Nový měsíc, nový megaemail. Bez průtahů a proslovů, pojďme na to:
pátek 1. listopadu
Tak a je to tady. První listopad. Slavnostní den pro můj žaludek a mozek. Vstávám a vyrážím do kuchyně, abych si připravila miso polévku a jáhly s mrkví. Bez kvalitní a vydatné snídaně své buňky nerozchodím, dnes by se hodilo říct ani nerozmluvím - hodina velkého rozkoktávání se rovněž přiblížila. Ale nejdřív to jídlo. Zapínám sporák, tedy tu indukční desku, jenže ona ne a ne sepnout. V září se občas stalo, že přestala fungovat, ale celej říjen byl klid. Co teď. Mám nakrájenou zeleninu a vlčí hlad. Na bytě je jen Inma, ale spí, nemůžu ji budit, bůhví kdy přišla. Tak zatím chroupu mrkev, nic jiného, co by nevyžadovalo tepelnou úpravu tu nemám. Nevýhoda makrobiotiky (a mého kompulzivního přežírání, nutno dodat). Po hodině čekání to vzdám a rozhodnu se otočit nenadálou situaci ve svůj prospěch. Kousek za Retirem se nachází jedna, no vyloženě kavárna to není, ale něco v tom duchu, kde dělají i snídaně. Už delší dobu tam chci zajít na jídlo. Během oblékání se do šatů (prej listopad, haha) mi přijde SMSka. Píše Vytrvalec, bývalý to Votrapa z Retira, nyní Bárou, kamarádkou z Plzně, přejmenován na Cvoka. Prej když mu můj nezájem stále nedochází, je to cvok a hotovo. Ptá se, proč se neozvývám, ujišťuje mě, jak jsem výjimečná osoba a chce vědět, zda udělal snad on něco špatnýho. Jo. Vyloudil ze mě moje číslo. Pokračuju v ignorování. Z bytu odcházím samozřejmě ve chvíli, kdy Inma vstává. Oznamuju jí, že zase nejde deska a já že se chystám ven. Cosi na chodbě nahodí a deska jde. Jenže já už taky. V ulicích je lidí jak na Václaváku, prý je dnes státní svátek - jen tak na okraj, ve Španělsku neuplyne měsíc, aby nebylo nějaké oficiální volno. Jenže jak na potvoru to vyšlo opět na dobu, kdy nemám vyučování (česky školu :-)) a neprofituju z toho tak, jak bych si přála. Když konečně najdu svůj vyhlídnutý podnik, musím konstatovat, že davy lidí nejsou jen v ulicích, ale i v restauracích a barech. Jsem dost hladová, nicméně pohotově zamířím do nedaleké cukrárny, kde jsme byly s mámou a ségrou. Sice to není ten nejlepší start do nového dne (a potažmo i měsíce), ale na tom teď nesejde. Jen co tam dojdu, protočí se mi panenky a zakručí žaludek. Vím, že Madrid má skoro 4 miliony obyvatel, ale že musej všichni vylízt zrovna, když se akutně potřebuju nasnídat? Hergot. Nakonec vlezu do nejbližšího vietnamskýho krámku s potravinami a snažím se najít alespoň něco jako sušenku. Zaplatím a jdu si s ní sednout na lavičku poblíž Ventas - té býčí arény. Mimochodem Vytrvalec/Votrapa/Cvok tehdá v Retiru zmiňoval, že bydlí 5 minut od ní, takže si při ládování tím hnusem říkám: Proboha, snad mu nesvačím pod voknem! Nakonec sním jen půlku, protože ta věc je odporná až hrůza. Jdu hledat něco lepšího. Zahlídnu nádherné a pohodlné křesílko, bohužel se jedná o výlohu