Moje milá paní vychovatelko!
Šupem na další pětidenku. Nezastavujem, máme zpoždění, načatá desítka (jakože již plynou dny z megaemailu číslo 10, nemluvím o pivu :-)) a já Vám ještě nepopsala ty říjnové spadající do devítky. Tak co jsem zažila tentokrát:
čtvrtek 17. října
Dnes byla na programu škola. Ve čtvrtky mám mít podle oficiálního rozvrhu dvě přednášky, ale ta první -Didaktika španělštiny- se hromadně učí jen v úterky, ve čtvrtky jsme rozdělený do skupin a moje skupina bude mít výuku až od konce listopadu. No já si umím vybrat předměty. :-) Takže jsem z domu vyrážela až před třetí hodinou. Cesta krásná jako mladé Španělky. O nich jsem ještě nemluvila. To Vám jsou tak hezký holky, že vůbec nechápu, jak se ve Španělsku může držet monogamie. Já být Španěl, tak si nevyberu, a pokud, tak je to stejně problém, neb cestou na rande s dotyčnou potkám dalších deset stejně tak krásnejch holek. Španělky jsou rozhodně štíhlejší než Češky. Přičítám to životnímu stylu (jí se tu pomalu, v sedě, že :-) a kvalitní strava je alfa omega), pak jsou snědší, což dělá pokožku hezčí a mají nádherné vlasy - husté, sytě hnědé, nosí je převážně dlouhé. A krásné rysy v obličeji. Jestli je něco limituje v současném pojetí soutěžích krásy a na přehlídkových molech, je to jejich výška. Což je hrozná škoda. Pokud jde o styl oblékání, přijde mi, že většina nosí to, co jim módní časopisy přikážou. Škola, tedy přesněji ta jedna přednáška Psychologie učení, byla tentokrát fajn. Koukali jsme se na nějaký dokument o tom, jak funguje lidský mozek a pak měly ve skupince odpovědět na několik otázek vycházejících ze shlédnutého videa. Byla jsem s holkama, se kterýma jsem se poznala hned při první přednášce - jsou fajn, sympatický, nadšený z mojí španělštiny a mých hodinkových náušnic, který mi stále dokola chválí. Ovšem nejdůležitější informace, která na hodině zazněla je, že stávka ohlášená na příští týden nebude jednodenní, nýbrž třídenní, v úterý se učit budeme, ale ve čtvtek to odpadne. Hip hip hurá. Nestíhám a každý den volna je tu k nezaplacení! Když jsem vycházela z fakulty, bez ipodu v uších, zaslechla jsem, jak za mnou nějaká holka vykřikla: "¡Mira, qué chula bolsa!" v překladu "Koukej, to je ale parádní taška!". Jo, svou vinylku nenosím jen na koncerty. Tak mi to tak polichotilo a já pokračovala v cestě domů. Ta byla zajímavá tím, že jsem u školy předbíhala/předcházela jednoho kluka a pak někde předešel on mě, pak jsme se potkávali na přechodech, no furt jsme se tak míjeli, což mě pobavilo, protože jsem si myslela, že jsem jediná, kdo do centra zásadně chodí pěšky. Krátilo mi to cestu natolik, že jsem málem zapomněla na Gran Víe odbočit na opačnou stranu do ulice Libertad, kam jsem si potřebovala zajít pro lístek na středeční koncert Daniho Flaca, toho, kterého jsem objevila náhodou, jehož barva hlasu mě totálně dostala na první dobrou a jehož minulý madridský koncert jsem zdárně prošvihla. Vstupenku jsem získala bez problémů, horší to bylo s místem. Pán za barem mi ukázal papír, který okomentoval slovy: "Tohle je jeviště, tady se nesedí a tyhle dvě židle jsou obsazený. Zbytek je volný, tak si vyber." Slyšíte? VYBER! Já a vybírat. Hrůza. Řekla jsem mu, že nevím, že mi to je jedno, on se smál, že jemu rovněž. Paráda. Tak jsem si nakonec řekla o židli číslo 25 (neb jsem ten den narozená a shodou okolností mi i 25 tento rok je, že. Uf! :-) Nicméně patří k nějakýmu stolu, nikde tam nemají sezení pro jednoho jak v Galileu. Tak jsem docela zvědavá, kdo mi tam bude dělat společnost. :-) Po příchodu domů na mě čekalo překvapení v podobě 23 eur vyskládaných na mých cédéčkách. Hned mi došlo, že to budou peníze od Inmy za lístek na Quiqueho Gonzáleze a pobavilo mě, že mi je dala zrovna dnes, kdy Quique slaví čtyřicátiny. Mimochodem to jeho zajímavé jméno Quique je jen domácky zkrácený Enrique čili vobyčejnej Jindra to je. Doma byla Begoña, klasicky se optala, jak jde život, tak jsem jí řekla, že všechno v pohodě a co se mi nepřihodilo v pondělí. Že cestou ze školy jsem potkala Juana Aguirreho. Prej kdo to je. Stačilo říct "Znáš Amaral?". "Panebože! Ten kytarista! Juan! Kristýno, kudy ty to proboha chodíš, že furt někoho potkáváš!?" Madridem, Begoño, Madridem. Šla jsem si uvařit večeři, zřejmě poslední solidní jídlo tohoto týdne, neb počítám, že až tu bude máma se ségrou, v kuchyni se prakticky nezdržím. Když jsem se vrátila do pokoje, zaslechla jsem jekot z Begonina pokoje a jak mě volá. Když jsem vešla, začala mi vysvětlovat, že jí tam vlítnul motýl, načež já - v domnění, že se jedná o jásot - konstatovala, že se fakt má, že to je krásný motýl a prej jestli mi něco chce. No že jo, že ten motýl není krása ale hrůza, že ho musím okamžitě dostat z místnosti, jinak že umře (myšleno Begoña). Aha. Tak fajn. Tak bych prosila skleničku, kterou ho přikreju, podložím pohledem a vynesu do obýváku, odkud ho vypustím z balkónu. Skleničku mi donesla a jen zázrakem ji neroztřískala, jak se celá klepala, zatímco já si připadala jak spasitelka planety Země. Když byl motýl definitivně fuč, Begoně se vrátila barva do tváře a s hmatatelnou úlevou mi oznamalova, že kdybych tu nebyla, asi by musela nocovat u Inmy. Ale já tu jsem, tak jsme si obě mohly popřát dobrou noc a jít spát, každá do své postele. :-) Před usnutím jsem ještě náhodou na webu Českého centra v Madridu objevila fotku z promítání filmu Rok ďábla, přesněji řečeno několik fotek tam dali, ale ta jedna... ta zas je. :-D
pátek 18. října
