Moje milá paní vychovatelko,
která jste pozadu s odpověďmi, neb jste zaměstnaná těžce to pracující žena se 31 dětmi nevlastními, 2 vlastními, manželem a několika bydlišti, kde je potřeba uklízet, vařit, prát, žehlit a spousta dalšího, dovolte, abych Vás já, svého času na prázdninách oficiálně zvaných zahraniční studijní pobyt seznámila se svými říjnovými aktivitami. Jdeme na to. :-)
středa 2. října
Konečně je budík ve stavu ideál - hlasitost i písnička. Opět mě tedy probouzí Marie Rottrová a její "Nespi a vstaň". Poté, co jsem Vám odeslala email, zamířila jsem na metro a do školy. Během cesty mi -naštěstí včas- došlo, že budu muset opět přestupovat na "Miliónu schodů". Nějak jsem propadla pocitu, že když už nejedu na filologickou fakultu, kde jsem měla jazykový kurz, nýbrž na pedagogickou, hýžďová posilovna mě mine. Jenže to jsem si spletla s "Tetuánem", kde sídlí cizinecká policie, tam se jede bez přestupu. Teď ještě myslet na to, že vystupuju o zastávku dřív, tedy ne na "Univerzitním městě" nýbrž na "Metropolitanu" (* od roku 2018 přejmenovaná na "Vicente Aleixandre"). Setkání pro Erasmáky, kam jsem měla namířeno, začínalo ve 12h, já byla na místě před půl dvanáctou - chtěla jsem najít sál a pak učebny, ve kterých mám mít přednášky. Obojí se mi povedlo závratnou rychlostí. Jediné, co mě lehce děsilo, byl ten počet lidí/studentů všude kolem. Opět na mě šly ty stavy, kdy jsem si říkala, že já se na to nevykašlu, má to smysl tady být, já taková chudinka opuštěná, já se tu určitě ztratím... ovšem opět jsem měla v uších ipod se španělskou muzikou, která mi připomínala, proč tady jsem a že to význam vážně má. Na dobu erasmáckého setkání zároveň připadala výuka mých dvou předmětů: od 11:30 angličtina - když jsem si šla omrknout učebnu, zrovna tam vyučující zavírala dveře. Říkala jsem si, že jestli mě zahlídla, asi by to chtělo informovat ji o mé (ne)účasti. Vběhla jsem tedy těsně do třídy, zeptala jsem se jí, zda tu probíhá výuka angličiny a že v tom případě se jí musím omluvit z dnešní hodiny, že jako Erasmus studentka mám být za chvilku na setkání s vedením fakulty. Nějak jsem to na ni vybalila, docela čuměla, ovšem vše odkejvala a já šla. Teď si vlastně říkám, že mě vůbec nenapadlo, že to mohla být Angličanka. :-) Ale vypadala, že rozumí. Na setkání se nás sešlo kolem dvaceti Erasmáků. Pedagogická fakulta jich letos přijala 27. Češka tu jsem jediná, je tu pár Italek, Francouzek, Němek, studentů z Polska, Řecka a Finska. Bylo to fajn, dostavil se prorektor pro zahraniční vztahy, kterej vypadal, že před chvilkou vstal a za chvilku zas usne, navíc na žádost ostatních mluvil anglicky, brutál! A má stejnej mobil jako já! Pak tam byl další pán, myslím z děkanátu a ta paní, co jsem jí v kanceláři pro Erasmáky nechala vybrat z mých papírů to potřebné. Jmenuje se Elsa. Trvalo to asi hodinku, informovali nás o tom, co nás čeká a jak se co plní. Když jsme končili, zbývala půlhodina do mé druhé přednášky, kterou jsem se rozhodla odpískat. Půlhodina je moc dlouhá a já tu jsem jen pět (teď dokonce už jen čtyři měsíce), takže nebudu trčet na chodbě fakulty a hurá do ulic Madridu. Šla jsem domů, ale tradičně jsem se rozhodla odbočovat do ulic, kudy jsem ještě nešla. Tak se mi podařilo objevit příjemný park, kde jsem se nasvačila a pak pokračovala v cestě. Sice jsem trošku zabloudila, respektive přehlídla jednu ulici a tím pádem trošku odbočila z cesty, ale to nevadí, neb jsem objevila obchod, něco jako naše "Vše za 39", byť tady to mají okolo 2-3 eur a koupila si tam bačkory a vařečku. Pantofle jsem totiž nějak při balení, ano, při tom házení věcí do kufru pět hodin před odjezdem, opomenula a chodit tu jen v ponožkách nebo naboso se ukázalo jako ne zrovna ideální. A vařečku za euro jsem popadla, protože nerada používám ty plastové holek. Taky jsem se potřebovala stavit do FNACu vyzvednout lístky na