Tak co myslíte - bude to šťastná nebo nešťastná třináctka? Netřeba hádat, stačí se pustit do čtení. :-)
středa 6. listopadu
Ještě v posteli si projíždím mail, zprávy, počasí, Twitter atd. Podle horoskopu mě dnes čeká milé překvapení. Za něj považuju úspěšný tisk sedmi vstupenek, co se mi nastřádaly v mailu, včera se totiž za asistence Begoni nechtěla tiskárna zaboha spustit, zato teď a sama nemám sebemenší problém. Oblíknu se a razím na Mluvku. Je nádherně. Na fakultu se dá dojít různě, když si uvědomím, že dnes je to přesně měsíc, co jsem potkala Leivu, volím "nostalgicky" stejnou trasu. Cestou se usmívám a říkám si, jak jsem tu šla tenkrát prvně, jak mi v ipodu náhodně hrála má oblíbená "Dos gotas" od Perezy (Leiva+Rubén), jak jsem chtěla odbočit na Sol, jak jsem přebíhala ten přechod, kde blikala zelená. Koukám na čas a uvědomím si, že tu jsem snad i ve stejnou chvíli. Když dojdu ulicí nahoru nad náměstí, zastavím se a přemýšlím, zda to vzít doleva Alcalou přes Sol anebo jít vrchem přes Gran Víu. A jak se tak rozhlídnu, uvidím z podzemního parkoviště vybíhat schody takovýho týpka. Šedej klobouk na hlavě - jako má Leiva. Vousy - jako má Leiva. Nohy jak párátka - jako... mám pokračovat? No ty vole, no ty vole, no ty vole... jako jedna věc je jít Madridem a potkat nějakou známou osobnost a druhá opět natrefit ve více než třímilionovém městě na člověka, kterýmu vděčíte za to, že si tím městem můžete kráčet, plnit si sen a netrčet a nemrznout ve střední Evropě. Já tu astrologii nějak podcenila a s těma přáníma to asi nějak přehnala. Jiný vysvětlení nenacházím. Psát Vám SMS jsem zavrhla. Není se čím chlubit. Každopádně jste jediná, kdo o tom ví! Holkám jsem přece slíbila, že až ho potkám podruhý (jasně, hahaha, děsná sranda, děsná pravděpodobnost), tak ho nenechám pláchnout. Tak příště. Slibuju (ale nezaručuju - vždyť je to tak blbý zdržovat ho, navíc bych se jen opakovala - to, co bych mu řekla, mu píše celej Facebook a Twitter). Po pravdě, vytisklé vstupenky vem čert, za milý překvapení považuju to, že jsem pak skutečně došla do školy. Na fakultu samozřejmě. Vidíte, jak jsem z toho ještě teď mimo. Na fakultu tedy. Mluvka byl tradičně fajn. Nezklamal a opět skončil brzy. Toho jsem využila k návštěvě svého tutora. Ano, čtete dobře a žasnete asi jako já v pondělí, když mi přišel mail, že mi fakulta přiděluje "jakéhosi člověka na řešení čehosi". Konzultačky má ve středy do tří, tak jsem za ním šla s dotazem, že nějak nepobírám, k čemu mi je. :-) Jmenuje se Joseph Mafokozi a já podle jména čekala nějakýho přistěhovalýho Rakušana nebo Němce. Když jsem vešla do jeho pracovny, seděl za stolem člověk, kterej vypadal jak Morgan Freeman v nejlepších letech. Hahaha. Vysvětlil mi, že jeho úkolem je být nápomocný Erasmus studentům s výběrem předmětů, které tu budou studovat. Shodneme se, že na to je dost pozdě, byl-li deadline zápisu před třemi týdny. Dále, že řeší problémy vzniklé se studiem a