Polovinu svého stopadesátidenního pobytu v Madridu mám za sebou, polovinu před sebou. Zamyslela jsem se a zrekapitulovala si uplynulých 75 dní. I tentokrát by to šlo shrnout do jednoho souvětí: mám plný zuby školy (a jeden zřejmě i bakterií působících kaz), chodím na koncerty, potkávám Leivu, žeru, peru a "Alcaluju". Toť vše, ale jestli máte čas a zájem, jsem schopná Vám to tradičně popsat v megadélce.
sobota 16. listopadu
Volno+ošklivé počasí=Alcalá. Kdepak, na mě si mračna nepřijdou. Před výletem se posilním dýňovou polévkou a i přes Emechotinu přítomnost ve vedlejším pokoji si po čase stihnu dopřát svou bahenní masku. Jsem zavřená u sebe a když už přituhuje, respektive zasychá, naběhnu rychle do koupelny, aby Pepku neklepla pepka. Odcházím docela nabalená, vybavená termoskou horkého čaje. Protože se rozpršelo, jen co jsem vyšla, vracím se vyměnit skládací deštník za můj nový velký, údajně praktičtější. Cestou do Alamedy jsem se seznamovala s novým povrchem (což je jen honosnější vyjádření pro fakt, že jsem málem na tom mokrým chodníku s listím dvakrát hodila držku). Řeknu Vám upřímně, stát se mi tohle cestou na fakultu, tak nadávám jak nezřízená, ale Alcalá, to je jiná. Bohužel počasí bylo proti mně a já zpátky musela metrem. Vystoupila jsem aspoň o pár zastávek dřív. Já káča pitomá. Nejenže promrhám jednu jízdenku, já si pro pěší chůzi vyberu úsek, kde mi cestu kříží Casa del Libro, budova, které FNAC předal štafetu, pokud jde o požírání mých úspor. Šla jsem si omrknout dvě španělské učebnice, odešla jsem s jednou plus u pokladny na mě vyskočil román Seda / Hedvábí od Itala Baricca. Bránila jsem se zuby nehty, ale přece jen jsem křehká dívenka (sežraným palmerám a princátkům navzdory). Bez mučení přiznám, že tu knížku doporučoval Leiva a já si přece "nutně musím" rozšířit svou hudební a erotickou slovní zásobu o výraz "bourec morušový". Domů dorazím s přesvědčením, že pro tento týden s nákupy končím. Jenže! Na Twitteru se dočítám o nějakém koncertu s účastí Loquilla, Amaralu aj. a k mání jsou poslední vstupenky. Nemohla jsem čekat do pondělka. Pak jsem pro jistotu zkontrolovala účet. Věděla jsem, že jsem se poslední týden dost rozšoupla (lístky na všemožný kulturní akce, které ale nemůžou proběhnout bez mé účasti!!!). Ovšem zůstatek 41 Kč (slovy jednačtyřicet káčé) mi vážně vyrazil dech. Né, že to vykecáte mámě!!! Navíc teď už je to zase dobrý! Večer trávím s Hedvábím v ruce a učím se vyslovovat španělské "S". To se od českého zvukově liší a já ho ne a ne pochytit. Do toho odchází holky na nějaký mejdan, na který se aklimatizujou poslechem hudby. Takové hudby, že i můj ruční mixér zní líp. O Leivovi s Rubénem se říká, že ačkoli jim na koncerty chodily náctileté dívenky, alespoň je přivedli k poslechu kvalitních interpretů jako jsou Beatles, Stoni a další. A třeba já se díky Leivovi naučila rozkouskovávat písničky na jednotlivý nástroje, všímat si jejich přínosu a významných linek (Leiva totiž v jedné série názorně vysvětloval, jak čerpal inspiraci pro svou sólovou desku). To ale zapříčnilo, že se mi značně znelíbila současná mainstreamová produkce. Čili teď tu trpím a jejich řev "...quiero bailar toda la noche..." se snažím přebít do ranních hodin Lou Reedem.