prodejny s nábytkem. Pak ale narazím na řetězec Granier, kde si poručím kávu s mlékem a bagetu se sýrem a šunkou. Tu mi dokonce rozpečou, takže bříško se tváří spokojeně a já po tom honu na jídlo ve výsledku rovněž. Jakmile jsem najezená, uvědomuju si, že jsem vlastně v půlce mé milované Alcaly a rozhodnu se ji dojít do konce. Je-li dnes ten svátek, musí být otevřeno i Capricho. A fakt, že jo! Chvilku si tam posedím, do toho vyslyším prosbu jedné slečny, zda bych ji s přítelem nevyfotila a vyrážím zase domů. Pěšky. Z půlmaratonu několik postřehů: dnes se tolik nekouří, na druhou stranu všichni budou v metru, tuto trasu chodím jen já. Pejskaři tu nosí igelitové sáčky. Taková ekologická nerozložitelná prasárna. Ach jo. Znovu objevuju obuv s vyhlídnutýma botama - pamatovala jsem si jen, že byla někde v ulici Alcalá, což je s ohledem na její délku docela na prd informace. S posunem času se dřív stmívá a to je ve výsledku fajn - nemusím si tolik vyčítat večerní sezení v pokoji místo křižování Madridem. Když mě někdo zastaví s nějakým dotazem, dá mi práci soustředit se, abych automaticky neodpověděla v češtině - já si tu připadám (stejně krásně) jako doma v Praze. Domů to beru přes Retiro hlavní cestou, kterou jsem dosud nešla. Je neuvěřitelný, jak je ten park obrovský a co všechno v něm člověk najde. U domovních dveří mám ohromnou radost, protože tím, že jsem dnes Alcalu v pohodě ušla oběma směry (premiérově navíc v nových pohodlných botkách) se prohlašuji za definitivně vyléčenou z podzimního nachlazení. Je mi báječně. Na bytě se střídám s Inmou, jde po dlouhé době k Juanovi, prej na nějakou párty. Ptá se, kde jsem si byla, tak se usměju s tím, že může hádat. Alcalá, jak jinak. :-) Pak se ptám já - chci vidět, co se kde zapíná, když sporák stávkuje a taky, co znamená "O SEA", výraz, který v jednom kuse používá Inma, Leiva, vyučující, prostě všichni. Přemýšlí, jak by mi to vysvětlila. Navrhuju, ať mi to řekne anglicky, Inma nabízí němčinu. Z internetového překladače se dovídám, že to je "TAKŽE". Hurá, záhada hlavolamu vyřešena. Na netbooku zůstávám - odesílám Vám jedenáctku a čtu, že Ariel Rot pro nemoc ruší turné. Zvažovala jsem, že bych ve čtvrtek zašla na jeho koncert, ten teď padl, ovšem vynořil se jiný - César Pop v Libertad. To mě moc potěší - jednak proto, že Libertad je ten úžasný kultovní podnik, kde jsem byla minulou středu na Dani Flacovi a taky, že Libertad jsem znala právě přes Césara a nikoli Leivu. Unikát, co? :-) Ale Césara znám přes Leivu, ať mírním nadšení. :-) Mám radost, že ho zas uvidím, v září jsem na něm byla v Galileu a byl to moc příjemný večer! A další pecka - Vikxie (Leivův bratránek, co mi tak chválil vinylku) bude mít ve FNACu koncert. Ideální příležitost pořídit si jeho CD a nechat si ho podepsat. Doufám. :-) Spát jdu celkem brzo. Jsem tu sama, tak proč ten klid a tmu nevyužít.
