Moje milá paní vychovatelko!
V rámci zkrácení nabraného zpoždění si odpustím patetický úvod, jaký by si zasluhoval jubilejní megaemail číslo deset. Realita je ale taková, že mě nenapadá nic vtipnýho nebo aspoň kloudnýho. Hrůza. Kam jsem se to dopracovala. No tak aspoň, co jsme během toho zase zažila.
úterý 22. října
Dospávám předchozí čtyři dny a probouzím se do deštivého a studeného dne. Říkám si, že nevadí, že je potřeba poznat a naučit se brát Madrid i v tomto počasí. Navíc můžu konečně vyvenčit svůj nový deštník a botky. Proto taky zamítám metro a vyrážím pěšky. Řeknu Vám, boty obstály na jedničku s hvězdičkou, zato deštník se moc nevytáh. Mohl být širší než vyšší a přes ten průhledný igelit vidím stejně jak přes Inmy brýle se čtyřmi dioptriemi, které jsem si zkoušela, když je nechala válet na umyvadle. Do školy - ne, začnu psát "na fakultu", protože pak automaticky používám slovo škola i ve španělštině a holky se mi smějou, že tady se to používá pouze pro základku - takže na fakultu dorazím lehce promočená, neboť pršelo celou cestu: to když máte potřebu vymetat půlku Madridu bez ohledu na počasí a ještě to nazývat poznáváním města z jiného úhlu. No s tím deštníkem se budu muset ještě skamarádit. Jenže ve škole, ne, na fakultě chci říct, sakra Horská už si to zapamatuj, na fakultě, na fakultě, na fakultě (jo, už to snad půjde), na fakultě je hrozná kosa, zvlášť na první přednášce vymrznu tak, že z toho nemůžu vylízt zdravá. Já, která se na Madrid vzorně připravuju céčkem a Echinaceou, neodpraví mě žádný pivo, žádný koncert ani návrat z něj a pak nastydnu kvůli pitomý škole??? Teda fakultě. No do háje. Na přednášce jsme navíc pracovali z nějakejch papírů, který jsem si jaksi měla evidentně minulý týden kdesi obstarat. Takže když se na konci přeptám, můžu zamířit do přízemí FAKULTY a tam si v reprografickém centru za pár euro nechat ony materiály vytisknout. Bože, to je stejnak vopruz ta škola co je vlastně FAKULTA. Nepopírám, že jsem dnes dost rozladěná - snažím se nalhávat si, že mi vůbec nevadí, že Leiva tu desku odkládá, že je bezva pobíhat deštivým Madridem, že ty přednášky mě baví a že mi není vůbec zima. A pak, nemůžu říct, že by se mi stýskalo, spíš mi vadí ty změny nebo zvykání si: budu tu mít návštěvu/mám návštěvu/už tu jsem zas sama. Ach jo. Ta druhá přednáška mě taky nenadchne, zvlášť když chybí holky, co sedávají za mnou a ještě když zjistím, že máme zadaný další úkol, zas nějaká četba. A končíme přesně v šest, zrovna dnes, když mám tak naspěch - o co jde: odpoledne, když jsem si na webu kupovala vstupenku na můj první madridský objev, skupinu LA M.O.D.A, všimla jsem si na Twitteru informace, že Quique González (ano, ten čerstvě čtyřicetiletý kamarád Leivy českým jménem Jindra, na jehož koncert jdu v prosinci s Inmou) má mít od 18,30 ve FNACu autogramiádu nové desky. O ní ani tak nestojím, protože je to nějaký komplet tvořený jeho poslední deskou, plus její demo verze a záznam z koncertu čili 3 cédéčka), stejně tak na podpis si nechám zajít chuť, když si vybavím tu několikapatrovou frontu v září na Andrése Calamara, ale beru to jen jako příležitost vidět Quiqueho naživo dřív než na Vánoce. Když vybíhám z FAKULTY s mobilem v ruce, dočtu se, že se akce posouvá na 19h, navíc přestalo pršet a to by bylo metro hřích. A tak vyrážím směr centrum s tím, že se uvidí. A jak se Vám vidělo! Ve FNACu jsem kolem třičtvrtě na sedm (holt už vím, která trasa je nejrychlejší) a nakonec si onu kompilaci kupuju, protože jeho poslední deska mi stejnak chybí a tohle není o moc dražší. Rozhodne hlavně fakt, že chci risknout ten autogram a nechce se mi předkládat mu starší alba. Když cédo zaplatím, vyběhnu ven z obchodu a zařadím se do fronty. Dávám si limit do 21h, pak na to peču. Fronta se hýbe docela rychle, což připisuju tomu, že už konečně začali pouštět dovnitř - buď nahoru na schody, pokud se bude Quique podepisovat tam, kde Andrés Calamaro anebo do sálu, kde bývaj koncerty a podobné prezentace. Během čekání se mi ohromně líbí jak Španělé, kteří procházejí okolo, přijdou s dotazem: "Na koho tu je dnes fronta?" a po naší odpovědi je vidět, že buď vůbec nemají tušení o koho jde anebo se rozběhnou do krámu pro desku a šupito zařadit se za nás. :-) Jak se blížím ke vchodovým dveřím, vidím, že pouštějí jen po jednom, tak mě napadne, že asi kontrolujou kabelky nebo občanky, tak si to tak začnu nachystávat, ovšem když se dostanu až k nim, zjistím, že realita je jiná. Po jednom pouští ochranka z prostého důvodu - Quique je hned dole u informací a už se podepisuje a fotí. Čili ani ne půlhodinka čekání za mnou a teď z ničeho nic šok - Jindra přede mnou! A vše probíhá ve zdejším vřelém stylu. Takže zatímco všichni mají úsměv na tváři a viditelně si užívají, že mají svůj idol na dosah, já trávím poslední dvě minuty -navíc vykolejená tím fofrem- úporným přeříkáváním si "PusaVlevoPusaVpravoNezvorejTo, PusaVlevoPusaVpravoNezvorejTo, PusaVlevoPusaVpravoNezvorejTo." No a pak to přišlo. Quique se rozloučil s klukem přede mnou a přišla řada na mě. A já udělala tři kroky k němu nespouštějíce zrak z jeho levé tváře, na kterou jsem mu naznačila políbení, zopakovala to na druhou, vítězně si oddechla a teprve až teď mu pohlédla do očí. Ovšem nečekejte nějaké srdceryvné vyznání typu A podlomila se mi kolena, zapomněla jsem na Leivu a zamilovala se do Quiqueho. I když, jakmile je chlapovi čtyřicet a výše... ale to sem teď tahat nebudu :-)). Ještě totiž bylo potřeba soustředit se, abych ze sebe vypravila bez chyb větu: "Můžeš se mi, prosím, podepsat?" Už jsem se nadechovala, jenže Quique mě převez. Prostě si všimnul mojí tašky, ano, té vinylové kabelky a spustil jak je úžasná a jak moc se mu líbí. Čili já neplánovaně musela zařadit před mou připravenou frázi alespoň "Gracias". Pak už jsem mu ale vrazila to cédo s onou prosbou, on že samozřejmě jo, avšak v takových případech mé konverzování nekončí, nýbrž začíná, protože umělci si tu vyžádají jméno. A to mé jak víte - a Quique už teď taky - se píše s "K", načež nepolevil v kecání a chtěl vědět odkud jsem, tak jsem odsekla, že z Český republiky, neb jsem musela kontrolovat další věc, ke které pohybem ruky mířil: "...a po T je Y s přízvukem prosím, né po R né, to je dobře, jo, tady po tom T, tak, to je vono, no a ještě tu čárku nad to, tak. Uf. Muchas gracias (=Mockrát děkuju)," zakončila jsem a on: "A ti." (=Já tobě.)! Wááááááu. Až když jsem vyšla z FNACu a zamířila na byt mi to všechno došlo: já mám CD podepsané Quiquem i s věnováním, pochválenou kabelku a konečně prvního Španěla na kontě, kterého jsem pozdravila správným způsobem. To je na hymnu todle to! Ta po ruce není, zato pekárna jo, takže to oslavuju jednou palmerou. Ale už by to s nima taky chtělo skončit! Po příchodu se chlubím celýmu Facebooku jak tu jsou zdejší autogramiády úžasný, čtu si mail z velvyslanectví, že můj voličský průkaz v pořádku obdrželi a bavím se informací, že sochař David Černý vytvořil na Vltavě plující prostředník mířící na Hrad. :-) Veškerá melancholie je pryč. Jsem ráda, že jsem v Madridu. A byť je to kvůli Leivovi, dnes ten dík patří Quiquemu.
