Moje milá paní vychovatelko,
měním taktiku. Neusednu k počítači po 5 dnech, abych tu pak 4 hodiny v kuse cosi smolila, ale jednotlivé dny shrnu každý večer, email uložím a odešlu Vám ho v již osvědčené "pětidence" (obdoba pětiletky, rozumíte :-)). Čili pro Vás se nic nemění a já jen možná o trochu dřív zalehnu. :-) Jo a málem bych zapomněla - k Vaší otázce: ségra s mámou tu budou 18.-21.10., prostě za týden přiletí. A my frčíme k popisu, na který budete asi kvůli jisté esemesce od mě docela zvědavá. Ale pěkně popořádku:
pondělí 7. října
Bratránek holek Alejandro (jo a samozřejmě jsem mu při seznámení místo voblizování tváří drtila ruku!) odjel. Teda měl by to být bratránek, ačkoli podle chování Begoni mi přišlo, jako by to byl její kluk nebo aspoň tajná láska. Byla z něj úplně mimo. Dělala mu kafe, zatímco on se válel v obýváku. Po chvíli přišli oba do kuchyně, kde jsem si dělala večeři - rýži a konečně se mi ji povedlo připravit tak akorát a vůbec se mi nepřipálila ode dna. Paráda. Oznámili mi, že Begoña uvařila kafe bez kafe, prostě ho zapomněla přisypat do té nerezové konvice, ve které ohřívala vodu, takže milému Alejandrovi naservírovala převařenou vodu naředěnou mlíkem. Takže to vylili a Begoña postavila znovu na kafe. Chvilku jsme si povídali, ovšem v zápětí jsem si všimla, že mi jde kouř z rýže, ačkoli bezpečně vím, že jsme plotýnku vypínala. Jo, jo. Begoña tentokrát to kafe do vody nasypala, ale pro změnu si spletla tlačítka a indukční sporák se rozjel v jiném místě, než zamýšlela. To jen tak pro odlehčení, momentka z neděle. ;-)
Takže k pondělku. Nemohla jsem usnout, ale odmítám připustit, že v tom mají prsty ty dvě vynikající kávy s mlékem, které jsem do sebe obrátila při návratu z Rastra v té úžasné kavárně. Nevyspalá jsem se ráno rozhodla odpískat angličtinu. Ano, jsem flink nejvyššího stupně, ale pozor, bylo to prozíravé! "Nečekané" volno jsem aspoň využila k vytvoření si školního mailu (který -jen tak na okraj- jsem měla mít zřízený už asi tejden, ale email není rezervace nebo vstupenka na koncert, čili času dost). Do školy jsem šla až na druhou přednášku a sice na "Psychopatologii školního věku". Jé, to je tak krásná věta, si teď uvědomuju - do školy jsem ŠLA. Heč. A pak že jsem nezodpovědná studentka. Čili ano, jsem na studijním pobytu, již šestým týdnem a již jsem i ŠLA DO ŠKOLY. No, byla jsem opět lehce nervózní, opět s myšlenkama na úprk do Česka, ale přeci jen zvědavá a s ipodem v uších. Vešla jsem do třídy a holek jsem se zeptala, zda se tu teď vyučuje Psychopatologie, přičemž při vyslovení názvu toho předmětu jsem se tak zakoktala (jako téměř vždy, když mluvím španělsky), že jsem hned na vysvětlenou dodala, že jsem Erasmus studentka. Usmály se, řekly, že jo, tak jsem si šla sednout do první lavice a čekala na vyučující/ho, abych se jí/ho optala, zda můžu na ten předmět jako Erasmačka chodit. Přišel takovej postarší pán, dost opálenej, v obleku s kravatou. Šla jsem za ním s tou otázkou a on jediný, co mi řekl, bylo, že jo, že samozřejmě můžu. Vůbec ho nezajímalo odkaď jsem, ani jak jsem na tom se španělštinou či co studuju. Takže jsem byla lehce v šoku a říkala si: "No potěš." Vzápětí se nás všech optal, komu chybí papír z minula (ta mnou odpískaná přednáška ve středu po setkání na rektorátu, že Horská), tak ať zvedne ruku. Šlo o sylabus, tedy informace, co se bude probírat, za co bude zápočet a tak. Potešilo mě, že mám černý na bílým, že se bude psát test, kde budou otázky se 4 možnými odpověďmi, přičemž správná bude jen jedna a za špatnou odpověď se nebudou strhávat body. A nedělá se tu docházka. A dotace - 90 minut 2x týdně. A pak spustil. A mluvil a mluvil a mluvil (a jestli neumřel, tak tam mluví dodnes). Jako ty vado, ten mlel, ale co víc! Já tak 90% rozuměla bez problémů, 5% jsem odvodila a jen zbylých 5% jsem se nechytala, chápete? Na přednášce o psychopatologii s mou slovní zásobou jako je "refrén", "struna", "trsátko" a další, již nepublikovatelné výrazy! Teda mně Vám zas povyrostl frňák, úplnej Pinocchio se ze mě stává. :-)) Jsem prostě hvězda - byla jsem ve škole a rozuměla jsem! :-) Cesta ze školy (vlastně i ta do ní) byla báječná jako vždy - nádherné počasí a toulání se jinými uličkami. Ale co se mi tu nestalo, kousek od Atochy, pod Pradem, musím vždy přejít jednu frekventovanou ulici a u přechodu postává žebrák a prosí lidi o peníze. Využívá toho, že tam stát musej. Jako mně je ho líto, mně je ho strašně líto stejně jako všech ostatních, které při svých toulkách po Madridu potkávám a že jich je! Ale já je zas nemůžu přeci pořád sponzorovat ze svýho stýpka a příspěvků od našich. Takže tentokrát, protože mi to je strašně nepříjemný na něj smutně koukat nebo ho přehlížet, jsem ten přechod minula a šla kousek dál, že to vezmu jinudy. A díky tomu/jemu jsem objevila nedaleko bydliště Carrefour express, měla jsem radost, že nebudu muset tahat nákupy až z El Corte Inglés, ale pak jsem si všimla, že tam neberou karty. Nicméně furt to je při cestě a na nějaký drobný nákup se to hodí. Ale co hlavně - můžu si tam na pokladně nechat dobít španělskej kredit. Ono to sice jde i přes web, ale bohužel mi to nebere žádnou moji kreditku/debetku. V tom mám smůlu, je to další věc, ke který tady potřebuju hotovost. Po příchodu domů jsem si na Twitteru přečetla vzkaz od Anity. Nevím, jestli jsem Vám o ní někdy vyprávěla. Je to Španělka, z Madridu, ale žije v Paříži. A tam měl Leiva v prosinci koncert (chvilku jsem i uvažovala, že bych na něj letěla) a ona na něm byla a pak o tom psala na svém blogu, který mi Google vyhledal, když jsem v rámci učení se španělštiny mojí taktikou, tedy čtením a poslechem všeho, co souvisí s Leivou, projížděla web. Byla to hezká reportáž a to jsem jí taky do komentářů pod článek napsala. No a ona z toho byla úplně hyn, že jí píše někdo z ciziny a nějak jsme se daly do řeči a občas si takhle napíšem. No a teď se ptala, jak se mi v Madridu líbí, jestli vím o té sérii s Leivou, jak v autě skládá novou písničku a co je novýho, tak jsem se jí pochlubila tím madridským diářem s úryvkem od Leivy a byla z toho celá hotová, prej kde jsem ho splašila, že ho taky musí mít. :-) Tak jsem řekla, že ve FNACu, ale že tam já už nesmím. Musím být na sebe přísná nebo zůstanu bez peněz a umřu hlady dřív, než vydá Leiva desku, kvůli který tu musím předstírat zájem o studium, že. No ale řeknu Vám, dnešní cesty (nebo že by ta škola?) mě tak unavily, že se mi před devátou večerní zrodil v hlavě plán - pracovně mu říkejme "Pyžamo a postel. Zn. Ihned". Jo, v devět jsem se snažila usnout. Nicméně na bytě byl rambajs, takže stejně nezaberu, do toho Vy mě zas musíte v esemesce vychválit až hrůza, takže ve výsledku usínám až někdy v jednu ráno.