sobota 2. listopadu
Když se vzbudím, zjistím, že Inma v noci nedorazila a já mám byt stále jen pro sebe. Po snídani v době oběda (jak jinak) doháním resty - konečně peru povlečení včetně přehozu, ze kterého si tu dělám peřinu, abych nezmrzla, podle úklidového rozpisu vytírám chodbu a záchod, píšu maily kamarádkám a nahrávám na Facebook madridské fotky za říjen. A protože je venku nádherně, nařídím si alespoň krátkou procházku po okolí. Ačkoli se to z balkonu nezdálo, je docela chladno, rozhodně v porovnání se včerejškem, takže si projdu jen hlavní ulici za Atochou a okruhem přes Muzeum Reina Sofía se vracím domů. Ještě se zastavuju ve večerce pro barra de pan, abych si měla na co namazat zbytky luštěninové pomazánky a co neobjevím - sušenky Princ v balení po 4! Chápate, já mohla ušetřit eura i kilojouly! Po příchodu domů zjišťuju, že pomazánka se mi zkazila. No co jsem čekala, po týdnu. Barra de pan tak spráskám nasucho, dorazím se sušenkami a odhodlání dobře se stravovat odsouvám na pondělí. Stahuju si Výměnu manželek a i přes původní záměr na ni kouknu. Sice jsem si ve čtvrtek důrazně zakázala pustit si ji dřív než vypracuju úkol na Psychologii, ovšem to platilo pro devátý díl a toto je desátý. Heč, to jsem se převezla. :-) Večer se objevuje Inma a oznamuje mi, že přijedou rodiče s Begoñou i Alejandrem. Maminka jde s holkama do divadla a tatínek s Alejandrem opravují sprchový kout. Zhruba před třemi týdny se totiž rozbil pant u jedněch zatahovacích dveří. Chvilku se s tím v koupelně mordujou. Pak slyším, jak mě tatínek volá s dotazem, zda nevím, kde je na bytě PEGAMENTO. Ulalalá, on myslí lepidlo!!! To už znám přece od Begoni. Musím říct, že to netuším, nicméně nabízím to svoje vteřinové, které on když uvidí, rozsvítí se mu oči a zajásá. Ačkoli by to podle názvu mělo držet hned, je sprchový kout pro dnešek zapovězen. Pošlu fotku. :-) Pak jsem chtěla koukat na Stardance, ale online to nešlo a přes Skype to byla hrůza. Do postele zaléhám s plány na zítřejší (budiž, s ohledem na pokročilou hodinu - na dnešní) den. Udělat konečně úkol z psychologie, zaběhnout nakoupit ovoce a zeleninu a poté, co mi Google zjistí, že ta nesehnatelná knížka na didaktiku je sehnatelná v Casa del Libro, je třeba zastavit se i tam.
neděle 3. listopadu
Jak jsem se Vám chlubila, že se mi podařilo zlomit úterní prokletí a pěkně v ty dny makat, jak jsem si předsevzala, docházím k závěru, že to odnesly neděle. Ehm. Alcalou jsem se prošla předevčírem včetně Capricha, uklidila včera, čili dnešek konečně ten úkol. Jenže to počasí. Dnes se Vám udělalo zase tak krásně! Do 14 hodin jsem odolávala, ale pak jsem si řekla, že je čas udělat onen nákup. Když se mě Begoña s Alejandrem optali, zda si dám s nima kuře, řekla jsem, že ne, právě jsem jedla a nyní odcházím. Ale že děkuju, přičemž pozor, to "ALE" jsem skutečně řekla česky ("...ALE gracias!"). Horská, Horská, je fajn, že se tu cítíš jako doma, ovšem až tak bys nemusela a už vůbec si nenalhávej, že to určitě nebylo slyšet... Jo a pozor. Skrz pootevřené dveře jsem zahlídla Begoñu a Alejandra ve vášnivém objetí. To nemůže bejt bratránek. Lámu si hlavu, jak položit otázku, abych zjistila, jak se věci mají a zároveň nevypadala jak trdlo, který žije měsíc v domnění, že tu Begí poskytuje nocleh příbuznému. Jestli Vás nějaká šťastná formulace napadne, urgentně mi ji odešlete formou SMS na Vám dobře známé číslo. :-) Budu vděčná. Venku si to namířím přes Retiro do čtvrti Goay do Casa del Libro, kde by měli mít tu knížku na didaktiku. Jejím hledáním tam strávím skoro hodinu, když se na ni dotážu, je mi řečeno, že ji nemají, ale můžou mi ji objednat. Přišla by ve středu. Hm. Jenže já ji potřebuju mít v úterý, nato mi prodavačka pohotově zjišťuje, že ji mají v Casa del Libro na Gran Víe. Áááách. Jsem zachráněná. Ale i tak chudší. Na paní byla docela fronta - to víte, obchod o čtyřech poschodích, ve kterých se dají najít snad všechny knížky, co kdy byly napsány, jenže laik je hledat neumí a musí