středa 23. října
Vyspávám a užívám si, že z důvodu stávky se dnes škola nekoná! Mimochodem pro tuhle "školu", zas má španělština výraz TENER CLASE nebo-li mít vyučování. To my se s tím tak ne... víte co. :-) Dnešek zasvěcuju pořádnému úklidu - utírám prach, zametám, vytírám a hlavně: čistím stěnu. Pod stolem se mi totiž podařilo okopat botama zeď, jsou na ní značné černé fleky a co s tím, že? Tak pozor, nejenže čtu Ženu a život, občas kouknu i na Sama doma. A tam vám byla jednou paní, nějaká inženýrka přes úklid, když to tak nazvu :-), a prezentovala nejnovější trendy ve svém oboru. A jedním z nich byla "nanohoubička" neb je vyrobená z nano-vláken, která jsou ještě lepší než dosud využíváná mikrovlákna. Koupila jsem si ji a doma s úspěchem používala. A teď jsem si jí nechala holkama dovézt. Byla mou poslední nadějí, abych tu nemusela na vlastní náklady vymalovat nebo nepřišla o část kauce (teda, Španělé skoro nad vším mávnou rukou, ale mně by bylo trapný předávat pokoj v takovým stavu). Tradá. Nanovlákno nezklamalo. Pošlu fotku na důkaz místo slibů. :-) Odpoledne na webu koukám na videa s imitátorem Jablonským perektně parodujícího volební lídry a stahuju si Šmejdy, neb je nestihnu večer zkouknout, protože to je na programu vytoužený koncert Daniho Flaca. Jak já se těším! Chystám se na poslední chvíli - nevím, co se děje, včera byla Inma zamknutá v koupelně přes dvě hodiny a dnes se evidetně snaží atakovat její osobní rekord Emechota. V Café Libertad 8, kultovním podniku, kde se koncert koná, jsem ale akorát. A je to úžasný už od začátku, anebo možná ještě před ním. Venku totiž pokuřuje Dani Flaco spolu s Césarem Popem (na něm jsem byla v září, když nehraje sám, doprovází Leivu anebo dnes Daniho), uvnitř je útulno, úžasná atmosféra, kterou podtrhuje hudba - pouští aktuální desku Quiqueho Gonzáleze (tu včerejší). Má židle číslo 25 je hned u pódia, no a do toho mi číšník -než se optá, co si dám- pochválí vinylkabelku. :-) A pozor, já mu kromě "Děkuji." řeknu o "Café con leche, pero con mucha leche, más leche que café, vale?". :-) Což v překladu znamená "Kávu s mlékem, ale hodně mléka, víc mléka než kávy, ano/může být?" No a před desátou to vypuklo. A byl to zatím můj nejkrásnější koncert. To jako nemělo chybu!!! To bylo úžasný! Ta atmoséfra, lidi, Dani s Césarem, plus zase vystoupil i frontman Los Madison. Dani Flaco má skvělý písničky, moc se mi líbí po hudební stránce a v kombinaci s jeho hlasem to je neskutečný zážitek. A rozumím textům i jeho průpovídkám mezi jednotlivými písničkami, no co si přát víc. Váhám, jestli Vám mám něco pro představu překládat, neb takhle v mailu by mohl vyznít jak okresní prasák nejvyššího stupně. :-) Třeba jedna začíná slovy "Už ani památka na tvou tvář mezi mýma nohama... můj jazyk na výletě pod tvou sukni.", což mi připomnělo Leivův hit Vis a vis, kde na úvod zpívá "Je tak krásné hledět na stín, jenž vrhají mříže, zatímco přikládám uši k středobodu tvé chůze." O tom pak Leiva prohlásil, že je to nejpoetičtější vyjádření orálního sexu v dějinách hudby. Textoval to Leivův kamarád a jemu se to tak zalíbilo, že z toho udělali celou písničku. Ale zpátky k Danimu. Mám-li se zmínit o nějaké té historce, tak nám vyprávěl, jak si to tu kráčel v noci domů vyhlášenou ulicí Montera (obdoba naší E55 nebo Perlovky) a zastavila ho taková znuděná zmalovaná a postrojená dáma "právě ve službě", když to tak nazvu s dotazem "Nechceš si zašukat?". A on že ji prej odrovnal slovy "Hele, víc než ty...". Já jen, abyste měla konečně představu, jakou slovní zásobou díky té španělské hudbě oplývám a jak zoufale se mi s ní vyřizujou úřední či školní záležitosti nebo nakupuje na trhu. :-)) Z koncertu odcházím o půlnoci přesvědčená, že ani jeho další dva koncerty zde v Libertad (listopad a prosinec) si v žádném případě nenechám ujít. Doma si hned z Youtube stahuju některý jeho písničky a pátrám po jeho deskách. Rozhodně je musím mít.
