megaemail č. 14

Moje milá paní vychovatelko!


Statečná a pravidelná to čtenářko s neuvěřitelnou výdrží a nadšením přímo úměrným délce mých sepsaných dobrodružství, tak čímpak Vás zahltím tentokrát:


pondělí 11. listopadu

Po odeslání megaemailu č. 13 si jdu ještě vyfénovat vlasy. Begoña kvůli návštěvě uklízela natolik důkladně, že místo hnědého fénu najdu dva šedé, ale ten původní je neznámo kde. Takže si půjčuju jeden z těch nalezených. Je to pořádný dělo, při manipulaci s ním mi naskočí výraz "ametralladora". Pamatuju si, že tohle slovo se neustále opakovalo v Hemingwayově Komu zvoní hrana, až jsem to nevydržela a sáhla po slovníku (jinak se snažím číst bez něj a vyvozovat z kontextu). Kulomet to je. Na čí doporučení jsem tu knížku četla, ani nezmiňuju. Zalehla jsem někdy ve tři, na fakultu odcházela o půl dvanáctý. Pořádně jsem se najedla, sice na jáhly stále nemám čas, ale i ta ovesná kaše člověka solidně zasytí. Počasí bylo nádherné a já vyrazila celkem brzo, takže jsem cestou koukala v krámech po slunečních brýlích ale nic moc. Přijde mi, že mi žádný neslušej. Mluvka paráda - na přednášce nám četl kazuistiky, tedy několik konkrétních příkladů z praxe, na kterých demonstroval jednotlivé poruchy, co probíráme. Po pravdě řečeno, ten test bude ale docela záhul. Za říjen jsem popsala v sešitě celý jeden barevný oddíl vyhrazený psychopatologii, ještě štěstí, že v jiných předmětech takovým tempem nejedem, případně vycházíme z počítačových prezentací. Cestou domů jsem se rozhodla zastavit se někde na jídlo. To jako zcela záměrně. Jednak od kaše uplynuly víc jak 4 hodiny, pak s mým energetickým výdajem (cesta z domu domů přes fakultu = 14 km) a hlavně 17°C a slunečno k občerstvení venku přímo vybízely. Vybrala jsem si bar, který jsem měla vyhlídnutý už delší dobu. Dala jsem si bocatu se sýrem manchego, což ve výsledku byla rozkrojená barra de par, překrojená na dvě části a obložená sýrem nakrájeným na plátky. Takže to, co jsem minule zdláskala doma před odchodem na koncert, byla typická španělská "sváča", jen jsem to netušila a ještě mě to vyšlo podstatně levněji. Ale jde přeci o ten styl a nezařazuju to na program denně. Navíc ke Cole jsem dostala tapas (tedy nejen k vínu a pivu to servírujou) - talířek s olivama (ty nějak nemusím), ale taky s malýma okurčičkama (konečně nějaký kvašený jídlo, který mi chybí na kompletním talíři) a pak něco děsně dobrýho, z číšníka jsem vymámila, že se jedná o cibulky naložený v octě. To byla mňamka. :-) Domů, pokud mě nehoní čas, se to snažím brát ulicemi, kterými jsem ještě nikdy nešla. Takže dnes jsem to na náměstí Antón Martín vzala ulicí kolmou na Atochu, prudce dolů. Něco mě tam děsně táhlo. Jaké překvapení, že dole se ukrývala ona vyhlášená čtvrť Lavapiés. Jak mám rozdělenej Madrid na zpěváky - severovýchod (Alameda de Osuna) jsou Leiva s Rubénem, okolí Bilbaa je Quique