neděle 17. listopadu
Tak kromě toho, že je státní svátek, dnes jsem v půlce pobytu, což je důležitý poznatek, pokud jde o zásoby jídla a kosmetiky - vypadá to, že vycházím dobře. Za problém považuju oblečení, tedy fakt, že mi ve skříni visí šaty, sukně, tílka, dvě mikiny a žádný svetr. S ohledem na průměrné teploty řeším, co je horší - mrznout nebo oželet nějaký cédéčka a peníze investovat do zimní výbavy. Neděli jsem si vyhradila na dohánění restů, které jsem se rozhodla zpříjemnit zaběhnutím pro něco na zub k číňanoj. Každý den se tu přece snažím strávit chvilku venku, ne? Emechota si po noční párty vyžádala Coca Colu a já si odnesla barra de pan, brambůrky a Princovy sušenky (balení po 4), což vzápětí odnesl můj žaludek. Zrovna když jsem sepisovala megaemail č.14, přišel mi Váš mail. Pěkné překvapení jste mi ve sváteční den nachystala! Nechtěla jsem odpovídat hned, abych v tom našem systému neudělala ještě větší zmatek. Takže se k tomu dostávám až teď: Aničce držím palce v práci, Honzovi fandím v kvalifikaci i v poznatku, že vysoká je vážně k prdu, Kořínkovi přeju krásný pobyt v ČR a Vám spoustu energie a sil. Zdravím celou družinu i školu a děkuju za Váš čas! Udělala jste mi velkou radost, byť pravda, když jsem četla to, co jste mi psala ohledně Leivy (že on se musí dovědět, že mě jeho hudba oslovila natolik, že jsem kvůli ní v Madridu), povzdechla jsem si a běželo mi hlavou: Kdybyste tak, moje paní vychovatelko, věděla to, co vím jen já... Ty dementní brambůrky mi zkazily zbytek večera - od devíti jsem byla v posteli a slibovala bříšku, že tu smaženou odpornou věc už nepozřu (myšleno letos nebo aspoň do konce listopadu). Tolik z neděle, z toho dne, kdy mi má drahocenná maminka jako dárek k Vánocům prodloužila o rok členství v klubu Jíme jinak.
pondělí 18. listopadu
Den začal skvěle. Jednak jsem zjistila, že žiju. Tímto děkuji svému bříšku, že se rozhodlo dát mi ještě jednu šanci. Dále mě víc jak týden neprobouzí hlas Marie Rottrové, nýbrž ta nádherná ústřední melodie filmu Todo lo que tú quieras složená Leivou. Ta se tak krásně postupně rozeznívá a graduje, že se na vstávání vyloženě těším. Že mě to nenapadlo dřív! No a vzápětí mi přišla Vaše SMSka, jak brečíte u mých mailů smíchy. Jsem ráda, že v tom návalu práce a podzimních splínů Vám někdo pohne bránicí, ale vybrat si zrovna ten fén a Quiqueho? Jsem Vás považovala za empatičtější! Pak si dopřávám krásnou procházku na fakultu, tentokrát vrchem směr Cuatro Caminos, ale před nima uhýbám do nové ulice, objevuju zkratku a ještě si říkám, jak je dobře, že jsem nechala velký deštník doma. Oproti předpovědi nespadla ani kapka. Mluvka - nic nového pod sluncem. Byl fajn a zapíchl to brzy. Cestou domů jsem zašla na nákup do El Corte Inglés - původně jen pro řepu, ale odcházela jsem ověšená dvěma taškama, protože jsem do košíku házela všechno možný, abych tam zas dlouho nemusela (sójový jogurty, pečivo, kilo mrkve...). Doma s ohledem na "žaludek po mrtvici" zaháním hlad dušenou mrkví a na Youtube objevuju téměř 20 minutový dokument z Leivova dubnového pobytu v Argentině, kde prohlašuje že "...hned po návratu začínám točit desku, odhaduju, že by mohla vyjít tak září, říjen ve Španělsku." Tak se zasměju a jdu do hajan.