i tady se shodneme - oba doufáme, že ty nenastanou vůbec. A to je prosím pěkně vše, takže (= O SEA :-)) já si to po dvou minutách u něj v kanclu můžu namířit do Casa del Libro objednat tu zpropadenou knížku na didaktiku, jejíž odpadnutí mi zachránilo krk a uchovalo dojem studentky. Jdu samozřejmě pěšky, využívám toho, že na Goyu, kde knihkupectví sídlí, můžu jít novou (a jak jinak než nádhernou) trasou. Tam se zadařilo, Lingvistika bude v pátek. Ještě nakoupit nějakou tu zeleninu s ovocem a hybaj domů - najíst se, pak do Libertad pro CD Césara Popa a do divadla na Luise García Monteru. Jenže pozor, doma se dočtu, že dnešní večer recituje někdo jiný, Luis bude až za 14 dní. Protože jsem s časem na štíru, využívám možnost zrušit rezervaci, na kulturní večer se vykašlat a těch deset euro ušetřit. Nebo přesněji vyvážit jimi včerejšek, kdy se stejného obnosu dožadovala Begoña za společný nákup. Najím se a běžím tedy jen do Libertad pro vytoužené CD. Během chvilky ho od číšníka dostávám s upozorněním, že César tam má zítra koncert. No nepovídejte. :-) Říkám si, že když si ho chci nechat podepsat, nebylo by od věci pořídit si něco, čím to půjde. Miluju, když se mi tyto úvahy honí hlavou padesát metrů od papírnictví. Hned tam vlezu a požádám o černý fix. Prodavač se optá, k čemu má přesně být, načež já zdárně odpovím, že k podpisu desky. Jeden mi podává s úsměvem a se slovy, zda mám namířeno na nějakou autogramiádu, přikývnu že jo, ale až zítra. Chtěl vědět koho, tak jsem řekla, že jdu na koncert Césara Popa z Perezy a že jako cizinka musím využívat každou takovou příležitost. Ještě chtěl slyšet, odkud jsem a já mohla zase zamířit domů, spokojená, že dnes to breptání bylo slušný a hlavně - mám desku a fix. :-) Vzala jsem to přes náměstí Antón Martín s úmyslem okouknout kino, kde promítaj toho našeho Havla. Tím jsem objevila úžasnou ulici, která vede podél Atochy, ale je mnohem míň rušná, zato mnohem lépe zásobená. Dnešek se poved, takže jsem se odměnila jednou palmerou. A to se taky povedlo - byla tak připálená, že další už nechci ani vidět. Teď by se ještě hodilo narazit na minimálně půlrok prošlý Princovy sušenky a listopadové předsevzetí ohledně stravování bych prohlásila za úspěšně dodržené.
čtvrtek 7. listopadu
Když se vyhrabu z postele a otevřu dveře, bezpečně vím, že tu zase proběhlo cosi, čemu jsem začala říkat "holek typické ráno" - všude se svítí, kuchyň zpřeházená, na stole i lince použité nádobí navíc se zbytky snídaně, pokoje Begoni a Inmy jak po výbuchu (Emechotin na očích nemám). Takhle, já bych takový bordel mít nemohla (to proto, že ráda uklízím a nikoli, že si potrpím na pořádek, ten je pouze vedlejším produktem mé milované činnosti "dávání věcí na své místo"), nicméně holkám fandím. Prostě mi to vždy vykouzlí úsměv na rtech a být umělecká fotografka, přihlédnu-li k těm pokojům, tak válečná zpravodajka, zdokumentovala bych to do koláže, kterou bych nazvala "Rodiče jsou