Deník L@dy Madrid

Moje milá paní vychovatelko! V rámci zkrácení nabraného zpoždění si odpustím patetický úvod, jaký by si zasluhoval jubilejní megaemail číslo deset. Realita je ale taková, že mě nenapadá nic vtipnýho nebo aspoň kloudnýho. Hrůza. Kam jsem se to dopracovala. No tak aspoň, co jsme během toho zase zažila. úterý 22. října Dospávám předchozí čtyři dny a probouzím se do deštivého a studeného dne. Říkám si, že nevadí, že je potřeba poznat a naučit se brát Madrid i v tomto počasí. Navíc můžu konečně vyvenčit svůj nový deštník a botky. Proto taky zamítám metro a vyrážím pěšky. Řeknu Vám, boty obstály na jedničku s hvězdičkou, zato deštník se moc nevytáh. Mohl být širší než vyšší a přes ten průhledný igelit vidím stejně jak přes Inmy brýle se čtyřmi dioptriemi, které jsem si zkoušela, když je nechala válet na umyvadle. Do školy - ne, začnu psát "na fakultu", protože pak automaticky používám slovo škola i ve španělštině a holky se mi smějou, že tady se to používá pouze pro základku - t...

Moje milá paní vychovatelko, která jste pozadu s odpověďmi, neb jste zaměstnaná těžce to pracující žena se 31 dětmi nevlastními, 2 vlastními, manželem a několika bydlišti, kde je potřeba uklízet, vařit, prát, žehlit a spousta dalšího, dovolte, abych Vás já, svého času na prázdninách oficiálně zvaných zahraniční studijní pobyt seznámila se svými říjnovými aktivitami. Jdeme na to. :-) středa 2. října Konečně je budík ve stavu ideál - hlasitost i písnička. Opět mě tedy probouzí Marie Rottrová a její "Nespi a vstaň" . Poté, co jsem Vám odeslala email, zamířila jsem na metro a do školy. Během cesty mi -naštěstí včas- došlo, že budu muset opět přestupovat na "Miliónu schodů". Nějak jsem propadla pocitu, že když už nejedu na filologickou fakultu, kde jsem měla jazykový kurz, nýbrž na pedagogickou, hýžďová posilovna mě mine. Jenže to jsem si spletla s "Tetuánem" , kde sídlí cizinecká policie, tam se jede bez přestupu. Teď ještě myslet na to, že vystupuju ...

Moje milá paní vychovatelko! Konečně jsem se dostala k psaní tohoto mailu, který si slibuju už týden, od mého odjezdu ze Třebové ( * Česká Třebová je mé rodné město ). Je toho tolik, že nevím, čím začít. Odjezd ze Třebové byla docela legrace. Na pedikúře jsem zjistila, že trať na Pardubice je zablokovaná. Mého vlaku se to dotknout nemělo. Po příjezdu na nádraží jsme zjistili, že vlak byl odřeknut, ale že na 1. nástupišti stojí zpoždenej rychlík, tak mi táta se ségrou hodili kufry do vlaku a jen co jsem tam vlezla já, se rozjel. Skutečně "dojemné" loučení. Než jsem se vzpamatovala, bylo 22h a já vystupovala se zpožděním v Praze. U Káči byla oslava až do jedné do rána, holt dala ty státnice. Ráno ale zaspala. Budila jsem ji, když jsem odcházela na letiště. Vzorná to paní učitelka. :-) ( * Káča je má spolužačka z fakulty, bydlí v Praze a pracuje jako vychovatelka na jedné základce, přenocovala jsem u ní den před mým odletem do Madridu, což byl zároveň den, kdy úspěšně odst...