Zpoždění jsem tedy dohnala a soudě dle Vaší esemesky Vy už máte přečtěno. Říjen za námi, tak bez jakýchkoli prostojů vzhůru na jedenáctý megaemail, když se na něj tak těšíte. :-)
neděle 27. října
Uléhám ve dvě přes původní obavy, že touto dobou budu teprve někde na cestě z koncertu. Ráno, přesněji řečeno dopoledne, vstávám, jak kdyby v noci k žádnému časovému posunu nedošlo. A já si přitom od něj tolik slibovala! O své zdraví nalomené školou a koncertem, kde jsem ke konci už pěkně mrzla, pečuji dávkou Echinacey, céčkem a taky cumláním oleje. Ano. Jednu lžíci slunečnicového oleje válím zhruba pět minut v puse. Do toho se chystá zbytek bytu k návštěvě Prada. Když mě uvidí, optají se co koncert. Rukama vysvětluju, že teď fakt mluvit nemůžu. Naštěstí. Onu pauzu využívám k pokusu o vytvoření nějakého souvislého sdělení, kterým bych akci shrnula. Po výplachu úst oznamuji, že "...koncert Daniho Martína byl typický koncert Daniho Martína." Úchvatná věta. Kam já na to chodím. Budiž mi omluvou, že španělsky se učím teprve deset let. Pak to ale upřesním: neustále se dožadoval "palmas" čili tleskání do rytmu písniček, furt se ptal, zda chceme víc a ujišťoval nás, jak jsme úžasní a jak nás miluje. Prostě Dani Martín. Přístupem takovej náš Gott - vše do puntíku připravené, secvičené, pompézní a doladěné včetně nové image. Nemůžu si pomoct, ale od chvíle, co jsem objevila Leivu, mě takové koncerty přestaly oslovovat. Je to jak když jeden všemožně usiluje o co nejlepší výkon a druhej ten nejlepší výkon podá jen tak mimochodem. Ale neodpustím si poznámku k jeho mluvenému projevu. Studium cizího jazyka se dělí na tři úrovně - A jsou začátečníci, B pokročilí a Céčka téměř rodilí mluvčí. Já bych - v případě španělského jazyka- přidala ještě úroveň D, jejíž dosáhnutí by dokládalo, že dotyčný umí výborně španělsky a zároveň rozumí Danimu Martínovi každé slovo. Obávám se ale, že tento certifikát by získal ledatak Chuck Norris. Jak mě ujišťovala lektorka ze Sevilly, i ona má občas problém, přitom Dani je vystudovanej herec, pro kterého by měla být rétorika alfa omega. Pokud jsem někdy (a ono by šlo dohledat na den přesně kdy) prohlásila o Quique Gonzálezovi, že mu není rozumět, beru zpět! Mimochodem zmáhá mě tu solidní frustrace - vedle netbooku mám postavené to jeho podepsané cédé, čumím na věnování a nejsem schopná rozluštit jednotlivý slova kromě "Pro Kristýnu", v dolním pravém kvadrantu se nachází podpis, ale už nevím, kde začíná "Quique" a co je "González". A zbytek je mi úplnou záhadou. Ale zpátky k neděli: odpoledne se udělalo krásně a já se vydala na výlet. Původně jsem si chtěla klasicky "zaAlcálovat", aspoň jedním směrem, ale musela jsem uznat, že bych se zdravotně dorazila. Proto jsem využila plán B a vydala se ulicí, která v jednom úseku Calle de Alcalá kopíruje. Jedná se o tepnu O´Donnel, kterou jezdí expresní autobusy směr letiště. Když jsem tudy jela s mámou a ségrou, vytipovala jsem si pár míst k pěšímu prozkoumání. První je samotná ulice, potom místní televize s vysílačem, další z mnoha parků a hlavně ohromný rozlehlý hřbitov. Pošlu fotky. Procházka to byla nádherná, ale je fakt, že ten hřbitov, to byla síla. Když jsem se vracela zpátky, chtěla jsem zajít někam na jídlo, ale tak dlouho jsem vybírala, až jsem přebrala. Tak jsem se stavila aspoň pro napolitanu, což je po palmeře další průšvih pro mou peněženku a linii. Když jsem vycházela z cukrárny, minula jsem se ve dveřích se skupinou, ze které jsem zaslechla