úterý 19. listopadu
Nedělně-pondělní stav na umření mě konečně donutil udělat si k snídani miso polévku, k obědu ciabattu s fazolovou pomazánkou a polévku z červené řepy, navíc polovinu jsem chytře přelila do termosky a vzala si ji s sebou na vyučování. Před odchodem jsem si ještě užila srandu s Begoninou tiskárnou. Potřebovala jsem si vyjet vstupenku, jenže se zasekl papír a já ho z ní dostávala dobrejch 20 minut, přičemž jsem si úspěšně sedřela dva prsty až na krev. Ale já žiju, tiskárna tiskne, takže klídek. Cesta tradiční: slunečno, celkem teplo a slova chvály směr vinylka. Tentokrát od tří chlápků, co opravovali chodník. :-) Na didaktiku jsme měli mít nějaký úkol, který byl k dispozici na netu. Mně se ovšem až do dneška nezobrazil, takže jsem to brala jako bezva výmluvu. Nicméně na hodině, když vyučující prohlásila, že úkol je v podstatě třetí kapitola z její knížky, jsem se pohotově zatvářila, že přesně vím, o čem je řeč a ještě tou knížkou zaníceně listovala. Opět jsem byla na pár věcí tázaná, všechny ale souvisely s mým zahraničním původem a nikoli úkolem, takže cajk. :-) No a pak psychologie učení (předtím ještě návrat pro zapomenutou termosku v aule - jak já to dělám???). Druhá přednáška - vopruz jako vždy (to bude tím, že je to předmět ze sociální pedagogiky, ta mi fakt není blízká). Ale pozor. Inés (vyučující) šla do sebe a v 17,48 padla (hodina, ne ona, tu neodpravila ani angína, ani porouchanej mikroport)! Cestou domů, když jsem si vzpomněla, že je nejvyšší čas zjistit, kde přesně je Teatro Lara (dějiště středečního koncertu), jsem narazila v centru Madridu na kluziště - schované poblíž Gran Víí, úplně se mi vybavil náš pražský Ovocný trh. Divadlo jsem našla, nicméně je blíž zastávce Callao než Gran Vía. Ovšem pak jsem si uvědomila, že Sala Mirador, kde mě zítra čeká Večer s poezií Luise García Montery, je rovněž blíž Lavapiés než Atoche. Čili místo modré linky, pojedu po žluté, až se budu přesouvat z literárního večera na koncert Ivána Ferreira. No já jsem formát, takhle se orientovat a takhle mi to spínat. :-) No a co vzápětí zas formát Horská neprovedla. Důmyslně jsem se vyhnula FNACu, jenže jsem zase zakopla o Casa del Libro (ale je to jiná pobočka než ta sobotní!). Natrefila jsem na knížku, kterou tam nešlo nechat (* Practica tu español: Las expresiones coloquiales). Navíc to vypadalo, že jde o poslední kus. Když jsem si ji večer celou procházela, s čistým svědomím říkám: dala bych za ni klidně 20 euro místo deseti, ta jako nemá chybu - idiomatický vazby, přičemž užitečnost a zpracování na jedničku s hvězdičkou. Pak jsem si ještě s Inmou v kuchyni procházela přísloví a rčení, protože jsem potřebovala upřesnit a dovysvětlit pár věcí. Když jsem se otázala na význam "La cabra siempre tira al monte.", vysvětlila mi to na příkladu, ať si představím, že mám přítele, kterej bejval děsnej sukničkář, ale teď se tváří, že všeho nechal. Znamená to něco jako "Pozor, on se nezmění!" A tak nějak mě v tu chvíli napadlo přeptat se na Juana. Inma se rozesmála s tím, že to je přesně ono a že kdyby se měla starat o jeho harém, tak padne. A já padla do pelechu.
středa 20. listopadu
A středa... no... tak já to vybalím rovnou. Nač to protahovat. Úplně náhodou (i když tohle už nemůže být normální) v ulici Montera, to pozor - jinde než obvykle, jsem potkala Leivu. Jo. Potřetí v tomhle obrovským městě. Potřetí, co jsem šla na Mluvku. Místo šedýho klobouku kulich, místo černýho kabátu béžový, ale ty vousy a nohy jak párátka si nesplete. Jak je možný, že jsem schopná ho v tom davu lidí, které míjím, zaregistrovat, neřešme. To jde mimo moje chápání. S tím, co jsem Vám, holkám a v podstatě i sobě slíbila, jsem se teda ve zlomku vteřiny otočila a šla za ním. Poprvý to byl šok, podruhý jsem nevěděla, co bych mu říkala. Ale teď, napotřetí, jsem si byla jistá, že