čtvrtek 24. října
Ta -byť naředěná- káva, Daniho písničky nastavený na nepřetržité přehrávání a má povznesená pokoncertní nálada mi konečně umožní dopsat a odeslat Vám megaemail číslo 8 (ano, proto Vám přišel o půl páté ráno :-)). Pak jsem se konečně uráčela jít do postele, kterou jsem úspěšně opustila po jedenácté hodině (dopolední!) a užívala si druhý stávkový den. Z důvodu nepřízně počasí nebo nezájmem poznávat Madrid v dešti, mám-li se vyjadřovat optimisticky, pasuji dnešní den na flákací. Strávím ho hlavně u počítače - objevuju jednu skvělou písničku Vikxieho (ten Leivův bratránek, co byl tak hyn z mé vinylky), pak jednu Quiqueho (ten Leivův kamarád, co byl rovněž hyn z mé vinylky). Ty závorky píšu, abyste se v tom vyznala a měla přehled, kdo je kdo, ale jak to tak po sobě čtu, asi dosahuju opaku. :-) No nic. Jen chci říct, že ta Quiqueho písnička se mi ohromně líbí, hledám ji na té nové desce a zjišťuju, že je na úplně první z roku cca 1999, kterou taky ještě nemám. Pak si kupuju lístky - jeden na písničkáře Marwana, na Youtube mě oslovil, koncertuje v Galileu, kde mám ten "svůj" stoleček, takže neváhám. No a taky jsou konečně v prodeji vstupenky na další setkání "Básník čte básníkovi". To první bylo s Joaquínem Sabinou a Benjamínem Pradem, tentokrát se můžu těšit na Luise Garcíu Montera, kterého znám jen z doslechu od -jaký div- Leivy. Ještě pokecám s Inmou ale hlavně s Begoñou o stávce (no to zas bylo koktání a zadrhávání se, ale teď už víte proč, s mými základy :-) ), pak kouknu na Výměnu manželek a dopíjím láhev vína. Ano, čtete dobře... já tu nějak do sebe za dva dny obrátila to Verdejo od Kláry. Je tu zima, tak na zahřátí (teda aspoň to jsem si snažila říkat :-)).
pátek 25. října
Dnešek si užívám, už téměř týden se mi spí nádherně - díky masce na oči, kterou mi ségra s mámou dovezly. Konečně, když chci regulovat světlo v místnosti, nemusím vylézat z postele a tahat za rolety, navíc přes dveře jde světlo z chodby. Teď si jen pošupuju maskou jak se mi za chce. Bezva kup tohle to. Po vykopání se z pelechu si užívám prázdný byt do chvíle, než zjistím, že v protějším Begonině pokoji celou dobu spí její kamardka Nuria. No to Vám byla sranda. Čas vytratit se směr velvyslanectví, neb dnes je ten slavný den, kdy budu poprvé v životě volit na české ambasádě v zahraničí. Ááááách. Protože potřebuju vybrat prachy na nájem a vytřídit odpad, beru to přes Retiro směr čtvrť Goya s tím, že tam najdu vhodný bankomat i autobus. Ano, protože počasí nic moc, každou chvilku prší a já jsem nějaká nakřapaná (ale kvůli tý dementní škole!!!! kde byla kosa!!! s tím nemaj moje koncerty vůbec nic společnýho!!!!), volím MHD. Metro tam sice taky jede, ale neplatím si přece za to, abych z okýnka čuměla do tmy nebo do stanice. Retiro po dešti voní nádherně a já si to štráduju opuštěnýma uličkama. Proč jdou všichni ostatní vybetovanou hlavní cestou mi je po pohledu na mé nové botky jasné. Myslím, že na velvyslanectví budou vědět, že jsem z Čech hned, i bez předložení občanky. Sakra. No ale já se snažím nebýt v dohledu ostatních záměrně - ano, Horská už zase dělá něco, co žádný Španěl za chůze nedělá a ona sama Vám napsala, že s tím sekne od listopadu. A ten ještě není. Čili poté co zas sežeru další balení sušenek Princ, vybírám peníze (byť mi ten hajzlík dovolil jen 300 euro, jak já ty banky nesnáším!) a hned nacházím zastávku busu, odkud během chvilky jedu. A cestou zjišťuju, že z Madridu toho znám skutečně málo. To nemůžu do ledna všechno projít! Když vystoupím na zastávce, trochu zaváhám kudy kam, ale náhodou jde proti mně povědomá tvář. Představte si, je to ta paní z obálky časopisu, který mi máma dovezly - ředitelka Českého centra v Madridu. Ha. Jsem tu správně. Budovu najdu vzápětí. Odvolím vmžiku a vracím se na zastávku. Přestalo pršet, takže si chvilku pohrávám s myšlenkou jít pěšky, ale uznám, že zdravotně se musím šetřit a hlavně když zjistím, že můžu jet jiným busem, tedy jinou trasou, je rozhodnuto. Jedu 150 na centrální náměstí Puerta del Sol. Tam mířím do FNACu a Corte Inglés obhlídnout, zda nemají ony desky Daniho Flaca. Nemají. Bohužel pro mě, naštěstí pro mou kreditku/debetku. Doma si procházím zpravodajské servery ohledně voleb a na Facebooku zjišťuju, že Tomáš Klus se zbarvením profilové fotky na zeleno přihlásil k podpoře a volbě nás, zelených. Díky němu si vzpomenu na Vás a dopisuju megaemail číslo 9. A do toho klohním večeři - tahini rizoto. No a jak si tak krájím zeleninu, tak najednou mezi naporcovanou mrkví a brokolicí úplně ztuhnu. Panebože, DESPUÉS DE! Já řekla Quiquemu Gonzálezovi, že v mém jméně se píše po T tvrdé Y ovšem pro PO jsem použila časovou spojku, správně mělo být DETRÁS DE. No do háje, já teď vypadám jak úplnej debil. Uááá. To je trapas. Nééé. Pomóóóc. Chudáček, proto on byl tak zmatenej a snažil se udělat ypsilon z I po R. Já se na to vykašlu. Ne. Jinak. Dala ses na vojnu, tak bojuj. Třeba Leiva bude mít taky autogramiádu a díky tomuhle "fópá" už se nespleteš. Takže volám domů a chci, aby mi z mýho počítače poslaly publikaci Mluvte jako mluvčí. To je totiž taková knížka (v elektronické podobě) plná šílených ale stejně tak šíleně nutných cvičení na rozvoj aktivní slovní zásoby, což je přesně to, co potřebuju. Jak se na úvod v publikaci praví: lidé s bohatou pasivní slovní zásobou, často velmi vzdělaní, selhávají při mluvení a sfoukne je i ten nejhloupější trhovec, neb ten mele od rána do večera. Nejvyšší čas s tím začít. Ovšem ejhle. Doma nejsou schopný rozchodit můj noteboook. Prostě se nespustí, takže já zaléhám s představou, o co všechno jsem přišla, pokud ten krám někdo nějakým záhadným způsobem nenastartuje.