úterý 8. října
Úterý. Co dodat. Jako pravidelná čtenářka mých mailů již musíte tušit, že úterý prostě není studijní den, ačkoli se to tak ze začátku vždy tváří. Vo co šlo tentokrát: jak jsem se vykašlala na tu angličtinu, tak jsem udělala moc dobře, protože jednak je to hnusnej jazyk (ale Vaší Aničce ani muk!!!) a hlavně se učí dopoledne a ještě ke všemu povinně 5 hodin týdně!!!! No a já zjistila, že jsem špatně pochopila pravidla Erasmu a že tu můžu plnit i jakejkoli jinej předmět místo ní. Tedy po tom včerejšku čili ve výsledku velmi pohodové Psychopatologii jsem prolustrovala seznam s volitelnými předměty, které se tu učí mezi 13-16h, pouze 90 min 2x týdně a to je hned jiná! A nedodala jsem, že ten Psychopatologickej mluvka sice mlel v kuse, ale jen něco málo přes hodinu a zabalil to necelou čtvrthodinku před oficiálním koncem. Takže z těch 90 minut máme hned 70 (na začátku totiž vyčkával na příchod opozdilců). A tak to má být - prostě prázdniny jak se patří! No a tak jsem si našla jednu Didaktiku španělštiny od 15h do 16:30 s tím, že od 16:30 mi na to krásně navazuje ta Psychologie učení s tou hodnou vyučující a dredato-tetovanými sociálními spolužáky. :-) Jenže ouha, na tu hodinu už jsem měla mít domácí úkol, jehož přípravu jsem silně podcenila a v úterý nějak nestíhala. Takže Horská si řekla: Je zase to "zakletý úterý", takže už jen to věští, že i když tam chceš jít, tak to nepůjde. A jestliže jdu na tu španělštinu od 15h, tak bych neměla přepálit start, prostě ze začátku (doufám, že si to nebudu říkat do Vánoc) to vezmu pozvolna a dnes půjdu jen na první přednášku. A šla jsem. A ejhle, čekáme tam, čekáme a po deseti minutách se ostatní spolužáci zvedli, že když učitel nedorazil, tak to odpadá. No rozumíte tomu??? 15:10, já na fakultě. No třeba se mi něco mezi nebem a zemí snažilo dát šanci a časový prostor na ten domácí úkol, kvůli kterýmu jsem nechtěla na další přednášku. Jenže v takovém případě mělo to "cosi" zařídit slejvák nebo aspoň přeháňku, jenže venku 25 °C a to Horská jakýkoli studium mezi čtyřma stěnama neuznává. Takže jsem si to po necelých dvaceti minutách strávených na fakultě zase namířila domů se slovy: "Holka, je úterý, to holt nevovlivníš." :-) Ale rozhodla jsem se vytáhnout učebnici a cestou jsem si překládala. Taky jsem konečně natrefila na mně vyhovující vějíř, za 3 eura v barvě lila, který přesně odpovídá té mojí, vlastně i té Vaší, šále. Což teda nevím, kdy budu kombinovat šálu s vějířem. :-) Ale na barvě to nic nemění, je fialkový, bez dalšího potisku. Cestou ulicí Huertas, plnou těch příjemných kaváren a barů, mi došlo, že budu doma nějak brzo. Holkám sice do mého (ne)studia nic není, ovšem menší zdržení by nebylo na škodu. Takže jsem skončila v rodinné cukrárně s vídeňským kapučínem a domácím mrkvovým dortem. A tou učebnicí! To jako bacha, takovej vyvrhel ještě nejsem, abych se jen flákala, dláskala a neučila! Když jsem dorazila domů, měla Begoña vyžehlený vlasy, tak jsem jí je pochválila, jak je má pěkně "LISTO", což znamená "rovný". Teda, měla jsem za to, že to znamená rovný. Až její výraz, který osciloval mezi zděšením a zoufalstvím, mi dal najevo, že se pletu. Jo, rovný vlasy jsou "LISO", jakmile tam strčíte "T", už to znamená "chytrý", "inteligentní". Ne, fakt jako, když už se naučím to její "lepidlo" nebo-li "PEGAMENTO", tak se znemožním vlasama. Když se vrátila domů Inma, zahulákala, že má všeho plný zuby, načež jsem jí kontrovala, že to není tak hrozný, jako když má Begoña "CHYTRÝ" vlasy. No tak jsme se tomu všechny zasmály a já čapla další učebnici španělštiny a zpytovala svědomí. Mimochodem, později mi došlo, že lepidlo španělsky říct umím, jen znám jiný výraz a sice "COLA" (z jednoho rozhovoru s Leivou, jak jinak). :-) Ale abych se jen neučila (chachacha), tak jsem si v devět naladila Český rozhlas, poslechla si pořad věnovaný tvorbě Zdeňka Rytíře a do toho si objednala nový deštník (kdepak, zakažte mi chodit do FNACu, já si najdu skulinku jinde). Ale vždyť víte, jak dopad ten můj krásný s barokními motivy! A sem určitě přijde jednou podzim. Teď už jen doufat, že domů dorazí včas, aby mi ho ségra s mámou mohly přivízt. Před půlnocí jsem hodila na fejsbuk fotky pořízené za první říjnový týden a vzápětí si uvědomila, že je de facto středa a že se na webu každou chvilku objeví nový díl s Leivou. Takže jsem na něj do jedné čuměla, do postele zalezla ve dvě, do tří se snažila usnout a ve čtyři fakt usla.
