Zlobí mi "e" tak jsem zvědavá, co dnes sepíšu. Pokud by Vám něco nedávalo smysl, zkuste si ho tam domyslet. Jho je jeho, Liva je Leiva, mchota je Emechota atd.
sobota 11. ledna
Jedenáctý leden je dalším milníkem. 24. září jsem popadla svou učebnici plnou rčení a idiomatických vazeb a každý den se rozhodla naučit dva obraty. Knížka jich obsahuje tolik, že všechno mám umět až někdy v půlce ledna, krátce před odjezdem. No a tradá, je to tu. Připadá mi, že jsem se prakticky nezlepšila a nic moc nenaučila, ale asi se pletu. Vypisování posledních frází si zpříjemňuju poslechem Manola Garcií a jeho mně neznámých písniček. Zalehnu po třetí ranní. Poté, co projdu koupelnou a kuchyní, po třetí odpolední se rozejdu Alcalou. Dnes ale vůbec nemám páru, kam a proč jít. Tak se tak nějak motám ulicí a když se mi do cesty postaví El Corte Inglés ve čtvrti Goya, zkusím do něj zajít, jestli už konečně nenatrefím na první desku Quiqueho Gonzáleze. Čtyřicetiletý Jindra je natolik akční, že za svou kariéru stihl vydat devět autorských alb. A mně chybí jen dvě. Vlastně teď už jen jedno, protože se co? Zadařilo!!! Deska "Personal" je moje a představte si ani ne za 5 euro!!! Bála jsem se, že ji od října, kdy jsem si ji chtěla koupit, stáhli z trhu. Tento podařený kup mi vlil energii do žil i ťapek. Mezi zastávkami metra El Carmen a Quintana jsem odbočila z Alcaly vpravo a držela se jí rovnoběžně novýma ulicema. Napojila jsem se na ni až v Ciudad Lineal a při té příležitosti vlezla do onoho obchoďáku, na který se mě tenkrát ptala nějaká paní a já operovala s "ROHovými" pojmy la esquina/el rincón. Zajímalo mě, zda tam natrefím na nějaký příjemný bar, kde bych se mohla najíst, protože k Javierovi chci jít až zítra. Narazím jen na tatérské studio a váhám. Nemůžu se rozhodnout, zda si pořídit tetování tady a ještě před odjezdem, případně na jaře anebo v Praze. Ono Vás to totiž vyřadí na půl roku z darování krve a to se mi teď ne úplně hodí. Protože mi v obchoďáku nic do oka nepadlo, rozhodnu se nakonec zajít do nedalekého Graniera, do poslední pobočky na Alcale, ve které jsem ještě nebyla. Nesporným pokrokem v mé španělštině je, že tentokrát už rozumím dotazu ohledně mléka a nemusím odpovídat: "Da igual." (=To je fuk). Pravda, zda ho chci caliente/horké nebo templado/vlahé mi je vážně šumák, ale v rámci konverzace použiju nový obrat TEMPLADO. Sedím si u stolku s výhledem na ulici a přemýšlím, co dál, protože jsem nějaká znavená, počasí nic moc. Zvažuju zamířit přímo na byt, ale nakonec dostanu lepší nápad – Alcalu přeci jen dojdu do konce, ale odtamtud, tedy z Alamedy, se už povezu busem zpět do Ciudad Lineal. Sedmdesát sedmička je totiž jedním z mála spojů, kterým bych se chtěla svízt, no a dnes se mi to náramně hodí. Bus byl narvaný jen do Canillejas, do Ciudad Lineal už jsem seděla. Ale řeknu Vám, stejně je nejlepší chodit pěšky. A obzvlášť teď, když si to kráčím městem a ať kouknu nalevo či napravo, říkám si: Jó, tam to znám, tamtudy jsem šla, tamtudy se dojde tam a tam. :-) Cestou domů se ještě stavuju ve večerce. Další Číňanka mi chválí vinylku. Začínám mít strach, že je zakrátko budou všechny takové "zaručeně pravé" nabízet. Dnešek jsem tedy prospala a "proAlcalovala", ačkoli jsem původně měla v plánu zamířit do FNACu na jihu Madridu, kde vystupoval Leivův bratránek Vikxie. Ale jednak to bylo v místech, kam můj uličník nedosáhne, navíc se připlácí za zónu metra B, bylo by to na stojáka a určitě by to netrumflo jeho koncert z minulé soboty v Búho Real. Navíc za týden má být ve FNACu na opačném konci města, takže ještě nemusí být všem dnům (a jeho koncertům) konec. Uvidíme...