Vstala jsem celkem brzo (na mě a na Španělsko, samozřejmě!) a tento týden už to nebude lepší. V kuchyni jsem se potkala s Inmou. Chtěla se podělit o zážitek, prej abych ji mohla protlemit, jakej je z ní zoufalec. Balil ji nějakej týpek, i jí se líbil, takže spolu chvilku randili, než se ovšem dověděla, že on už jednu přítelkyni má (evidentně nejsem jediná, komu přijde škoda mít po boku jen jednu španělskou krasavici, haha). Ovšem na druhou stranu nezaznamenala jsem, že by se Inma rozešla s Juanem/čti Chuanem, takže jsem se optala v jaké fázi jejich otevřený vztah je. Tak prej ten sympaťák je milej jen na mě, na Inmu jen když se mu zachce, jinak je to macho, který jí diktuje co bude a co nebude dělat. No vyznejte se v tom. Ale na rozplétání telenovely nebyl čas, hodiny ukazovaly deset a to už jsem musela běžet. No musela, jak se to vezme, na letišti jsem měla být po 13 hodině, ale asi tušíte. Ano, vzhledem k víkendové návštěvě z domova bylo víc než jisté, že přijdu o svou pravidelnou dávku chůze jménem "Calle de Alcalá tam i zpět". Jelikož jsem ale děvče bystré, které vždy umí najít nejlepší řešení, vymyslela jsem si, že Alcalou půjdu alespoň dnes cestou na letiště, na které dojedu busem od parku Capricho. Vzápětí jsem sice zjistila, že odtamutud žádný bus k terminálu nejede, ale pokud se vrátím (pěšky samozřejmě, fakt tu nechodím 10 kiláků, abych za pár set metrů vyplácácala jízdenku) o jednu zastávku na Canillejas, můžu odtamtud frčet busem číslo 200, což je mimochodem jediný spoj, kde vám stačí jednoduchá jízdenka bez letištního příplatku! No já jsem hvězda. Za ušetřené peníze jsem si koupila opět "Princovy sušenky", které tradičně požírám cestou, když se tradičně nestihnu pořádně najíst a tradičně si to omlouvám tím, že mám velký výdej energie. Jenže jako vysokoškolsky vzdělaný člověk, se zálibou ve zdravé výživě vím, že to jsou jen prachsprosté výmluvy, že ládování se tím nejlevnějším ztuženým tukem a jednoduchým cukrem je fakt hnus. Od listopadu s tím končím. Slibuju. Procházkou, byť dnes jen poloviční, se pěkně "vyvenčím". Zastávku busů na Canillejas pak najdu bez problémů, dokonce mi hned jeden pojede a cvaknutí lístků zvládnu rovněž. Tady totiž autobusy fungují tak, že se vstupuje jen dveřmi u řidiče, jízdenku si cvakáte sami a v jízdním řádu se dočtete, že spoj jezdí v intervalu cca 10-20 minut. Prostě minuta sem, minuta tam na Pyrenejském poloostrově nehraje žádnou roli. :-) Byla to moje první jízda v Madridu zdejšími busy, nepočítám-li letištní expres, a asi je zařadím do poznávání Madridu, až bude fakt hnusně. Pojedu jimi na konečnou a zpět se vrátím pěšky. To budou krásně strávený podzim a zima. :-) Na letišti jsem včas. Během čekání zjišťuju, že se na webu objevila předposlední část dokumentu s Leivou. Ve chvíli, kdy se mi video načte a já ho můžu celá natěšená zkouknout, se přede mnou zjeví máma se ségrou. No tak nic. Uvítají mě slovy, že příště se na nějaký tahání krámů můžou vyprdnout, vrazí mi krosnu a nový deštník a jde se na bus. Paráda. Cestu na byt jim krátím ukazováním krás a zajímavostí Madridu, ale Markétu zajímá jen, kde tu je fast food Subway. Nemám tušení, nabízím jídlo, co mám doma. Nezájem. Po příjezdu si vyházím ony nezbytné věci, co mi přivezly (pro představu jeden plný kufr a krosna) - jáhly, čočka, řasy, miso pasta, oblečení, gumáky atd. Stále hladová ségra se dožaduje jídla, tentokrát už jakéhokoli jídla, avšak stále s výjimkou mé stravy, abych byla přesná. Po jejich ubytování v nedalekém penzionu je zavedu do podniku Tía Cebolla, který jsme objevily v dubnu se sestřenkou a kam ráda chodím. No a jaký div, milé dámy tam byly tak nadšené, že jsme tam musely chodit denně a při rekapitulaci, co se jim v Madridu líbilo nejvíc, říkaly, že právě Cebolla/Cibule. První den si máma dala tortilu a já s Markétou bocadillos nebo-li obložené chleby, sendviče, ovšem nejdřív nám k vínu automaticky naservírovali tapas - kostky sýra, plátky klobásy a opečené tousty potřené olejem a sypané oregánem. Po jídle jsem měla v plánu vzít je na onu vyhlídkovou terasu, přičemž cestou jsme se zastavily v suvenýrech, ve kterých jsem si kupovala lila vějíř. Markéta ho u mě objevila, děsně se jí líbil a chtěla si koupit jeden pro sebe. Vybrala si zelený a šlo se na terasu. Překvapilo mě, že se jim tam moc líbilo. Protože Markéta přijela bez slunečních brýlí, chtěla si nějaké koupit v Háemku v domnění, že tady ješte nevypukla podzimní sezóna. Omyl. Ale čepic měli dost. Další zastávkou byl FNAC, kde jsem měla v plánu doplnit si diskografii Quiqueho Gonzáleze a pořídit si jednu knížku s tím, že mi to odvezou domů, ségru zaujaly cédéčka Michaela Jascksona a máma koukala po Dylanovi. Měly jsme vybráno a namířeno k pokladnám, když v tom se ozvalo hlášení, že všichni mají okamžitě opustit prostory budovy. Chachacha. Ve FNACu jsem byla snad stokrát (nepřeháním!), ale evakuaci jsem zažila poprvý. A víte co bylo nejvtipnější? Jak se ze všech těch pater začali hrnout lidi na ulici, pár se jich neobtěžovalo s placením a ačkoli alarmy pískaly, ochranka opravdu měla jiné starosti než v tom zmatku pátrat po tom, kdo krade v přímém přenosu. My svůj nákup, respektive výběr odložily na nejbližší stojany a hnaly se k eskalátorům. Nicméně Markéta si doteď svou poctivost vyčítá a já se tlemím představě, jak by při dotazu na nejlepší moment z výletu do Madridu oznamovala, že šlohla cédéčka s Jacksonem v místním obchoďáku. Náhlé volno jsme vyplnily návštěvou královského paláce, který jim rovněž učaroval, a procházkou na Plaza de España. Odtamtud si už prosadily návrat metrem na penzion. Nějak je to zmohlo. :-) Já si cestou domů chtěla nakoupit ovoce a zeleninu, ale na žadnou jsem nenarazila. Zato mě u přechodu zastavili postarší pán s paní s dotazem, zda jsem místní. Když jsem odpověděla že ne, tak si posteskli, že hledají ulici Argumosa a nikdo neví, kde se nachází. Sice nejsem rodilá Madriďanka, ale s uličníkem v tašce jako bych byla. :-) Ti koukali, když jsem jim během minuty ukázala, kudy kam. Moc mi děkovali a říkali, že je neuvěřitelný, že jim poradila cizinka. Tyhle situace, kdy si připadám užitečná, vážně miluju. Doma jsem si přečetla mail od koordinátorky Elsy, prý jsem již zapsaná a mám si v kanclu cosi vyzvednout. Vale (=něco jako ok, platí, tak dobře). Před spaním se ještě pouštím do lepení sluchátek - odpadá mi z nich silikonový kryt, takže jsem si nechala dovézt vteřinové lepidlo. Akce končí úspěchem. Kryt již sundat nejde, zato sluchátka z uší ano. A to bylo cílem! A protože se myčce povedlo urvat ucho jednomu hrnku, využivám příležitosti a ve vteřině napravuju hrnkův handicap. Už jen v klidu zkouknout vytoužený sedmý díl s Leivou a spát!