středa 9. října
Spánek od čtyř, probuzení před devátou, no to bude den! Vykopala jsem se v deset a odplazila se do sprchy. Ovšem netekla teplá voda, takže probrání se bylo s ohledem na teplotu té tekoucí víc než brutální. Najedla jsem se a vyrazila na přednášku s obavami, co mě dnes ještě potká. Taky jsem konečně popadla oranžové peníze - tak říkám centovým mincím, které vyřazuju neb mají minimální hodnotu a já s nima stejně neplatím, neumím to a cokoli pod 1 euro mi přijde jako nic. S tou oranžovou hromádkou jsem měla jeden úmysl. Ve dvanáct jsem vyšla z bytu a zamířila do školy, cestou jsem se usmívala (prostě jdu Madridem, nasávám město a poslouchám španělštinu, co si přát víc) a procházející pánové, případně paní se usmívali na mě (to je tady takový milý, né jak ty naše český zakaboněný čumáky). Došla jsem k onomu přechodu a ještě jsem si říkala: "Doufám, že tam, pane, budeš, když už se ti s těma prachama táhnu." Bezďa nezklamal. A tentokrát ani já jeho. Když přede mnou zahrkal s kelímkem a úpěnlivě prosil o pomoc, hrábala jsem do kapsy a naházela mu tam ty pidimince. No, von čuměl, lidi kolem mě taky žasli a já si říkala, že ono to samostatně je možná úplný nic, ale když se to nastřádá, tak jsem mu asi docela dost helfla. No tak děsně děkoval a "pánbůh ti to zaplať, děvenko", po rameni mě pohladil a já mu řekla, že není zač. Sama jsem ráda, že jsem se toho zbavila. A pokračovala jsem v cestě, opět mou oblíbenou ulicí Huertas, ovšem tentokrát jsem víc odbočovala, nevím sama proč. A pak, na náměstí Plaza de Canalejas, kousek od centrálního Puerta del Sol, jsem pochopila. Leiva v jednom rozhovoru řek, že nabídku natočit desku dostal přesně tak, jak si vysnil - kolem třetí ráno v baru ho oslovil týpek z vydavatelství. Pamatuju si, jak jsem to četla, stejně tak si vybavuju, jak jsem si při vyplňování přihlášky na tenhle pobyt já říkala, že kromě toho, že do Madridu jedu kvůli jeho desce a koncertu, mohla bych na něj někde jen tak neplánovaně natrefit ve městě, prostě z ničeho nic, že by se přede mnou objevil. A víte, co já mám v horoskopu na letošní rok? Mám ho tu s sebou: "Hned po novoročním přípitku si musíte uvědomit, že stojíte na prahu opravdu výjimečného roku. Potom byste si měli slíbit, že si dáte pozor na to, co si přejete, protože vaše přání se mohou splnit rychleji, než byste vůbec považovali za možné." Já, když si to loni o Vánocích přečetla, tak jsem se rozesmála a začala si teda přát: pojedu na koncert na Amaral a na Leivu, a do Madridu a tam klidně víckrát a... No že má někdo astrologii za pavědu, jeho problém. Takže k tomu, co Vás asi nejvíc zajímá. :-) Prostě jsem neplánovaně odbočila na to náměstí, že na Sol teda dojdu přes něj, a vběhla na přechod, kde blikala zelená. No a jen co jsem přešla na druhý chodník, tak kolem mě prošel takovej chlápek. Šedej klobou na hlavě - jako má Leiva. Vousy - jako má Leiva. Nohy jak párátka - jako má Leiva. Blesklo mi hlavou, že to snad i Leiva byl a prostě -nevím jak- jsem se okamžitě otočila, rychle přeběhla zpátky ten přechod a jak magnet šla za tím týpkem. Ačkoli hlava protestovala a říkala, jak jsem naivní, Madrid má přes tři miliony obyvatel a já bych na něj měla takhle natrefit???? Ale ne, musela jsem si prostě ověřit nebo vyvrátit mou domněnku. Šla jsem za ním a on hnal docela rychle. Mně dál šrotovalo hlavou, že jsem blázen, magořím tu jak kdovíjaká puberťačka, musím do školy, co to tu sakra vyvádím, vždyť jdu úplně opačným směrem než potřebuju, ale nešlo to... byla jsem od něj ani ne dva metry a v duchu se modlila, aby se neotočil. Dnes jsem si totiž na sebe vzala růžový kalhoty a tu zelenou kabelku, takže jsem byla k nepřehlédnutí. Ale vážně mi nešlo o žádný pronásledování, věřte mi, v žádným případě. I když přiznám, být oblečená nenápadně, asi bych šla pořád za ním - ale jen pro ten pocit, že se mi splnilo něco, co splnit snad ani nejde a navíc ve chvíli, kdy jsem to nejmíň čekala!!! Že to je vážně on, mi bylo jasný, když se rozhlížel při přecházení silnice a já zahlídla jeho náušnice i nový tetování na ruce. A v tu chvíli jsem si dala jasnou stopku a okamžitě zamířila směrem univerzitní kampus. Hnala jsem se slušným zpožděním, neb jsem si dost zašla, ale do třídy jsem se přiřítila minutu před přednáškou. A za běhu ještě smolila tu esemesku, protože s kým jiným bych se mohla o ten zážitek podělit. Jo a napadlo mě si trošku zakonverzovat, prostě se takovejch tří starejch pánů zeptat, zda neví, kolik je hodin, když jsem si všimla, že maj hodinky na ruce. Smozřejmě jsem nebyla schopná říct větu bez chyby a plácla jsem, zda se můžu zeptat SEBE ("preguntarMe") místo VÁS ("preguntarLes"), kolik je hodin. Asi to nebylo slyšet, ale já o té hrubce vím a říkala si: "Ještě žes toho Leivu nechala na pokoji." Přednáška byla fajn. Jedna spolužačka furt Mluvkovi vstupovala s dotazama do výkladu, prej jak to jako učitelka pak rozpozná a jak to pak má řešit. To se mi moc líbilo a příště jí to i řeknu, jak je bezva vidět ten její zájem a uvažování z praktickýho pohledu. Cestou zpět jsem se stavila na kafi tam, kde jsem byla v neděli na dvou, prostě se mi tam líbí a nějak jsem ještě potřebovala ten dnešek vstřebat... Doma se holky bavily v kuchyni, kde já večeřela a ptaly se mě, jak bylo. Trochu jsem váhala, zda se o to podělit. Nechci se chlubit, vždyť ono vlastně ani není čím. No ale nakonec jsem teda ze sebe vypravila, že dnes, cestou do školy jsem natrefila na jednoho mužskýho. Tak se hned začaly uculovat, bůhví co čekaly, a já pokračovala: "...měl klobouk, náušnice, tetování..." a mrkla jsem na Emechotu, která se taky řadí mezi jeho fanynky. Ovšem ani jí, ani Inmě s Begoñou to nedocházelo, vysmátý se ptaly, zda byl hezkej a já jen řekla, že to byl Leiva. "Leeeeeivaaaaa???? Leeeeeivaaaa???? Leiva z Pereeeeezy? Cožeeee???? Jako že Leiva z Pereeeeezy? Panebožeeeee!!! A zastavilas ho? Říkalas mu něco? Máš fotku? Nebo podpis? Tak cooooo???" Jo, vím, že bych ho dohnala, dokonce mám pocit, že bych mu i něco španělsky byla schopná říct a že on by mě do háje neposlal, protože tady jsou všichni slušný a on obzvlášť. A možná by ho třeba i potěšilo, kdybych řekla: Jsem z Český republiky, neskutečně miluju hudbu, kterou děláš, zrovna mi tu hraje jedna tvoje písnička a v Madridu jsem vlastně jen, abych si koupila tvoje nový cédéčko a zašla na tvůj koncert. Ale já k němu chovám takovej obdiv a tak respektuju jeho soukromí, že za to mi autogram, fotka nebo prostě jen jeho pozdržení a "mý 2 minuty" slávy asi nestojí. Nevím. Každopádně holky žasly, nechápaly, jak tady můžu sedět nad talířem a jen tak mimochodem prohodit, že "jsem potkala Leivu", že ony by to řvaly od vchodovejch dveří na celej barák, říkaly, že jsem blázen, že jsem ho nezastavila, že tady se to tak nebere a příště, ať neváhám. A to samý mi psala i Anita, které jsem se nakonec taky rozhodla zmínit, kdo mi dnes zkřížil cestu. Jo... příště... ach jo. :-) Tak co tomu říkáte, hm? Já nevím, jestli to bylo na omdlení štěstím, jak jste psala...