neděle 12. ledna
Vyspala jsem se fajně a před odchodem vypulírovala kuchyň. Na ledničce mě pobavila nová tabulka. Chacha, Jack se ještě nestačil nastěhovat a už mu visí rozpis služeb. Jelikož je neděle, vyrážím na Alcalu s plánem zastavit se opět v Javierově baru. A jelikož je leden, je nutné zamířit do cíle opět oklikou přes nové ulice. Za parkem Retiro tak uhýbám do dlouhatánské třídy Príncipe de Vergara. Tudy jsem už jela autobusem, když jsem měla namířeno na velvyslanectví k volbám. Cestou si potvrzuju, jak jsou ty busy naprd, protože si prakticky nic z října nepamatuju. Když dojdu na její konec, opět mi pohled do uličníka udělá čáru přes rozpočet. Prostě se ukazuje, že jsem nedaleko Prosperidad, odkud je "perezácký" Jimy Henrix (v jedné písničce od Perezy kluci zpívaj "...Jimi Henrix de Prosperidad..."), podobně se mi vybaví i Diego de León ("...chicos del metro de Diego de León...") čili chtě nechtě, spěch nespěch, "musím" tamtudy projít. Když se motám uličkami, zkříží mi cestu jedna sotva se belhající vetchá stařenka. Mě vždycky tak dojme, když vidím, že i přes pokročilý věk netrčí takoví lidé doma. Asi jsem se na ni nějak bezděčně usmála, protože když zvedla hlavu a všimla si mě, celá se rozzářila. Řeknu Vám, já vůbec ráda pozoruju zdejší seniory, po většinou chodí v páru, babičky zavěšené do nastavených paží dědečků, nafintění, jak kdyby šli do Národního, a oni se přitom jen tak prochází Madridem. Přes ulici Alfonso XIII postupuju směr letiště. Respektive chci postupovat. Milá Kristýnko, když ti uličník hlásí, že za těmi paneláky není žádný most, po kterým by se ta silniční tepna M-30 dala přejít, tak –jak praví Rytmus- TOMU VER!!! Chvilku jsem se tedy zdržela, než se mi podařilo najít spojnici a já se nemusela potupně vracet nebo ještě hůř – využít služeb MHD. Zpátky na Alcalu to beru opět po Avenida de América. Rozhodla jsem se dát jí, respektive té ulici Josefa Valcárcel, druhou šanci. Ale holky zklamaly. Prostě tam žádný chodník nenajdete, i kdybyste se rozkrájeli. Abych přišla k Javierovi jó zpožděná, rozhodla jsem se prozkoumat ještě park Pinar de Barajas. Přes Alamedu se rozejdu k Olympijskému stadionu, blízko kterého najdete Javierův podnik. Jsem zvědavá, zda si mě bude pamatovat. Jen co jsem vešla, už halekal, že mě rád vidí. Poručila jsem si sendvič a kafe, automaticky k tomu dostala tapas a ještě nějakou mňamku v podobě šťouchaných brambor ochucených sladkou paprikou s kousky slaniny. Na jeho účet. Přesto mu nechávám pět euro, neb takovej milej přístup zasluhuje pořádnou odměnu. Javier byl nadšenej a provolával "¡Muchas gracias!" a "Thank you very much!" :-) Byť vím, že dnes bych došla domů pěšky v pohodě, s ohledem na blížící se odlet nemůžu svá přání odkládat na příště. Čili domů se vezu třicet osmičkou, která jede od Javiera až na náměstí Manuel Becerra.