plynulou češtinou "...já bych si dala něco jahodovýho." Přidala jsem do kroku - zaprvý se tu Čechům vyhýbám stůj co stůj a za druhý bych si možná taky dala něco jahodovýho. Napolitaně navzdory. Prase. Horská. U přechodu jsem si všimla, jak na mě zírá jeden postarší pán, šťouchá do manželky a s úsměvem jí říká: "Koukej, co má ta holka za kabelku." Teda, kdybych byla ve Třebový, tak neřeknu. Ale že moje vinylka bude vzbuzovat pozornost na každém kroku i ve španělské metropoli?! Doma jsem se na zahřátí pustila do kuchtění jablečného pudingu. Do toho se mi za zády zjevila Emechota a chtěla vědět, co je kuzu. Vám bych to vysvětlila s obtížema, natož jí s mou španelštinou a jejím povědomí o makrobiotice. Opravdu půvabné vidět mě, jak se snažím přijít na slovo "zahustit" a Emechotino přikyvování a soucitné "Myslím, že vím, co chceš říct." Když usednu k počítači, abych Vám poslala megaemail číslo deset, dočítám se, že zemřel Lou Reed. Na Twitteru, který používám ke sledování mých oblíbených španělských hudebních interpretů, jeden po druhém sdělují, jak je ta zpráva zasáhla a za co všechno Reedovi vděčí. A já si při pročítání příspěvků uvědomuju, že něco obdobného znamená Leiva pro mě. Třeba když Eva Amaral přiznává, že to byly právě texty The Velvet Underground, které ji přivedly k angličtině. Uznávám, musím vypadat jak posedlá fanynka. Zároveň připouštím, že kdyby za každý slovo Leiva, který se vyskytlo (a dozajista ještě vyskytne) v těchto megamailech, padlo jedno euro do španělský státní pokladnice, jsou do konce roku venku z krize. Ale tam, kde jsem dnes, vděčím jemu. On mě zase nadchnul pro španělštinu, díky němu jsem objevila to nejlepší z místní hudby bez zoufalé a zdlouhavé metody pokus (poslech)/omyl, byl to on, kdo způsobil, že jsem poznala Madrid skrz na skrz a objevila tak město, kde se od první chvíle cítím jako doma. No a nebýt jeho avizované nové desky, nikdy bych se neodhodlala k té noční můře jménem "studijní pobyt Erasmus", ze kterého si úspěšně dělám turné po koncertních sálech a plním si tak sen, na který bych se ještě v lednu ani neodvážila pomyslet.
pondělí 28. října
Státní svátek zahajuji odesláním posledního zpožděného mailu. Trochu jsem se ovšem na počítači zapomněla a do postele padla v pět ráno zimního času, tedy předevčírem by hodiny ukazovaly neuvěřitelných šest. Brutál. Po probuzení a konfrontaci se zrcadlem strávím dvě hodiny napravováním škod - jelikož jsem sama na bytě, opět se pouštím do své bahenní masky, která je ve skutečnosti jílová. Omlouvám se za mystifikaci, ovšem na ksichtě to vypadá stejně. Chvilku se s ní válím v obýváku, ale neustálé zvuky přijíždějícího výtahu a možného návratu osazenstva bytu, mě donutí zamknout se v koupelně a zbytek času tak trávím opřená o bidet. Na FAKULTU dnes nejdu, neb jsem si naordinovala klid na lůžku a rozhodla se odpískat Mluvku, tedy Psychopatologii. Nemám z toho sebemenší výčitky svědomí. Jsem stále nakřapaná, navíc potřebuju udělat domácí úkol na zítřejší Didaktiku. No a to je právě ten kámen úrazu. Jako správná chronická pacientka s prokrastinací v posledním stádiu dělám všechno možný i nemožný, jenom ne to pitomý "dé ú". Pro představu: uklízím svůj uklizený pokoj, koupelnu a za holky kuchyň. Taky peru - bílé prádlo drze sama, s barevným čekám na Emechotu. Ta si termín "barevné" vysvětlila tak, že do pračky naházela, co jí padlo pod ruku a nebylo to zrovna bílé nebo vyloženě černé. Poté, co nablýskám celý byt, jdu vytřídit plasty (což tady