už ze sebe vysoukám něco, co by mohlo mít hlavu a patu, byť jsem se zároveň bála, že až ho zastavím se slovy: "Promiň, Ty seš Leiva, že?" a on přikývne, tak se mi v tu chvíli všechno vykouří z hlavy a jediná španělská věta, na kterou si vzpomenu, bude: "Nevíte, prosím, kudy se jde do Muzea Prado?" (ano, včetně vykání). Tentokrát ovšem neplánovaně telefonoval. Hnala jsem za ním s přáním, ať už to konečně položí, ať ho můžu doběhnout, vyklopit ze sebe pár vděčných vět a zamířit s úlevou, že jsem dostála slibu, zpátky směr univerzitní kampus a ne ho tu pronásledovat jak magor. Moje zběsilá chůze totiž připomínala jízdu spolujezdce na motorce, kdy se člověk naklání a vůbec dělá stejný pohyby jako člověk u řidítek. Ten nekončící běh jsem si krátila lamentováním, proč jen ve mně nemohl vzbudit zájem o španělštinu Miguel Cervantes - mohla jsem zcela bez stresu stát na Plaza de España a vděčně říkat: "Milý pomníku, nesmírně Ti děkuji za slovní zásobu jako "důmyslný", "kůň", "mlýn.", a ne tu nahánět a otravovat chudáka Leivu; posléze jsem si nadávala, proč jsem jen přistoupila na ty vaše rady, ať ho příště nenechám za žádnou cenu pláchnout. Ach jo. Držela jsem si od něj vzdálenost na pět metrů a on pořád ne a ne hovor ukončit. V jedný úzký a zapadlý ulici se zastavil, opřel se o zeď a dál mluvil do telefonu. A mně v tu chvíli nezbylo nic jinýho než kolem něj beze slova projít. Navíc nevím, jestli si mě nevšimnul už minule a podle vinylové kabelky nepoznal. Mám strach, aby se on nebál (znám ty jeho chorobný úzkosti z letadel a nemocí), že jsem nějaká šílená stíhačka, co ho pronásleduje a chce ho oddělat jak Lennona. Každopádně to bylo vrcholně TRAPNÝ, že by to nedokázal vyjádřit ani španělský absolutní superlativ, který se užívá, když je něco fakt, že extra... Původně jsem měla v úmyslu, že jen co dotelefonuje, řeknu mu něco málo ve smyslu "Díky za všechno", zato teď bych se nejradši otočila, nakráčela před něj, naštvaně založila ruce v bok a zařvala: "Mohl bys laskavě přestat na chvilku telefonovat? Jsem totiž z Český republiky, ženu se za Tebou z ulice Montera (kterou jen tak na okraj znám díky Tvý písničce s Quiquem Sudando la tristeza) přes půlku Madridu až sem do Lavapiés, přebíhám přechody na červenou, což my učitelky, které chceme jít dětem příkladem, zásadně neděláme, a ráda bych Ti teď řekla, že mi Tvoje hudba změnila život (přičemž to přebíhání na červenou mi ho málem vzalo). Čili Ti jsem vděčná za každý den tady, ovšem víc Ti říct nestihnu, protože abych si to tu mohla užívat, musím kvůli tomu předstírat zájem o studium a za chvilku mi začíná přednáška, na kterou jestli chci dorazit včas, musím jet pitomým metrem, když mě o třicet minut připravilo tohle výletění." Ach jo. Ten okamžik, kdy si člověk musí připustit, že něco fakt nevyšlo, ačkoli to bylo neskutečně blízko... :-( Nebylo zbytí než se zorientovat a jít hledat nejbližší zastávku. Na Mluvku jsem tedy dojela metrem, přičemž ve vagonu jsem natrefila na úžasný kluky, kterým se podařilo vrátit mi na chvilku úsměv do tváře. Zpívali a hráli na kytary takovým způsobem (ano, i takhle se tu žebračí), že mi došlo: To jedno euro ti chybět nebude. Po jejich vystoupení (pěveckém i z metra) jsem dál přemítala, jak málo mi tentokrát chybělo a spílala astrologii, že jestli si letos můžu cokoli přát, tak proč to sakra nevyšlo ve chvíli, kdy stačilo jen ukončit hovor a dát ten zatracenej mobil od ucha. Před přednáškou, když si projíždím net, mou tak dost skleslou náladu dodělá zpráva, že zemřel Pavel Bobek. Miluju jeho předělávku Cashovy písničky "Mé září". Aby toho nebylo jó málo, cestou domů natrefím u Opery na toho týpka ze čtvrtka - Kolaře. A já nána se vytahovala, jaký mám štěstí, že místo otrapů potkávám zpěváky. Doma pak objevuju Bobkovu verzi Lou Reedovi Walk on the wild side, té, kterou mám