sobota 26. října
Ještě dopisuju devítku pro Vás a jdu teda spát. Když se vzbudím, píše máma. Prej počítač nebyl v zásuvce. No ty vole!!! To se na mě nezlobte - já se jich nechtěla dotknout, takže jsem se včera optala POUZE JEDNOU, zda je kabel v elektrice a to mi prosím pěkně odkejvali. No nic. Takže dobrý. Uf. Tak naviguju mámu, odkud má co poslat, ovšem předtím -aby toho adrenalinu nebylo jó málo- přemejšlím nad heslem k mému účtu na notebooku. I to se ale poddá, takže během chvilky mi v mailu přistane onen Mluvčí. Tak od listopadu s ním začnu. To je myslím ideální termín - od 1.11. skončím s ládováním se sušenkami Princ a začnu sytit tu část mozku, která zodpovídá za aktivní slovní zásobu (ten obrat jsem vyčetla v úvodu té knížky, jak by řekl náš Asperger "A teď cituji!"). Nechci to záměrně odkládat, ale dnes už mám nabitý program - večer jedu na koncert Daniho Martína (prosím neplést s Dani Flacem, to by byl kardinální omyl!). Dělám si svoje jídlo, do toho dostávám kousek tortily od Clary (=maminka Inmy a Begoni) - na víkend tu bude s námi, čehož já využívám a předávám jí peníze na listopad, které podle smlouvy chce do 5.dne v měsíci. No a ona žasne jak brzy je pro ni mám. Víte, to bude ten pozůstatek Rakouska-Uherska v nás. Dochvilnost vždy až na prvním místě. Zbytek odpoledne mi zabere zkoumání systému MHD v Madridu. Tady prostě zřejmě neexistujou vyhledávače, že si zadáte odkud a kam chcete kdy jet a chytrá aplikace už se postará. Ten koncert je "en el quinto pino". Ne, to není název místa, nýbrž první idiom, který jsem se tu naučila, a teď si ho s radostí (nebo spíš vzteky) zapoužívám: en el quinto pino doslova znamená v páte borovici ale do češtiny se to přeloží jako kdesi daleko, v prčicích. Jedná se o předposlední zastávku metra zóny B1 Reyes Católicos, je to úplný okraj Madridu - městečko San Sebastián de los Reyes. Nemám tušení, jak dlouho se tam jede ani jakou jízdenku si zakoupit. O tom, že metro jezdí asi jen do jedné ranní a já tak nevím, jak se dostanu domů, pomlčím. Koncert se navíc koná v amfiteátru a tady to vypadá na déšť, já nakřapaná a už vůbec nezmiňuju, že tu byla možnost jít v centru Madridu do Riviéry, kde ve stejný čas vypukne již vyprodaný koncert Ivána Ferreira, ano, toho, jak jsem si včas zakoupila jeho cédéčko, ale líná huba Horské způsobila holé neštěstí - lístek na koncert pro první majitele desky už si madam nevodnesla a přišla tak o možnost Ivánův koncert zažít aspoň jednou a v jiný termín. Když odcházím, na bytě jsou všichni kromě Emechoty. A Emechota je přitom jediná, která, když řeknu na koho dnes jedu, namísto protáhnutého obličeje začne nadšeně vykřikovat jak se mám. Abych pravdu řekla, bližší mi je hudba Ivána Ferreira, ale já si lístek na Daniho Martína kupovala v půlce července, kdy jsem neměla sebemenší tušení (Leiva by řekl "NI PUTA IDEA"), že tu budu mít jeden koncert za druhým a myslela jsem si, jaký terno jsem tím neudělala. No a k Danimu samotnému: dřív působil jako frontman skupiny El Canto del Loco, velmi populární mezi teenagery, tak deset let nazpátky. A já, když se před pár lety začala pídit po tom, co doopravdy poslouchají mladí Španělé (učebnice španělštiny prezentují jen Shakiru a Enrica Iglesiase), narazila jsem právě na hity od El Canto. Takže tak ze sentimentu, že to je to první, skutečně čistě španělské, k čemu jsem se dostala... zhruba před pěti se rozpadli a vydali se na sólovou dráhu. Tu Daniho značně ovlivnilo, když mu náhle zemřela sestra, nejedná se však o nějaký přehnaný sentiment, ty dvě písničky, co jí napsal (*Mi lamento a El cielo de los perros), jsou krásné. Ale on teď pořád v dalších písničkách vyzdvihuje, jak je svět krásný, jak je potřeba si ho užít, jak je za všechno vděčný, jenže všechno je to takový moc okatý. Nemyslím to zle, něco se mi od něj líbí, ale zbytek už mě neoslovuje. No ale tak pro jednou... takže jedu... lístek na metro si kupuju správně a s jedním přestupem mě čeká asi devatenáct zastávek. A co se mi nestalo - jedu, jedu a do toho se mě nějaká paní, co sedí vedle, zděšeně zeptá, jestli nevím, jak dojede na Montecarmelo. Já mrknu do plánku MHD a řeknu: "Hned příští zastávka." (při vyslovování to navíc přejmenuju na Montecarlo). Jenže prdlajz. Metro totiž jezdí jen do stanice Tres olivos a tam je potřeba přeběhnout na pokračující spoj, ale o tom se skoro nikde nedovíte. Nejvtipnější na tom je, že já vůbec nepostřehla, že souprava se se mnou vrací na opačnou stranu a dál jsem si "chytře" odpočítávala stanice. Nebýt té paní, málem jsem vážně dojela na koncert Ivána Ferreira. :-)) Když jsem úspěně vylezla z metra stanice Reyes Católicos, zjistila jsem, že všude už je tma a já nikde nenarazila na davy, které určitě budou na tento rovněž vyprodaný koncert proudit. Jak jsem si totiž jezdila metrem, nabrala jsem lehce zpoždění a většina už byla na místě. Ale pak se zorientuju a za pár minut předkládám ostraze vstupenku. Chlapíci chtěj ještě vidět kabelku (dnes jsem vinylku nechala doma) a helemese! Lahvička s pitím. Pryč s ní! Ts. Ne. Že mě připravil o vodu a o malou praktickou flaštičku mi nevadí, ale to prase ji vyhodilo do netříděného odpadu! Navíc s vinylkou mám tu zkušenost, že chlap nikdy neví, kudy se do ní leze, tak ji nechávaj bejt. No nic. Nebudu si kazit večer a jdu hledat fleka. Strategicky sedím na kraji, odkud mám v plánu vyřítit se včas na metro, protože věřím tomu, že koncert tak dlouhý nebude. Po 21h to začíná. Scéna je to obrovská, všude davy nadšených fanoušků. Ke koncertu stručně: zpíval písničky, který mám hrozně ráda (například "Puede ser" s Amaiou Montero), pak ty který ne tolik i ty, který mi nic neříkaj. Každopádně zážitek to byl, navíc nespadla ani kapka a skončilo to před půl dvanáctou. Ženu na metro hlavně s vidnou tepla, protože tady jsem solidně vymrzla. Všechno na sebe tak krásně navazuje, takže o půl jedný jsem na bytě.
Zbytek už je neděle, která ale patří do jedenáctky a tou žiju teď, zpoždění dohnáno. :-)
Zdraví
už jen fotodokumetace k desítce:
Posílám foto Quiqueho autogramiády včetně podepsané desky; onu "vybílenou" stěnu :-); koncert Daniho Flaca - ten nalevo s brýlemi a klouboukem, napravo od něj sedí César Pop (trochu vypadá jak náš herec David Suchařípa :-)); ano, láhev s vínem bez vína čili od vína; foto z Retira - vysázené stromy obětem atentátů z roku 2004; česká ambasáda; tahini rizoto; zastávka metra Reyes Católicos - ty tu jsou všechny moc pěkný; a fotky z koncertu Daniho Martína - ty tři z dálky focený. Posílám i fotku Daniho Martína - pro představu (je stažená odněkud z webu, není moje).
K.