daleko a taky žiju". Půvabné a nepopsatelné. Dnes mám až od půl pátý, čili stačí vyjít ve tři. Opět to beru jinudy, tentokrát přes Cuatro caminos / Čtyři cesty nebo-li "Milión schodů", nicméně pěkně nad zemí, žádný metro. Psychologie byla fajn, protože jsme koukali na video o agresivních dětech a stejně založených rodičích. No, horší pak bylo vypracování zadaných otázek vztahujících se k tématu, to proto, že mě vyučující dala do dvojice s nějakou holkou, milou, ovšem děsně akční, která trvala, abych se ke každé otázce také vyjádřila. Vysvětlila jsem jí, že spíš než s jazykovou bariérou mám problém se zaměřením do sociální pedagogiky. A to jsem si myslela, jak tomu uteču, když si odjedu na Erasmus. Ach jo. Z fakulty spěchám, protože dnes večer mě čeká koncert Césara Popa v Libertad. Mimochodem Pop je přezdívka, příjemení má typický španělský (García Miranda). Jedna z jeho nejlepších písniček se jmenuje "Paredes Desnudas" ("Nahé zdi") a co o ní říct víc než že jen úspěšně obohacuje mou zvrhlou slovní zásobu. :-) Z bytu tradičně vybíhám v domnění, jak jdu pozdě, abych na místo doběhla přesvědčená, jak tu jsem zas brzo. Nicméně protože se protáhla zvukovka, čekáme všichni před sálem na baru. Já si všimnu, že se na stolku válí listopadová čísla toho měsíčníku se všemi koncerty, který dosud nemám, takže si hned jeden výtisk uzurpuju. Při listování zjišťuju, že Rebeca Jiménez, kterou bych ráda ještě jednou viděla a jejíž madridský koncert se mi kryje s Ivánem Ferreirem, vystoupí tady v Libertad, navíc v doprovodu Césara Popa 26.11. Bezva. :-) Césarův koncert byl fajnový, před začátkem hrál z repráků Dani Flaco, vystoupili zajímaví hosté, zpíval mé oblíbené písničky, naučil nás refrén jedné nové a postaral se i o pernou chvilku - nějak zavadil kytarou o stojan, přepadl ze stoličky na piáno a schodil si mandolínu či co to bylo, nicméně všichni vyvázli živí a bez šrámů, a mohlo se vtipkovat. Po skončení šel ven kouřit, což se mi hodilo. Teda, nevěděla jsem, zda je slušný počkat, dokud netípne cigaretu, ale hned si mě s tím cédéčkem a fixem všim, pozdravil a já ho tedy poprosila o podpis. On že beze všeho. Ovšem ve chvíli, kdy jsem ho poučila o gramatických chytácích mého českého jména, mě požádal o vyhláskování jednotlivých písmen, aby to nezvoral. No to vám byla sranda. Já si totiž během koncertu dala dvě deci červené Riojy (čti Riochy) a jen blížící se konec mě zachránil před druhou skleničkou. No ale i ta jedna byla znát, navíc půlnoc a já tu měla sypat z rukávu španělskou abecedu. U tvrdého Y jsem opět použila časovou spojku, ale vzápětí se hned opravila na DETRÁS DE (do třetice už to dám bez chyb, kdopak asi bude ten šťastný pisatel :-)). Dodala jsem: "Ještě přízvuk nad to," načež mě César odrovnal dotazem: "A tu čárku na kterou stranu?" Když nemůžu najít vhodný slovo, používám výraz DA IGUAL nebo-li "To je fuk." Zvládli jsme to oba, poděkovala jsem a já mohla spokojená zamířit domů.