González, Argüelles Juan Aguirre, tak Lavapiés je "centrála" Daniho Flaca (=písničkář prasák). Navíc odtamtud jsem na byt pokračovala ulicí Argumosa, tedy tou, na kterou se mě tenkrát ptal onen bloudící starší pár a já s uličníkem v tašce hned věděla, která bije. Procházka uličkama byla nádherná, mnozí by však řekli "až na ten bordel". Už o tom píšou i česká média - stávkují tu metači a je to síla. Když jsem to viděla první den, přemejšlela jsem, zda byla v noci vichřice nebo se rozjaření fanoušci vraceli z nějakého utkání. Rozházené popelnice a koše, kam oko dohlédne. Samozvaná primátorka Ana Botella provolává, že Madriďané jsou rukojmími stávkujících, Madriďané tvrdí, že jsou rukojmími Any Botelly (to jsem vyčetla na Twitteru, sdílel to Benjamín Prado, takže pro mě garantováno). Každopádně všichni jsou znechucení tím neskutečným bordelem a horami odpadků, ačkoli to mně tak nevadí (a kdybych mohla, hned bych se pustila do úklidu, jsem taková Popelka naruby - žádný trajdání po bálech, ale hrabat se ve smetí a TŘÍDIT, mňam, já se u toho vždy tak krásně odreaguju :-)). S čím mám ovšem neskutečnej problém (a bohužel to zřejmě nijak reflektováno nebylo, není a nebude) je mít neustále na očích to nehorázný plýtvání v megarozměrech - všude rozdávané zbytečné letáky, bordel z fastfoodů, obaly z potravin, potraviny samotné. Ach jo. Civilizovaná Evropo, kam tys to dopracovala. Doma mě ještě odrovnala Begoña. Zjistila, že pytel s odpadkama v kuchyni, který já bych byla schopná ze 70% roztřídit a který měla mít vynesený už dva dny, protíká. Zavolala si mě na pomoc, abych ho nadzvedla, mezitím co se ho bude snažit narvat do nového pytle. Já být zdejší životní prostředí, tak brzy emigruju. Ani jsem se v tom úžasu nezmohla na dotaz, proč ho nedá na balkón (popelnice tu jsou k dispozici až po osmé večerní). No, přejděme k příjemnějšímu tématu: psala mi Anita (ta Madriďanka žijící v Paříži se kterou si notuju ohledně hudebního vkusu :-)), zda budu v Madridu přes Vánoce. Ona přijede 23.12. a těší se, až mě konečně pozná osobně. Musím říct, že mi je hrozně sympatická, zvlášť když ji upozorním na mou bídnou mluvenou španělštinu (stále na tom jsem jak Botella s angličtinou), a ona mě ubezpečuje, že v Paříži válčí s francouzštinou a prej si určitě budeme rozumět. No je-li náš společný jmenovatel Leiva, tak se opravdu nemusím znepokojovat. :-) Večer jsem si konečně udělala kompletní talíř (tedy téměř, chybí mi tam trocha mléčně kvašené zeleniny), ale i toto je znát. Jak říkají holky, mé dvě guru a autorky serveru Jíme Jinak Eva s Helenou, to tělo zareaguje hned. Jo, bříško bylo spokojené. A poděkování pro Vás: Vaše SMSky mě nabíjí. :-) Říkala jsem si, jak dlouho u toho PC musíte trčet, vždyť ani nemáte moc příležitost, kde se připojit, a Vy si to chytře tisknete! Děkuju za všechny milé zprávy, kterými mě od odjezdu zásobujete!!!