znamená slušnou zacházku). Když se vrátím, zjišťuju, že maminka holek, Clara, mezitím odjela a já se s ní nestihla rozloučit. No bůhví, jak by to dopadlo. Ani jsem se Vám totiž "nepochlubila", že ji jsem na uvítanou sice políbila, avšak nejdřív vpravo místo vlevo, čili Quiquemu prvenství nikdo neodpáře, ale bylo by fajn, kdyby taky předal štafetu a já měla na kontě další úspěšný zdravící skalp. Odpad předán k recyklaci, na řadě je kupa papírů, co se mi na stole hromadí od září. Během úklidu se odehrálo následující: Begoña nepolevuje a udržuje mě v kondici, ve střehu nebo v depresi, prostě vždy když si o sobě začnu myslet, že to není s mojí španělštinou zas taková hrůza, objeví se ve dveřích se zdánlivě nevinným dotazem - tentokrát chtěla "folio". Měla jsem na posteli rozloženou spoustu fólií, takže jsem jí jednu hned vrazila, ale ona že ne, že chce přece "folio". Chtěla list papíru a prostě opět nepoužila výraz, který znám já čili HOJA (čti OCHA - "H" Španělé nevysloví, zato mají neustálou potřebu ho někde psát a "J" je CH, viz naše Emechota nebo Chuan). Když už fakt není do čeho píchnout kromě úkolu, rozhodnu se zpříjemnit si jeho vypracování něčím na zub. Tušíte správně. Zaběhnu si k vietnamskýmu Číňanoj do večerky pro sušenky Princ (je stále říjen!) s tím, že za každou vypracovanou odpověď si dám jedno kolečko. Bohužel sušenky sežeru bez úkolu. Během chroupání se bavím představou jak vysvětluju profesorce, že pro nemoc jsem nemohla úkol udělat (včera, dnes ani zítra). Hledá se psychiatrická ambulance, která mi dá na prokrastinaci razítko nebo modrou knížku. Do dalšího dne zbývají necelé dvě hodiny. Když jsem tedy nebyla schopná zpracovat úkol za celý den, tak dnes už to nemá cenu. Půjdu si lehnout a zítra si přivstanu. Naštvaná na sebe nejsem - konečně jsem si dala všechno do pořádku a dověděla se i spoustu nového. To když už jsem fakt nevěděla, na který stránky na tom webu ještě mrknout, zabloudila jsem na Wikipedii a zjistila, že z Daniho Flaca (ten můj objev - písničkář/prasák) byl málem fotbalista. Hrůza. Po Leivovi už druhej člověk, kterej by svůj talent promrhal na zeleným trávníku. Jo a když už zase zmiňuju Leivu - představte si, že spolu s Carlosem Tarquem (z uskupení M-Clan, který má rovněž skvělý písničky) založili kapelu na hraní coververzí a plánujou koncerty! Já ho možná i nakonec uvidím na pódiu, jak jsem si přála! Byť sedícího za bicím. Úžasný.
úterý 29. října
Krásně se vyspím, fakt že jo. Po devátý uz jsem z pelechu a v deset se pouštím do úkolu. Nebylo zbytí. A světe div se, zjištuju, že mi to jde od ruky a dokonce mě to baví! Skutečně užitečná didaktika, ne jak ta u nás na škole - mluvím o Karlovce, takže slovo škola říct můžu! Ovšem na FAKULTU jedu metrem, neb mě ten úkol lehce zdržel a ještě se musím táhnout s netbookem, protože původní záměr vytisknout si ho krachl na faktu, že Begoña si svůj počítač dnes výjimečně vzala do školy. Na fakultu chci říct. První přednáška je docela síla, rozebíráme ten úkol, já jsem tázaná na jedinou otázku, ke které jsem nevěděla při vypracování odpověď. Paráda. Pak je nám zadán další úkol, bohužel z knížky, kterou nemám a ani nevím, kde ji seženu. To je fakt za trest. Cestou na druhou přednášku zaháním dezertérské myšlenky ipodem v uších. Psychologie učení byla zajímavá tím, že učitelka nastydla a skoro přišla o hlas. U nás se to řeší odpadnutím výuky, tady, v západní Evropě, používají mikrofony. Ach jo. Dál se tak babráme ve funkcích mozku a významu