V rámci zkrácení nabraného zpoždění si odpustím patetický úvod, jaký by si zasluhoval jubilejní megaemail číslo deset. Realita je ale taková, že mě nenapadá nic vtipnýho nebo aspoň kloudnýho. Hrůza. Kam jsem se to dopracovala. No tak aspoň, co jsme během toho zase zažila.
úterý 22. října
Dospávám předchozí čtyři dny a probouzím se do deštivého a studeného dne. Říkám si, že nevadí, že je potřeba poznat a naučit se brát Madrid i v tomto počasí. Navíc můžu konečně vyvenčit svůj nový deštník a botky. Proto taky zamítám metro a vyrážím pěšky. Řeknu Vám, boty obstály na jedničku s hvězdičkou, zato deštník se moc nevytáh. Mohl být širší než vyšší a přes ten průhledný igelit vidím stejně jak přes Inmy brýle se čtyřmi dioptriemi, které jsem si zkoušela, když je nechala válet na umyvadle. Do školy - ne, začnu psát "na fakultu", protože pak automaticky používám slovo škola i ve španělštině a holky se mi smějou, že tady se to používá pouze pro základku - takže na fakultu dorazím lehce promočená, neboť pršelo celou cestu: to když máte potřebu vymetat půlku Madridu bez ohledu na počasí a ještě to nazývat poznáváním města z jiného úhlu. No s tím deštníkem se budu muset ještě skamarádit. Jenže ve škole, ne, na fakultě chci říct, sakra Horská už si to zapamatuj, na fakultě, na fakultě, na fakultě (jo, už to snad půjde), na fakultě je hrozná kosa, zvlášť na první přednášce vymrznu tak, že z toho nemůžu vylízt zdravá. Já, která se na Madrid vzorně připravuju céčkem a Echinaceou, neodpraví mě žádný pivo, žádný koncert ani návrat z něj a pak nastydnu kvůli pitomý škole??? Teda fakultě. No do háje. Na přednášce jsme navíc pracovali z nějakejch papírů, který jsem si jaksi měla evidentně minulý týden kdesi obstarat. Takže když se na konci přeptám, můžu zamířit do přízemí FAKULTY a tam si v reprografickém centru za pár euro nechat ony materiály vytisknout. Bože, to je stejnak vopruz ta škola co je vlastně FAKULTA. Nepopírám, že jsem dnes dost rozladěná - snažím se nalhávat si, že mi vůbec nevadí, že Leiva tu desku odkládá, že je bezva pobíhat deštivým Madridem, že ty přednášky mě baví a že mi není vůbec zima. A pak, nemůžu říct, že by se mi stýskalo, spíš mi vadí ty změny nebo zvykání si: budu tu mít návštěvu/mám návštěvu/už tu jsem zas sama. Ach jo. Ta druhá přednáška mě taky nenadchne, zvlášť když chybí holky, co sedávají za mnou a ještě když zjistím, že máme zadaný další úkol, zas nějaká četba. A končíme přesně v šest, zrovna dnes, když mám tak naspěch - o co jde: odpoledne, když jsem si na webu kupovala vstupenku na můj první madridský objev, skupinu LA M.O.D.A, všimla jsem si na Twitteru informace, že Quique González (ano, ten čerstvě čtyřicetiletý kamarád Leivy českým jménem Jindra, na jehož koncert jdu v prosinci s Inmou) má mít od 18,30 ve FNACu autogramiádu nové desky. O ní ani tak nestojím, protože je to nějaký komplet tvořený jeho poslední deskou, plus její demo verze a záznam z koncertu čili 3 cédéčka), stejně tak na podpis si nechám zajít chuť, když si vybavím tu několikapatrovou frontu v září na Andrése Calamara, ale beru to jen jako příležitost vidět Quiqueho naživo dřív než na Vánoce. Když vybíhám z FAKULTY s mobilem v ruce, dočtu se, že se akce posouvá na 19h, navíc přestalo pršet a to by bylo metro hřích. A tak vyrážím směr centrum s tím, že se uvidí. A jak se Vám vidělo! Ve FNACu jsem kolem třičtvrtě na sedm (holt už vím, která trasa je nejrychlejší) a nakonec si onu kompilaci kupuju, protože jeho poslední deska mi stejnak chybí a tohle není o moc dražší. Rozhodne hlavně fakt, že chci risknout ten autogram a nechce se mi předkládat mu starší alba. Když cédo zaplatím, vyběhnu ven z obchodu a zařadím se do fronty. Dávám si limit do 21h, pak na to peču. Fronta se hýbe docela rychle, což připisuju tomu, že už konečně začali pouštět dovnitř - buď nahoru na schody, pokud se bude Quique podepisovat tam, kde Andrés Calamaro anebo do sálu, kde bývaj koncerty a podobné prezentace. Během čekání se mi ohromně líbí jak Španělé, kteří procházejí okolo, přijdou s dotazem: "Na koho tu je dnes fronta?" a po naší odpovědi je vidět, že buď vůbec nemají tušení o koho jde anebo se rozběhnou do krámu pro desku a šupito zařadit se za nás. :-) Jak se blížím ke vchodovým dveřím, vidím, že pouštějí jen po jednom, tak mě napadne, že asi kontrolujou kabelky nebo občanky, tak si to tak začnu nachystávat, ovšem když se dostanu až k nim, zjistím, že realita je jiná. Po jednom pouští ochranka z prostého důvodu - Quique je hned dole u informací a už se podepisuje a fotí. Čili ani ne půlhodinka čekání za mnou a teď z ničeho nic šok - Jindra přede mnou! A vše probíhá ve zdejším vřelém stylu. Takže zatímco všichni mají úsměv na tváři a viditelně si užívají, že mají svůj idol na dosah, já trávím poslední dvě minuty -navíc vykolejená tím fofrem- úporným přeříkáváním si "PusaVlevoPusaVpravoNezvorejTo, PusaVlevoPusaVpravoNezvorejTo, PusaVlevoPusaVpravoNezvorejTo." No a pak to přišlo. Quique se rozloučil s klukem přede mnou a přišla řada na mě. A já udělala tři kroky k němu nespouštějíce zrak z jeho levé tváře, na kterou jsem mu naznačila políbení, zopakovala to na druhou, vítězně si oddechla a teprve až teď mu pohlédla do očí. Ovšem nečekejte nějaké srdceryvné vyznání typu A podlomila se mi kolena, zapomněla jsem na Leivu a zamilovala se do Quiqueho. I když, jakmile je chlapovi čtyřicet a výše... ale to sem teď tahat nebudu :-)). Ještě totiž bylo potřeba soustředit se, abych ze sebe vypravila bez chyb větu: "Můžeš se mi, prosím, podepsat?" Už jsem se nadechovala, jenže Quique mě převez. Prostě si všimnul mojí tašky, ano, té vinylové kabelky a spustil jak je úžasná a jak moc se mu líbí. Čili já neplánovaně musela zařadit před mou připravenou frázi alespoň "Gracias". Pak už jsem mu ale vrazila to cédo s onou prosbou, on že samozřejmě jo, avšak v takových případech mé konverzování nekončí, nýbrž začíná, protože umělci si tu vyžádají jméno. A to mé jak víte - a Quique už teď taky - se píše s "K", načež nepolevil v kecání a chtěl vědět odkud jsem, tak jsem odsekla, že z Český republiky, neb jsem musela kontrolovat další věc, ke které pohybem ruky mířil: "...a po T je Y s přízvukem prosím, né po R né, to je dobře, jo, tady po tom T, tak, to je vono, no a ještě tu čárku nad to, tak. Uf. Muchas gracias (=Mockrát děkuju)," zakončila jsem a on: "A ti." (=Já tobě.)! Wááááááu. Až když jsem vyšla z FNACu a zamířila na byt mi to všechno došlo: já mám CD podepsané Quiquem i s věnováním, pochválenou kabelku a konečně prvního Španěla na kontě, kterého jsem pozdravila správným způsobem. To je na hymnu todle to! Ta po ruce není, zato pekárna jo, takže to oslavuju jednou palmerou. Ale už by to s nima taky chtělo skončit! Po příchodu se chlubím celýmu Facebooku jak tu jsou zdejší autogramiády úžasný, čtu si mail z velvyslanectví, že můj voličský průkaz v pořádku obdrželi a bavím se informací, že sochař David Černý vytvořil na Vltavě plující prostředník mířící na Hrad. :-) Veškerá melancholie je pryč. Jsem ráda, že jsem v Madridu. A byť je to kvůli Leivovi, dnes ten dík patří Quiquemu.