čtvrtek 10. října
Spát jdu asi ve 2h, protože tu už několik hodin zase smolím tenhle email a říkám si, že změna taktiky evidentně nezabrala a jediný, co mě může zachránit, je blížící se přechod z letního času na zimní. Ale těch zážitků tady! To se nedá než vkuse cvakat do klávesnice. Vstávám v jedenáct, po sprše a obědě jdu dohánět resty, ano ten domácí úkol, kde si mám přečíst deset stránek o nějakém enviromentálním modulu sociální práce, odpovědět na čtyři otázky a bežet do školy. Od 15h mám totiž -doufejme- tu Didaktiku španělštiny coby cizího jazyka. Text si pročíst stihnu ale otázky už ne. To bych musela jet metrem a já se o svou pravidelnou dávku poloběhu nechci připravit, zvlášť mám-li pak nějakou dobu sedět na přednášce. Cesta krásná. Vyprávěla jsem Vám někdy o postarších Madriďankách, které v ulicích potkávám? To Vám jsou paní, které vypadají jedna vedle druhé jak Margaret Thatcherová. Mají vyfoukané vlasy (kadeřnictví tu jsou ostatně na každém rohu), výrazné náušnice a červenou rtěnku. Některé jsou již v tak pokročilém věku, že vlasy nemají, ale náušnice a rtěnka je zdobí vždy. Na sobě kostýmky, v ruce kabelky. Ať už jdou nebo se vezou (na vozíku zbytkem rodiny, tady tak všichni drží při sobě!!!), elegance z nich jen čiší a ony jsou evidetně rády, že netrčí doma, ale mouhou být v ulicích. Půvabné. Došla jsem do školy a čekala na přednášku. Vyučující tentokrát dorazila a já se jí zeptala, zda se jako Erasmačka můžu účastnit výuky. Ona se zeptala, zda z tohoto předmětu musím dělat zkoušku a když jsem přikývla, tak řekla, že pokud si myslím, že to se svou úrovní španělštiny zvládnu, tak klidně. Jo, docela mě vyděsila. Tento předmět mi doporučovala jedna holka, co tu byla na studiích před třemi lety a říkala, že zkouška je náročná, ovšem pro budoucí učitele španělštiny je tento předmět nedocenitelný! No tak to asi risknu. Protože ta přednáška mě moc zaujala. Profesorka na nás totiž začala mluvit srbochorvatsky a my všichni po sobě vyděšeně koukali a ptali se, zda se tu fakt učí ta Didaktika. Spolužačky mi řekly, že jo, že ona jen nám chce předvést, jak vypadá učit někoho s nulovými znalostmi. Tak nás učila počítat, ptát se na jméno a číslo mobilu a orientaci ve městě. Pak jsme to rozebírali. Jenže vtipný bylo, jak si ona pro Španěly připravila schválně úplně jiný jazyk, tedy slovanský, což mě ale nepřišlo, protože třeba číslovky byly téměř stejné. A toho využily holky - když jsme hráli bingo a ona hlásila ty čísla, tak já jim radila, co je asi tak "PJET", "OSEM" nebo "ČETYRY". :-) Taky to byla jediná vyučující, která přede všemi řekla: "Máme tu zahraniční studentku z Česka." Pak se mě ptala v souvislosti s tématem o komunikaci v cizím jazyce, jak se to daří mně a já říkala, že to je právě ten problém, že se učím španělsky hlavně z písniček a že ta slovní zásoba není úplně to pravý vořechový, co bych mohla při mluvení využít. Ji zajímalo, co poslouchám, tak jsem přede všema řekla, že hlavně Amaral a Perezu. No a v tu chvíli to aulou tak příjemně zašvitořilo - údiv mých španělských spolužáků, že se jako vyznám! :-) Ta přednáška mě tak nějak nabudila, byla jsem plná dojmů a na druhou stranu jsem furt neměla ten úkol na tu další, že -no to už je fakt choroba- jsem na ni nešla. Víte, když jste Erasmus student, musíte běhěm pobytu splnit 5 předmětů. Když jste Erasmus student, který píše bakalářskou nebo diplomovou práci, musíte splnit 3 předměty. Já bych toto pravidlo rozšířila o následující nařízení: "Doloží-li Erasmus student lékařské potvrzení, že trpí chorobnou prokrastinací, tedy neustálým odkládáním a odsouváním povinností, nemusí během studijního pobytu splnit žádný předmět, stačí, když do té školy občas zajde." To by tak ulehčilo mému svědomí! Ach jo. Dnešní omluva/výmluva - večer má přijet Klára, moje spolužačka z Prahy, co je teď na Erasmu v Santiagu de Compostela a bude tu tři noci spát. Takže musím nakoupit a uklidit a vyzvednout ji, což s přednáškou do 18h není technicky možný (upřímně: je, použijete-li metro). Výmluva číslo dvě: Horská šetří, kde se dá a "musí" jít proto pěšky. Trošku jsem se toho jejího pobytu u mě obávala, jaký to bude, jaký tady nastolit režim, jakou má představu. Ale řeknu Vám, zbytečně, bylo to bezva. Zaběhly jsme pro víno a v kuchyni si ho kolem desáté načaly. Já zjistila, že je to moje oblíbený Verdejo, který jsem ochutnala tenkrát s tím mým advokátem v Praze a od té doby jsem ho nemohla sehnat, nicméně ty moje Španělky se nám smály, že chlastáme "víno na vaření". Láhev padla během dvou hodin a my rovněž. A musím se podělit o historku, kterou mi Klára vyprávěla: dělá pomvěda, tedy asistentku jedný naší doktorce na katedře, a vyprávěla mi, jak jí tam cosi rovnala, když v tom se tam přiřítil vytočenej a nasranej Tuna (jo ten terapeut :-)) a stěžoval si, že mu právě psala "ňáká holka", že nedorazí na jeho přednášku a letí si do Madridu. Prej jako že má tu drzost se to ani nesnažit utajit. A doktorka se jen tak usmála, zatímco Klára se celá rozklepala a říkala si: "Kristýna, panebože, to bude určitě Kristýna, to nemůže bejt nikdo jinej než Kristýna!" Když si to vybavím, takhle jsem už dlouho smíchy neřvala. Můj mail fakt rozladil vystudovaného a erudovaného psychologa. Von to fakt nehrál. To je tada skalp s velkým S. :-))
pátek 11. října
Do postele se dostanu na zdejší poměry relativně brzo - o půl jedné už obě spíme. Nicméně před ulehnutím stihnu zkouknout další díl s Leivou, kde rozebírá s novinářem onu rozepsanou písničku. A do toho tam přišla holka s klukem pro autogram a fotku. A on se usmál, zeptal se jí, jak se jmenuje, aby to mohl napsat s věnováním a pak se s nima ochotně vyfotil. Což mi tak připomnělo tu středu, jak do mě holky hučely, že jsem vážně pitomá: potkat Leivu a nemít ani fotku ani podpis. Já Vám nevím, ale nějak mi to nevadí. Pokud jde o Kláru, domluvíme se, že až vstane, ať se nasnídá a jde si, kam je libo, jen já, že mám večer koncert, tak ať s tím počítá. Spíme do 11h, i ona si vychvaluje zdejší zatemnění. Po jídle chce jít do města, ptá se na tipy a zda se nechci přidat. Je hezky a chce vidět nádraží Atocha a park Retiro, tedy nejbližší okolí, takže se rozhodnu na chvilku připojit. Z nádraží - tedy tropické zahrady a pomníku obětem atentátů z 11. března, je nadšená, stejně tak i z parku. Ve dvě se už ale odpojuju -nějak mě to víno zmohlo- zatímco Klára míří do centra. Dělám si oběd, dopisuju email, do toho tu net i televize přináší zprávy o náhlém úmrtí slavné španělské pilotky F1, která před rokem měla velmi vážnou nehodu, kvůli které přišla o oko, ale nevzdala se a byla chodící propagátorkou radosti ze života. Zaujaly mě záběry pozůstalých, jak se všichni drží za ruce a prostřednictvím médií děkují za projevené kondolence. Ostatně to nevidím poprvé, ale ta pospolitost rodiny mě na Španělsku nepřestává fascinovat. No nic. Teď na chvilku otevřu učebnici španělštiny, pak se navečeřím a před devátou vyrážím na koncert. V Búho Real, v tom pidi podniku s fajn majitelem, dnes v akustické verzi (víc než kytara se tam taky nevejde :-)) představí své nové album Vikxie (muzikant a jen tak pro zajímavost bratránek Leivy. To jen, aby jste věděla, odkud ho znám. :-)) Tak jsem celkem zvědavá, jeho písničky se mi líbí...