pátek 8. listopadu
Mám nějak zpřeházený režim a dnešek považuju víceméně za sobotu. Když vstávám, přijde mi SMSka z knihkupectví, že si můžu vyzvednout onu Lingvistiku. Paráda. Opět jsem na bytě sama, takže si opět peru sama a to, co uznám za vhodný. Od holek jsem odkoukala, že tady se s tím člověk fakt nepáře, co je potřeba, hodí se do pračky, posléze do sušičky a výsledek je vždy uspokojivý. Zapínám pračku a jdu si vařit snídaňovou polévku. Když se ohýbám k zemi pro spadlý kousek mrkve, docvakne mi, že jestli jsem něco potřebovala opravdu akutně vyprat a kvůli tomu se i do dnešního máchání pouštěla, jsou to mé domácí pantofle. Takže běžím do koupelny, zastavuju pračku a přihazuju je k těm osuškám, dece a šálám. Jak říkám, my se s tím ne... Po jídle doháním resty v pokoji. Ve dvě se vrací Emechota, na dotaz, kde je zbytek, respektive zda holky jsou ještě ve škole (nebo-li "Mají vyučování?"), mi Maruš řekne, že Begoña jo, ale Inma odjela na 4 dny do Německa. A já měla pocit, že jsem ji tu už dlouho neviděla! V kuchyni, kde si dělám oběd, pokračujeme v hovoru. Emechota se mě ptá, kolik že mi vlastně je a když popravdě odpovím, dožaduje se roku narození (asi si myslí, že neumím číslovky bo co). Prej vypadám na míň. Když přijde řeč na školu, chválím jí tu psychopatologii a přiznávám, že slušnou slovní zásobu jsem získala díky Leivovi, když popisoval svůj strach z nemocí, létání apod. O tom však Maruš neví, dodávám, že proto se přeci poslední deska Perezy jmenuje Aviones / Letadla. Že mu na nějaké terapii sdělili, ať to slovo používá co nejčastěji. Úplně žasne. A já taky. Těšila jsem se, jak přijedu do Madridu a jen co povím, že mi v ipodu převládá španělská hudba, budou mi všichni sdělovat nějaké zajímavosti, zákulisní drby a "veselé historky z natáčení". A vono houby. Po jídle jí oznamuju, že si musím zaběhnout pro knížku. Tu si taky záhy úspěšně vyzvedávám. A jak tak čekám ve frontě u kasy, projde kolem mě prodavač s poznámkou, že mám fakt půvabnou kabelku. Snad není den, kdy bych na svou vinylku nedostala nějakou pozitivní reakci. Jakmile držím knížku v ruce, vítězně si oddechnu. Když vyjdu z obchodu, automaticky se rozejdu na přechod a chci jít domů. Což je úspěch, neb se nacházím na ulici Alcalá, na kterou jakmile vkročím, hrozí, že se na další tři hodiny zabavím Vám již dobře známým způsobem. Jenže pozor! Rozhodla jsem se, že konečně nadešel čas prozkoumat nedaleký park u náměstí Manuel Becera. Navíc když to vezmu přes něj na Gran Víu, kam stejnak potřebuju, může z toho být užitečná a zároveň nová, pěkná poznávací procházka (no, možná je to jen můj subjektivní dojem, takže Vy si spíš představte, jako byste šla ze školy na Lhotku přes Jelenici). Se slibem, že si zaAlcáluju o víkendu, zamířím směr park. A musím říct, že jsem udělala dobře, byť ten park není tak velkolepej, jak se na první pohled tváří. Ale ta cesta na Gran Víu! Užívám si, jak to držím všechno vyvážené - dny jako ten dnešní, kdy křižuju Madridem s uličníkem v ruce (miluju, když okem kontroluju názvy ulic na rozích a ty odpovídají plánku), a naopak dny, kdy jdu Alcalou a nemusím se vůbec na nic soustředit, nejde zabloudit, místo malých nápisů ulic vám cestu lemují cedule Letiště a Zaragoza. Každopádně jestli třiatřicetiletý rodilý Madriďan (aneb jak elegantně ušetřit slovo Leiva :-)) prohlásí, že zde stále objevuje nová místa, jak to mám zvádnout, sakra, já s pěti měsíci, ze kterých zbývají necelé tři (a se zálibou v té Alcale, to je ve výsledku taky slušnej žrout času). Dnes je jedinou vadou na kráse chvíle, kdy si cestou uvědomím, že zdárné pořízení čepice je samo o sobě k prdu, nechám-li ji doma. Nevadí, příště