se ptát - a já si čekání krátila listováním vystavených knížek vedle kasy ze sekce Filozofie. Měla jsem za to, že ty nesmyslné a zdlouhavé žvásty o podstatě jsoucna nemohou moje finance ohrozit. Jenže jsem narazila na anglický bestseller, samozřejmě přeložený do španělštiny, knížku, která filozofii tlumočí nám blbečkům (z filozofické fakulty, chce se mi napsat :-)). Obchod tedy opouštím o 11 euro lehčí, bez Aplikované lingvistiky španělského jazyka, zato s Malými dějinami filozofie. Ať žije Horská. Řeším, co dál. Asi bych měla jít nebo busem jet na Gran Víu, přes mobil kontroluju otevírací dobu tamější pobočky. Mobil hlásí pondělky až soboty od 9,30 do 21,30. A dnes je neděle. No to je ale smůůůůůla. Chachá a rozejdu se ulicí Alcalá směr letiště. Hlava se vzteká a nadává, mele ať se okamžitě vrátím, stále nemám DÚ ani jídlo, ale drzé nohy dole dělají, že neslyší a zvesela si to ťapou dál do Alamedy. Ještě mě cestou zavedou do drogérky pro oční stíny. Nemůžu si vybrat. "Musím" si vzít dvoje. Ale na to, že jsem málem uvažovala o třech je to úspěch. Protože jsem si původně měla jen odskočit do knihkupectví a nakoupit ovoce se zeleninou, nemám s sebou žádné jídlo a polévka mi dávno vytrávila. Napadne mě jít opět do Graniera, po cestě jich je několik; tady v Madridu si narozdíl od Česka zakládám na tom, že zkouším nové věci a chodím na jiná místa. A tak přejdu první kavárnu, kde jsem byla v pátek, s úmyslem zajít hned do té následující. Nevím, jestli je to tím hladem, ale měla jsem za to, že ta další pobočka se nachází podstatně blíž. Když ji konečně najdu, poručím si kafe s mlíkem a bocatu - pečivo se šunkou. Prosím, nepleťte si pojmy jako Být veganka a Mít veganský jídelníček. Usiluju o to druhé, abych si pak bez výčitek mohla tu a tam dát ty typické španělské svačinky. Posilněná dorazím vážně až do Capricha, tam si na lavičce přečtu jednu kapitolu z té nové filozofické knížky a rozejdu se zpátky. Ne. Tohle není žádný slušný sportovní výkon, tohle je prachsprosté a naivní zdrhání před povinnostma. Ach jo. A já mám tu drzost to oslavovat - na jednom koncertu jsem zaslechla nějakou holku vykřikovat, že si dá zase pivo, protože je "Hija de Mahou", což v překladu znamená "Dcera Mahou" (což je značka toho piva). Po jejím vzoru si to vykračuju s provoláním, že jsem "Hija de Alcalá". Už se stmívá a dost fouká. Po dvou kilometrech se rozhodnu pro metro. Tak ráda bych šla pěšky dál, ale je to o nastydnutí, které by mohlo mít za následek další omezení mých Alcalových půlmaratonů. Což je natolik hrozná představa, že nudná cesta metrem je proti tomu nic, navíc ušetřený čas budu moci věnovat tomu úkolu. Pravda, pěšky mě to domů táhlo taky proto, že jsem si slíbila zastavit se při zpáteční cestě v El Rincónu na protější straně Alcaly, kde mají bonbónky a jim podobné nezdravé věci. No ale představte si, když vylezu na Atoche, jeden se mi postaví do cesty. To bylo osudové. Odnáším si mandle v čokoládě, aby ten úkol byl snesitelnější. Doma na netu jen tak na okraj zjišťuju, že se mi informace ohledně otevírací doby v knihkupectví v mém extramegahypermoderním nejnovějším typu mobilu nenačetla celá, prostě v neděle tam jsou, od 11h do 19h. Ještě že to čtu až teď, mohla jsem být bez vycházky a mandlí. Stavím se tam tedy zítra. Teď se vrhnu na tu psychologii. Vypracování úkolu si rozhodnu spestřit oblíbenými písničkami. Když si tak na Youtube pouštím Daniho Flaca (=písničkář prasák), všimnu si po straně nabízených videí: hudba na aktivaci hemisfér, hudba pro učení, hudba ke studiu. Zajásám, že to je má spása. Ehm. Ve výsledku strávím téměř tři hodiny poslechem divotvorných melodií, ovšem nenapíšu ani čárku. Na druhou stranu mi ta hudba silně evokovala mistrovství v krasobruslení a já tak tak odolala pokušení se na nějaký ten záznam exibice na webu nepodívat. Čili veškeré úsilí jsem proinvestovala, ta "super" hudba mě namísto probrání ukolíbala a o zbytky sil mě připravila neplánovaná procházka. Je mi líto, postel si mě žádá.