Na pět dní se loučím s přáním krásného (a zajisté zaslouženého) víkendu (zajisté stráveného prací, protože odpočívat Vy vážně neumíte!!!). Ať se daří! A pozdravujte ty moje broučky - hasičku Tamarku, Oldu Veverku, Jiříka Karase, Nikolku, kluky Šentovský a všechny, který tu dál nemůžu vypisovat. A paní kuchařky, učitelky (paní Kašnerovou obzvlášť!), paní Čelakovskou, pana školníka, paní zástupkni atd. a atd. a atd. :-)
Zdraví
Kristýna z Madridu ;-)
fotky č.7
Fotek dnes minimum - můj vějíř; veverka v Retiru; moje učení se na kafi; Klářin objev - taveňák španělská "Veselá kráva" a můj objev - byť jen kousíček a prakticky nic k vidění, protože považuju focení někoho známého na ulici bez jeho svolení za výsostně trapné: Leivovy nohy a kus zad, protože na víc nemám odvahu... měl tmavou mikinu s báglem na zádech, neskutečnej div, že jsem si ho vážně všimla!
měním taktiku. Neusednu k počítači po 5 dnech, abych tu pak 4 hodiny v kuse cosi smolila, ale jednotlivé dny shrnu každý večer, email uložím a odešlu Vám ho v již osvědčené "pětidence" (obdoba pětiletky, rozumíte :-)). Čili pro Vás se nic nemění a já jen možná o trochu dřív zalehnu. :-) Jo a málem bych zapomněla - k Vaší otázce: ségra s mámou tu budou 18.-21.10., prostě za týden přiletí. A my frčíme k popisu, na který budete asi kvůli jisté esemesce od mě docela zvědavá. Ale pěkně popořádku:
pondělí 7. října
Bratránek holek Alejandro (jo a samozřejmě jsem mu při seznámení místo voblizování tváří drtila ruku!) odjel. Teda měl by to být bratránek, ačkoli podle chování Begoni mi přišlo, jako by to byl její kluk nebo aspoň tajná láska. Byla z něj úplně mimo. Dělala mu kafe, zatímco on se válel v obýváku. Po chvíli přišli oba do kuchyně, kde jsem si dělala večeři - rýži a konečně se mi ji povedlo připravit tak akorát a vůbec se mi nepřipálila ode dna. Paráda. Oznámili mi, že Begoña uvařila kafe bez kafe, prostě ho zapomněla přisypat do té nerezové konvice, ve které ohřívala vodu, takže milému Alejandrovi naservírovala převařenou vodu naředěnou mlíkem. Takže to vylili a Begoña postavila znovu na kafe. Chvilku jsme si povídali, ovšem v zápětí jsem si všimla, že mi jde kouř z rýže, ačkoli bezpečně vím, že jsme plotýnku vypínala. Jo, jo. Begoña tentokrát to kafe do vody nasypala, ale pro změnu si spletla tlačítka a indukční sporák se rozjel v jiném místě, než zamýšlela. To jen tak pro odlehčení, momentka z neděle. ;-)
Takže k pondělku. Nemohla jsem usnout, ale odmítám připustit, že v tom mají prsty ty dvě vynikající kávy s mlékem, které jsem do sebe obrátila při návratu z Rastra v té úžasné kavárně. Nevyspalá jsem se ráno rozhodla odpískat angličtinu. Ano, jsem flink nejvyššího stupně, ale pozor, bylo to prozíravé! "Nečekané" volno jsem aspoň využila k vytvoření si školního mailu (který -jen tak na okraj- jsem měla mít zřízený už asi tejden, ale email není rezervace nebo vstupenka na koncert, čili času dost). Do školy jsem šla až na druhou přednášku a sice na "Psychopatologii školního věku". Jé, to je tak krásná věta, si teď uvědomuju - do školy jsem ŠLA. Heč. A pak že jsem nezodpovědná studentka. Čili ano, jsem na studijním pobytu, již šestým týdnem a již jsem i ŠLA DO ŠKOLY. No, byla jsem opět lehce nervózní, opět s myšlenkama na úprk do Česka, ale přeci jen zvědavá a s ipodem v uších. Vešla jsem do třídy a holek jsem se zeptala, zda se tu teď vyučuje Psychopatologie, přičemž při vyslovení názvu toho předmětu jsem se tak zakoktala (jako téměř vždy, když mluvím španělsky), že jsem hned na vysvětlenou dodala, že jsem Erasmus studentka. Usmály se, řekly, že jo, tak jsem si šla sednout do první lavice a čekala na vyučující/ho, abych se jí/ho optala, zda můžu na ten předmět jako Erasmačka chodit. Přišel takovej postarší pán, dost opálenej, v obleku s kravatou. Šla jsem za ním s tou otázkou a on jediný, co mi řekl, bylo, že jo, že samozřejmě můžu. Vůbec ho nezajímalo odkaď jsem, ani jak jsem na tom se španělštinou či co studuju. Takže jsem byla lehce v šoku a říkala si: "No potěš." Vzápětí se nás všech optal, komu chybí papír z minula (ta mnou odpískaná přednáška ve středu po setkání na rektorátu, že Horská), tak ať zvedne ruku. Šlo o sylabus, tedy informace, co se bude probírat, za co bude zápočet a tak. Potešilo mě, že mám černý na bílým, že se bude psát test, kde budou otázky se 4 možnými odpověďmi, přičemž správná bude jen jedna a za špatnou odpověď se nebudou strhávat body. A nedělá se tu docházka. A dotace - 90 minut 2x týdně. A pak spustil. A mluvil a mluvil a mluvil (a jestli neumřel, tak tam mluví dodnes). Jako ty vado, ten mlel, ale co víc! Já tak 90% rozuměla bez problémů, 5% jsem odvodila a jen zbylých 5% jsem se nechytala, chápete? Na přednášce o psychopatologii s mou slovní zásobou jako je "refrén", "struna", "trsátko" a další, již nepublikovatelné výrazy! Teda mně Vám zas povyrostl frňák, úplnej Pinocchio se ze mě stává. :-)) Jsem prostě hvězda - byla jsem ve škole a rozuměla jsem! :-) Cesta ze školy (vlastně i ta do ní) byla báječná jako vždy - nádherné počasí a toulání se jinými uličkami. Ale co se mi tu nestalo, kousek od Atochy, pod Pradem, musím vždy přejít jednu frekventovanou ulici a u přechodu postává žebrák a prosí lidi o peníze. Využívá toho, že tam stát musej. Jako mně je ho líto, mně je ho strašně líto stejně jako všech ostatních, které při svých toulkách po Madridu potkávám a že jich je! Ale já je zas nemůžu přeci pořád sponzorovat ze svýho stýpka a příspěvků od našich. Takže tentokrát, protože mi to je strašně nepříjemný na něj smutně koukat nebo ho přehlížet, jsem ten přechod minula a šla kousek dál, že to vezmu jinudy. A díky tomu/jemu jsem objevila nedaleko bydliště Carrefour express, měla jsem radost, že nebudu muset tahat nákupy až z El Corte Inglés, ale pak jsem si všimla, že tam neberou karty. Nicméně furt to je při cestě a na nějaký drobný nákup se to hodí. Ale co hlavně - můžu si tam na pokladně nechat dobít španělskej kredit. Ono to sice jde i přes web, ale bohužel mi to nebere žádnou moji kreditku/debetku. V tom mám smůlu, je to další věc, ke který tady potřebuju hotovost. Po příchodu domů jsem si na Twitteru přečetla vzkaz od Anity. Nevím, jestli jsem Vám o ní někdy vyprávěla. Je to Španělka, z Madridu, ale žije v Paříži. A tam měl Leiva v prosinci koncert (chvilku jsem i uvažovala, že bych na něj letěla) a ona na něm byla a pak o tom psala na svém blogu, který mi Google vyhledal, když jsem v rámci učení se španělštiny mojí taktikou, tedy čtením a poslechem všeho, co souvisí s Leivou, projížděla web. Byla to hezká reportáž a to jsem jí taky do komentářů pod článek napsala. No a ona z toho byla úplně hyn, že jí píše někdo z ciziny a nějak jsme se daly do řeči a občas si takhle napíšem. No a teď se ptala, jak se mi v Madridu líbí, jestli vím o té sérii s Leivou, jak v autě skládá novou písničku a co je novýho, tak jsem se jí pochlubila tím madridským diářem s úryvkem od Leivy a byla z toho celá hotová, prej kde jsem ho splašila, že ho taky musí mít. :-) Tak jsem řekla, že ve FNACu, ale že tam já už nesmím. Musím být na sebe přísná nebo zůstanu bez peněz a umřu hlady dřív, než vydá Leiva desku, kvůli který tu musím předstírat zájem o studium, že. No ale řeknu Vám, dnešní cesty (nebo že by ta škola?) mě tak unavily, že se mi před devátou večerní zrodil v hlavě plán - pracovně mu říkejme "Pyžamo a postel. Zn. Ihned". Jo, v devět jsem se snažila usnout. Nicméně na bytě byl rambajs, takže stejně nezaberu, do toho Vy mě zas musíte v esemesce vychválit až hrůza, takže ve výsledku usínám až někdy v jednu ráno.