sobota 19. října
Sraz máme v deset kousek od mého bydliště s tím, že obě vezmu na nádraží Atocha, kde je tropická zahrada a památník obětem atentátů z roku 2004. Špatně jsme se pochopily, ségra si myslela, že zajdem zase na jídlo a byla namíchlá, že dnes tortillu v Cibuli neposnídá. A zas hladová! Na nádraží jí nabízíme několik možností, ale kdepak, stále zpruzená a nezájem, ovšem jen do chvíle, než uvidí pendreky. No tak je koupím a hned je s ní řeč. Památník je otevřen až od 11, tak jeho prohlídku odkládáme a jdeme parkem Retiro do čtvrti Goya, kde si dáme něco sladkého na zub a na posilnění a pokračujeme na Ventas k býčí aréně. Pak se metrem přesouváme na sever Madridu ke čtyřem mrakodrapům, které jsou k vidění i z letiště. Od nich pokračujeme směrem do centra až ke stadionu Realu Madrid. Tam nasedáme na metro a jedeme se najíst do té naší "Tety Cibule". Ségra chce boloňské špagety, já si poručím takovou zapečenou kapsu plněnou tuňákem a máma myslím zase tortilu. Při odchodu nám číšník donesl tři kořalky a my doteď nevíme, zda to byla pozornost podniku anebo si spletl stolek a my je vyzunkly někomu jinýmu, páč na účtence jsme je neměly a předtím nám omylem nutil kafe, které si objednal pán sedící vedle. :-) Po jídle máme rozchod s tím, že od šesti vyrazíme na slíbené vymetání obchodů s oblečením. Tu chvilku volna strávím u mailu - píše Péťa a já mám hroznou radost, jak moc se rozepsala, kolik toho ona zažila a jak ji zase naopak těší a k úžasu přivádí moje dobrodružství. Navíc si vybrala šátky, které jí můžu zítra před Rastrem koupit a ségra jí je může v Praze brzy předat. Taky najdu dovezený skořicový cukr, klíčový pro mé zamýšlené ovocné tvarohové knedlíky. Říkala jsem Vám, že Emechotu napadlo, abych holkám uvařila nějaké české jídlo? Vtipný bylo, že mi jaksi nedošlo, že skořicový cukr není nic jinýho než skořice smíchaná s cukrem, takže by nebyl žádný problém to tu spatlat. Ale hlavně že jsem pravidelná čtenářka Ženy a život. :-D Před šestou odcházím, na programu jsou ty hadry. To bylo radosti na Starém bělidle. Ach jo, jak já ty rádobymódní obchody plný předražených a podivně sešitých látek z Made in China nesnáším. Nejdřív ale zamíříme do FNACu, kde si tentokrát už zdárně nakupujeme vyhlídnutá cédéčka a knížku, kterou potřebuju odvézt. Ona je to totiž bichle. Momentální bestseller španělské autorky čítající 912 stránek. Netuším moc, o co jde, ale z dostupných informacích bych to přirovnala k Dostojevskému. Tak uvidím v únoru, až se pustím do četby. Těším se.
neděle 20. října
Po desáté holky vyzvedávám. Máme namířeno na bleší trh Rastro, který se nachází jen pár ulic od jejich penzionu, nicméně to bereme zacházkou přes náměstí Plaza Mayor, kde chci Pétě koupit ony vyhlídnuté šátky. Jenže ouha, jsou prodané. Ach jo. Na Rastru je všechno možné i nemožné, mám tam vyhlídnuto několik věcí, ale kupuju jen jednu - opici pro moji opici, čímž namíchnu obě dámy, ale co mohly čekat, že. Avizovala jsem to dost dlouho. Pak jdeme do cukrárny, do té rodinné v Huertas. Solidně se tam nadláskáme. Z ní pokračujeme na památník. Pak je rozchod s tím, že se sejdeme o půl čtvrté a zajdeme na jídlo - kam jinam než do Cibule. Volno trávím listováním v dovezených časopisech - OnaDnes, shodou okolností je v posledním čísle rozhovor s ředitelkou Českého centra v Madridu, pak na webu objevuju parádní rozhovor s Janem Hnízdilem, do kterého se začtu natolik, že z bytu vybíhám se zpožděním (odkaz na něj zde, stačí kliknout: Spousta lidí řeší stres maratonem, říká Jan Hnízdil). Moje nedochvilnost je patřičně okomentována, ale když se bráním, že za to může Hnízdil, je mi prominuto. V Cibuli omylem objednávám 2 paelly namísto jedné, ale ještě že tak, pro mě ta porce byla akorát a i máma tu svou nakonec taky snědla. Krevety i kalamáry jsou mňam. Pak jdem do El Corte Inglés, jídlo tam nakupuju nerada, protože to je ohromnej nepřehlednej supermarket, kde nakupuje půlka Madridu, ale akceptujou mou kreditku, tak co mi zbývá. Navíc využívám toho, že dnes se nemusím táhnout s taškama sama. Když hledám v regálu s mlíkem tvaroh (na ty knedlíky), natrefím na krabice sójovýho mlíka, které tu je snad ještě levnější než u nás. Ach jo. Jsem se těšila jak ušetřím, když mám doveženou stravu z domu a teď tohle. Na bytě vyskládáme nákup a ještě chceme stihnout Prado, neb v neděli večer je vstup zdrama. Průvodce praví, že kdo nebyl v Pradu jakoby nebyl v Madridu. Dál ta moudrá kniha říká, že muzeum o víkendu zavírá v 19 a poslední návštěva je možná půl hodiny před zavíračkou. Tuto informaci čteme ve čtvrt na sedm. Vzhledem k tomu, že žádná z nás si na umění nepotrpí, pinakotéku odpískáme a místo ní jdeme do Retira ke Křišťálovému paláci, jezírku, vycházíme u Puerta de Alcalá a kolem Prada aspoň projdem, aby se jó neřeklo. Konec výletu, ráno odjezd. Máma s Markétou padají únavou, mně ale dodá elán poslední díl série s Leivou, kde hraje celou písničku. Na konci se objeví i kousek z konečné verze, která bude na CD. Od pondělka má být k dispozici na Itunes. A vzhledem k tomu, že pondělí je za 2 hodiny, rozhodnu se na ni počkat. Ale prd, Kelišová. Ukazuje se, že pondělí je široký pojem a já po jedné ranní odpadám.