spojenou s Perezou a kterou jsem celou sobotu náhodou poslouchala. V češtině ji nazpíval pod názvem Zkus se životu dál smát. Byť dnešek stojí za prd, tak se slovy, že se teda "zkusím životu dál smát", odcházím na Luise Garcíu Monteru. Porozumění poezii je pro mě složité, ale na ten útulný sál mám krásné vzpomínky (konalo se tam setkání s Benjamínem a Joaquínem), má to atmosféru a ještě poslouchám krásnou španělštinu. Tím jsem se chlácholila. Ale pozor, ke konci se to rozjelo: jedna posluchačka požádala Monteru, zda by nezarecitoval báseň Aunque tú no lo sepas. Tou se kdysi inspiroval Quique González, udělal z ní písničku a jedná se o jeden z jeho největších hitů. A pan Montera nám při té příležitosti vyprávěl tuto historku: jeho dcera je Quiqueho obrovskou fanynkou a když si přečetla, že jeho písnička vychází z díla Luise Garcíi Monetry, šla za tatínkem s dotazem, zda ten Montera je opravdu on. Prý to bylo poprvý, co si u dcery vysloužil respekt. :-) Pak ho někdo z publika požádal o názor na současný fotbal. Musím říct, že to vystihl nádherně. Večer zakončil recitací básně, která se objeví na chystané desce opět zhudebněná Quiquem. Byla překrásná!!! Za našeho potlesku děkoval a při odchodu se na mě usmál. Já hnala na metro, moderní žlutou linku. V divadle jsem byla včas; vzhledem k tomu, že jsem chytla stojící soupravu a nečekala tak na další spoj 7 minut, můžu prohlásit, že jsem dorazila i brzo. Jenže, kvůli technickým problémům nabral koncert zpoždění a místo ve 22 h, začali o víc jak hodinu později. Řeknu Vám, docela vopruz, ale bylo vtipný pozorovat Španěly, že hodina je i na ně evidentně moc. :-) Než nás pustili do sálu, krátila jsem si čas čtením. Nicméně ani po usazení se do pohodlných křesel, koncert stále nepřicházel. Protože se mi najednou načetl signál, koukla jsem z nudy ještě na Facebook a Twitter. A kdybych neseděla, tak asi jdu k zemi. Jak jsem řekla, v neděli mi při čtení Vašeho mailu běželo hlavou: "Kdybyste tak věděla, co vím jenom já... ". Slíbila jsem si, že to bude něco, o čem se nikdo nedoví a Vy pouze v případě, budu-li mít jistotu, že "věc byla dotažena do zdárného konce". Nastal čas Vám vše prozradit. Ne tak proto, že Vás považuju za důvěrnou kamarádku, která má pochopení pro všechny moje mánie včetně plyšového zvířete, nýbrž protože Vy jste byla tím spouštěčem, tím zamáváním motýlích křídel a Vám teď patří moje DĚKUJU! Takže: pamatujete si, jak jsem Vám někdy v květnu v družině poprvé vyprávěla o Leivovi? Jak to vlastně začalo? Zeptala jste se, co mě tak nadchlo pro španělštinu nebo proč jsem jela do Madridu a chci tam zas, ne? A já spustila - Leivova hudba pro film, písničky, rozhovory a historky atd. Vybavuju si, jak jste žasla, co pár tónů z náhodně shlédnutého filmu způsobilo a říkala jste, že jsem svůj elán přenesla na Vás, stejně jako ukázky z jeho tvorby, které jsem Vám z ipodu pouštěla... Když jsem dorazila domů, bylo nádherně, takže jsem místo do pokoje zamířila na balkón. A jak jsem tak ležela, koukala na azurovou oblohu a bílé stopy od letadel (a zároveň měla už tajně pořízenou letenku na červnový Madrid), tak v té povznesené náladě z družiny, mě napadlo, že bych mohla Leivovi napsat děkovný dopis a někde mu ho nechat. Smála jsem se tomu jak malá holka a onu myšlnku zařadila mezi odhodlání typu od pondělka nejím Palmeru / od listopadu Princovy sušenkovy atd. Jenže mi to nějak šrotovalo v hlavě. Inu proč aspoň nezkusit sesmolit, co bych mu asi tak řekla, solidní procvičení se ve španělštině přece není na škodu. No a nějak se to zvrtlo. Prostě ve výsledku jsem měla popsaných (v ruce!) několik stránek a v obálce to vezla do Madridu. Ale do poslední chvíle jsem měla za to, že jsem slušná a dospělá slečna, která takový věci nedělá a přenechá je mladším ročníkům, kterým kulminuje puberta. Fakt jsem si o sobě myslela, že