pondělí 4. listopadu
Pondělky mám ráda. Člověk se vyspí, nají, voblíkne a hurá na procházku se zastávkou fakulta. Tam si něco málo přes hodinku vyslechne zajímavosti z oboru psychopatologie a ještě za světla tradá domů. Dnes probíráme zbavování se závislostí. Jedna z možností je tzv. předávkování se, prostě si neustále zapalujete další a další cigaretu, až je vám nehorázně zle, mozek si ten stav spojí s kouřením a vy už po zbytek života nebudete chtít cigaretu ani vidět. Zajímavá úvaha. Mluvka to balí ve 14:40 místo v 15h. Ten chlap mi dělá samou radost. Cestou domů lezu do všech obchodů, ve kterých by mohly mít čepice. Večerní návraty z přednášek byly bez pokrývky hlavy kruté, stejně tak včerejší zpáteční Alcalá. V krámech mají všechno možný - šály, rukavice, klapky na uši, jen ne ty čepice. Jak Madriďanky přečkávají zimu zatím nemám páru. Podařilo se mi natrefit jen na jednoho solidního kulicha a sice v Zaře, což je španělský řetezec čili paráda, ale má to jeden háček, jedná se o zboží z dětské kolekce. Nicméně si slibuju, že pokud nenajdu nic lepšího, zítra se pro něj vrátím. A jak po hodině zjišťuju, kdybych si ho vzala rovnou, ušetřila bych zítřejší cestu. Ten výběr je děs běs na to že je listopad. Jo a průšvih. Byla jsem v knihkupectví na Gran Víe, v každém patře jsem si zakonverzovala s personálem, kde bych našla onu lingvistiku a v suterénu se dovím, že ji nemají. Prej divný, ale nemají. Nezbyde mi než se zítra omluvit. Do háje. To je tak trapný, že se ani nemůžu radovat z nenadálého volna k dobru, které získám tím, že si zadanou druhou kapitolu z knížky nemám kde přečíst. Ach jo. Ještě musím nakoupit jídlo, do košíku v ExpresCarrefouru nahážu sýr a křupky, tedy něco na zahlenění a zasycení. Pak si v regále všimnu sušenek Princ, navíc ještě levnějších než má Číňan ve večerce. Ano, je listopad, dokonce i pondělí čili začátek všech začátků, mluvím-li o zdravé stravě, případně konec všech konců, mám-li namysli ty zatracený sušenky. Jenže víte, co dnes Mluvka říkal. Takže jinak. Evidentně je nezvládnu přestat jíst jen tak z voleje čili půjdu na to od lesa, já se jima přežeru a budu doufat, že to tomu mýmu mozku secvakne dřív než se na váze vychýlí ručička doprava. Ještě si nechám dobít kredit a jdu domů, kde mě čeká nedodělaný úkol z psychologie, jehož deadline je o dnešní půlnoci. Nevím, jak se k té práci dokopat, měla jsem na ni víc jak týden. Lámu si s tím hlavu, je to četba na 12 stránek z nějakýho lékařskýho vědeckýho časopisu. Po pravdě, kdybych si to vytiskla a fakt se snažila, odevzdala bych slušnou práci. Ale na druhou