budu chytřejší. Beru na vědomí, že je listopad, bez ohledu na (před)včerejší dvacítky. Na Gran Víe si to napochoduju k tomu německýmu bankomatu, který mi narozdíl od svého španělského kolegy tenkrát nevydal pouze 300 euro nýbrž 590, jak jsem požadovala. Jenže tomu hajzlíkovi se nepozdává má kreditka od eurového účtu. No můžu bejt ráda, že mi ji vůbec vrátil. Zavrhuju variantu opět převádět peníze na český účet a holt budu hledat jiný bankomat. Pak jdu do "háemka" pro ponožky. Nejenže jsem si do Madridu přivezla jen tři páry (a až do půlky října to považovala za zbytečný luxus), ale ani mě nenapadlo požádat o dovoz z vlasti rodinnou návštěvu. Když nechám na kase za 10 párů 15 euro, bleskne mi hlavou, zda bych si za trest neměla upřít koupi nějakého cédéčka. Ale znám se. Vím, že by to skončilo deskou v jedné ruce a palmerou na kompenzaci blbé nálady způsobené zákazem a jeho následným porušením v druhé, takže tu ošklivou myšlenku odesílám do věčných lovišť. Ale aspoň se vyhnu FNACu. To je, myslím, slušný kompromis. Ještě nakoupím jídlo (=brokolici). To koukáte co?! Tak je listopad, ne? :-) Domů přijdu po čtyřech hodinách výletění, na to, že jsem si šla pro knížku, slušný. :-) Uvařím si večeři, po dlouhé době taky spatlám luštěninovou pomazánku a užívám si flákací večer. Uvědomuju si, že mi tu vlastně škola nevadí. Mám s ní problém jen, pokud se po nás vyžadujou úkoly, navíc s termínem odevzdání, přes který nejede vlak. Ty mám prozatím z krku a to se člověku hned líp usíná.
sobota 9. listopadu
Volno a hezké počasí=Alcalá. Vstanu, uvařím si polévku z dýně a řepy, co nesním, přeleju do termosky a vyrážím. Občerstvuju se v Granieru (croissant se šunkou a sýrem a káva s mlékem, přičemž ohledně toho mléka, jsem byla na něco tázaná, nerozuměla jsem úplně dobře čili moje odpověď: DA IGUAL :-)). Ale příště už tam nepůjdu, protože chci vyzkoušet zase něco jinýho. Svoje předsevzetí porušuju po dvou minutách chůze. Nechala jsem tam termosku, kterou jsem na stolku položila ke stěně se slovy, že ji tu určitě nechám. :-) Ty horoskopy na rok 2013 vážně nelhaly. Plní se mi, na co jen pomyslím. :-) Do Capricha jsem si chytře vzala tu Lingvistiku. Máme za úkol přečíst druhou kapitolu. Při čtení si říkám, zda vážně stačí přečíst nebo se na mě vztahuje přeložit a pochopit. No to zas bude veselo. Protože už je k večeru chladno, fouká a stmívá se, prozíravě jsem přihodila do vinylky svetr. A taky čepici! To jsou pokroky, co? Včera brokolice, dnes kulich, co bude zítra? :-) Nějak mi ale nedošlo, že chci-li si na sebe vzít svetr, budu muset nejdřív sundat bundu. Uá. Teplotní rozdíl mezi odpolednem a večerem a centrem města a okrajem byl znát a bolel. Na mostě, za kterým mi začíná druhá fáze půlmaratonu, jsem se zastavila, koukala směr letiště, pila polívku z termosky a užívala si okamžik, kdy máte pocit, že vám ke štěstí nic nechybí. Nejsem si jistá, zda říct, že mi stačí málo, soudě dle čučení do daleka z mostu v Alamedě. Přeci jen vím, co všechno jsem pro to musela udělat a jaké stýpko mi dorazilo na účet. Zpáteční cestu jsem absolvovala po tmě, chroupala mandle z El Rincónu a radila několika bloudícím, kde je jaká ulice či odkud jede bus. Alcalá začíná být mou specializací. Kousek od bytu jsem našla bezva bankomat, vydal přesně to, co jsem po něm chtěla (eura i kartu). Ve večerce jsem popadla POUZE barra de pan, snědla ho DOMA a JEN PŮLKU, navíc namazaný fazolovou pomazánkou. Začínám být na sebe pyšná. :-) A to jsem si ještě do noci opakovala idiomatický vazby a rčení takřka bez chyb. Zalehla jsem v jednu, ale usnula ve tři. Kdepak. To odpolední kafe byť s mlíkem budu muset propříště přehodnotit.