středa 23. října
Vyspávám a užívám si, že z důvodu stávky se dnes škola nekoná! Mimochodem pro tuhle "školu", zas má španělština výraz TENER CLASE nebo-li mít vyučování. To my se s tím tak ne... víte co. :-) Dnešek zasvěcuju pořádnému úklidu - utírám prach, zametám, vytírám a hlavně: čistím stěnu. Pod stolem se mi totiž podařilo okopat botama zeď, jsou na ní značné černé fleky a co s tím, že? Tak pozor, nejenže čtu Ženu a život, občas kouknu i na Sama doma. A tam vám byla jednou paní, nějaká inženýrka přes úklid, když to tak nazvu :-), a prezentovala nejnovější trendy ve svém oboru. A jedním z nich byla "nanohoubička" neb je vyrobená z nano-vláken, která jsou ještě lepší než dosud využíváná mikrovlákna. Koupila jsem si ji a doma s úspěchem používala. A teď jsem si jí nechala holkama dovézt. Byla mou poslední nadějí, abych tu nemusela na vlastní náklady vymalovat nebo nepřišla o část kauce (teda, Španělé skoro nad vším mávnou rukou, ale mně by bylo trapný předávat pokoj v takovým stavu). Tradá. Nanovlákno nezklamalo. Pošlu fotku na důkaz místo slibů. :-) Odpoledne na webu koukám na videa s imitátorem Jablonským perektně parodujícího volební lídry a stahuju si Šmejdy, neb je nestihnu večer zkouknout, protože to je na programu vytoužený koncert Daniho Flaca. Jak já se těším! Chystám se na poslední chvíli - nevím, co se děje, včera byla Inma zamknutá v koupelně přes dvě hodiny a dnes se evidetně snaží atakovat její osobní rekord Emechota. V Café Libertad 8, kultovním podniku, kde se koncert koná, jsem ale akorát. A je to úžasný už od začátku, anebo možná ještě před ním. Venku totiž pokuřuje Dani Flaco spolu s Césarem Popem (na něm jsem byla v září, když nehraje sám, doprovází Leivu anebo dnes Daniho), uvnitř je útulno, úžasná atmosféra, kterou podtrhuje hudba - pouští aktuální desku Quiqueho Gonzáleze (tu včerejší). Má židle číslo 25 je hned u pódia, no a do toho mi číšník -než se optá, co si dám- pochválí vinylkabelku. :-) A pozor, já mu kromě "Děkuji." řeknu o "Café con leche, pero con mucha leche, más leche que café, vale?". :-) Což v překladu znamená "Kávu s mlékem, ale hodně mléka, víc mléka než kávy, ano/může být?" No a před desátou to vypuklo. A byl to zatím můj nejkrásnější koncert. To jako nemělo chybu!!! To bylo úžasný! Ta atmoséfra, lidi, Dani s Césarem, plus zase vystoupil i frontman Los Madison. Dani Flaco má skvělý písničky, moc se mi líbí po hudební stránce a v kombinaci s jeho hlasem to je neskutečný zážitek. A rozumím textům i jeho průpovídkám mezi jednotlivými písničkami, no co si přát víc. Váhám, jestli Vám mám něco pro představu překládat, neb takhle v mailu by mohl vyznít jak okresní prasák nejvyššího stupně. :-) Třeba jedna začíná slovy "Už ani památka na tvou tvář mezi mýma nohama... můj jazyk na výletě pod tvou sukni.", což mi připomnělo Leivův hit Vis a vis, kde na úvod zpívá "Je tak krásné hledět na stín, jenž vrhají mříže, zatímco přikládám uši k středobodu tvé chůze." O tom pak Leiva prohlásil, že je to nejpoetičtější vyjádření orálního sexu v dějinách hudby. Textoval to Leivův kamarád a jemu se to tak zalíbilo, že z toho udělali celou písničku. Ale zpátky k Danimu. Mám-li se zmínit o nějaké té historce, tak nám vyprávěl, jak si to tu kráčel v noci domů vyhlášenou ulicí Montera (obdoba naší E55 nebo Perlovky) a zastavila ho taková znuděná zmalovaná a postrojená dáma "právě ve službě", když to tak nazvu s dotazem "Nechceš si zašukat?". A on že ji prej odrovnal slovy "Hele, víc než ty...". Já jen, abyste měla konečně představu, jakou slovní zásobou díky té španělské hudbě oplývám a jak zoufale se mi s ní vyřizujou úřední či školní záležitosti nebo nakupuje na trhu. :-)) Z koncertu odcházím o půlnoci přesvědčená, že ani jeho další dva koncerty zde v Libertad (listopad a prosinec) si v žádném případě nenechám ujít. Doma si hned z Youtube stahuju některý jeho písničky a pátrám po jeho deskách. Rozhodně je musím mít.
