebo zítra, jak to časově zvládnu. Vůbec se nedejte psychicky zdeptat, že Vám přistál ve schránce další email ode mě a Vy nestíháte odepisovat!!! Mějte se krásně, všechny pozdravujte a až se naskytne čas a bude se Vám chtít, napište. Já -tradičně- za pět dní pošlu další megasouhrn. :-) Doufám!
Zdraví Kristýna z Madridu ;-)
fotky se zpožděním aneb ilustrace k megaemailu č. 5
dnes přikládám fotky mrakodrapů, co se přede mnou vylouply, plus 2 nakloněné; Madrid v dešti; stadión Calderón; nádraží Atocha; katedrálu; výhled z viaduktu; výhled z terasy v 7. patře na celý Madrid; Begoni pejska v mé posteli :-); moje suvenýry; zeď a palmeru z pekárny. :-)
opět Vás musím trochu "zaspamovat", pět dní uteklo jako nic. Zítra to bude dokonce měsíc, co jsem v Madridu. Neuvěřitelný! Tak jde se na to:
pátek 27. září
Zase jsem trochu vyspávala, ale opravdu jen trochu. Na policii, kam jsem se chystala pro ono identifikační číslo, byli do 13h, metrem to mělo být kolem tři čtvrtě hodinky, takže jsem si řekla, že stačí, když vyrazím po 11h z bytu. Dala jsem si sprchu a poklidila pokoj, doma byl klid, protože všechny holky odjely. V metru jsem si krátila čas čtením španělsko-českých idiomů a dělala jsem jakože vůbec neregistruju, že pán, co sedí vedle mě, mi čumí přes rameno a je děsně ponořonej do mé gramatiky. :-) Na stanici jsem došla bez problémů, když jsem vešla, zrovna tam nějaký kluk něco řešil, stoupla jsem si za něj a čekala až na mě přijde řada. Pak jsem tomu policajtovi řekla, že jsem cizinka a že vlastně nevím, co chci. :-) Byl ze mě zoufalej a já rovněž, když jsem neplánovaně ze sebe musela vypravit další věty ohledně toho, že potřebuju asi nějaký papíry pro žádost čísla cizince. To se už chytil a vrazil mi dva formuláře s tím, že je potřeba vyplnit to a to, taky občanku ať si nechám okopírovat z obou stran a zaplatit v jakékoli bance poplatek, oni mi daj razítko a s tím vším zase přijdu a on mě pošle dál. Ha. Zmohla jsem se na dotaz, KDE jako si to mám nechat ofotit, tak mě poslal o dvě ulice dozadu do kopírovacího centra. Tam, když jsem vešla, mi pán sdělil, že mi to okopčit nemůže, neb se mu rozbila kopírka a poslal mě na konec ulice ke konkurenci. Tam mi to hned ofotili. Uf. Další bod - najít něco jako banku a zaplatit poplatek. Vešla jsem do něčeho, co jako banka vypadalo a ve frontě se modlila, aby to nebyla pojišťovna. Naštěstí jsem si všimla, že tam je i ten kluk, co byl přede mnou u policajtů, tak jsem si řekla: "Jo, to bude ono." Jak se fronta krátila, došlo mi, že to asi chce vyplnit ty formuláře, jenže jsem se zarazila - adresu mám vyplnit českou podle občanky nebo madridskou? Vůbec jsem netušila, nechtěla jsem to zvorat, tak jsem jen vyplnila jméno. :-) Pán na přepážce se mě dotázal, zda nevadí, že tam mám jen jméno, zda to stačí, já mu to odkejvala, zaplatila necelých 10 euro, dostala razítko a šla zpět na policii. Měla jsem štěstí, že se tam zrovna vystřídali, takže jsem se nemusela ztrapňovat před tím samým týpkem, u kterýho mi předtím neprošlo to, na co tady často sázím - jsem cizinka+můj kukuč dvacetileté dívenky (ačkoli mi je o pět let víc :-)). Holt tam jsou cizinci všichni. :-))) Jo, jsem tu měsíc, musím se začít osmělovat. Toho týpka jsem se tedy optala, jakou to chce adresu. Prej madridskou. Fajn. Ten papír, kde jsem měla jen jméno, si nechali v bance, tak snad nebude problém. Pak jsem dostala číslo a čekala, až na mě přijde řada. Šlo to celkem rychle. Při 104 jsem šla na přepážku s