úterý 8. října
Úterý. Co dodat. Jako pravidelná čtenářka mých mailů již musíte tušit, že úterý prostě není studijní den, ačkoli se to tak ze začátku vždy tváří. Vo co šlo tentokrát: jak jsem se vykašlala na tu angličtinu, tak jsem udělala moc dobře, protože jednak je to hnusnej jazyk (ale Vaší Aničce ani muk!!!) a hlavně se učí dopoledne a ještě ke všemu povinně 5 hodin týdně!!!! No a já zjistila, že jsem špatně pochopila pravidla Erasmu a že tu můžu plnit i jakejkoli jinej předmět místo ní. Tedy po tom včerejšku čili ve výsledku velmi pohodové Psychopatologii jsem prolustrovala seznam s volitelnými předměty, které se tu učí mezi 13-16h, pouze 90 min 2x týdně a to je hned jiná! A nedodala jsem, že ten Psychopatologickej mluvka sice mlel v kuse, ale jen něco málo přes hodinu a zabalil to necelou čtvrthodinku před oficiálním koncem. Takže z těch 90 minut máme hned 70 (na začátku totiž vyčkával na příchod opozdilců). A tak to má být - prostě prázdniny jak se patří! No a tak jsem si našla jednu Didaktiku španělštiny od 15h do 16:30 s tím, že od 16:30 mi na to krásně navazuje ta Psychologie učení s tou hodnou vyučující a dredato-tetovanými sociálními spolužáky. :-) Jenže ouha, na tu hodinu už jsem měla mít domácí úkol, jehož přípravu jsem silně podcenila a v úterý nějak nestíhala. Takže Horská si řekla: Je zase to "zakletý úterý", takže už jen to věští, že i když tam chceš jít, tak to nepůjde. A jestliže jdu na tu španělštinu od 15h, tak bych neměla přepálit start, prostě ze začátku (doufám, že si to nebudu říkat do Vánoc) to vezmu pozvolna a dnes půjdu jen na první přednášku. A šla jsem. A ejhle, čekáme tam, čekáme a po deseti minutách se ostatní spolužáci zvedli, že když učitel nedorazil, tak to odpadá. No rozumíte tomu??? 15:10, já na fakultě. No třeba se mi něco mezi nebem a zemí snažilo dát šanci a časový prostor na ten domácí úkol, kvůli kterýmu jsem nechtěla na další přednášku. Jenže v takovém případě mělo to "cosi" zařídit slejvák nebo aspoň přeháňku, jenže venku 25 °C a to Horská jakýkoli studium mezi čtyřma stěnama neuznává. Takže jsem si to po necelých dvaceti minutách strávených na fakultě zase namířila domů se slovy: "Holka, je úterý, to holt nevovlivníš." :-) Ale rozhodla jsem se vytáhnout učebnici a cestou jsem si překládala. Taky jsem konečně natrefila na mně vyhovující vějíř, za 3 eura v barvě lila, který přesně odpovídá té mojí, vlastně i té Vaší, šále. Což teda nevím, kdy budu kombinovat šálu s vějířem. :-) Ale na barvě to nic nemění, je fialkový, bez dalšího potisku. Cestou ulicí Huertas, plnou těch příjemných kaváren a barů, mi došlo, že budu doma nějak brzo. Holkám sice do mého (ne)studia nic není, ovšem menší zdržení by nebylo na škodu. Takže jsem skončila v rodinné cukrárně s vídeňským kapučínem a domácím mrkvovým dortem. A tou učebnicí! To jako bacha, takovej vyvrhel ještě nejsem, abych se jen flákala, dláskala a neučila! Když jsem dorazila domů, měla Begoña vyžehlený vlasy, tak jsem jí je pochválila, jak je má pěkně "LISTO", což znamená "rovný". Teda, měla jsem za to, že to znamená rovný. Až její výraz, který osciloval mezi zděšením a zoufalstvím, mi dal najevo, že se pletu. Jo, rovný vlasy jsou "LISO", jakmile tam strčíte "T", už to znamená "chytrý", "inteligentní". Ne, fakt jako, když už se naučím to její "lepidlo" nebo-li "PEGAMENTO", tak se znemožním vlasama. Když se vrátila domů Inma, zahulákala, že má všeho plný zuby, načež jsem jí kontrovala, že to není tak hrozný, jako když má Begoña "CHYTRÝ" vlasy. No tak jsme se tomu všechny zasmály a já čapla další učebnici španělštiny a zpytovala svědomí. Mimochodem, později mi došlo, že lepidlo španělsky říct umím, jen znám jiný výraz a sice "COLA" (z jednoho rozhovoru s Leivou, jak jinak). :-) Ale abych se jen neučila (chachacha), tak jsem si v devět naladila Český rozhlas, poslechla si pořad věnovaný tvorbě Zdeňka Rytíře a do toho si objednala nový deštník (kdepak, zakažte mi chodit do FNACu, já si najdu skulinku jinde). Ale vždyť víte, jak dopad ten můj krásný s barokními motivy! A sem určitě přijde jednou podzim. Teď už jen doufat, že domů dorazí včas, aby mi ho ségra s mámou mohly přivízt. Před půlnocí jsem hodila na fejsbuk fotky pořízené za první říjnový týden a vzápětí si uvědomila, že je de facto středa a že se na webu každou chvilku objeví nový díl s Leivou. Takže jsem na něj do jedné čuměla, do postele zalezla ve dvě, do tří se snažila usnout a ve čtyři fakt usla.
středa 9. října
Spánek od čtyř, probuzení před devátou, no to bude den! Vykopala jsem se v deset a odplazila se do sprchy. Ovšem netekla teplá voda, takže probrání se bylo s ohledem na teplotu té tekoucí víc než brutální. Najedla jsem se a vyrazila na přednášku s obavami, co mě dnes ještě potká. Taky jsem konečně popadla oranžové peníze - tak říkám centovým mincím, které vyřazuju neb mají minimální hodnotu a já s nima stejně neplatím, neumím to a cokoli pod 1 euro mi přijde jako nic. S tou oranžovou hromádkou jsem měla jeden úmysl. Ve dvanáct jsem vyšla z bytu a zamířila do školy, cestou jsem se usmívala (prostě jdu Madridem, nasávám město a poslouchám španělštinu, co si přát víc) a procházející pánové, případně paní se usmívali na mě (to je tady takový milý, né jak ty naše český zakaboněný čumáky). Došla jsem k onomu přechodu a ještě jsem si říkala: "Doufám, že tam, pane, budeš, když už se ti s těma prachama táhnu." Bezďa nezklamal. A tentokrát ani já jeho. Když přede mnou zahrkal s kelímkem a úpěnlivě prosil o pomoc, hrábala jsem do kapsy a naházela mu tam ty pidimince. No, von čuměl, lidi kolem mě taky žasli a já si říkala, že ono to samostatně je možná úplný nic, ale když se to nastřádá, tak jsem mu asi docela dost helfla. No tak děsně děkoval a "pánbůh ti to zaplať, děvenko", po rameni mě pohladil a já mu řekla, že není zač. Sama jsem ráda, že jsem se toho zbavila. A pokračovala jsem v cestě, opět mou oblíbenou ulicí Huertas, ovšem tentokrát jsem víc odbočovala, nevím sama proč. A pak, na náměstí Plaza de Canalejas, kousek od centrálního Puerta del Sol, jsem pochopila. Leiva v jednom rozhovoru řek, že nabídku natočit desku dostal přesně tak, jak si vysnil - kolem třetí ráno v baru ho oslovil týpek z vydavatelství. Pamatuju si, jak jsem to četla, stejně tak si vybavuju, jak jsem si při vyplňování přihlášky na tenhle pobyt já říkala, že kromě toho, že do Madridu jedu kvůli jeho desce a koncertu, mohla bych na něj někde jen tak neplánovaně natrefit ve městě, prostě z ničeho nic, že by se přede mnou objevil. A víte, co já mám v horoskopu na letošní rok? Mám ho tu s sebou: "Hned po novoročním přípitku si musíte uvědomit, že stojíte na prahu opravdu výjimečného roku. Potom byste si měli slíbit, že si dáte pozor na to, co si přejete, protože vaše přání se mohou splnit rychleji, než byste vůbec považovali za možné." Já, když si to loni o Vánocích přečetla, tak jsem se rozesmála a začala si teda přát: pojedu na koncert na Amaral a na Leivu, a do Madridu a tam klidně víckrát a... No že má někdo astrologii za pavědu, jeho problém. Takže k tomu, co Vás asi nejvíc zajímá. :-) Prostě jsem neplánovaně odbočila na to náměstí, že na Sol teda dojdu přes něj, a vběhla na přechod, kde blikala zelená. No a jen co jsem přešla na druhý chodník, tak kolem mě prošel takovej chlápek. Šedej klobou na hlavě - jako má Leiva. Vousy - jako má Leiva. Nohy jak párátka - jako má Leiva. Blesklo mi hlavou, že to snad i Leiva byl a prostě -nevím jak- jsem se okamžitě otočila, rychle přeběhla zpátky ten přechod a jak magnet šla za tím týpkem. Ačkoli hlava protestovala a říkala, jak jsem naivní, Madrid má přes tři miliony obyvatel a já bych na něj měla takhle natrefit???? Ale ne, musela jsem si prostě ověřit nebo vyvrátit mou domněnku. Šla jsem za ním a on hnal docela rychle. Mně dál šrotovalo hlavou, že jsem blázen, magořím tu jak kdovíjaká puberťačka, musím do školy, co to tu sakra vyvádím, vždyť jdu úplně opačným směrem než potřebuju, ale nešlo to... byla jsem od něj ani ne dva metry a v duchu se modlila, aby se neotočil. Dnes jsem si totiž na sebe vzala růžový kalhoty a tu zelenou kabelku, takže jsem byla k nepřehlédnutí. Ale vážně mi nešlo o žádný pronásledování, věřte mi, v žádným případě. I když přiznám, být oblečená nenápadně, asi bych šla pořád za ním - ale jen pro ten pocit, že se mi splnilo něco, co splnit snad ani nejde a navíc ve chvíli, kdy jsem to nejmíň čekala!!! Že to je vážně on, mi bylo jasný, když se rozhlížel při přecházení silnice a já zahlídla jeho náušnice i nový tetování na ruce. A v tu chvíli jsem si dala jasnou stopku a okamžitě zamířila směrem univerzitní kampus. Hnala jsem se slušným zpožděním, neb jsem si dost zašla, ale do třídy jsem se přiřítila minutu před přednáškou. A za běhu ještě smolila tu esemesku, protože s kým jiným bych se mohla o ten zážitek podělit. Jo a napadlo mě si trošku zakonverzovat, prostě se takovejch tří starejch pánů zeptat, zda neví, kolik je hodin, když jsem si všimla, že maj hodinky na ruce. Smozřejmě jsem nebyla schopná říct větu bez chyby a plácla jsem, zda se můžu zeptat SEBE ("preguntarMe") místo VÁS ("preguntarLes"), kolik je hodin. Asi to nebylo slyšet, ale já o té hrubce vím a říkala si: "Ještě žes toho Leivu nechala na pokoji." Přednáška byla fajn. Jedna spolužačka furt Mluvkovi vstupovala s dotazama do výkladu, prej jak to jako učitelka pak rozpozná a jak to pak má řešit. To se mi moc líbilo a příště jí to i řeknu, jak je bezva vidět ten její zájem a uvažování z praktickýho pohledu. Cestou zpět jsem se stavila na kafi tam, kde jsem byla v neděli na dvou, prostě se mi tam líbí a nějak jsem ještě potřebovala ten dnešek vstřebat... Doma se holky bavily v kuchyni, kde já večeřela a ptaly se mě, jak bylo. Trochu jsem váhala, zda se o to podělit. Nechci se chlubit, vždyť ono vlastně ani není čím. No ale nakonec jsem teda ze sebe vypravila, že dnes, cestou do školy jsem natrefila na jednoho mužskýho. Tak se hned začaly uculovat, bůhví co čekaly, a já pokračovala: "...měl klobouk, náušnice, tetování..." a mrkla jsem na Emechotu, která se taky řadí mezi jeho fanynky. Ovšem ani jí, ani Inmě s Begoñou to nedocházelo, vysmátý se ptaly, zda byl hezkej a já jen řekla, že to byl Leiva. "Leeeeeivaaaaa???? Leeeeeivaaaa???? Leiva z Pereeeeezy? Cožeeee???? Jako že Leiva z Pereeeeezy? Panebožeeeee!!! A zastavilas ho? Říkalas mu něco? Máš fotku? Nebo podpis? Tak cooooo???" Jo, vím, že bych ho dohnala, dokonce mám pocit, že bych mu i něco španělsky byla schopná říct a že on by mě do háje neposlal, protože tady jsou všichni slušný a on obzvlášť. A možná by ho třeba i potěšilo, kdybych řekla: Jsem z Český republiky, neskutečně miluju hudbu, kterou děláš, zrovna mi tu hraje jedna tvoje písnička a v Madridu jsem vlastně jen, abych si koupila tvoje nový cédéčko a zašla na tvůj koncert. Ale já k němu chovám takovej obdiv a tak respektuju jeho soukromí, že za to mi autogram, fotka nebo prostě jen jeho pozdržení a "mý 2 minuty" slávy asi nestojí. Nevím. Každopádně holky žasly, nechápaly, jak tady můžu sedět nad talířem a jen tak mimochodem prohodit, že "jsem potkala Leivu", že ony by to řvaly od vchodovejch dveří na celej barák, říkaly, že jsem blázen, že jsem ho nezastavila, že tady se to tak nebere a příště, ať neváhám. A to samý mi psala i Anita, které jsem se nakonec taky rozhodla zmínit, kdo mi dnes zkřížil cestu. Jo... příště... ach jo. :-) Tak co tomu říkáte, hm? Já nevím, jestli to bylo na omdlení štěstím, jak jste psala...