stranu, čím vyšší si nasadím laťku, tím víc na to můžu při zkoušce dojet. A tak měním taktiku a na otázky odpovídám co nejjednodušší španělštinou, dost krátkými větami a na úrovni blbečka. Na jednu stranu se za to stydím, ale já už jsem tím věčným dělám povinností pro povinnosti od dob gymplu tak unavená a zhnusená... Večer se na španělských serverech obejvuje zpráva, že vláda seškrtala stipendia Erasmus studentům, tedy Španělům, kteří jsou teď na studijním pobytu v zahraničí. Často se jedná o lidi z rodin, kde minimálně jeden rodič je nezaměstaný, na svůj pobyt si museli dlouho šetřit, chodit po brigádách nebo si peníze půjčit. A zastydím se podruhý. Já si tu žiju jak královna. V diskuzích si pročítám názory, dobře že tak, vždyť ten Erasmus není vůbec o učení, nýbrž o pařbách. Za sebe souhlasím s názorem jen částečně, o učení, pokud si dotyční představují to odporný biflování mezi čtyřma stěnama fakulty to fakt není a být by ani nemělo. Erasmus je úžasná příležitost, jak se naučit jazyk, poznat cizí kulturu, místa a lidi a taky pro vysokoškolsky vzdělané lidi naučit se něco ryze praktického - platit eury, prát v pračce, lítat po úřadech, orientovat se ve velkoměstě, odhadovat jídelníček na týden atd. A jak já potvrzuju, užít si ho mohou i vysoce introvertní solitéři. S Marcelkou se shodujem, že jestli to něco kazí, je to právě ta škola. Jednak tu máme přednášek dvakrát tolik ve srovnání s domácí univerzitou a taky se na nás kladou skoro stejné požadavky jako na rodilé Španěly. Netvrdím, že se to nedá zvládat, ale uměla bych ten čas strávený nad úkoly investovat rozuměji. No nic, půlnoc se přibližuje, já s úkolem finišuju, byť na úrovni halabala. Jdu si uvařit čaj. Když se v kuchyni míjím s holkama, se kterýma místo souvislého projevu, jak bylo od prvního rovněž zamýšleno, prohodím pět slov, postesknu si jim, že mluvím španělsky hůř než Ana Botella anglicky. Ana Botella je primátorka Madridu, neblaze proslulá to ženština nejen svými jazykovými (ne)kompetencemi. Mnozí jí dávají za vinu, že Madrid - minimálně pro rok 2020 - nebude olympijským městem právě kvůli jejímu projevu před zahraničními médii během závěrečné tiskovky. Na Youtube se tím baví celé Španělsko, nebo možná Barcelona a zbytek země pláče. Vypiju čaj a do postele padám tak unavená, že ani nestihnu zdláskat všechny Princovy sušenky, kterými jsem chtěla čaj a úkol prokládat. A to je co říct! Po hodině převalování mě únava opouští, nicméně jsem líná dělat cokoli jiného, takže si na mobilu akorát pouštím záznamy z rádia - diskusní pořad s Tomášem Halíkem a Pavlem Kosatíkem.