pondělí 21. října
Vstávání je hrůza, spala jsem necelých šest hodin a cejtím, že nohy po těch třech dnech prakticky necejtím. Sraz máme v devět s tím, že dnes se jde na snídani, naposledy do Cibule. Já, zoufalec nad jídelními lístky, tentokrát bezpečně vím, co si dám. Leiva v jednom z dílů série, která včera skončila, mluvil o své tradiční snídani, když je na turné - tortila a pivo, takže využiju příležitosti a poručím si přesně to samé. Dámy chtěly rovněž tortilu, ovšem ségra s džusem a máma se zeleným čajem. Po jídle se sbalí na penzionu a protože máme čas, stavujeme se ještě u mě. Fotím je z balkonu s Atochou vpozadí a vyrážíme na bus směr letiště. Markétě ještě kupuju pendrek a akorát přijíždí žlutý expres. Na letišti jsme akorát, všechno proběhne v pohodě, holky zvládnou odbavení i odlet a já můžu na metro směr škola. Omylem si však koupím jízdenku jen na Nuevos Ministerios, kde bych potřebovala přestoupit. Jako kdybych to riskla s touhle, asi by se nic nestalo, ale protože se ukazuje, že mám času dost, místo přestutpu zvolím výstup a zbytek cesty dojdu pěšky. Opět ideální kompromis. Přednáška s Mluvkou je fajnová jako vždy. Po ní jdu domů ulicí Princesa, kde mám vyhlídnutý jedny boty. Když si je zkouším (zase po zoufalém přemítání, kterou barvu zvolit), zjišťuju, že jsou měkké a nazouvací s tkaničkami jen na ozdobu. A cena? Neuvěřitelných 986 Kč mi to z účtu strhne! Já si snad vezmu ještě jedny. Z hlavní ulice Princesa odbočím přes Tutor (tam byla ta autogramiáda knížek Benjamína Prada) ještě o jednu níž do Martín de los Heros, což je zase ulice, kterou znám díky Leivovy, neb se tam nachází jeho oblíbený krámek s vinylovýma deskama. Nedávno jsem si ji šla obhlídnout a jak se to vyplatilo, teď tam totiž mám namířeno do papírnictví. Prostě potřebuju sešit a FNAC jsem si snad stokrát zakázala. I tak platím za linkovanou A4 skoro 2 eura, ale pevně věřím tomu, že průchodem FNACu bych přišla o víc. Znám se. Domů dojdu akorát ve chvíli, kdy na Ruzyni přistává máma se ségrou. Na počítač se řítím ale hlavně kvůli Leivově nové písničce, která je konečně dostupná na Itunes. Můžu si ji stáhnout zadarmo z Youtube, ale pěkně si ji kupuju. Stojí 0,99 euro. Chápate? Takovej klenot a zaplatíte za ni míň než za odpornej cheesburger z mekáče. Neskutečný. U počítače zůstávám, dokud se na Skypu neobjeví máma a neporeferuje o příjezdu. Čas mezitím trávím pročítáním komentářů ostatních fanoušků na Leivově Twitteru - pobaví mě například holka, která píše, jak nesmírně lituje své sousedy, kteří jsou nuceni poslouchat Afuera en la ciudad už dvě hodiny v kuse. Zabloudím i na jeho oficiální stránky, kde se dočítám, že CD bude v prodeji během prvních měsíců roku 2014. Paráda, fakt, že jo. Hádejte, kdy jsem původně měla v Madridu pobývat! Žádala jsem o letní semestr, ale když jsem si v dubnu přečetla, že deska vyjde po létě, hnala jsem na katedru a měnila semestr na zimní. O prázdninách mě celkem nechala klidnou zpráva, že deska vyjde do konce roku a vzala jsem i říjnové avízo samotného Leivy, že Pólvora bude v obchodech v lednu. No a teď je na webu, že v prvních měsících 2014. Už jen informace, že deska vyjde zítra, nebo-li ano, to pověstné španělské blíženespecifikovatelné MAŇANA... Tak abyste věděla, rozhodla jsem se, že zahájím hladovku, ale ne protestní, abych ho vydírala (na to si ho moc vážím a uznávám a je mi jasné, že vydání se neposouvá jentak pro nic za nic). Hladovka to bude hladová - tím, že nebudu utrácet za jídlo, za našetřené peníze si budu moct koupit další letenku a pro cédéčko si bez výčitek zaletím a spojím to i s vytouženým koncertem. A ještě zhubnu. Z mých nohou se stanou párátka, což bude v kombinaci s oteklýma a sedřenýma ťapkama a svalnatým zadkem a lá Jennfier Lopez "nesmírně sexy" kombinace, na kterou tu "zajisté" sbalím nějakýho Španěla, ten mě pak pojme za manželku a já si budu moct užívat další koncerty, jeden za druhým bez ohledu na akční nabídky ČSA a Iberie. No na geniální řešení já mám hlavu. Teď vážně, v podstatě jsem ráda, že tu jsem nyní - je lepší přijet do hezkého počasí a i líp se bude odjíždět ze zimy (byť do ještě větší), navíc bych takhle neměla autogram Benjamína a nebyla bych na koncertě Vikxieho, Césara Popa a neviděla Joaquína Sabinu, Rubéna a další a nepoznala Daniho Flaca. A sotva bych na jaře našla čas na prošlapání Madridu křížem krážem. Tak a konec přemítání. Postel si mě žádá.
Zdraví
PS. Převelice děkuju za krásné obrázky a knížku!!! Obojí mi udělalo obrovskou radost!!! Zvlášť když jsem slyšela, že jste kvůli tomu musela podniknout cestu k nám na kopec nadvakrát! Snad se bonbóny pro děti a čokoládičkami pro Vás revanšuju. Nevím, jak jsem odhadla počet, ale kdyby kromě družiny vyšel sáček i na třídu pana Dojáčka a paní Špatenkové, bylo by to bezva. :-) Přeci jen je pořád beru za "naše" děti.
a rovněž zpožděný fotky č.9
Dnes jsem Vám tam namíchala fotky mého nového deštníku a botek, zdi s vstupenkama včetně té na Daniho Flaca, oficiální fotku k vydanému singlu Afuera en la ciudad, fotku z webu Českého centra a pak samozřejmě z víkendové návštěvy: z vyhlídkové terasy (s vějířem i bez :-) ), od mrakodrapů, od arény Ventas, z parku Retiro - jezírko i křišťálový palác, to naše hodování v Cebolle/Cibuli - žluté jídlo je paella a záverečné foto před odletem u mě na balkoně.
K.