správné výživy pro jeho funguvání. Cestou domů jsem mrzla a jedla - co, to zatajím, neb se za to sama stydím. Ještě štěstí, že v pátek už je ten listopad, od kterého si slibuji renesanci svého stravování a přístupu k učení, na druhou stranu se mi opět naplnil diář samými koncerty, navíc až do konce roku. Ze studijního hlediska to vypadá na průšvih, tak mi držte palce. Během cesty mě zastavuje paní s dotazem, zda jde správně na Monclou. Celá se rozzářím a přikývnu, na dotaz jak dlouho ještě asi tak půjde, odhaduju že cca deset minut. Potěšilo mě, že jsem narazila na člověka, co tu trasu chtěl jít pěšky bez ohledu na metro či bus. Úplně jsem se v ní viděla. U Opery se mě ptá mladý pár, jak dojedou na Tribunal. Opět bez zaváhání poradím. Do třetice se mi do cesty připlete kluk s otázkou, zda mám chvilinku. Je to jeden z mnoha pouličních brigádníků-tazatelů, ovšem já si to štrádovala tak zamyšlená (myslím, že jsem si zrovna opakovala přísloví, rčení a idiomatický vazby), takže jsem se ho solidně lekla. Když si představím, že tohle musí každou chvíli zažívat nějaká známá osobnost, jde-li Madridem (asi víte, kam mířím): "Baf! Zbožňuju tvou hudbu, podepíšeš se mi a vyfotíš se se mnou?", jsem ráda, že ničím takovým nedisponuju, i když jsem mohla, protože za takovou cenu... Doma potřebuju hned vrazit mobil na nabíječku, čímž si všimnu, že mě někdo evidentně sháněl. Včera nebo předevčírem jsem si říkala, jak je fajn, že na mě Votrapa z Retira dočista zapomněl a bum ho - dnes dva (blokované) hovory a jedna (rovněž bloklá) sms. Je blbý nazývat ho otrapou (proto ho nyní slavnostně přejmenovávám na Vytrvalce). Píše, že se mu po mně stejská a ptá se co moje studium Pedagogiky na Uni a co stávka. Povídání bych potřebovala fest, však to záhy holkám oznamuju, že se od 1. začínám oficiálně "rozkoktávat". Inma mě ubezpečuje, ať si nedělám starosti, že ona byla v Německu skoro pořád mezi Španěly a taky se rozmluvila, přičemž já tu česky nepromluvím. Hahaha. Všechny se nějak slezeme v kuchyni a já se konečně ptám na to, co je mi od mého příjezdu záhadou. Proč jsou k večeru všude v ulicích policajti s píšťalkama a řídí dopravu, ačkoli semafory fungujou. Begoña mi vysvětluje, že provoz je tak hustý, že bez nich by to nešlo. Aha. Na oplátku se ona odváží po dvou měsících zeptat, k čemu je ta moje modrá věc na umyvadle. :-) Má na mysli mou konvičku na výplach nosu (tímto Begoně děkuji, že na základě svého dotazu obohatila mou slovní zásobu o výrazy nosní dírka, nalít a vysmrkat). Dále využívám toho, že Emechota studuje čínštinu a umí-li rozluštit čínský znaky, tak by teoreticky mohla i tu Quiqueho čmáranici, přinesu desku a nechám ji kolovat, ale ve výsledku nejsem o moc moudřejší. Tvrdí, že to nalevo bude určitě "kiss". Začnu se vztekat, proč by mi prznil desku tím ohavným jazykem, ovšem vzápětí si uvědomím onu chybu s časovou spojkou a vydedukuju, že Quique po mé větě musel nabýt dojmu, že jako cizinka budu ovládat líp angličtinu. Sakra. Jak jsme byly v tý kuchyni, kecaly a vtipkovaly, tak mi došlo, jaký já mám ohromný štěstí: jsem v nádherným bytě, v úžasným místě, v Madridu, s bezva holkama, se kterýma jsem si sedla - Inma je společenská, vřelá, žádnej problém, vše má na háku; Emechota se vždy snaží, abych jí něco řekla, nic mi nepromine, ale v tom nejlepším slova smylslu, je moc milá a prý jsem u ní doma na jihu vždy vítaná. No a Begoña je rovněž moc fajn, trošku zmatkářka, ale to bude těma dvěma školama, do toho stíhá běhat