papírama. Milá paní se mě optala, zda mluvím španělsky. Rozhodla jsem se nelhat: výborně rozumím, ale s mluvením je to horší. Ona se optala na pár věcí, já jí odpovídala, pak mi vítězně přidělila NIE, což je zkratka pro "Identifikační číslo cizince" a prej ho mám nadoživotí. Při odchodu mi řekla, že mluvím moc dobře španělsky! Ha, miluju, když mi to říkaj lidi, kterým řeknu 5 souvislých vět. Tak jsem jí řekla, že je moc milá a rozloučila se. Odcházela jsem s frňákem nahoru. Jako kdyby mi někdo řekl, co všechno mě v Madridu bude čekat, co budu muset zařídit, tak bych možná i nejela a vůbec bych do sebe neřekla, jak to všechno zvládnu. Jsem na sebe děsně pyšná. :-) Protože jsem se pohybovala v severní části Madridu, viděla jsem nedaleko čtyři mrakodrapy, které lze spatřit z letiště a šla jsem kolem dvou nakloněných, jeden ze symbolů Madridu. Cestu domů jsem si fakt užívala, šla jsem jinou trasou a byla to paráda, našla jsem i klub Libertad 8, kde 23.10. bude mít koncert ten můj objev Dani Flaco. Když jsem přišla domů, byla jsem tak utahaná, že mě napadlo dopřát si siestu - bylo asi 17h, tak jsem si zatáhla okno, oblíkla se do pyžámka a zalehla. No a opravdu jsem na chvíli usnula. V noci jsem pak samozřejmě nemohla zalomit, tak jsem se o půlnoci rozhodla zabavit poslechem pořadů, které mi unikají na českém rádiu. Jedná se o debatu s Ivanem Krausem či Pavlem Kosatíkem vždy na nějaké aktuální téma. Ten večer jsem ještě koukala na televizi - na španělské dvojce byl rozhovor s mojí milovanou zpěvačkou Evou Amaral (byla jsem na koncertě v Mnichově, v březnu, po chřipce :-)).
sobota 28. září
Tak dneska přišel podzim. To mám za to machrování s 30 °C! Celé dopoledne propršelo, tak jsem si stáhla páteční "Výměnu manželek". Odpoledne se udělalo hezky a já se opravdu snažím každý den, byť na chvilku, jít někam, kde jsem ještě nebyla. Šla jsem koupit pohledy a známky (POŠLETE MI ADRESU VAŠEHO NOVÉHO BYDLENÍ! NEVÍM, JAK DLOUHO BUDE PLATNÁ TA LHOTECKÁ, TAK VYČKÁVÁM! :-)) no a zamířila jsem na Plaza Mayor a ulicí Mayor k paláci, dlouho jsem tudy nešla. U paláce akorát stavěli zátarasy, neb se tam asi konala nějaká oficiální akce, všude bylo spousta policajtů. Chtěla jsem jít do parku, ale ten rovněž zavřeli. Tak jsem pokračovala dál, že si zajdu k fotbalovému stadionu Calderón, kde hraje klub Atlético Madrid, tomu fandí Leiva a odkazuje na něj v písničce "Eme" ("...Eme, až ti dám gól, budu zabijákem, ať mě překřičí celý Calderón..."), cestou mě zastihla přeháňka, přečkala jsem si na autobusové zastávce a odolala pokušení do jednoho přijiždějícího autobusu vlézt. Kdepak, když jsem na vycházce, tak jsem prostě na vycházce, žádný ulejvání, déšť nedéšť. Naštěstí hned ustal a já došla ke Calderónu. V dubnu jsem si ho fotila z dálky a v sobotu jsem byla úplně před ním. Vracela jsem se ulicí, ve které mě ve středu čeká recitační večer s Benjamínem Pradem a Joaquínem Sabinou (už určitě nemusím psát, o koho se jedná :-), maximálně indicie - autogram a "Laufer" :-)). Ulici i to divadlo jsem našla bez problémů, je to blízko Atochy, tedy mého bydliště. Když jsem mířila na hlavní ulici k nádraží, vynořilo se přede mnou obrovské cosi a já vzápětí zjistila, že se jedná o Museo Reina Sofía, jedna ze zásadních budov, prohlídka tohoto muzea by -podle průvodců- neměla žádnému návštěvníkovi Madridu uniknout, hned po Pradu. Jo, tůdle. Vobrázky počkaj. Po příchodu domů jsem si užívala klid a bordel. Když tu totiž nejsou holky, trošku s