pondělí 13. ledna
Nevím, co mě tak odrovnalo nebo vyčerpalo, ale dnes jsem prostě nevstala. Teda ne na Mluvku. Slunečné počasí mě donutilo vykopat se kolem jedný z postele a neplánované volno využít alespoň k "restové" procházce, tedy obejít si místa, která ještě potřebuju vidět a jsou tak rozesetý po Madridu, že se mi nehodí do běžné trasy, ať už jdu na fakultu nebo Alcalou. S lístkem vypadajícím jak nákupní seznam vyrážím do víru města. Ještě na Atoche, cestou směr čtvrť Latina, jsem si vzpomněla, že chci schválně najít místo, kde se koncem října konalo setkání s Benjamínem Pradem, které já tenkrát dementně prošvihla. Dnes se zadařilo a navíc jsem čirou náhodou objevila legendární klub Caracol, který se ovšem potýká s provozními problémy. Měla jsem tam mít koncert Alamedadosoulny, který však přeložili do Glossu. Odtamtud jsem zamířila do centra na náměstí Conde de Barajas, kde podle Juana z Amaralu sídlí ta nejlepší nahrávací studia, našla jsem další legendární podnik El rincón del arte nuevo, ve kterém začínal kariéru Quique González a ulicí Segovia došla až k řece. Už jsem chtěla zamířit domů, ale protože se nedaleko nachází park Casa de Campo, kde jsem taky ještě nebyla, vzala jsem to na byt přes něj. Ale je tak obrovský, že jsem jen obešla jezírko a se zbytkem se seznámím, až tam dorazím lanovkou, kterou plánuju s Marcelkou. Cestou do centra jsem zahlídla jednu pěknou knížku o Madridu. Naštěstí bylo knihkupectví zavřené. Bohužel, cestou z centra už nikoli. S knížkama mám utrum. Uvidíš-li příště výlohu, toč vzad, Horská! (ale tahle publikace je fakt povedená!!!) Když se vracím, potkám se u vchodových dveří s Inmou. Ta si automaticky bere výtah, protože ji prej bolej nohy. Ty moje jsou na tom obdobně, ale jezdit jen do čtvrtýho patra??? Na bytě pouštím počítač. Nejdřív mě moc potěšil Benjamín Prado, když mi osobně napsal na Facebook poděkování za dárek - knížka ho prý nejen potěšila, ale především nesmírně zajímá a hned se prý pustí do čtení. No a pak ten chvalozpěvný mail od Vás. S tím Čapkem mám bezesporu jedno společné. Nevím, jestli znáte jeho knížku "Výlet do Španěl", nicméně v kapitole věnované Madridu popisuje svou lásku k ulici Alcalá - pravda, určitě ji nešel celou, už jen proto, že tenkrát byla podstatně kratší, a zároveň opěvuje jen její část, nicméně já bych se pod to z fleku podepsala:
- "Já vím, zajisté: měl bych na tomto místě vylíčit mnohé jiné věci, například dějiny Madridu, vyhlídku na Manzanares, zahrady v Buen Retiro, královský palác s červenými gardisty a s chumelenicí řvoucích a pěkných dětí na dvoře, řadu kostelů a muzeí a jiných hlavních pozoruhodností. Pokud vás to zajímá, přečtěte si to jinde; já vám nabízím jenom Puerta del Sol, a že jste to vy, přidám vám Calle de Alcalá a Calle Mayor zároveň s vlažným večerem a veškerým lidem madridským. Jsou na světě místa posvátná; jsou nejkrásnější ulice na světě, jejichž krása je iracionální a tajemná jako mýtus. Je Canebière v Marseille; je Rambla v Barceloně; je Alcalá v Madridě. Kdybyste je vyřízli z jejich okolí, vyvařili, zbavili jejich života a takového toho místního zápašku a pak je postavili někde jinde, nenašli byste na nich nic zvláštního; inu, řekli byste, je to docela pěkná a široká ulice, a co dál? Co dál, malověrní! (...) Canebière, Rambla, Alcalá: nejkrásnější ulice světa; ulice, jež přetékají životem jako číše vínem."