úterý 12. listopadu

Ráno - ne, to je hrozně nešikovný výraz, takže jinak - když vstanu, oblíknu se, najím se a vyrážím prosluněnými ulicemi na fakultu. Jak jsem psala minule, vyučující na didaktiku je nesmírně dochvilná, takže když byly tři a ona nikde, už jsem se viděla na lavičce chytajíce bronz s ipodem v uších. Jenže záhy se objevila a já měla po ptákách. Ale musím říct, byla to má nejlepší hodina! Tedy, nemluvím o mém pracovním nasazení, samozřejmě, tu druhou kapitolu, co jsme na dnešek měli mít, jsem ani nedočetla. Když nešlo o to přeložit a pochopit, tak pouhé přečtení u mě vyjde jak nedočtení. Ale ty obrysy stačily, neb jsme ji na hodině celou procházeli a vysvětlovali si jednotlivý pasáže a to mi moc vyhovovalo. I u nás na Karlovce bych uvítala takovej interaktivní přístup. No a tentokrát se na mě učitelka často obracela s dotazy. Nejprve, když mluvila o Instituto Cervantes, ústavu, který má na starost šíření španělského jazyka a kultury ve světě, pojmenovaného po slavném spisovateli Miguelovi Cervantesovi. Jedna pobočka je i v Praze a ji zajímalo, zda jsem tam někdy byla. Když jsem přikývla a dodala, že využívám hlavně tamější knihovnu, odpověděla, že to moc ráda slyší. Pak přišla řeč na to, s čím mají cizinci problém, opět tedy využila mou přítomnost na hodině. Když jsem popravdě přiznala, že největší práci mi dá reagovat v hovorové španělštině, kývala a hned dodávala, že to je přesně to, na co vás učebnice nepřipraví, neb to v nich není. No ale prej když zajdu párkrát do baru na drink, tak se určitě brzy rozmluvím. Tak jsem se srdečně zasmála s celou třídou. Ovšem the best byl konec. Chtěla popsat způsob, jakým se španělštinu učím. Řekla jsem, že na to jdu přes písničky, plus pak sleduju dotyčného interpreta na Twitteru a Facebooku, díky čemuž jsem v kontaktu s hovorou španělštinou. A že taky hodně čtu a poslouchám rozhovory a kdykoli narazím na mně neznáme slovíčko, poznamenám si ho v celé větě, protože se mi pak v daném kontextu mnohem lépe pamatuje. Byla nadšená a velmi mě za tento přístup chválila. No, upřímně, mezi náma, nechtěla jsem jí kazit radost. Nemá ani za mák tušení (Leiva by řekl NI PUTA IDEA), že v mém sešitě jsou k vidění spojení typu: PŘEKONÁNÍ vchodových dveří, ZASTRČENÝ klíč v zámku, KOPANCE do dveří, soused v ŽUPANU, osm kroket v ALOBALU (Leiva popisoval návrat domů s několika promilema v krvi, které zapříčinily výstup z výtahu o patro níž), dále umím fráze jako: No me estoy RASCANDO el culo, estoy sacando una púa. / NEŠKRÁBU se na zadku, vytahuju trsátko., El boli no pinta en el PEZÓN. / Propiska nepíše na BRADAVKU., Animales habla de echar un polvo en el DESCAMPADO con un condón. / (písnička) Animales je o šukání POD ŠIRÝM NEBEM s kondomem. Uznávám, je těžký vejít do lekárny s tím, že potřebujete "náplasti" a v hlavě vám naskočí tři výrazy pro orální sex, čtyři pro pánský spodky a pět pro to, co je v nich. Na druhou stranu, nikdy mě ten jazyk nebavil tak jako teď. Instituto Cervantes se může jít klouzat, tohle je "Instituto Conejo-Torres" (poznámka redakce: Leiva - ve skutečnosti spořádáný to občan José Miguel Conejo Torres). Před odchodem na další hodinu ještě vyučující přede všema prohlásila, zda si také všimli, že mluvím mnohem lépe než v říjnu. Houbelec. Abyste tomu rozuměla, před měsícem jsem nemluvila vůbec, protože nebylo o čem. Takže jim to teď připadá jak kdovíjakej pokrok. Trvám na tom, že se stále nacházím v první fázi mého soukromého členění úrovně španělštiny:

1. Mluvím španělsky hůř než Ana Botella anglicky. (certifikáty A1-A2)
2. Mluvím španělsky líp než Ana Botella anglicky. (certifikáty B1-B2)
3. Mluvím španělsky líp než Ana Botella. (certifikáty C1-C2)
4. Mluvím španělsky líp než Ana Botella a rozumím Danimu Martínovi každé slovo. (neexistující certifikát D)