mytím nádobí otálím a i v koupelně nechám pohozené své věci. Mají přijet v neděli večer, jó to známe, to zas bude někdy před půlnocí, takže na úklid budu mít celý následující den. Večer psala mail kamarádka, tak jsem se s ní domluvila na pondělním telefonátu přes Skype, protože popsat jí, co mě tu skoro za celý měsíc potkalo, pro mě bylo nepředstavitelné. No a večer, dobře v noci, okolo 23h při brouzdání po netu jsem natrefila na úryvek z knížky, kterou se mi nedaří sehnat v tištěné podobě - ta, kde Benjamín Prado popisuje, jak v Praze vznikala deska pro Joaquína Sabinu. To, co jsem si přečetla, stačilo - nevydržela jsem to a knížku jsem si pořídila ve formě e-booku, čili jsem si jí koupila tak, že si ji mohu stáhnout do počítače (žádná vůně papíru, žádný listování, ach jo!). Nicméně moc jsem se nad ní bavila, pročítala jsem si některý pasáže, třeba kde jde Benjamín okouzlen Prahou anebo jak je dostala písnička, respektive hudba, kterou pro song "Tiramisú de limón" zkomponoval Leiva a jak z toho byli tak nadšení, z jeho talentu, že ji vybrali jako první singl, tedy když vyšla deska, tahle pínička šla do rádií jako první a natočili k ní i videoklip. Spát jsem šla již tradičně - neděle, 2h ráno.
neděle 29. září
Vyspávám. Když se vykopu z postele a projdu v obýváku kolem hodin, ukazují 11:57. :-) "Snídám" polévku a uklízím. A pak si vzpomenu, že už dlouho si chci dopřát bahenní masku. Doma nikdo, takže ideální podmínky mám. Naplácala jsem ji na ksicht, krk i dekolt, plácla sebou do postele a čtvrthodinku relaxovala. Před 15h jsem vše smyla. Pět minut po 15h někdo zvonil. Normálně jako cizinka zvonek ignoruju, případně dělám, že tu nejsem, ale slyšela jsem nějaké povědomé hlasy. Jdu otevřít. Ve dveřích Begoña se psem, vzápětí Inmaculada a dokonce s tatínkem. Fakt večerní příjezd. Byla jsem šoklá z toho, kdyby přijeli o půl hodinky dřív, oni by si odemkli a našli by mě celou od bahna a polonahou. :-) Dál jsem si mohla oddychnout, ještěže jsem uklidila hned po jídle a prala v pračce i myčce a sušičce v sobotu. Jak se tu všichni motali, rozhodla jsem se vypařit a řekla, že se jdu projít. Nevěděla jsem kam, prostě jsem si řekla, že někam dojdu. V hlavě mi šrotoval jeden plán - jít znovu ulicí Calle de Alcalá, ano, těch 11 km ovšem tentokrát v opačném směru, tedy z centra na okraj Madridu. Byla jsem unavená a nevěřila, že to jen tak z fleku dám. Ale šla jsem, šla, šla, šla se před 18h byla ve čtvrti Alameda de Osuna. A vzhledem k tomu, že byla neděle, byl otevřen i park Capricho a zavíral se až po 20h, tak jsem toho využila a zašla i tam. Bylo tam krásně, málo lidí, chvilku jsem se tam procházela a pak zamířila do cílové zastávky na metro. Metrem jsem tentokrát jela až domů, tedy jsem na Gran Víe přestupovala ze zelené linky na modrou, fakt mě bolely nohy, tak jsem si řekla, že tentokrát na ně budu hodná a víc je nebudu trápit. Přitom přestupu se sotva sunuly, chuděry moje! V metru mě zastihla Vaše SMSka, jak se trápíte tím, že nestíháte odepisovat. Huš! Až bude čas, tak se ozvěte, žádný stres. Já píšu tak často proto, že větší rozestupy už by email a má paměť nezvládly. No ovšem o to příjemnější překvapení byl pak Váš mailík. Moc děkuju!!! Nesmírně si toho vážím, vím, jak jste na tom s časem i internetem. A pomohlo mi to přijít na jiné myšlenky, já totiž celý den smutnila kvůli večernímu koncertu Ivána Ferreira bez mojí účasti. Jó, holka, kdyby ses nebála trochu kváknout, kde tys dnes večer mohla být...