čtvrtek 24. října
Ta -byť naředěná- káva, Daniho písničky nastavený na nepřetržité přehrávání a má povznesená pokoncertní nálada mi konečně umožní dopsat a odeslat Vám megaemail číslo 8 (ano, proto Vám přišel o půl páté ráno :-)). Pak jsem se konečně uráčela jít do postele, kterou jsem úspěšně opustila po jedenácté hodině (dopolední!) a užívala si druhý stávkový den. Z důvodu nepřízně počasí nebo nezájmem poznávat Madrid v dešti, mám-li se vyjadřovat optimisticky, pasuji dnešní den na flákací. Strávím ho hlavně u počítače - objevuju jednu skvělou písničku Vikxieho (ten Leivův bratránek, co byl tak hyn z mé vinylky), pak jednu Quiqueho (ten Leivův kamarád, co byl rovněž hyn z mé vinylky). Ty závorky píšu, abyste se v tom vyznala a měla přehled, kdo je kdo, ale jak to tak po sobě čtu, asi dosahuju opaku. :-) No nic. Jen chci říct, že ta Quiqueho písnička se mi ohromně líbí, hledám ji na té nové desce a zjišťuju, že je na úplně první z roku cca 1999, kterou taky ještě nemám. Pak si kupuju lístky - jeden na písničkáře Marwana, na Youtube mě oslovil, koncertuje v Galileu, kde mám ten "svůj" stoleček, takže neváhám. No a taky jsou konečně v prodeji vstupenky na další setkání "Básník čte básníkovi". To první bylo s Joaquínem Sabinou a Benjamínem Pradem, tentokrát se můžu těšit na Luise Garcíu Montera, kterého znám jen z doslechu od -jaký div- Leivy. Ještě pokecám s Inmou ale hlavně s Begoñou o stávce (no to zas bylo koktání a zadrhávání se, ale teď už víte proč, s mými základy :-) ), pak kouknu na Výměnu manželek a dopíjím láhev vína. Ano, čtete dobře... já tu nějak do sebe za dva dny obrátila to Verdejo od Kláry. Je tu zima, tak na zahřátí (teda aspoň to jsem si snažila říkat :-)).
pátek 25. října
Dnešek si užívám, už téměř týden se mi spí nádherně - díky masce na oči, kterou mi ségra s mámou dovezly. Konečně, když chci regulovat světlo v místnosti, nemusím vylézat z postele a tahat za rolety, navíc přes dveře jde světlo z chodby. Teď si jen pošupuju maskou jak se mi za chce. Bezva kup tohle to. Po vykopání se z pelechu si užívám prázdný byt do chvíle, než zjistím, že v protějším Begonině pokoji celou dobu spí její kamardka Nuria. No to Vám byla sranda. Čas vytratit se směr velvyslanectví, neb dnes je ten slavný den, kdy budu poprvé v životě volit na české ambasádě v zahraničí. Ááááách. Protože potřebuju vybrat prachy na nájem a vytřídit odpad, beru to přes Retiro směr čtvrť Goya s tím, že tam najdu vhodný bankomat i autobus. Ano, protože počasí nic moc, každou chvilku prší a já jsem nějaká nakřapaná (ale kvůli tý dementní škole!!!! kde byla kosa!!! s tím nemaj moje koncerty vůbec nic společnýho!!!!), volím MHD. Metro tam sice taky jede, ale neplatím si přece za to, abych z okýnka čuměla do tmy nebo do stanice. Retiro po dešti voní nádherně a já si to štráduju opuštěnýma uličkama. Proč jdou všichni ostatní vybetovanou hlavní cestou mi je po pohledu na mé nové botky jasné. Myslím, že na velvyslanectví budou vědět, že jsem z Čech hned, i bez předložení občanky. Sakra. No ale já se snažím nebýt v dohledu ostatních záměrně - ano, Horská už zase dělá něco, co žádný Španěl za chůze nedělá a ona sama Vám napsala, že s tím sekne od listopadu. A ten ještě není. Čili poté co zas sežeru další balení sušenek Princ, vybírám peníze (byť mi ten hajzlík dovolil jen 300 euro, jak já ty banky nesnáším!) a hned nacházím zastávku busu, odkud během chvilky jedu. A cestou zjišťuju, že z Madridu toho znám skutečně málo. To nemůžu do ledna všechno projít! Když vystoupím na zastávce, trochu zaváhám kudy kam, ale náhodou jde proti mně povědomá tvář. Představte si, je to ta paní z obálky časopisu, který mi máma dovezly - ředitelka Českého centra v Madridu. Ha. Jsem tu správně. Budovu najdu vzápětí. Odvolím vmžiku a vracím se na zastávku. Přestalo pršet, takže si chvilku pohrávám s myšlenkou jít pěšky, ale uznám, že zdravotně se musím šetřit a hlavně když zjistím, že můžu jet jiným busem, tedy jinou trasou, je rozhodnuto. Jedu 150 na centrální náměstí Puerta del Sol. Tam mířím do FNACu a Corte Inglés obhlídnout, zda nemají ony desky Daniho Flaca. Nemají. Bohužel pro mě, naštěstí pro mou kreditku/debetku. Doma si procházím zpravodajské servery ohledně voleb a na Facebooku zjišťuju, že Tomáš Klus se zbarvením profilové fotky na zeleno přihlásil k podpoře a volbě nás, zelených. Díky němu si vzpomenu na Vás a dopisuju megaemail číslo 9. A do toho klohním večeři - tahini rizoto. No a jak si tak krájím zeleninu, tak najednou mezi naporcovanou mrkví a brokolicí úplně ztuhnu. Panebože, DESPUÉS DE! Já řekla Quiquemu Gonzálezovi, že v mém jméně se píše po T tvrdé Y ovšem pro PO jsem použila časovou spojku, správně mělo být DETRÁS DE. No do háje, já teď vypadám jak úplnej debil. Uááá. To je trapas. Nééé. Pomóóóc. Chudáček, proto on byl tak zmatenej a snažil se udělat ypsilon z I po R. Já se na to vykašlu. Ne. Jinak. Dala ses na vojnu, tak bojuj. Třeba Leiva bude mít taky autogramiádu a díky tomuhle "fópá" už se nespleteš. Takže volám domů a chci, aby mi z mýho počítače poslaly publikaci Mluvte jako mluvčí. To je totiž taková knížka (v elektronické podobě) plná šílených ale stejně tak šíleně nutných cvičení na rozvoj aktivní slovní zásoby, což je přesně to, co potřebuju. Jak se na úvod v publikaci praví: lidé s bohatou pasivní slovní zásobou, často velmi vzdělaní, selhávají při mluvení a sfoukne je i ten nejhloupější trhovec, neb ten mele od rána do večera. Nejvyšší čas s tím začít. Ovšem ejhle. Doma nejsou schopný rozchodit můj noteboook. Prostě se nespustí, takže já zaléhám s představou, o co všechno jsem přišla, pokud ten krám někdo nějakým záhadným způsobem nenastartuje.