Konec vtipkování, půl pátý - psychologie učení. Obyčejně nuda, ale dnešek přinesl 2 zajímavé momenty: první, kdy mým spolužákům došla trpělivost s probíranou látkou (údajně proto, že ji znají z nižších ročníků). Na učitelku se spustili jak supi a mě bavilo to pozorovat. Jejich pocity znám z naší pražský didaktiky. Měli jsme ji v bakaláři s Kasíkovou, pak z ní dělali státnice (u jiný vyučující!), pak ji měli před rokem v prváku navazujícího a zase z ní máme dělat státnice, prakticky ze stejnejch okruhů. To je magořina nejvyššího stupně. Navíc my, co nikdy neučili, budeme opět přeříkavat nějaký žvásty, jak se co dělá, ještě ke všemu podruhý na stejný katedře. Mor na tuhle studijní byrokracii. Psychologie jako předmět mě nebaví, ale učitelku mám ráda. Byla na mě milá od prvního okamžiku. Je to taková sympatická paní lehce přes třicet, řekla bych. Všechny připomínky bere, v mnoha ohledech se i staví na stranu spolužáků a slibuje, že se pokusí zaměřit přednášky do praktické roviny, když si to tak přejí. To je, co? My mladí chceme něco umět. Moment číslo dvě - svou chvilku slávy si vybírá projektor. Na fakultě působí jakýsi pomocný personál, který je po ruce, když potřebujete vytáhnout ve třídě žaluzie, přitopit, zapnout počítač a projektor, případně mikroport. Dnes zlobil obraz, prezentace tak byla rozmazaná a nečitelná. Do příchodu personálu si s tím hrála vyučující, pak ta jedna "paní pomocná" a pak nějaká vyloženě technička. Ani jedné se to nepodařilo zprovoznit, nicméně výuka běžela dál a navíc, končili jsme místo v šest, v 18:03. Rozumíte? Nula tři! Tři, tři, tři! To by si Mluvka nikdy nedovolil! A to je přitom mnohem záživnější. Domů jsem hnala, protože jsem neměla nic na svačinu a šest hodin bez jídla je šest hodin bez jídla. Zahrávala jsem si s myšlenkou někde se najíst, ale s ohledem na včerejšek se mi nechtělo zase utrácet. Na druhou stranu hlad to byl ukrutný. Došla jsem ke kompromisu - barra de pan za půl eura z pekařství a doma rýže s čočkovou omáčkou a dušenou brokolicí. Chleba jsem dostala ještě teploučký a tentokrát bez výčitek zdláskala jednu třetinu za pochodu, zbytek už jsem ale narvala do tašky a pokračovala domů s vidinou solidní večeře. Úterky a čtvrtky končím v 18h (někdy dokonce i tři minuty po šestý, že ano). Když se vracím, stmívá se a proto teď chodím trasou kolem královského paláce, Opery a ulicí Arenal na náměstí Puerta del Sol, protože to je krásně osvětlený. A jak si tak jdu, říkám si, že už jsem dlouho nepotkala