pondělí 30. září
Měla jsem v plánu zajít si na fakultu pro certifikát z toho dvoutýdenního jazykového kurzu, zastavit se nakoupit, pak zavolat Pétě a večer jít si případně poslechnout hudbu, začínající písničkáře. Na fakultu jsem se vyprdla, to počká, nicméně nákup to už udělat chtělo, popadla jsem vozík, ano, tu tašku na kolečkách, kterou tu používají všichni napříč věkovým spektrem (to jo výraz!, kam já na to chodím :-)) a měla namířeno do ovocnářství na ten trh, kde jsem tenkrát byla s Inmaculadou a šílela jsem, jak skoro ničemu nerozumím a kam se poděla má slovní zásoba. Takže jsem si před odchodem vypsala pěkně výrazy pro pórek, cuketu, kedlubnu atd. Tenkrát jsem se smála Inmě, když říkala, jak cestou vždy bloudí, já si pěkně našla adresu na webu, koukla do Uličníka (* takto láskyplně nazývám průvodce - mapu se seznamem všech madridských ulic :-)) a šla. Obchod jsem našla hned a vzápětí jsem zjistila, že to není ten, ve kterém jsme byly, ačkoli adresa souhlasila. Tak jsem se tam motala, v duchu se Inmě omluvala a pak si řekla, že vlezu do prvního ovocnářství, na který natrefím. Takže jsem si nakoupila u Vietnamce, stylem, že jsem si všechno naskládala do košíku a on mi to jen namarkoval. To zas bylo procvičení se v konverzaci! :-) Vlastně pozor, já si řekla o barra de pan, když jsem si všimla, že ho tam má za sebou, sice si kupuju celezronný chléb, který je blízký našemu českému, ale jednou za čas si dám pomazánku na tu jejich veku. :-) Cestou zpět byla přeháňka, když jsem dorazila na byt, akorát mě ve výtahu vystřídala Begoña, šla venčit. Já si šla vyskládat nákup z vozejku a do toho volala Péťa, kecaly jsme spolu přes hodinu. Dostalo mě, když první, co z ní vypadlo, bylo, že jí připadám hrozně v pohodě. :-) Jako já jsem a sama se tomu divím, ale že je to až tak znát, jsem netušila. :-) Pak jsem si chvíli brozdala na netu a objevila jsem jedno video s Leivou, rozhovor z loňského roku, kde doporučoval jeden obchod s vinylovýma deskama, hned jsem koukla do Uličníka a zjistila, že se nechází v ulici, která vede pod tou, kde je to knihkupectví, ve kterém jsem byla na Benjamínovi Pradovi. Hned jsem si to poznamenala, musím to jít omrknout. :-) Zároveň jsem zjistila, že se jedná o pořad, ve kterém známé osobnosti dávají tipy na svá oblíbená místa v Madridu a že v dalších dílech je třeba Eva Amaral s Juanem nebo Rubén Pozo (ta druhá půlka skupiny Pereza :-)). Pak jsem si přetáhla pár písniček do mobilu a u toho -panebože- spráskala celý barra de pan, prostě celou tu dlouho veku a ještě jsem si říkala, jak je fajn, že neztvrdne. :-D A taky že ho nemusím krájet, on se totiž děsně drobí. Je to obyčejné bílé pečivo, podobné kaiserkám nebo takovým těm bulkám, co mají v Lidlu. No ale jak mě z něj večer bolelo břicho, jak já si zas nadávala! No a večer jsem chtěla zajít do toho minisálu Búho Real, kde byl tentokrát vstup zdarma, neb se tam v pondělky každých 14dní koná ta akce -"Micro abierto"/"Volný mikrofon"- kde vystupují začínající písničkáři či zpěváci. Nevěděla jsem zda jít či nejít, počasí nic moc. Ovšem do toho přišla Begoña s dotazem, zda nemám "PEGAMENTO" a já nevěděla, co to je. Pak