sobota 26. října
Ještě dopisuju devítku pro Vás a jdu teda spát. Když se vzbudím, píše máma. Prej počítač nebyl v zásuvce. No ty vole!!! To se na mě nezlobte - já se jich nechtěla dotknout, takže jsem se včera optala POUZE JEDNOU, zda je kabel v elektrice a to mi prosím pěkně odkejvali. No nic. Takže dobrý. Uf. Tak naviguju mámu, odkud má co poslat, ovšem předtím -aby toho adrenalinu nebylo jó málo- přemejšlím nad heslem k mému účtu na notebooku. I to se ale poddá, takže během chvilky mi v mailu přistane onen Mluvčí. Tak od listopadu s ním začnu. To je myslím ideální termín - od 1.11. skončím s ládováním se sušenkami Princ a začnu sytit tu část mozku, která zodpovídá za aktivní slovní zásobu (ten obrat jsem vyčetla v úvodu té knížky, jak by řekl náš Asperger "A teď cituji!"). Nechci to záměrně odkládat, ale dnes už mám nabitý program - večer jedu na koncert Daniho Martína (prosím neplést s Dani Flacem, to by byl kardinální omyl!). Dělám si svoje jídlo, do toho dostávám kousek tortily od Clary (=maminka Inmy a Begoni) - na víkend tu bude s námi, čehož já využívám a předávám jí peníze na listopad, které podle smlouvy chce do 5.dne v měsíci. No a ona žasne jak brzy je pro ni mám. Víte, to bude ten pozůstatek Rakouska-Uherska v nás. Dochvilnost vždy až na prvním místě. Zbytek odpoledne mi zabere zkoumání systému MHD v Madridu. Tady prostě zřejmě neexistujou vyhledávače, že si zadáte odkud a kam chcete kdy jet a chytrá aplikace už se postará. Ten koncert je "en el quinto pino". Ne, to není název místa, nýbrž první idiom, který jsem se tu naučila, a teď si ho s radostí (nebo spíš vzteky) zapoužívám: en el quinto pino doslova znamená v páte borovici ale do češtiny se to přeloží jako kdesi daleko, v prčicích. Jedná se o předposlední zastávku metra zóny B1 Reyes Católicos, je to úplný okraj Madridu - městečko San Sebastián de los Reyes. Nemám tušení, jak dlouho se tam jede ani jakou jízdenku si zakoupit. O tom, že metro jezdí asi jen do jedné ranní a já tak nevím, jak se dostanu domů, pomlčím. Koncert se navíc koná v amfiteátru a tady to vypadá na déšť, já nakřapaná a už vůbec nezmiňuju, že tu byla možnost jít v centru Madridu do Riviéry, kde ve stejný čas vypukne již vyprodaný koncert Ivána Ferreira, ano, toho, jak jsem si včas zakoupila jeho cédéčko, ale líná huba Horské způsobila holé neštěstí - lístek na koncert pro první majitele desky už si madam nevodnesla a přišla tak o možnost Ivánův koncert zažít aspoň jednou a v jiný termín. Když odcházím, na bytě jsou všichni kromě Emechoty. A Emechota je přitom jediná, která, když řeknu na koho dnes jedu, namísto protáhnutého obličeje začne nadšeně vykřikovat jak se mám. Abych pravdu řekla, bližší mi je hudba Ivána Ferreira, ale já si lístek na Daniho Martína kupovala v půlce července, kdy jsem neměla sebemenší tušení (Leiva by řekl "NI PUTA IDEA"), že tu budu mít jeden koncert za druhým a myslela jsem si, jaký terno jsem tím neudělala. No a k Danimu samotnému: dřív působil jako frontman skupiny El Canto del Loco, velmi populární mezi teenagery, tak deset let nazpátky. A já, když se před pár lety začala pídit po tom, co doopravdy poslouchají mladí Španělé (učebnice španělštiny prezentují jen Shakiru a Enrica Iglesiase), narazila jsem právě na hity od El Canto. Takže tak ze sentimentu, že to je to první, skutečně čistě španělské, k čemu jsem se dostala... zhruba před pěti se rozpadli a vydali se na sólovou dráhu. Tu Daniho značně ovlivnilo, když mu náhle zemřela sestra, nejedná se však o nějaký přehnaný sentiment, ty dvě písničky, co jí napsal (*Mi lamento a El cielo de los perros), jsou krásné. Ale on teď pořád v dalších písničkách vyzdvihuje, jak je svět krásný, jak je potřeba si ho užít, jak je za všechno vděčný, jenže všechno je to takový moc okatý. Nemyslím to zle, něco se mi od něj líbí, ale zbytek už mě neoslovuje. No ale tak pro jednou... takže jedu... lístek na metro si kupuju správně a s jedním přestupem mě čeká asi devatenáct zastávek. A co se mi nestalo - jedu, jedu a do toho se mě nějaká paní, co sedí vedle, zděšeně zeptá, jestli nevím, jak dojede na Montecarmelo. Já mrknu do plánku MHD a řeknu: "Hned příští zastávka." (při vyslovování to navíc přejmenuju na Montecarlo). Jenže prdlajz. Metro totiž jezdí jen do stanice Tres olivos a tam je potřeba přeběhnout na pokračující spoj, ale o tom se skoro nikde nedovíte. Nejvtipnější na tom je, že já vůbec nepostřehla, že souprava se se mnou vrací na opačnou stranu a dál jsem si "chytře" odpočítávala stanice. Nebýt té paní, málem jsem vážně dojela na koncert Ivána Ferreira. :-)) Když jsem úspěně vylezla z metra stanice Reyes Católicos, zjistila jsem, že všude už je tma a já nikde nenarazila na davy, které určitě budou na tento rovněž vyprodaný koncert proudit. Jak jsem si totiž jezdila metrem, nabrala jsem lehce zpoždění a většina už byla na místě. Ale pak se zorientuju a za pár minut předkládám ostraze vstupenku. Chlapíci chtěj ještě vidět kabelku (dnes jsem vinylku nechala doma) a helemese! Lahvička s pitím. Pryč s ní! Ts. Ne. Že mě připravil o vodu a o malou praktickou flaštičku mi nevadí, ale to prase ji vyhodilo do netříděného odpadu! Navíc s vinylkou mám tu zkušenost, že chlap nikdy neví, kudy se do ní leze, tak ji nechávaj bejt. No nic. Nebudu si kazit večer a jdu hledat fleka. Strategicky sedím na kraji, odkud mám v plánu vyřítit se včas na metro, protože věřím tomu, že koncert tak dlouhý nebude. Po 21h to začíná. Scéna je to obrovská, všude davy nadšených fanoušků. Ke koncertu stručně: zpíval písničky, který mám hrozně ráda (například "Puede ser" s Amaiou Montero), pak ty který ne tolik i ty, který mi nic neříkaj. Každopádně zážitek to byl, navíc nespadla ani kapka a skončilo to před půl dvanáctou. Ženu na metro hlavně s vidnou tepla, protože tady jsem solidně vymrzla. Všechno na sebe tak krásně navazuje, takže o půl jedný jsem na bytě.
Zbytek už je neděle, která ale patří do jedenáctky a tou žiju teď, zpoždění dohnáno. :-)
Zdraví
nastydlá Kristýna z Madridu
už jen fotodokumetace k desítce:
Posílám foto Quiqueho autogramiády včetně podepsané desky; onu "vybílenou" stěnu :-); koncert Daniho Flaca - ten nalevo s brýlemi a klouboukem, napravo od něj sedí César Pop (trochu vypadá jak náš herec David Suchařípa :-)); ano, láhev s vínem bez vína čili od vína; foto z Retira - vysázené stromy obětem atentátů z roku 2004; česká ambasáda; tahini rizoto; zastávka metra Reyes Católicos - ty tu jsou všechny moc pěkný; a fotky z koncertu Daniho Martína - ty tři z dálky focený. Posílám i fotku Daniho Martína - pro představu (je stažená odněkud z webu, není moje).
K.
Komentáře
Okomentovat