někoho slavnýho. Dojdu na Sol a flák ho - přede mnou Quique González. Ano, ten čtyřicetiletý Jindra, jenž vešel do dějin jako první správně pozdravený Španěl slečnou Kristýnou, které vzápětí počmáral desku způsobem, že ani studentka čínštiny nepřišla na to, co tím věnováním chtěl říct. Od té autogramiády jsem mu přišla zvlášť na chuť, k usínání neposlouchám nic jinýho a zrovna dnes cestou do školy jsem měla jednu jeho písničku zapnutou na nepřetržité přehrávání. Blesklo mi hlavou, jestli jsem ho v rámci "tréninku na Leivu" neměla zastavit. Kráčejíce domů se bavím představou, jak mu vbíhám do cesty se slovy: "Ahoj Quique, nechci rušit, ale potřebuju si vyzkoušet, zda jsem schopná souvislého mluveného projevu ve španělštině a zároveň, jestli to se mnou nesekne, dostanu-li se do zorného úhlu a osobní zóny slavného španělského zpěváka. Slíbila jsem totiž holkám, že až potkám Leivu, prohodím s ním pár slov (ony si tajně fandí, že přinesu fotku a podpis, ale to jako tůdle). No a protože tu o tvýho kamaráda zakopávám častěji než o odpadky v Huertas, hrozí, že se přede mnou zjeví zas a do třetice už se z toho nevykroutím. Co bych ti tak řekla. Nemám ráda, když my neznámí tvrdíme vám známým ‘Musíš si mě pamatovat - vždyť jsme se viděli na autogramiádě!’‎ Ale mě si vybavíš určitě, protože se ti za celou kariéru nestalo, aby po tobě někdo chtěl tvrdý Y s přízvukem po T a domáhal se ho užitím časové spojky. Tímto se ti omlouvám, vím, že jsem měla říct DETRÁS. Ale tak každej jsme nějakej, ty zas neumíš čitelně psát. Jo a k tvým cédéčkům, mohla jsem je šlohnout ve FNACu při evakuaci, ale já se pro ně vrátila a pěkně si je koupila. Natolik si tu tvou hudbu cením. To koukáš, co?" Jako fakt, já z toho hladu už nevím co by. Smích mě přejde ve chvíli, kdy si uvědomím, jaký mám štěstí, že stále natrefuju na známý lidi, zato na Votrapu/Vytrvalce/Cvoka nikoli. Uf a díky Bohu. Doslova. Doma vítězoslavně večeřím stravu, která mě postaví na nohy a koukám na Šmoldase z páteční Show Jana Krause. Jeho humor a vyjadřování miluju. Taky se konečně vrátila Inma. Řekla jsem jí, že se mi po ní stýskalo, protože bez její přítomnosti tu nešlo sborově vykřikovat "¡Qué cansado!" / "Jaká únava!" To je takové naše heslo. Není den, aby nepadlo. Je-li, není Inma nebo já v Madridu. :-) Jo a zásadní moment úterka - na Twitteru se dočítám / se Leiva chlubí, že našel HŘIB a já si tak znamenám nové slovíčko - "BOLETUS". Vždyť to říkám pořád, že v jádru to je děsně slušnej kluk. :-)