Šupem na další pětidenku. Nezastavujem, máme zpoždění, načatá desítka (jakože již plynou dny z megaemailu číslo 10, nemluvím o pivu :-)) a já Vám ještě nepopsala ty říjnové spadající do devítky. Tak co jsem zažila tentokrát:
čtvrtek 17. října
Dnes byla na programu škola. Ve čtvrtky mám mít podle oficiálního rozvrhu dvě přednášky, ale ta první -Didaktika španělštiny- se hromadně učí jen v úterky, ve čtvrtky jsme rozdělený do skupin a moje skupina bude mít výuku až od konce listopadu. No já si umím vybrat předměty. :-) Takže jsem z domu vyrážela až před třetí hodinou. Cesta krásná jako mladé Španělky. O nich jsem ještě nemluvila. To Vám jsou tak hezký holky, že vůbec nechápu, jak se ve Španělsku může držet monogamie. Já být Španěl, tak si nevyberu, a pokud, tak je to stejně problém, neb cestou na rande s dotyčnou potkám dalších deset stejně tak krásnejch holek. Španělky jsou rozhodně štíhlejší než Češky. Přičítám to životnímu stylu (jí se tu pomalu, v sedě, že :-) a kvalitní strava je alfa omega), pak jsou snědší, což dělá pokožku hezčí a mají nádherné vlasy - husté, sytě hnědé, nosí je převážně dlouhé. A krásné rysy v obličeji. Jestli je něco limituje v současném pojetí soutěžích krásy a na přehlídkových molech, je to jejich výška. Což je hrozná škoda. Pokud jde o styl oblékání, přijde mi, že většina nosí to, co jim módní časopisy přikážou. Škola, tedy přesněji ta jedna přednáška Psychologie učení, byla tentokrát fajn. Koukali jsme se na nějaký dokument o tom, jak funguje lidský mozek a pak měly ve skupince odpovědět na několik otázek vycházejících ze shlédnutého videa. Byla jsem s holkama, se kterýma jsem se poznala hned při první přednášce - jsou fajn, sympatický, nadšený z mojí španělštiny a mých hodinkových náušnic, který mi stále dokola chválí. Ovšem nejdůležitější informace, která na hodině zazněla je, že stávka ohlášená na příští týden nebude jednodenní, nýbrž třídenní, v úterý se učit budeme, ale ve čtvtek to odpadne. Hip hip hurá. Nestíhám a každý den volna je tu k nezaplacení! Když jsem vycházela z fakulty, bez ipodu v uších, zaslechla jsem, jak za mnou nějaká holka vykřikla: "¡Mira, qué chula bolsa!" v překladu "Koukej, to je ale parádní taška!". Jo, svou vinylku nenosím jen na koncerty. Tak mi to tak polichotilo a já pokračovala v cestě domů. Ta byla zajímavá tím, že jsem u školy předbíhala/předcházela jednoho kluka a pak někde předešel on mě, pak jsme se potkávali na přechodech, no furt jsme se tak míjeli, což mě pobavilo, protože jsem si myslela, že jsem jediná, kdo do centra zásadně chodí pěšky. Krátilo mi to cestu natolik, že jsem málem zapomněla na Gran Víe odbočit na opačnou stranu do ulice Libertad, kam jsem si potřebovala zajít pro lístek na středeční koncert Daniho Flaca, toho, kterého jsem objevila náhodou, jehož barva hlasu mě totálně dostala na první dobrou a jehož minulý madridský koncert jsem zdárně prošvihla. Vstupenku jsem získala bez problémů, horší to bylo s místem. Pán za barem mi ukázal papír, který okomentoval slovy: "Tohle je jeviště, tady se nesedí a tyhle dvě židle jsou obsazený. Zbytek je volný, tak si vyber." Slyšíte? VYBER! Já a vybírat. Hrůza. Řekla jsem mu, že nevím, že mi to je jedno, on se smál, že jemu rovněž. Paráda. Tak jsem si nakonec řekla o židli číslo 25 (neb jsem ten den narozená a shodou okolností mi i 25 tento rok je, že. Uf! :-) Nicméně patří k nějakýmu stolu, nikde tam nemají sezení pro jednoho jak v Galileu. Tak jsem docela zvědavá, kdo mi tam bude dělat společnost. :-) Po příchodu domů na mě čekalo překvapení v podobě 23 eur vyskládaných na mých cédéčkách. Hned mi došlo, že to budou peníze od Inmy za lístek na Quiqueho Gonzáleze a pobavilo mě, že mi je dala zrovna dnes, kdy Quique slaví čtyřicátiny. Mimochodem to jeho zajímavé jméno Quique je jen domácky zkrácený Enrique čili vobyčejnej Jindra to je. Doma byla Begoña, klasicky se optala, jak jde život, tak jsem jí řekla, že všechno v pohodě a co se mi nepřihodilo v pondělí. Že cestou ze školy jsem potkala Juana Aguirreho. Prej kdo to je. Stačilo říct "Znáš Amaral?". "Panebože! Ten kytarista! Juan! Kristýno, kudy ty to proboha chodíš, že furt někoho potkáváš!?" Madridem, Begoño, Madridem. Šla jsem si uvařit večeři, zřejmě poslední solidní jídlo tohoto týdne, neb počítám, že až tu bude máma se ségrou, v kuchyni se prakticky nezdržím. Když jsem se vrátila do pokoje, zaslechla jsem jekot z Begonina pokoje a jak mě volá. Když jsem vešla, začala mi vysvětlovat, že jí tam vlítnul motýl, načež já - v domnění, že se jedná o jásot - konstatovala, že se fakt má, že to je krásný motýl a prej jestli mi něco chce. No že jo, že ten motýl není krása ale hrůza, že ho musím okamžitě dostat z místnosti, jinak že umře (myšleno Begoña). Aha. Tak fajn. Tak bych prosila skleničku, kterou ho přikreju, podložím pohledem a vynesu do obýváku, odkud ho vypustím z balkónu. Skleničku mi donesla a jen zázrakem ji neroztřískala, jak se celá klepala, zatímco já si připadala jak spasitelka planety Země. Když byl motýl definitivně fuč, Begoně se vrátila barva do tváře a s hmatatelnou úlevou mi oznamalova, že kdybych tu nebyla, asi by musela nocovat u Inmy. Ale já tu jsem, tak jsme si obě mohly popřát dobrou noc a jít spát, každá do své postele. :-) Před usnutím jsem ještě náhodou na webu Českého centra v Madridu objevila fotku z promítání filmu Rok ďábla, přesněji řečeno několik fotek tam dali, ale ta jedna... ta zas je. :-D
pátek 18. října