mě napadl "hřeben", ale to je jiný, byť podobný slovo. Jo, tak holka chtěla "lepidlo". To jsem se namíchla a řekla dost, žádný lítání po koncertech, dnes budeš sedět doma na zadku a budeš se učit. Vzala jsem sešit a poctivě šprtala celý večer, to jsem potřebovala. Ještě bylo vtipný, když holky odešly vyvenčit psa a do toho někdo zvonil. Byla to paní, co nabízela alarmy a potřebovala mluvit s majitelkou, no tak já jí vysvětlovala, že jsem cizinka a holky, že nejsou doma a ona se přidala do té skupiny chvalozpěvů na mou španělštinu. Jó, paní, kdyby jste mě viděla před hodinou, kdy po mně Begoña chtěla lepidlo. Ono by Vás to přešlo! Šprtala jsem do jedné do rána.
úterý 1. října
Takže ráno jsem šla spát. :-) A spala do 9:30. Ó, já se lepším. :-) Konečně se mi podařilo pochopit můj nový mobil a zrušit to šílený automaticky nastavený vyzvánění na budíku v mobilu. Když se spustila mnou nastavená písnička, došlo mi, že to chce ještě pořešit hlasitost. Děsnej kravál to dělá. Což mi vadí kvůli holkám, nechci je budit. Ty, ale většinou už vzhůru jsou, neb jsou srágorky a choděj spát dřív než já! No neskutečný. :-) Takže co bylo dnes v plánu - chtěla jsem si nakoupit nějaké madridské suvenýry, aby mi je mohly máma se ségrou odvézt, pak jsem chtěla jít na fakultu pro ten certifikát, zastavit se pro říjnové číslo časopisu se všemi koncerty a dojít na mou fakultu, jednak si obhlídnout učebny a taky že mám mít od 16h první přednášku, cestou zpět nakoupit ve zdravé výživě, neb ji mám při cestě, pak normální nákup a večer rádio. Já nevím, jestli jste si toho všimla, ale ty úterky jsou proti mně. Já si je vždycky slavnostně naplánuju, vždycky maj mít co dočinění se školou, neb kvůli studiu tu vlastně jsem, nebo to aspoň musím předstírat, a ve výsledku prd. Ale vždycky nádherný PRD! Takže vykopala jsem se před 12h z domu a řekla si: Co stihnu, to stihnu. Šla jsem ulicí Mayor a na náměstí Plaza Mayor objevila obchod s šátkama, nějaký chce Péťa přivézt. Zapomněla jsem je vyfotit, aby si mohla vybrat. Pak jsem šla kolem cukrářství, kde jsem měla vyhlídnutou plechovou pikslu s obrázky z Madridu. Tu jsem si koupila, dokonce šlo koupit si prázdnou a ne plnou sušenek a ještě jsem si k tomu koupila porcelánový magnet na ledničku - cedule ulice Calle de Alcalá, ano, ta téměř 11 kilometrová. Krásná památka. Pak jsem mířila přes palác k náměstí Plaza de España do ulice Bailén hledat klub, kde 18.10. vystoupí má oblíbená písničkářka, mladá holčina, Carmen Boza. Jo, to jsem se Vám nepochlubila, v neděli jsem našla rozpis koncertů na říjen a moje předsevzetí, jak budu čas věnovat studiu je opět v čudu. Už mi tu na zdi pritfix drží papír se seznamen akcí. :-) Tak ten klub jsem našla, šlo se k němu přes viadukt, který jsem znala z dubna, ovšem ze zdola a teď jsem svrchu žasla z toho výhledu. Pak jsem šla na fakultu, ovšem využila jsem toho, že můžu jít tou ulicí, o které mluvil Leiva, že tam je ten obchůdek s deskama. Ten jsem taky našla hned a vůbec spoustu dalších - papírnictví, knihkupectví - ty já zbožnuju, neexistuje výloha, u které bych se nezastavila, poštu, pekárnu... no říkala jsem si, jak jsou tyhlety tipy