středa 13. listopadu

Během dopoledne si pročítám odpovědi na maily, které jsem v noci s raději blíže nespecifikovatelným zpožděním smolila a rozesílala. Všechno je naštěstí v cajku. Přes den si zaběhnu na fakultu na Mluvku - opět četl z knížky, dokonce jsem se ho po přednášce přeptala na její název, a šupky dupky domů, najíst a čekat návštěvu, neb dnes je konečně na programu kino s Marcelkou. První termín - minulý čtvrtek - padl kvůli mně, respektive koncertu Césara Popa v Libertad. S Marcelkou se vidím po neuvěřitelných 4 letech. Studovaly jsme spolu v Liberci španělštinu, já toho nechala, když jsem přešla do Prahy, zatímco ona to dotáhla do konce a teď dodělává magistra v Brně. Na škole jsme si byly blízký nejen bydlištěm (je ze Sloupnice). Ovšem neuvěřitelně mě překvapilo, jak jsme ve všem za jedno i tady. Z Madridu jsme stejně nadšené a nechává v nás stejné dojmy: obě jsme bloudily při hledání rektorátu (taková výstavní oplocená budova, kterou několikrát obcházíte v domnění, že to určitě nemůže být ono), obě tu postrádáme rychlovarnou konvici (holky si vaří vodu v mikrovlnce!, já na indukčním sporáku), přes počáteční rozpaky jsme přišly na chuť nákupním taškám na kolečkách (neb je tu za sebou skutečně vláčí všichni), ovšem nákupy v supermarketech nesnášíme stejně (takže když už tam jdem, usilujem o co největší, abychom tam zas pěkně dlouho nemusely), ani jednu z nás Prado neláká (byť Marcelka tam "ze slušnosti" zašla), v noci tu klepe(me) kosu (poradila jsem jí legíny pod pyžámko :-)), má pochopení pro pojem Votrapa (neb tuto zkušenost měla dokonce dvakrát), ujíždíme na palmeře a sušenkách Princ, které požíráme stejným způsobem (ulomit, ohlodat sušenku kolem čokolády a pak sníst ten zbytek) a obojí se podepisuje na naší linii, respektive břichu - já si chválím nohy, na kterých díky pochodům vystoupily moje svaly od kotníků po kyčle z anonymity. Vyhlídly jsme si kino za Retirem. Vyrážely jsme se čtyřicetiminutivým předstihem. Díky mé zkušenosti s autogramiádou Daniho Martína na Goyovi vím, že je to nutnost. No a to kino se nachází někde v těch místech. To nám mimochodem došlo deset minut před osmou, že nestačí vědět jen ulici, chtělo by to i číslo popisný. Jak jsme tak bloudily a čekaly, až se v mobilu načte net, abychom věděly, kam přesně zamířit, nadhodila jsem, že když to prošvihnem, zajdem si aspoň někam na tapas i přesto, že jsme nadláskaný sušenkama. Nakonec se zadaří a v osum si kupujeme lístky a já machraju s poznatkem z koncertů, že zde je i půlhodinka nic, takže paráda, stíháme. Prdlajz. Do sálu vlezeme, kdy už běží z filmu tři minuty. Začínali přesně ve dvacet. Tento španělský snímek měl premiéru na konci října a jmenuje se Vivir es fácil con los ojos cerrados / Žít je snadné se zavřenýma očima. Název vychází z písničky Strawberry fields forever od Beatles, protože film je o učiteli angličtiny, který své žáky učil cizí jazyk právě přes písničky Brouků z Liverpoolu. Když si vezmu, kam jsem to dopracovala já s píničkama Perezy a Leivy - mluvím o slovní zásobě-, můžu si na něco podobnýho nechat zajít chuť, nechci-li strávit nějaký čas v kriminále za ohrožování mravní výchovy (byť již tak dost zvrhlé) mládeže. Ten učitel podnikl cestu za Lennonem, který v té době ve Španělsku natáčel, aby mu poděkoval a řekl, co pro něj jeho tvorba znamená. O filmu jsem se dověděla díky Leivovi, doporučoval ho na Twitteru, nicméně o této záplatce nebo chcete-li paradoxu jako prase či pocitu déjà vu jsem neměla ani páru. Marcelka říkala, že už se jí dlouho nestalo, aby během projekce nesahala po mobilu a nezjišťovala, jak dlouho bude ještě trpět. Moc se jí líbil a mně, když jsem se vzpamatovala z toho, co jsem viděla na plátně, vlastně taky. Z kina vycházíme s tím, že ani teď ty tapas nedáme kvůli těm zatraceným sušenkám v břiše. Holt jindy. Cestou domů kecáme dál: shodujem se, že studovat v malým městě bychom nevydržely, že potřebujeme objevovat stále něco novýho. Stejně tak chceme po návratu domů začít pracovat a notujeme si i v tom, že kdyby byla práce tady, zůstaneme tu, neb v Madridu se člověk cítí mnohem bezpečněji než u nás. Ale skutečně pracovně, další studijní stáž nepřichází k úvahu, protože už máme plný zuby seminárek a podobných zbytečných školních povinností, které jsou vám pak v praxi úplně na nic. Nehledě na to, že jsme i dost staré. Marcelka to pozoruje u svých spolužaček a já, když vidím holek nadšení pro víkendové večírky a Simpsonovi (celý září jsme přemejšlela, co to jde každé odpoledne za zvláštní zvuky z obýváku). Byl to bezva večer, příští pátek jdeme spolu na koncert a příští neděli možná na to Havlovo Odcházení. Jak budeme stíhat. Zvlášť na sebe jsem zvědavá, diář mi praská ve švech. Po příchodu domů si navíc kupuju lístky na skupinu Alamedadosoulna (název vycházející ze čtvrti Alameda, konečné Alcaly, není náhodný), jenže se mi to kryje s Rashem. Toho tím pádem propásnu už potřetí. Řeknu Vám, o tomhle kulturnímu boomu v Madridu se mi vážně nesnilo.