a venčit pejska. A jak je malinká, tak působí obzvlášť roztomile... všechny jsou na mě moc hodný, prej si můžu půjčovat i jejich oblečení, jak se mi zachce, a maj se mnou svatou trpělivost. No co víc si přát. :-) Když tak o nich mluvím - místní Španělky jsem vám popsala, řekla bych, dostatečně, od holek, přes dospělé paní až po důchodkyně, tak teď mužský. A začnu těma nejmenšíma: to jsou vám tak nádherný kluci! Něco neuvěřitelnýho. Kdykoli nějaký zahlídnu, úplně se nad nima rozplývám a hned bych si je vzala domů. Jak jsem Vám psala, že by nebylo marný, kdyby si mě nějakej Španěl vzal (to abych tu mohla vymetat Leivovy koncerty bez vyhlášení bankrotu), tak by mi mohl rovnou nějaký ty krásný chlapečky udělat (a na základě toho, co víte o mé slovní zásobě díky Danimu Flacovi, Leivovi a jím podobným, v teto oblasti mluvím plynně, úroveň C :-)). Než jdu lehnout, strávím ještě chvilku na počítači poslechem českého rádia. Jasně, Inmo, čeština mi tu je na hony vzdálená. Zároveň se na webu dočítám, že jeden prosincový čtvrtek se v Madridu představí ten Leivův nově vzniklý Gran Cañón. Jsem v sedmém nebi! Pevně věřím, že maj' namysli letošní rok (a žádný MAÑANA)! K úterku ještě jedna důležitá poznámka: díky za esemesku!!! Já si teda fandila, jak Vás záplavou mailů zaměstnám na celý listopad a vono houbelec.
středa 30. října
Z postele se mi nechce, ale dnes mě čeká jen jedna přednáška - Mluvka, a ten je fajn. Snídám to, co se mi včera nepodařilo zdláskat naráz - půlku barra de pan a půlku palmery. Sakra, vždyť to mělo bejt tajemství. No nic. Voblíknu se a razím na předášku. Odpoledne protrpím - snídani jsem podcenila a na vlastní kůži si ověřuju včerejší poznatky o (ne)fungování hladového mozku. V psychopatologii jsme pokročili k poruchám příjmu potravy (hahaha, jak příhodné) a já se dověděla, že trpím kompulzivním přejídáním (hahaha, jak nečekané). Beru si Mluvkovy rady k srdci - udělám si na jídlo čas, budu jíst pomalu a důsledně žvýkat. Od prvního listopadu, přirozeně. Hodina končí o 15 minut dřív, dnes řeknu bohužel, neb musím do 15:30 čekat na úřední hodiny erasmácké kanceláře, kam si jdu pro potvrzení zápisu a veledůležité listiny pro Karlovku ohledně změny předmětu. Volno (a krásné počasí) nakonec využívám zaběhnutím si na fakultu informatiky pro listopadové číslo madridského kulturního zpravodaje. Ačkoli je k dispozici již na webu, v tištěné podobě ho zatím nenacházím. No aspoň jsem se prošla. Do kanclu přicházím akorát, je 15:29, ovšem na dveřích visí lísteček, že dnes se úřaduje od 16h. Ach jo. Vybodnout se na to nemůžu, neb jsem to odkládala 2 týdny a na vyřešení této administrativy je jen říjen. Umírám hlady a docela spěchám - v 18:30 Benjamín Prado opět prezentuje svou novou knihu, dnes navíc kousek od mého bydliště, takže by byl hřích nevyužít příležitosti, byť to bude to samé, co v září. Ke koordinátorce Else se dostávám před půl pátou, omlouvá se mi za prodlení, na což jí odpovídám, že se nic nestalo. Má štěstí, že ve španělštině neumím bejt protivná. Když vyjdu z fakulty, s ohledem na pokročilý čas měním plány - protože je krásně, půjdu pěšky rovnou na ono literární setkání a na jídlo se někde stavím cestou. Nakonec si vyberu tu mou Cibuli, kde si dávám tortilu a kde se z rádia linou samé skvělé a mně dobře známé písničky. Jenže ten čas nějak špatně odhadnu a na Atochu vybíhám se zpožděním. Když navíc v jedné ulici blbě uhnu, musím si přiznat, že bych přišla pozdě (neříkám, že začátek v 18:30 znamená