Vstala jsem celkem brzo (na mě a na Španělsko, samozřejmě!) a tento týden už to nebude lepší. V kuchyni jsem se potkala s Inmou. Chtěla se podělit o zážitek, prej abych ji mohla protlemit, jakej je z ní zoufalec. Balil ji nějakej týpek, i jí se líbil, takže spolu chvilku randili, než se ovšem dověděla, že on už jednu přítelkyni má (evidentně nejsem jediná, komu přijde škoda mít po boku jen jednu španělskou krasavici, haha). Ovšem na druhou stranu nezaznamenala jsem, že by se Inma rozešla s Juanem/čti Chuanem, takže jsem se optala v jaké fázi jejich otevřený vztah je. Tak prej ten sympaťák je milej jen na mě, na Inmu jen když se mu zachce, jinak je to macho, který jí diktuje co bude a co nebude dělat. No vyznejte se v tom. Ale na rozplétání telenovely nebyl čas, hodiny ukazovaly deset a to už jsem musela běžet. No musela, jak se to vezme, na letišti jsem měla být po 13 hodině, ale asi tušíte. Ano, vzhledem k víkendové návštěvě z domova bylo víc než jisté, že přijdu o svou pravidelnou dávku chůze jménem "Calle de Alcalá tam i zpět". Jelikož jsem ale děvče bystré, které vždy umí najít nejlepší řešení, vymyslela jsem si, že Alcalou půjdu alespoň dnes cestou na letiště, na které dojedu busem od parku Capricho. Vzápětí jsem sice zjistila, že odtamutud žádný bus k terminálu nejede, ale pokud se vrátím (pěšky samozřejmě, fakt tu nechodím 10 kiláků, abych za pár set metrů vyplácácala jízdenku) o jednu zastávku na Canillejas, můžu odtamtud frčet busem číslo 200, což je mimochodem jediný spoj, kde vám stačí jednoduchá jízdenka bez letištního příplatku! No já jsem hvězda. Za ušetřené peníze jsem si koupila opět "Princovy sušenky", které tradičně požírám cestou, když se tradičně nestihnu pořádně najíst a tradičně si to omlouvám tím, že mám velký výdej energie. Jenže jako vysokoškolsky vzdělaný člověk, se zálibou ve zdravé výživě vím, že to jsou jen prachsprosté výmluvy, že ládování se tím nejlevnějším ztuženým tukem a jednoduchým cukrem je fakt hnus. Od listopadu s tím končím. Slibuju. Procházkou, byť dnes jen poloviční, se pěkně "vyvenčím". Zastávku busů na Canillejas pak najdu bez problémů, dokonce mi hned jeden pojede a cvaknutí lístků zvládnu rovněž. Tady totiž autobusy fungují tak, že se vstupuje jen dveřmi u řidiče, jízdenku si cvakáte sami a v jízdním řádu se dočtete, že spoj jezdí v intervalu cca 10-20 minut. Prostě minuta sem, minuta tam na Pyrenejském poloostrově nehraje žádnou roli. :-) Byla to moje první jízda v Madridu zdejšími busy, nepočítám-li letištní expres, a asi je zařadím do poznávání Madridu, až bude fakt hnusně. Pojedu jimi na konečnou a zpět se vrátím pěšky. To budou krásně strávený podzim a zima. :-) Na letišti jsem včas. Během čekání zjišťuju, že se na webu objevila předposlední část dokumentu s Leivou. Ve chvíli, kdy se mi video načte a já ho můžu celá natěšená zkouknout, se přede mnou zjeví máma se ségrou. No tak nic. Uvítají mě slovy, že příště se na nějaký tahání krámů můžou vyprdnout, vrazí mi krosnu a nový deštník a jde se na bus. Paráda. Cestu na byt jim krátím ukazováním krás a zajímavostí Madridu, ale Markétu zajímá jen, kde tu je fast food Subway. Nemám tušení, nabízím jídlo, co mám doma. Nezájem. Po příjezdu si vyházím ony nezbytné věci, co mi přivezly (pro představu jeden plný kufr a krosna) - jáhly, čočka, řasy, miso pasta, oblečení, gumáky atd. Stále hladová ségra se dožaduje jídla, tentokrát už jakéhokoli jídla, avšak stále s výjimkou mé stravy, abych byla přesná. Po jejich ubytování v nedalekém penzionu je zavedu do podniku Tía Cebolla, který jsme objevily v dubnu se sestřenkou a kam ráda chodím. No a jaký div, milé dámy tam byly tak nadšené, že jsme tam musely chodit denně a při rekapitulaci, co se jim v Madridu líbilo nejvíc, říkaly, že právě Cebolla/Cibule. První den si máma dala tortilu a já s Markétou bocadillos nebo-li obložené chleby, sendviče, ovšem nejdřív nám k vínu automaticky naservírovali tapas - kostky sýra, plátky klobásy a opečené tousty potřené olejem a sypané oregánem. Po jídle jsem měla v plánu vzít je na onu vyhlídkovou terasu, přičemž cestou jsme se zastavily v suvenýrech, ve kterých jsem si kupovala lila vějíř. Markéta ho u mě objevila, děsně se jí líbil a chtěla si koupit jeden pro sebe. Vybrala si zelený a šlo se na terasu. Překvapilo mě, že se jim tam moc líbilo. Protože Markéta přijela bez slunečních brýlí, chtěla si nějaké koupit v Háemku v domnění, že tady ješte nevypukla podzimní sezóna. Omyl. Ale čepic měli dost. Další zastávkou byl FNAC, kde jsem měla v plánu doplnit si diskografii Quiqueho Gonzáleze a pořídit si jednu knížku s tím, že mi to odvezou domů, ségru zaujaly cédéčka Michaela Jascksona a máma koukala po Dylanovi. Měly jsme vybráno a namířeno k pokladnám, když v tom se ozvalo hlášení, že všichni mají okamžitě opustit prostory budovy. Chachacha. Ve FNACu jsem byla snad stokrát (nepřeháním!), ale evakuaci jsem zažila poprvý. A víte co bylo nejvtipnější? Jak se ze všech těch pater začali hrnout lidi na ulici, pár se jich neobtěžovalo s placením a ačkoli alarmy pískaly, ochranka opravdu měla jiné starosti než v tom zmatku pátrat po tom, kdo krade v přímém přenosu. My svůj nákup, respektive výběr odložily na nejbližší stojany a hnaly se k eskalátorům. Nicméně Markéta si doteď svou poctivost vyčítá a já se tlemím představě, jak by při dotazu na nejlepší moment z výletu do Madridu oznamovala, že šlohla cédéčka s Jacksonem v místním obchoďáku. Náhlé volno jsme vyplnily návštěvou královského paláce, který jim rovněž učaroval, a procházkou na Plaza de España. Odtamtud si už prosadily návrat metrem na penzion. Nějak je to zmohlo. :-) Já si cestou domů chtěla nakoupit ovoce a zeleninu, ale na žadnou jsem nenarazila. Zato mě u přechodu zastavili postarší pán s paní s dotazem, zda jsem místní. Když jsem odpověděla že ne, tak si posteskli, že hledají ulici Argumosa a nikdo neví, kde se nachází. Sice nejsem rodilá Madriďanka, ale s uličníkem v tašce jako bych byla. :-) Ti koukali, když jsem jim během minuty ukázala, kudy kam. Moc mi děkovali a říkali, že je neuvěřitelný, že jim poradila cizinka. Tyhle situace, kdy si připadám užitečná, vážně miluju. Doma jsem si přečetla mail od koordinátorky Elsy, prý jsem již zapsaná a mám si v kanclu cosi vyzvednout. Vale (=něco jako ok, platí, tak dobře). Před spaním se ještě pouštím do lepení sluchátek - odpadá mi z nich silikonový kryt, takže jsem si nechala dovézt vteřinové lepidlo. Akce končí úspěchem. Kryt již sundat nejde, zato sluchátka z uší ano. A to bylo cílem! A protože se myčce povedlo urvat ucho jednomu hrnku, využivám příležitosti a ve vteřině napravuju hrnkův handicap. Už jen v klidu zkouknout vytoužený sedmý díl s Leivou a spát!