čtvrtek 14. listopadu

Usínám tradičně s Quiquem, tradičně nad ránem. Snídám tradičně v době oběda, aspoň konečně ty jáhly. Kuchyň se leskne jako nová, což má jediné možné vysvětlení. Ano, je tomu tak, tento týden má službu Emechota, Begoñou nyní -nevím proč tak najednou- zvaná Pepi čili česky Pepička. Radost mi udělá pohled do mailu: přišlo mi potvrzení z jednoho madridského kulturního centra, kde se bude promítat film Temporal. Lístky se neprodávají, bylo třeba pouze zažádat o rezervaci místa. O filmu Vám toho moc neřeknu, sama nevím, co je to zač. Pouze jedno je jisté: hudbu složil Leiva. Netřeba dodávat víc, viďte? :-) Už aby byla sobota 23.11. večer! Neskutečně se těším! Dnes je jeden z posledních čtvrtků, kdy mám jen psychologii, protože brzy bude mít moje skupina od 15h didaktiku, kterou prozatím má první polovina spolužáků. No a co se mi nestalo cestou na fakultu (klid, žádnej Leiva číslo tři). Jdu si, celkem unavená, nicméně tentokrát bez sluchátek v uších. Když přejdu na druhý chodník, zeptá se mě jeden kluk na kole, odkud mám tak parádní tašku. Usměju se, poděkuju, řeknu, že z Český republiky, a pokračuju v cestě. No jo, jenže on se tak přidal, mému tempu to jeho kolo akorát stačilo a začal se vybavovat, ani snad nekladl přímé otázky, v podstatě se jen ujišťoval: "A ty seš cizinka, viď? Erasmačka, na UniComplutense, co?" Řeknu Vám, zaprvé jsem byla fakt dost unavená, měla na spěch a do toho ten jeho výslech. Pak spustil on - vylezlo z něj, že studuje na stejný škole, co já a zrovna tam má namířeno, bydlí na Atoche, což je dálka, proto to kolo. No ty mně tak povídej něco o vzdálenosti Atochy od univerzitního kampusu. Ovšem pozor, už jsem se značně poučila Votrapou/Vytvalcem/Cvokem, že jsem si dávala extra pozor na jazyk a při jeho dotazu na mé jméno mi došlo: herdek, proč já bych vlastně měla mluvit pravdu!? Takže Karolína, těší mě. Bydlím v Praze. Nebaví mě umění. Z hudby jsem prozradila jen Amaral. Pro případ, že se mi někdy připlete do cesty ještě někdo třetí, stejně neodbytný, sdělím mu, že v hudbě je pro mě number 1 jeden hubenej potetovanej zpěvák s náušnicemi v uchu a častou pokrývkou hlavy. Soustavně lhát vážně neumím. Ale nic už mi nebrání "splést" se ve jméně a dodat: Justin Bieber. Ten musí fungovat líp než pepřák. :-) Kolař, poté co mi naplánoval víkend všemožnými tipy, co bych kde v Madridu mohla v jeho doprovodu podniknout, se odpojil na Gran Víe, protože si musel cosi zařídit v nějakém obchodě. Ach jo. Já vážně nevím, jak se k tomu stavět. Mám výčitky, že reprezentuju Českou republiku a to mé odsekávání je obzvlášť v kontrastu se španělskou vstřícností a přátelskostí, která je mi nesmírně milá, ale pravda, v určitých mezích. Navíc něco podobného jsem řešila i včera s Marcelkou: když jste v pidi městě odkázáni na studentský život (škola, chlastání, navazování kontaktů z celého světa, využívání nabízených výletů - prostě typickej Erasmus pobyt), tak jste za jakýhokoli domorodce vděční. Mně dalo dost práce se k něčemu takovému odhodlat, pak si zařídit vše tak, aby to s typickým Erasmus pobytem nemělo nic společného. Teď si svůj vydobytý sen chci užívat a ne se tu furt někomu zpovídat, proč jsem taková. Nehodlám slevovat ze své Alcaly, nepůjdu někam, kam se mi zrovna nechce, tím spíš, když mi to zorganizuje někdo jinej. Nebudu ani v nejmenším brát někoho s sebou na koncerty, abych místním vysvětlovala, kdo je kdo v jejich hudbě. Tůdle. Zdá se, že lhaní a stvoření alter ega Karolíny bude jediná možná varianta. Na toto "bezva" odpoledne navázala "bezva" přednáška - přetopeno bylo až hrůza, musel dorazit pomocný personál a otevírat okna. Ty jsou na celkem malé Španěly dost vysoko. Paní vylezla na stůl, učitelka ji přidržovala a snažily se dostat se k páčce na otevření okenice. Slušné vychování mi nedovolilo tento výjev mobilem zdokumentovat. Cestou domů jsem si koupila časopis Elle se Sarou Carbonero na obálce. V březnu dělala rozhovor s Leivou, na základě kterého tu dnes můžu být. Proto ta volba. Při prolistování narazím na rozhovor s režisérem toho včerejšího filmu, zmiňuje že má rád Formana. Jak mě tyhle náhody těší. :-) Čtu si, dokud únavou nepadnu.