ve Španělsku půl sedmou, ale já si v sobě tolik nesu tu svou středoevropskou dochvilost, že to v 18:27 vzdávám a zamířím k domovu). Cestou můžu nadávat (a skutečně nadávám) ledatak sama sobě: kdybych neodkládala ten zápis, kdybych jela metrem, kdybych se najedla doma a neutrácela prachy v Cibuli, kdybych si předem šla zjistit, kde přesně se to setkání koná, kdybych... ach jo. Jsem na sebe hrozně naštvaná. Jasně, Benjamína jsem tu viděla už třikrát, ale on patří do toho okruhu lidí, kteří vás pokaždé něčím obohatí. Doma jsem sama, což ještě podpoří mou již tak dost rozmrzelou náladu. Jenže pak zastihnu Pavlu online, během chvilky si voláme přes Skype a jsou z toho dvě hodiny hovoru. Pavla zvaná Weidy je moje nejlepší kamarádka už od gymplu - máme stejný přístup k učení (=neučíme se), ke školním povinnostem (=děláme je last minute) a stejně si vážíme naší alma mater (=Pavla dodělala se zatnutýma zubama bakaláře, na magistra ji nikdo nedostane a já ho chci přerušit, neb oběma nám je -narozdíl od otitulovaného okolí- jeho "přínos" jasný), dále na sebe můžeme být v rámci vzteku sebevíc sprosté bez obav, že se ta druhá urazí, hovory zahajujeme nepublikovatelnými výrazy a pokud jí píšu, třikrát kontroluju adresáta. Nevěřila by jste ale, jak to pomáhá. Takže nejdřív si zanadáváme, jak jedna na druhou kašle a neozve se, pak se dopídíme k datumu, kdy jsme se viděly naposledy (konec června) a čí vinnou. Po uklidnění probereme ony uplynulé čtyři měsíce. Když mi popisuje svoje státnice, řvu smíchy. Poté, co pomluvíme celou galaxii -kromě nás dvou- (opět nesmírně očistné :-)), dojdeme k závěru, že vše podstastné bylo řečeno a loučíme se. Pavla ještě stihne poděkovat za pohled, což mě potěší. Když jsem ho v trafice uviděla, hned mi bylo jasný, že ho pošlu právě Weidy. Jedná se o černou pohlednici s nápisem "Madrid v noci". To, aby nemohla tvrdit, že jsem se na ni jako kamarádku vybodla a nic neposlala a zároveň, abych neprovokovala fotkama všech těch nádherných míst, o jejichž návštěvu se Pavla připravila, když se rozhodla své peníze původně určené na letenku směr Madrid investovat do návštěvy Londýna. Ke středě poslední informace - Zině Pospěchové provdané Součkové se narodila holčička Ema. Možná Vám za šest let nakráčí do oddělení. :-)
čtvrtek 31. října
Soutěžní otázka: Jak po probuzení během hodiny roztočit 40 euro a nevlízt přitom do FNACu? Chachachá. Já mám takovou radost!!! Tak zaprvé: třetinu částky spolkla vstupenka na Ivána Ferreira. Ano, ano, ano. Představte si, on bude mít jeden koncert v Madridu, na konci listopadu, v akustické verzi, v centru, v divadle a já mám lístek do první řady. Uááááá. První příležitost propásnu vlastní blbostí, při druhý upřednostním Daniho Martína, ovšem do třetice už to vyšlo. Cosi mezi nebem a zemí se nade mnou smilovalo. Já toho sympaťáka s úžasnou barvou hlasu uvidím vážně naživo. Myslím, že nemůžu být štastnější. Omyl. Jen co mi v mailu přistane vstupenka, objevuju další senzační zprávu a opět sahám po kreditce: 13 euro mě stojí koncert, který proběhne 26.12. A cože tak krásného dostanu k Vánocům? Jóóó. Leiva - v tom novém uskupení jménem Gran Cañón, kde hraje na bicí a postará se i o doprovodný zpěv. Tradá a tradá a tralalá!!! Zbytek částky utratím za lístek na Los Madison. Mohla jsem si ho koupit už v pondělí, ale nechtěla jsem riskovat, že by se mi koncert kryl s Leivou a rozhodla se s jeho nákupem vyčkat. Teď je jasné, že ke kolizi nedojde, takže od nich poznám konečně víc než