sobota 19. října
Sraz máme v deset kousek od mého bydliště s tím, že obě vezmu na nádraží Atocha, kde je tropická zahrada a památník obětem atentátů z roku 2004. Špatně jsme se pochopily, ségra si myslela, že zajdem zase na jídlo a byla namíchlá, že dnes tortillu v Cibuli neposnídá. A zas hladová! Na nádraží jí nabízíme několik možností, ale kdepak, stále zpruzená a nezájem, ovšem jen do chvíle, než uvidí pendreky. No tak je koupím a hned je s ní řeč. Památník je otevřen až od 11, tak jeho prohlídku odkládáme a jdeme parkem Retiro do čtvrti Goya, kde si dáme něco sladkého na zub a na posilnění a pokračujeme na Ventas k býčí aréně. Pak se metrem přesouváme na sever Madridu ke čtyřem mrakodrapům, které jsou k vidění i z letiště. Od nich pokračujeme směrem do centra až ke stadionu Realu Madrid. Tam nasedáme na metro a jedeme se najíst do té naší "Tety Cibule". Ségra chce boloňské špagety, já si poručím takovou zapečenou kapsu plněnou tuňákem a máma myslím zase tortilu. Při odchodu nám číšník donesl tři kořalky a my doteď nevíme, zda to byla pozornost podniku anebo si spletl stolek a my je vyzunkly někomu jinýmu, páč na účtence jsme je neměly a předtím nám omylem nutil kafe, které si objednal pán sedící vedle. :-) Po jídle máme rozchod s tím, že od šesti vyrazíme na slíbené vymetání obchodů s oblečením. Tu chvilku volna strávím u mailu - píše Péťa a já mám hroznou radost, jak moc se rozepsala, kolik toho ona zažila a jak ji zase naopak těší a k úžasu přivádí moje dobrodružství. Navíc si vybrala šátky, které jí můžu zítra před Rastrem koupit a ségra jí je může v Praze brzy předat. Taky najdu dovezený skořicový cukr, klíčový pro mé zamýšlené ovocné tvarohové knedlíky. Říkala jsem Vám, že Emechotu napadlo, abych holkám uvařila nějaké české jídlo? Vtipný bylo, že mi jaksi nedošlo, že skořicový cukr není nic jinýho než skořice smíchaná s cukrem, takže by nebyl žádný problém to tu spatlat. Ale hlavně že jsem pravidelná čtenářka Ženy a život. :-D Před šestou odcházím, na programu jsou ty hadry. To bylo radosti na Starém bělidle. Ach jo, jak já ty rádobymódní obchody plný předražených a podivně sešitých látek z Made in China nesnáším. Nejdřív ale zamíříme do FNACu, kde si tentokrát už zdárně nakupujeme vyhlídnutá cédéčka a knížku, kterou potřebuju odvézt. Ona je to totiž bichle. Momentální bestseller španělské autorky čítající 912 stránek. Netuším moc, o co jde, ale z dostupných informacích bych to přirovnala k Dostojevskému. Tak uvidím v únoru, až se pustím do četby. Těším se.
neděle 20. října
Po desáté holky vyzvedávám. Máme namířeno na bleší trh Rastro, který se nachází jen pár ulic od jejich penzionu, nicméně to bereme zacházkou přes náměstí Plaza Mayor, kde chci Pétě koupit ony vyhlídnuté šátky. Jenže ouha, jsou prodané. Ach jo. Na Rastru je všechno možné i nemožné, mám tam vyhlídnuto několik věcí, ale kupuju jen jednu - opici pro moji opici, čímž namíchnu obě dámy, ale co mohly čekat, že. Avizovala jsem to dost dlouho. Pak jdeme do cukrárny, do té rodinné v Huertas. Solidně se tam nadláskáme. Z ní pokračujeme na památník. Pak je rozchod s tím, že se sejdeme o půl čtvrté a zajdeme na jídlo - kam jinam než do Cibule. Volno trávím listováním v dovezených časopisech - OnaDnes, shodou okolností je v posledním čísle rozhovor s ředitelkou Českého centra v Madridu, pak na webu objevuju parádní rozhovor s Janem Hnízdilem, do kterého se začtu natolik, že z bytu vybíhám se zpožděním (odkaz na něj zde, stačí kliknout: Spousta lidí řeší stres maratonem, říká Jan Hnízdil). Moje nedochvilnost je patřičně okomentována, ale když se bráním, že za to může Hnízdil, je mi prominuto. V Cibuli omylem objednávám 2 paelly namísto jedné, ale ještě že tak, pro mě ta porce byla akorát a i máma tu svou nakonec taky snědla. Krevety i kalamáry jsou mňam. Pak jdem do El Corte Inglés, jídlo tam nakupuju nerada, protože to je ohromnej nepřehlednej supermarket, kde nakupuje půlka Madridu, ale akceptujou mou kreditku, tak co mi zbývá. Navíc využívám toho, že dnes se nemusím táhnout s taškama sama. Když hledám v regálu s mlíkem tvaroh (na ty knedlíky), natrefím na krabice sójovýho mlíka, které tu je snad ještě levnější než u nás. Ach jo. Jsem se těšila jak ušetřím, když mám doveženou stravu z domu a teď tohle. Na bytě vyskládáme nákup a ještě chceme stihnout Prado, neb v neděli večer je vstup zdrama. Průvodce praví, že kdo nebyl v Pradu jakoby nebyl v Madridu. Dál ta moudrá kniha říká, že muzeum o víkendu zavírá v 19 a poslední návštěva je možná půl hodiny před zavíračkou. Tuto informaci čteme ve čtvrt na sedm. Vzhledem k tomu, že žádná z nás si na umění nepotrpí, pinakotéku odpískáme a místo ní jdeme do Retira ke Křišťálovému paláci, jezírku, vycházíme u Puerta de Alcalá a kolem Prada aspoň projdem, aby se jó neřeklo. Konec výletu, ráno odjezd. Máma s Markétou padají únavou, mně ale dodá elán poslední díl série s Leivou, kde hraje celou písničku. Na konci se objeví i kousek z konečné verze, která bude na CD. Od pondělka má být k dispozici na Itunes. A vzhledem k tomu, že pondělí je za 2 hodiny, rozhodnu se na ni počkat. Ale prd, Kelišová. Ukazuje se, že pondělí je široký pojem a já po jedné ranní odpadám.