bezva a pro mě užitečný! Pak jsem došla až do univerzitního kampusu, v jedný fakultě jsem si vyzvedla říjnové číslo kulturního magazínu a ještě tam narazila na jiný s rozpisem kin a divadel, je ještě tlustší než ten hudební a je jenom týdenní! No to zas bude. :-) Pak jsem pokračovala na filologickou fakultu omrknout si, kde je kancelář, kde si vyzvednu certifikát, ale bloudila jsem tam, možná to tam ani není, tak jsem se na to protentokrát vyprdla a zajdu tam v pondělí. Pak jsem chtěla jít na svou pedagogickou fakultu omrknout si, kde mám učebny a kde se koná zítřejší informační schůzka pro nás Erasmáky, jenže časově to odpovídalo mé první přednášce, prostě ve chvíli, kdy bych dorazila na fakultu a našla tu třídu, by mi tam začínala první hodina, kterou jsem se rozhodla bojkotovat. Ty úterky jsou nějaký zakletý, vždy se chystám učit a ještě mi to nevyšlo. :-)) Mám připravenou "perfektní" výmluvu - "úterý" je martes, "středa" miércoles, oboje je od M, proto se ve zkratce používá "M" pro naše ÚT a "X" pro naši ST. Takže já řeknu, že jsem zazmatkovala a že si myslela, že "M" je středa, a proto jsem nedorazila na tu jednu přednášku. Dnes mám mít dvě, ale kryjou se mi se schůzkou, možná stihnu jen jednu. Každopádně zítřek už je jistej, to už se na nic nevymluvím a už jsem i psychicky připravená a srovnaná s tím, že tu jsem/musím být kvůli škole. Ale jde o to, že dnes se udělalo po 4 dnech vážně nádherně, takže jsem se rozhodla fakultu minout a jít ulicí, která vede do mé zdravé výživy, tam jsem si zas nakoupila. Dokonce jsem sehnala sójovku za 5 euro, ostatní byly dvakrát tak dražší a ta moje česká mi dochází a rozhodně nevydrží 14 dní, kdy má přijet máma se ségrou a dovízt mi zásoby. Taky jsem si zašla do pekařství koupit cosi zvané PALMERA, což znamená buď "palma" anebo sladké pečivo z listového těsta. Bylo polité čokoládou a já ho viděla jednou u Inmaculady, tak jsem si řekla, že to ochutnám. Jenže ono je obrovský (aha, proto se o něj dělila s Emechotou :-))) a při kousnutí se drobí a čokoládová poleva láme. Prostě bych při jídle byla jak prase, takže můj záměr sednout si na lavičku a nasvačit se nevyšel. Místo toho jsem měla chutě celou cestu (ještě skoro hodina pěšky domů, když metru ignoruju, že). Kvůli tomu jsem odložila i běžný nákup, počká na zítřek. Samozřejmě jinýma ulicema jsem si to namířila domů. Cestou jsem se i na chvilku dostala do davu místních školáků, kterým právě skončilo vyučování. Ti jsou stejní všude na světě! Možná jen s tím rozdílem, že tu mají aktovky/batohy, který mají kolečka a vysunovací madlo, takže je člověk nemusí mít na zádech, ale táhnout si je za sebou. Brala jsem to lehce šikmo, abych byla brzy doma, ale z ničeho nic jsem vyšla u hlavní ulice, kde jsem měla v jednom obchodě vyhlídlý hrnek s Madridem, tak jsem se tam rovnou stavila a měli i ceduli s Calle de Alcalá, tentokrát plechovou, která je na její okrajové části. Já musím mít obě, tu plechovou i tu keramickou, protože to značí, že jsem ji ušla celou (mně to značí, abych byla přesná, protože to není jak svatojakubská pouť, normální lidi ji fakt pěšky nejdou :-)). No a naproti tomu obchodu je kulturní