nejsem ten typ, co vejde do obchodu, a při placení požádá prodavače o laskavost: "Mohla bych tu něco nechat pro zpěváka Leivu, toho z Perezy? Četla jsem, že tu často nakupuje, já jsem cizinka, za chvíli musím být na letišti a nemám jinou možnost, jak mu to předat." Na výraz toho chudáka kluka nikdy nezapomenu. Ale hned se otřepal a řekl, že žádnej problém, že to tam pro něj schovaj. Šla jsem do toho s rizikem, že mu ho nikdy nedaj, že si ho otevřou a přečtou, že ho zahodí, případně to udělá Leiva sám s tím, že se jedná o žertík nějakého jeho kamaráda. Zároveň jsem si byla jistá, že se nikdy nedovím, jak tenhle můj úlet dopad. Proto ty tajnosti. Dny plynuly a já si čím dál víc nadávala, co jsem to napsala za kraviny, jak je to směšný, co jsem to jen provedla. Opravdu stavy, jak když se proberete z kocoviny, nevěříte, že ty včera odeslané zprávy v mobilu jste vážně psala vy a máte chuť si lehnout na nejbližší kolej a čekat na vlak. Modlila jsem se, aby se k němu ten dopis nikdy nedostal, protože v opačném případě mám na triku mezinárodní ostudu pro Českou republiku. Ještě, že jsem se aspoň nepodepsala, respektive uvedla pouze "K.", byť tenkrát jsem to brala tak, že moje jméno nemá pro obsah dopisu žádný význam, podstatný je poděkování a ne autorka. No a teď skok: středa 20.11. večer, divadlo, já utahaná, stále rozmrzelá z promarnělé a zaručeně poslední příležitosti "Leiva na dosah" a už přes hodinu čekající na vytoužený koncert Ivána Ferreira. Ještě teda z dlouhý chvíle prolítnu ten Twitter, načítá se mi pět nových příspěvků. Když uvidím ten poslední, úplně se mi rozklepou ruce. Leiva na svůj oficiální profil s téměř 70 000 odběrateli právě napsal: "Děkuju za ten překrásný anonymní dopis, který pro mě někdo nechal v El Templo de Susu. L." Psát Vám k tomu teď cokoli dalšího považuju za zbytečné a nepatřičné. Snad jen jednu větu si neodpustím: Bylo to vrcholně NEČEKANÝ, že by to nedokázal vyjádřit ani španělský absolutní superlativ, který se užívá, když je něco fakt, že extra... Jako kdybych věděla, že jeho "nakupuju tam často" ve skutečnosti znamená "maximálně 2x do roka", nebudu se ani divit, že když "deska vyjde po létě", objeví se na trhu v lednu, možná v únoru.
Takže už jen ke koncertu: Iván představil písničky z nové desky, které ještě neznám, ale to nevadí, byla jsem nadšená, že ho konečně vidím naživo. I když "vidím" není úplně to správné slovo. Lístek do první řady není zárukou úspěchu, sedíte-li přímo proti stojanu, na kterém má noty. Navíc on je malej, takovej skřítek, ovšem když zpívá, všemožně se u toho kroutí, vytahuje, vyskakuje, ramenama a kolenama pohybuje v naprosté synchronizaci. Prostě zážitek. A ten hlas! :-) Těším se, až si doma v únoru rozbalím a pustím jeho CD, o které jsem v září při koupi ani tolik nestála. Teď ho budu mít napořád spojené s okamžikem, kdy mě málem odvážela sanitka. Kdo by to byl řek. Po Ivánovi vystoupila Mexičanka Carla Morrison a ačkoli jsem kvůli pokročilé hodině pomýšlela na úprk, bylo to famózní. A jsem ráda, že jsem vydržela až do konce, protože ten přišel brzy. Pořadatelé ji totiž stopli v jednu s tím, že divadlo se zavírá. Slušnej trapas. Domů jsem šla o půl druhý ráno. Cestu mi zpestřovali metači, kteří hadicema stříkali chodníky. Madrid je už opět čistý. Do postele jsem zalehla s pocitem, že ve středu jsem snad ani nebyla vzhůru. Zážitek z říše snů za mnou a megaemail č. 15 rovněž.
Zdraví
Kristýna z Madridu, co si připadá jak Alenka v říši divů
fotky k 15.
Holky při odchodu na mejdan chtěly vyfotit - Emechota v červeném, Inma v pruhovaném. Jsou to fakt kočky! :-) Celou neděli zdobily byt vánoční tématikou, ano 17.11.; večerní cesta ze školy; vstupenky, co mě brzy zruinují; Iván Ferreiro a Carla Morrison. No a neochudím Vás o pohled na Leivův Twitter, byť je to ve španělštině.
K.
Komentáře
Okomentovat