pátek 15. listopadu

Pátek vezmu hopem. V plánu byl totiž volný den. Z postele jsem se vykopala před polednem a hned na počítači smolila nápad na didaktiku. Budu muset odprezentovat nějakou konkrétní výukovou situaci a napadlo mě využít onoho Mluvčího a ty principy představit spolužákům. Po druhý hodině si uvědomuju, že jsem ještě nejedla. Vzhledem k počasí - je slunečno, ovšem chladno a dost větrno, ale tak to mám ráda - se rozhoduju místo večerky naproti pro vycházku do Carrefouru. Beru si barra de pan a sýr - typický španělská svačina přeci. Domů spěchám, protože jsem si na půl čtvrtou domluvila telefonát s Péťou, spolužačkou z Prahy. Kecáme přes hodinu. Já se pak flákám až do osmi, kdy na webu běží seminář s holkama z Jíme Jinak - Evou a Helenou. Po zbytek večera si čtu - nahlas kapitolu z filozofické knížky (v rámci zlepšení výslovnosti, ale je to děs běs) a pak na webu objevuju několik rozhovorů s Quique Gonzálezem. Ten chlap mě zdržel na tolik, že jsem zalehla o půl čtvrtý ráno. Ale těch zajímavostí, těch slovíček! :-)

Zdraví

Kristýna z Madridu / Karolína z Prahy :-)

zapomenuté fotky č. 14

Nějak jsem opomněla odeslat fotodokumentaci ke 14, ale tentokrát nic moc - venkovní stolek baru, kde jsem čekala na bocatu se sýrem, osvětlený večerní královský palác, Elle se Sarou Carbonero včetně stránky s režisérem filmu Vivir es fácil...a nějaký moje slušný papání, když mám světlou chvilku. Jo a ten Leivův HŘIB/BOLETUS :-)
K.