centrum, v jehož 7. patře sídlí terasa s vyhlídkou na celý Madrid. Tady ve Španělsku jsem se zamilovala do spontánních rozhodnutí. Když už jsem se vyprdla na školu, tak bude terasa, zvlášť když se mi připletla do cesty. Už mi o ní vykládala Emechota, doporučujou ji v průvodcích a já tam chci vzít mámu se ségrou, takže jsem si to chtěla omrknout sama. A jak říkám, udělalo se náááádherně. Takže jsem si koupila za 3 eura vstupenku, výtahem vyjela do sedmičky a byla zvědavá, co to s mou chorobnou závratí udělá. A bylo to úžasný!!!! Zábradlí je betonové a jsou tam i kovové zátarasy, takže spodek bezvadný a vrchem kráááásně vidíte celý Madrid. No prostě úžasný. Byla jsem nadšená a fotila a fotila a Vám ty fotky pošlu, na Faceboook je nedám, aby je máma neviděly, chci to pro ně jako překvápko, pokud vyjde počasí. No a pak už jsem chtěla domů, ovšem vzala jsem to parkem Retiro a řekla si: Mám sedět zavřená doma nebo na vzduchu na lavičce? Tak jsem seděla chvíli venku a domů se dostala před 18h. Měla jsem hroznej hlad, za celou procházku, která je delší než celá cesta Alcalá, jsem snědla jen jablko. Jenže v kuchyni byla Begoña a oznámila mi, že se rozbil odpad a že musí zavolat opraváře, ten prý dorazí během tří hodin, a ona že si skočí nakoupit. Ha. Jen co odešla, zvonek. Instalatér. Jako hlavně že se o Španělech tvrdí, jak jsou nedochvilný a všechno jim trvá. Tak jsem mu řekla, že jsem cizinka, on mě opět pochválil, jak hezky mluvím, a vrhl se do opravy. Během 10 minut měl spraveno a nic za to nechtěl, jen podpis. :-) A jen co odešel, přiřítila se Begoña se psem a prázdným vozejkem. Prý se cestou dověděla, že je instalatér na cestě a chtěla ho stihnout. Kdepak, Begoño, zvládli jsme to i bez Tebe. :-) Večer jsem ještě volala domů, poslechla si večerní pořad v rádiu a začala smolit tenhle email. V jednu ráno jsem odpadla a dopisuju to teď. Bolela mě hlava, což bylo určitě kvůli šílenému pitnému režimu. Když jdu, nevnímám ani ty puchýře, ani hlad a žízeň. No a já byla na cestě přes 6 hodin. Hrůza, hrůza. :-) Naštěstí jsem se z toho vyspala a teď zamířím na fakultu na to informační setkání. Jo a jen tak na okraj, Carmen Boza oznámila, že její koncert se vyprodal za dvě hodiny, takže na něj se nedostanu, ale sál je jen pro 52 lidí, v době vystoupení tu budou máma a ségra a já ji viděla, byť jen na 3 písničky, 5.9. na mém prvním španělském koncertě. Tak se tím tak snažím utěšovat.
Teď už musím běžet, ilustrační fotky pošlu buď večer nebo zítra, jak to časově zvládnu. Vůbec se nedejte psychicky zdeptat, že Vám přistál ve schránce další email ode mě a Vy nestíháte odepisovat!!! Mějte se krásně, všechny pozdravujte a až se naskytne čas a bude se Vám chtít, napište. Já -tradičně- za pět dní pošlu další megasouhrn. :-) Doufám!
Zdraví Kristýna z Madridu ;-)
fotky se zpožděním aneb ilustrace k megaemailu č. 5
dnes přikládám fotky mrakodrapů, co se přede mnou vylouply, plus 2 nakloněné; Madrid v dešti; stadión Calderón; nádraží Atocha; katedrálu; výhled z viaduktu; výhled z terasy v 7. patře na celý Madrid; Begoni pejska v mé posteli :-); moje suvenýry; zeď a palmeru z pekárny. :-)
Komentáře
Okomentovat