úterý 5. listopadu
Z postele se vyhrabu v 11h. Vzhledem k pokročilému času řeším, zda je pro mě důležitější jídlo nebo pořádek, když přes pěší pochod namísto metra nejede vlak, což ale s sebou nese nutnost odcházet v poledne. Ve 12h opouštím perfektně naklizený pokoj. Hladová. Hned na přechodu opět vzbuzuju pozornost se svou vinylkou. Jak milé. :-) Cestou je teplo. Když přihlédnu k tomu, jak jsem se oblíkla, tak je vyloženě vedro. A to si to mířím do Zary pro toho vyhlídnutýho kulicha. Nedaleko fakulty mi dojde, že jsem doma zapomněla desky s fotokopiema na didaktiku. Ne že bychom s nima pracovali vždy, ale už jen fakt, že jsem nesplnila četbu a teď tohle. Na přednášku se plazím se sevřeným (a prázdným) žaludkem, nejradši bych tam nešla, ale holt ještě nějaký ten práh zodpovědnosti stále mám. Zachránit by mě mohlo jen její odpadnutí. To, že bych pak musela čekat přes hodinu na psychologii, vem čert. Co bych teď za to dala. Čekám před třídou. Vyučující je dochvilná, takže když mobil ukáže 15:00, začínám lehce živit svou naději, v 15:05 už těžce a v 15:10 to všichni balíme. Prý onemocněla. Jupííííííííííí. To se tak hodí!!!! Já mám takovou radost a takový štěstí!!!! Jdu to ven oslavit. Budovu opouštím prozpěvujíce si "Den je krásný" a "Qué bonita la vida" od Daniho Martína, všude ji teď hrajou, mně se nelíbí, leze mi na nervy, ale ten refrén v překladu Jak nádherný je život (typický Dani, že), ten teď sedí. A já budu taky: vedle fakulty jsou totiž stolky s lavičkama, vypadá to tam jak u Floriána. Je nádherně, 21°C, lehce fouká. :-) Dokonce se i vzorně najím, pomalu a v sedě a čekám na psychologii. Ta se dá přežít. Domů jdu pěšky, protože je stále krásně a ještě se potřebuju cestou zastavit v Libertad a domácích potřebách. Jsem ovšem tak hladová, že se musím někde stavit na jídlo. Dlouho mi nic nepadne do oka. Nakonec jsem šilhajíce hlady vlezla do takovýho zapadlýho baru poblíž Gran Víi, kde jsem si dala dva sendviče s malým pivem, protože druhá nabídka - kafe - by mě v 19h odpravila. Teda ne že bych si takhle pomohla - co jsem tak jedla, "někdo" mezitím rozhoupal všechny ulice v Madridu. Se sendvičema v břiše a promilema v krvi si to zvesela štráduju do Libertad optat se, jak je to s těma lístkama na Césara Popa. Byla jsem tam už včera, ale maj až od 18h. Dnes se dovídám, že se platí až při vstupu. Fajn. Pak si kupuju termosku v Huertas - těším se, jak si do ní budu dělat horké polévky a ty pak budu sosat v parku při mém (pod)zimním Alcalování. Doma konečně žádám Twitter o radu, kde bych sehnala desku Césara Popa, když ve FNACu ani v El Corte Inglés není k dostání. Vzápětí mi odpovídá sám César Pop s tím, že v celém Španělsku ji mají v Libertad 8, ano tam, kde jsem byla před hodinou. Možnost koupit si ji přes Itunes zavrhnu, protože fyzickou desku si můžete nechat podepsat. Na hudbu staženou do počítače bych mohla žádat ledatak elektronický podpis. Haha. Původně jsem měla na dnešní večer naplánované kino - České centrum tu promítá Havlovo Odcházení, ale bylo by to děsně nahonem, navíc ho opakují příští neděli, takže pro dnešek padla. A pro megaemail č. 12 rovněž.
Ještě Vám poděkuju za esemesku - budu se opakovat, ale opravdu klid, netrapte se nějakým odepisováním, dokud nevíte, kam dřív skočit. Já si ten život u nás umím moc dobře představit. Mějte se krásně (držím palce s bytem!!!), všechny pozdravujte a jako pejsek na kostičku se těšte na 13. A to mám z ní za sebou jen jeden den. Uá! :-)
Zdraví
zdravá Kristýna z Madridu
fotky č.12
Posílám spravený sprchový kout, přehled koncertů na listopad, fotky z Capricha a jiné vycházky a Prince v minibalení :-) K.
Komentáře
Okomentovat