Tolik k Čapkovi, zpět k Vašemu psaní. S "Průvodcem Madridem očima studentky" se rozlučte. Už jen názvem urazíte všechny ty opravdové šprty, co takový studijní pobyt berou aspoň trochu vážně a mě přece nebudete házet k nim do jednoho pytle! Horská a studentka! A ubezpečuju Vás, že spisy jednoho maniaka, co všude chodí pěšky a svůj program podřizuje Čechům na hony vzdálený hudbě, nikdo vydávat a číst opravdu nebude. :-)
úterý 14. ledna
Tentokrát se z pelechu vykopu, byť jsem málem zaspala, neb se mi zdálo, že jsem si vypla budík, což se vzápětí ukázalo jako realita. Didaktiku dnes zatáhnout nemůžu a ani nechci. Jednak mě ty hodiny vážně baví a dnes budeme opakovat látku na test. Na hodině si spolužačka Lucía všimla mého sešitu, který zdobí Amaral a Leiva, a děsně ji zajímalo, kolik tak stojí lístky na jeho koncert, že by se přidala, až nějaký bude. Na Psychologii prohodím pár slov s milou Noelií, snaží se mě uklidnit ohledně blížící se zkoušky. Mimochodem Marcelka včera zvládla tu latinu! Cestou z fakulty se po delší době zastavuju do svého oblíbeného krámku pro barra de pan. Paní prodavačka se ptala, zda jsem byla na prázdninách, že jsem se tam tak dlouho neukázala. Ta zdejší blízkost mi je vážně sympatická. Domů se usmívám na všechny strany. Po příchodu zapínám počítač a objevuje dvě fajn novinky – první je video z natáčení Leivovy desky a druhá info, že ve čtvrtek se na Youtube objeví to Leivovo předvánoční Vértigo. Však už bylo na čase!
středa 15. ledna
Před odchodem na Mluvku do sebe obrátím polívku a kompletní jídlo, protože po přednášce musím čekat na Elsu, abych si u ní v kanclu vyzvedla potvrzené dokumenty. A taky mám v plánu zajít opět do Café Madrid, tentokrát na dvojku bílýho. Pondělní Psychopatologii jsem zatáhla a asi se prd stalo, zato dnes bych přišla o hodně. Mluvka totiž přines ukázkový testy a mně ztuhnul úsměv na rtech. A jak jsem si všimla, spolužáci na tom byli obdobně. Evidentně to nebude taková pohoda, kterou jsem několik měsíců čekala. Po hodině jsem konečně požádala holky sedící za mnou, zda by mi mohly poslat na mail svý poznámky, protože jako cizinka občas něco nepochytím a ráda bych si to projela. Marta, ta aktivistka, slíbila, že pošle. Vzhledem k tomu, že jsme končili brzo, napadlo mě využít hodinu času omrknutím Juanova parku, který -jaký div- mám celou dobu za fakultou. Pak mířím do Erasmácké kanceláře s tím, že si jdu pro potvrzené dokumenty. Elsa je nemůže najít, nakonec se ukazuje, že ty papíry leží stále na stole, pod hromadou jiných papírů, a pochopitelně – neorazítkovaný. Tak se omlouvá, prý to dá brzy do pořádku, ozve se mi na mail a nechá mi je na vrátnici. Hladová a bez lejster se rozejdu do cukrárny pro napolitanu. Nejenže mi moje kompletní jídlo nepochopitelně brzy kompletně vytrávilo, kromě zahnání hladu potřebuju svůj organismus připravit na sklenku bílýho vína. Spapám ji pěkně v sedě na lavičce a pak hurá na cestu z ulice Guzmán El Bueno do Belén. Jenže ouha, dnes má Café Madrid zavřeno, ačkoli tam před týdnem touto dobou byli?! No a pak se v tom vyznejte. Čili najedená a neopitá můžu vyrazit domů a konečně Vám aspoň dopsat další megažvásty.
Zdraví
nepřízní osudu výjimečně střízlivá Kristýna z Madridu
fotodokumentace č. 27
první CD Quiqueho Gonzáleze; klub Caracol; ulice Segovia; park Casa de Campo s jezerem; restaurace Casa Paco z písničky "Madrid" od Perezy; Centro Abogados de Atocha, kde přednášel v říjnu B.Prado a já to včas nenašla; moje botky samochodky napadrť zničný; různé parky; mateřská školka zdobená výjevy z Medvídka Pú; klub El rincón del arte nuevo; zahrada u Královského paláce a knížka "Madrid por dentro" přibližující město skrz osobnosti v názvech zastávek metra. K.
Komentáře
Okomentovat