písničku "Compás de espera" v podání jejich frontamana doprovázeného Césarem Popem. Těším se. Dnešek nemohl začít lépe. Beru si ponaučení z tohoto týdne a vzorně se před odchodem na přednášku najím. Cesta tradičně krásná (až na ty mraky kuřáků, to je fakt vopruz a vo plíce tohleto dejchat). Psychologie celkem ujde, navíc v rámci Halloweenu donese vyučující všem bonbóny. Říká, že ten svátek neuznává, ale proč si neosladit život. Milý přístup. :-) Domů se vracím autobusem. Končíme totiž v šest, kdy už bývá zima. Původně jsem chtěla jet metrem, ale pak jsem zjistila, že mi od fakulty jede spoj přímo na Atochu bez jakéhokoli přestupu. V busu strávím hodinu, pěšky bych to zvládla za osmdesát minut, ale tak pro jednou. Další nastydnutí teď nemůžu riskovat. Navíc celé odpoledne jsem vedla vážnou debatu s mým prsteníčkem na levé noze, který je sužován kuřím okem. Došly jsme k závěru, že zpáteční jízda je slušný kompromis za odpolední pěší pochod směr univerzitní kampus. Na bytě je docela zima. Sedím v kuchyni, jen co si dovařím večeři, musím odeslat (a předtím ještě poladit) ten úterní úkol z Didaktiky, neb se tu vyžaduje jeho online odevzdání. Deadline je ve 23:55. Chacha, práci odevzdávám s dvouhodinnovým náskokem, pravda, nemám páru v jakém stavu. Po zbytek večera smolím mail. Když kolem mě začne sálat teplo, vyděšená prozkoumávám netbook v domnění, že jsem ho všema těma megainformacema, kterýma mám potřebu Vás pravidelně zahlcovat, zavařila. Omyl. Inma -navigovaná telefonickými instrukcemi svého tatíka- úspěšně rozchodila topení. A jedno se ukrývá za jídelním stolem. Vůbec jsem o něm neměla tušení. Příjemné překvapení. Nicméně to teplo mě tak nějak ukolíbá, že po půlnoci zamířím do postele. Ke spaní si pouštím Quiqueho. Přehrávání si nastavím na všechny písničky, které od něj v ipodu mám. Krásně se při nich usíná - díky melodii, tempu v jakém jsou i jeho hlasu. Po dlouhé době tak slyším třeba úžasnou "Calles de Madrid", navíc v doprovodu Rebecy Jiménez. Ovšem jak to hrálo v abecedním pořadí, po ní se rozezněla "Cuando éramos reyes" (pro představu to nazvěme jakousi hymnou fanoušků fotbalu, stačí?). Už jsem skoro spala. Málem mě to zabilo a na další dvě hodiny zařídilo bezesnou noc, ačkoli zbylé songy už byly zase typicky gonzálezovské.
Tak a teď konečně přestanu být neskonale sebestředná: Co Honza a jeho studium? Když ho porovnáte se mnou, musíte uznat, že máte doma šprta nejvyšší kategorie (ale já už na to kápla, doma mě zachraňovaly vlaky, tam jsem udělala všechno akutní do školy). Co Anička s Kořínkem? A paní učitelka Adámková - máte o ní zprávy? A paní Pavlová, jak té se daří? A paní Kašpárková, jak si užívá poslední prvňáčky? A paní Epnerová - zase zdobíte domov důchodců? Mimochodem moje sestřenice Líba už tam nedělá. A jak páťáci - je znát, že maj novou třídní? A Asperger vše ok? A spolupráce s oddělením vedle dál klape? A zahrada?
Mějte se krásně, už jen 3 měsíce a máte mě zpět. :-) Zase se opijem Rychlýma špuntama, zajíme to belgickýma pralinkama a vrhneme se na druhé pololetí v tandemu! :-)))
Zdraví
Kristýna z Madridu, štěstím bez sebe, že má lístek na Leivu (mise téměř naplněna!) a Ivána Ferreira
fotky č.11
Posílám ještě k desítce - nepochlubila jsem se, že když jsem si z FNACu neodnesla CD Daniho Flaca, nechala jsem tam prachy za knížku ilustrací Madridu. Ale překrásnou!!!
Z jedenáctky - fotky ulice O´Donnel - televizní vysílač, spousta parků, hřbitov, napolitana, noční Atocha
Komentáře
Okomentovat