čtvrtek 10. října
Spát jdu asi ve 2h, protože tu už několik hodin zase smolím tenhle email a říkám si, že změna taktiky evidentně nezabrala a jediný, co mě může zachránit, je blížící se přechod z letního času na zimní. Ale těch zážitků tady! To se nedá než vkuse cvakat do klávesnice. Vstávám v jedenáct, po sprše a obědě jdu dohánět resty, ano ten domácí úkol, kde si mám přečíst deset stránek o nějakém enviromentálním modulu sociální práce, odpovědět na čtyři otázky a bežet do školy. Od 15h mám totiž -doufejme- tu Didaktiku španělštiny coby cizího jazyka. Text si pročíst stihnu ale otázky už ne. To bych musela jet metrem a já se o svou pravidelnou dávku poloběhu nechci připravit, zvlášť mám-li pak nějakou dobu sedět na přednášce. Cesta krásná. Vyprávěla jsem Vám někdy o postarších Madriďankách, které v ulicích potkávám? To Vám jsou paní, které vypadají jedna vedle druhé jak Margaret Thatcherová. Mají vyfoukané vlasy (kadeřnictví tu jsou ostatně na každém rohu), výrazné náušnice a červenou rtěnku. Některé jsou již v tak pokročilém věku, že vlasy nemají, ale náušnice a rtěnka je zdobí vždy. Na sobě kostýmky, v ruce kabelky. Ať už jdou nebo se vezou (na vozíku zbytkem rodiny, tady tak všichni drží při sobě!!!), elegance z nich jen čiší a ony jsou evidetně rády, že netrčí doma, ale mouhou být v ulicích. Půvabné. Došla jsem do školy a čekala na přednášku. Vyučující tentokrát dorazila a já se jí zeptala, zda se jako Erasmačka můžu účastnit výuky. Ona se zeptala, zda z tohoto předmětu musím dělat zkoušku a když jsem přikývla, tak řekla, že pokud si myslím, že to se svou úrovní španělštiny zvládnu, tak klidně. Jo, docela mě vyděsila. Tento předmět mi doporučovala jedna holka, co tu byla na studiích před třemi lety a říkala, že zkouška je náročná, ovšem pro budoucí učitele španělštiny je tento předmět nedocenitelný! No tak to asi risknu. Protože ta přednáška mě moc zaujala. Profesorka na nás totiž začala mluvit srbochorvatsky a my všichni po sobě vyděšeně koukali a ptali se, zda se tu fakt učí ta Didaktika. Spolužačky mi řekly, že jo, že ona jen nám chce předvést, jak vypadá učit někoho s nulovými znalostmi. Tak nás učila počítat, ptát se na jméno a číslo mobilu a orientaci ve městě. Pak jsme to rozebírali. Jenže vtipný bylo, jak si ona pro Španěly připravila schválně úplně jiný jazyk, tedy slovanský, což mě ale nepřišlo, protože třeba číslovky byly téměř stejné. A toho využily holky - když jsme hráli bingo a ona hlásila ty čísla, tak já jim radila, co je asi tak "PJET", "OSEM" nebo "ČETYRY". :-) Taky to byla jediná vyučující, která přede všemi řekla: "Máme tu zahraniční studentku z Česka." Pak se mě ptala v souvislosti s tématem o komunikaci v cizím jazyce, jak se to daří mně a já říkala, že to je právě ten problém, že se učím španělsky hlavně z písniček a že ta slovní zásoba není úplně to pravý vořechový, co bych mohla při mluvení využít. Ji zajímalo, co poslouchám, tak jsem přede všema řekla, že hlavně Amaral a Perezu. No a v tu chvíli to aulou tak příjemně zašvitořilo - údiv mých španělských spolužáků, že se jako vyznám! :-) Ta přednáška mě tak nějak nabudila, byla jsem plná dojmů a na druhou stranu jsem furt neměla ten úkol na tu další, že -no to už je fakt choroba- jsem na ni nešla. Víte, když jste Erasmus student, musíte běhěm pobytu splnit 5 předmětů. Když jste Erasmus student, který píše bakalářskou nebo diplomovou práci, musíte splnit 3 předměty. Já bych toto pravidlo rozšířila o následující nařízení: "Doloží-li Erasmus student lékařské potvrzení, že trpí chorobnou prokrastinací, tedy neustálým odkládáním a odsouváním povinností, nemusí během studijního pobytu splnit žádný předmět, stačí, když do té školy občas zajde." To by tak ulehčilo mému svědomí! Ach jo. Dnešní omluva/výmluva - večer má přijet Klára, moje spolužačka z Prahy, co je teď na Erasmu v Santiagu de Compostela a bude tu tři noci spát. Takže musím nakoupit a uklidit a vyzvednout ji, což s přednáškou do 18h není technicky možný (upřímně: je, použijete-li metro). Výmluva číslo dvě: Horská šetří, kde se dá a "musí" jít proto pěšky. Trošku jsem se toho jejího pobytu u mě obávala, jaký to bude, jaký tady nastolit režim, jakou má představu. Ale řeknu Vám, zbytečně, bylo to bezva. Zaběhly jsme pro víno a v kuchyni si ho kolem desáté načaly. Já zjistila, že je to moje oblíbený Verdejo, který jsem ochutnala tenkrát s tím mým advokátem v Praze a od té doby jsem ho nemohla sehnat, nicméně ty moje Španělky se nám smály, že chlastáme "víno na vaření". Láhev padla během dvou hodin a my rovněž. A musím se podělit o historku, kterou mi Klára vyprávěla: dělá pomvěda, tedy asistentku jedný naší doktorce na katedře, a vyprávěla mi, jak jí tam cosi rovnala, když v tom se tam přiřítil vytočenej a nasranej Tuna (jo ten terapeut :-)) a stěžoval si, že mu právě psala "ňáká holka", že nedorazí na jeho přednášku a letí si do Madridu. Prej jako že má tu drzost se to ani nesnažit utajit. A doktorka se jen tak usmála, zatímco Klára se celá rozklepala a říkala si: "Kristýna, panebože, to bude určitě Kristýna, to nemůže bejt nikdo jinej než Kristýna!" Když si to vybavím, takhle jsem už dlouho smíchy neřvala. Můj mail fakt rozladil vystudovaného a erudovaného psychologa. Von to fakt nehrál. To je tada skalp s velkým S. :-))
pátek 11. října
Do postele se dostanu na zdejší poměry relativně brzo - o půl jedné už obě spíme. Nicméně před ulehnutím stihnu zkouknout další díl s Leivou, kde rozebírá s novinářem onu rozepsanou písničku. A do toho tam přišla holka s klukem pro autogram a fotku. A on se usmál, zeptal se jí, jak se jmenuje, aby to mohl napsat s věnováním a pak se s nima ochotně vyfotil. Což mi tak připomnělo tu středu, jak do mě holky hučely, že jsem vážně pitomá: potkat Leivu a nemít ani fotku ani podpis. Já Vám nevím, ale nějak mi to nevadí. Pokud jde o Kláru, domluvíme se, že až vstane, ať se nasnídá a jde si, kam je libo, jen já, že mám večer koncert, tak ať s tím počítá. Spíme do 11h, i ona si vychvaluje zdejší zatemnění. Po jídle chce jít do města, ptá se na tipy a zda se nechci přidat. Je hezky a chce vidět nádraží Atocha a park Retiro, tedy nejbližší okolí, takže se rozhodnu na chvilku připojit. Z nádraží - tedy tropické zahrady a pomníku obětem atentátů z 11. března, je nadšená, stejně tak i z parku. Ve dvě se už ale odpojuju -nějak mě to víno zmohlo- zatímco Klára míří do centra. Dělám si oběd, dopisuju email, do toho tu net i televize přináší zprávy o náhlém úmrtí slavné španělské pilotky F1, která před rokem měla velmi vážnou nehodu, kvůli které přišla o oko, ale nevzdala se a byla chodící propagátorkou radosti ze života. Zaujaly mě záběry pozůstalých, jak se všichni drží za ruce a prostřednictvím médií děkují za projevené kondolence. Ostatně to nevidím poprvé, ale ta pospolitost rodiny mě na Španělsku nepřestává fascinovat. No nic. Teď na chvilku otevřu učebnici španělštiny, pak se navečeřím a před devátou vyrážím na koncert. V Búho Real, v tom pidi podniku s fajn majitelem, dnes v akustické verzi (víc než kytara se tam taky nevejde :-)) představí své nové album Vikxie (muzikant a jen tak pro zajímavost bratránek Leivy. To jen, aby jste věděla, odkud ho znám. :-)) Tak jsem celkem zvědavá, jeho písničky se mi líbí...
Na pět dní se loučím s přáním krásného (a zajisté zaslouženého) víkendu (zajisté stráveného prací, protože odpočívat Vy vážně neumíte!!!). Ať se daří! A pozdravujte ty moje broučky - hasičku Tamarku, Oldu Veverku, Jiříka Karase, Nikolku, kluky Šentovský a všechny, který tu dál nemůžu vypisovat. A paní kuchařky, učitelky (paní Kašnerovou obzvlášť!), paní Čelakovskou, pana školníka, paní zástupkni atd. a atd. a atd. :-)
Zdraví
Kristýna z Madridu ;-)
fotky č.7
Fotek dnes minimum - můj vějíř; veverka v Retiru; moje učení se na kafi; Klářin objev - taveňák španělská "Veselá kráva" a můj objev - byť jen kousíček a prakticky nic k vidění, protože považuju focení někoho známého na ulici bez jeho svolení za výsostně trapné: Leivovy nohy a kus zad, protože na víc nemám odvahu... měl tmavou mikinu s báglem na zádech, neskutečnej div, že jsem si ho vážně všimla!
Komentáře
Okomentovat