neděle 10. listopadu
Vzbudila jsem se v 7h, do 7:30 jsem odolávala pokušení a kručení a v 7:45 spráskala druhou půlku barra de pan, v posteli, bez pomazánky. Přestávám být na sebe pyšná. Pak jsem s ipodem v uších přemítala, zda vstát či nevstat, až jsem z toho usnula. Před polednem mě vzbudilo Begonino pobíhání po bytě se smetákem v ruce a telefonem na uchu. Když jsem se vykopala z pokoje, vysvětlila mi, že každou chvilku dorazí nějaká známá její maminky prohlídnout si byt. Aha. Takže ani dnes si ty jáhly neuvařím, napochoduju zpátky a dávám do pořádku sebe a postel, do který jsem si chtěla zalízt s počítačem. Návštěva dorazí a já se s paní a zřejmě její dcerou ukázkově opusinkuju. Aspoň to zdravení začíná být na dobrý cestě. Po jejich odchodu si dělám ovesnou kaši, protože hlad mám hroznej a tohle je to nejrychlejší jídlo. Bavím se pohledem na naleštěný byt a ztrhanou Begoñu. Evidentně má pro letošek vyčerpáno. Po jídle si chci skočit do trafiky pro časopis Rolling Stone, protože listopadové číslo je věnováno mému oblíbenému Bunburymu, a k číňanoj pro barra de pan na zbytek pomazánky. Když mě Begoña přistihne na odchodu do večerky, prosí, ať jí vezmu koblihy a chleba. Vale, takže dvakrát barra de pan a koblihy, opakuju pro ujištění. Nato ale Begie říká, že pro nás dvě bude jeden bohatě stačit. Ehm. Zatvářím se naprosto suverénně jakože určitě a že ještě zbyde i na Inmu. No ty vado. Horská to dopracovala do fáze, kdy jí jedna obří veka na osobu a zdláskaná na posezení přijde normální. Počasí je nádherné, že bych někam hned šla, kdyby mě nebolely nohy. To mám zato, že jsem absolvovala Alcalu včera. Když ji chodím v pátek, přes sobotu si odpočinou a v neděli by už zase cupitaly. Takhle se doplazím jen na balkón Inmy pokoje - využívám, že je stále pryč, sedím si tam s časopisem v ruce a opaluju se. Pak už je čas večeře (tahini rizoto, opět nějakej záchvěv). Do toho píše Mirek (kolega ze Zelených), že na konci listopadu bude v Madridu. Nadhazuje tři termíny na kafe a všema se trefí do koncertů. Jak nečekané. No uvidíme. :-)
Už skoro týden mě bolí zub, i když si myslím, že se zase ozývá dáseň, kterou jsem si zhruba před rokem lehce škrábla, když jsem těžce projela ono místo zubní nití. Na druhou stranu, s ohledem na množství spráskaných "princátek", nedivila bych se, kdyby mému intaktnímu chrupu došla trpělivost. Mně začíná docházet s mou mluvenou španělštinou. Jdu konečně na ta rétorická cvičení. Bude to bolet ještě víc než pusa, ale mám-li toho Leivu potkat do třetice, tak ať ho nevyděsí hned má pr-vní-vě, vě-, vě-ta.
Vy se mějte krásně a nezapomeňte všechny pozdravovat!
Zdraví
Kristýna z Madridu, města neomezených možností :-)
fotky ke 13.
cédéčko Césara po zakoupení a po podpisu, jeho koncert, pohoda na balkónu, časopis Rolling Stone s Bunburym, večerní Alcalá.
K.
Komentáře
Okomentovat