pondělí 21. října
Vstávání je hrůza, spala jsem necelých šest hodin a cejtím, že nohy po těch třech dnech prakticky necejtím. Sraz máme v devět s tím, že dnes se jde na snídani, naposledy do Cibule. Já, zoufalec nad jídelními lístky, tentokrát bezpečně vím, co si dám. Leiva v jednom z dílů série, která včera skončila, mluvil o své tradiční snídani, když je na turné - tortila a pivo, takže využiju příležitosti a poručím si přesně to samé. Dámy chtěly rovněž tortilu, ovšem ségra s džusem a máma se zeleným čajem. Po jídle se sbalí na penzionu a protože máme čas, stavujeme se ještě u mě. Fotím je z balkonu s Atochou vpozadí a vyrážíme na bus směr letiště. Markétě ještě kupuju pendrek a akorát přijíždí žlutý expres. Na letišti jsme akorát, všechno proběhne v pohodě, holky zvládnou odbavení i odlet a já můžu na metro směr škola. Omylem si však koupím jízdenku jen na Nuevos Ministerios, kde bych potřebovala přestoupit. Jako kdybych to riskla s touhle, asi by se nic nestalo, ale protože se ukazuje, že mám času dost, místo přestutpu zvolím výstup a zbytek cesty dojdu pěšky. Opět ideální kompromis. Přednáška s Mluvkou je fajnová jako vždy. Po ní jdu domů ulicí Princesa, kde mám vyhlídnutý jedny boty. Když si je zkouším (zase po zoufalém přemítání, kterou barvu zvolit), zjišťuju, že jsou měkké a nazouvací s tkaničkami jen na ozdobu. A cena? Neuvěřitelných 986 Kč mi to z účtu strhne! Já si snad vezmu ještě jedny. Z hlavní ulice Princesa odbočím přes Tutor (tam byla ta autogramiáda knížek Benjamína Prada) ještě o jednu níž do Martín de los Heros, což je zase ulice, kterou znám díky Leivovy, neb se tam nachází jeho oblíbený krámek s vinylovýma deskama. Nedávno jsem si ji šla obhlídnout a jak se to vyplatilo, teď tam totiž mám namířeno do papírnictví. Prostě potřebuju sešit a FNAC jsem si snad stokrát zakázala. I tak platím za linkovanou A4 skoro 2 eura, ale pevně věřím tomu, že průchodem FNACu bych přišla o víc. Znám se. Domů dojdu akorát ve chvíli, kdy na Ruzyni přistává máma se ségrou. Na počítač se řítím ale hlavně kvůli Leivově nové písničce, která je konečně dostupná na Itunes. Můžu si ji stáhnout zadarmo z Youtube, ale pěkně si ji kupuju. Stojí 0,99 euro. Chápate? Takovej klenot a zaplatíte za ni míň než za odpornej cheesburger z mekáče. Neskutečný. U počítače zůstávám, dokud se na Skypu neobjeví máma a neporeferuje o příjezdu. Čas mezitím trávím pročítáním komentářů ostatních fanoušků na Leivově Twitteru - pobaví mě například holka, která píše, jak nesmírně lituje své sousedy, kteří jsou nuceni poslouchat Afuera en la ciudad už dvě hodiny v kuse. Zabloudím i na jeho oficiální stránky, kde se dočítám, že CD bude v prodeji během prvních měsíců roku 2014. Paráda, fakt, že jo. Hádejte, kdy jsem původně měla v Madridu pobývat! Žádala jsem o letní semestr, ale když jsem si v dubnu přečetla, že deska vyjde po létě, hnala jsem na katedru a měnila semestr na zimní. O prázdninách mě celkem nechala klidnou zpráva, že deska vyjde do konce roku a vzala jsem i říjnové avízo samotného Leivy, že Pólvora bude v obchodech v lednu. No a teď je na webu, že v prvních měsících 2014. Už jen informace, že deska vyjde zítra, nebo-li ano, to pověstné španělské blíženespecifikovatelné MAŇANA... Tak abyste věděla, rozhodla jsem se, že zahájím hladovku, ale ne protestní, abych ho vydírala (na to si ho moc vážím a uznávám a je mi jasné, že vydání se neposouvá jentak pro nic za nic). Hladovka to bude hladová - tím, že nebudu utrácet za jídlo, za našetřené peníze si budu moct koupit další letenku a pro cédéčko si bez výčitek zaletím a spojím to i s vytouženým koncertem. A ještě zhubnu. Z mých nohou se stanou párátka, což bude v kombinaci s oteklýma a sedřenýma ťapkama a svalnatým zadkem a lá Jennfier Lopez "nesmírně sexy" kombinace, na kterou tu "zajisté" sbalím nějakýho Španěla, ten mě pak pojme za manželku a já si budu moct užívat další koncerty, jeden za druhým bez ohledu na akční nabídky ČSA a Iberie. No na geniální řešení já mám hlavu. Teď vážně, v podstatě jsem ráda, že tu jsem nyní - je lepší přijet do hezkého počasí a i líp se bude odjíždět ze zimy (byť do ještě větší), navíc bych takhle neměla autogram Benjamína a nebyla bych na koncertě Vikxieho, Césara Popa a neviděla Joaquína Sabinu, Rubéna a další a nepoznala Daniho Flaca. A sotva bych na jaře našla čas na prošlapání Madridu křížem krážem. Tak a konec přemítání. Postel si mě žádá.
Zdraví
Kristýna z Madridu
PS. Převelice děkuju za krásné obrázky a knížku!!! Obojí mi udělalo obrovskou radost!!! Zvlášť když jsem slyšela, že jste kvůli tomu musela podniknout cestu k nám na kopec nadvakrát! Snad se bonbóny pro děti a čokoládičkami pro Vás revanšuju. Nevím, jak jsem odhadla počet, ale kdyby kromě družiny vyšel sáček i na třídu pana Dojáčka a paní Špatenkové, bylo by to bezva. :-) Přeci jen je pořád beru za "naše" děti.
a rovněž zpožděný fotky č.9
Dnes jsem Vám tam namíchala fotky mého nového deštníku a botek, zdi s vstupenkama včetně té na Daniho Flaca, oficiální fotku k vydanému singlu Afuera en la ciudad, fotku z webu Českého centra a pak samozřejmě z víkendové návštěvy: z vyhlídkové terasy (s vějířem i bez :-) ), od mrakodrapů, od arény Ventas, z parku Retiro - jezírko i křišťálový palác, to naše hodování v Cebolle/Cibuli - žluté jídlo je paella a záverečné foto před odletem u mě na balkoně.
K.
Komentáře
Okomentovat