prosincový koncert Quiqueho Gonzáleze (velkého kamaráda Leivy) pro mě a pro Inmu. Quique je fajn, mám moc ráda jeho tvorbu, ale mám s ním jeden problém - on když mluví/zpívá, mluví potichu a navíc skoro neotevírá pusu, do toho má tendenci si dávat ruku před pusu a aby toho nebylo málo, ještě si nechal narůst vousy, který absorbujou to málo zvuku, co z něj vyjde. Takže v jeho případě dávám "volume" na plno a stejně je to občas na porozumění málo. Jak píšu, pro lístky jsem šla do FNACu, zamířila jsem na Informace s dotazem, zda se tu vyzvedávaj lístky objednané na Ticketmasteru. A ejhle, ono ne. Ale pochopila jsem, co mi říkaj - prej stačí vyjít z budovy, zahnout a hned za rohem, v ulici Rompelanzas to je. Mimochodem jedná se o nejkratší ulici Madridu, měří necelých 20 metrů. Čili po ujítí té nejdelší (a ještě o ní bude řeč) mám další skalp. :-) Lístky vyzvednuty v pohodě a jsou krásný! Konečně něco originálního a ne jen ty vytisklé "á-čtyřky" z mailu s kódem pro čtečku. Za odměnu jsem při běžném nákupu jídla přihodila do vozejku mý oblíbený lotusový sušenky, na který jsem tu natrefila minule a kterými "musím" vyvažovat můj jinak zdravý jídelníček. :-) Doma jsem se najedla, předala vstupenku Inmě, na webu si přečetla, že Anežka Charvátová získala další cenu za svou překladateskou činnost ze španělštiny do češtiny a měla namířeno do divadla na Benjamína a Joaquína. Ta paní Charvátová -jen tak na okraj- učí na naší fildě nějaký dva semináře ohledně překladu a já bych se tam ráda v letním semetru vecpala, třeba jen tak bez nároku na kredity. Moc by mě totiž zajímalo něco z překladatelství a mám za to, že takováhle ženská z praxe navíc ověnčená cenami musí být skvělá. Uvidíme. Rozhodně je to pro mě motivace, jak se těšit na mou školu, protože čím dál víc zjišťuju, jak strašně špatně je vyučován náš obor (tím jak z 90% odpovídá sociální pedagogice) a já už mám plný zuby věčnýho učení se věcí na hovno. Tentokrát bez pardónu. V divadle se platilo hotově, byla jsem chválena, že mám přesně 14 euro. Šla jsem si pak stoupnout rovnou do fronty do sálu. Ten ovšem otevřeli až po víc jak půl hodině, bylo vydýcháno na omdlení, ale v sále bylo nádherně. Seděla jsem ve třetí řadě a všimla si, že dorazil taky Rubén (ta druhá půlka Perezy, první je Leiva, že :-)). Večer zahájil Juan Diego Botto, nový šéf divadla a ohromnou shodou okolností herec - protagonista toho, pro mě zásadního španělského filmu, ke kterému Leiva složil hudbu. A po zbytek večera stál kousek ode mě, opřený o zábradlí. A já zas byla v sedmém nebi - pár metrů ode mě opět Benjamín Prado a tentokrát -konečně!!!- s Joaquínem Sabinou po boku, pak ten Rubén a Juan Diego Botto. Sál se stovkou lidí, fanoušků poezie. Nádhera. Moc se mi líbila Pradova báseň o jednom nedávno zesnulém básníkovi. Trvalo to něco přes hodinku a vzhledem k tomu, že to bylo za Atochou, byla jsem brzy doma. Na Twitter jsem napsala, že jako Erasmus student nemusíte ztrácet čas na diskotéce s pivem zdarma, ale užívat si to nejlepší ze španělské kultury v onom sále. Spát jsem šla tradičně pozdě.
čtvrtek 3. října
V noci, neb jsem ulehla kolem druhé, jsem zjistila, že už je spuštěn dnešní úvodní díl o Leivovi a jeho cestě, během které skládal písničku. Dobrej nápad, byť za tím stojí propagace auta Citroën. Doma byl přes den klid, holky byly ve škole a já se do té své vydala před třetí. Od 16:30 už jsem byla na přednášce "Psychologie učení v sociálně-výchovném kontextu". A bylo to super. Nejdřív jsem se ptala holek na chodbě, zda tu jsem správně, pak si počkala na příchod vyučující a představila se jí. Ta byla nadšená, chválila mi mou španělštinu a řekla, že kdyby cokoli, stačí zvednout ruku. Moc milá a sympatická paní okolo pětatřiceti jménem Irene. Pak si ke mně přisedla jedna holčina. Když jsme měli dělat jeden úkol ve dvojicích, řekla jsem jí, že jsem studentka z ČR a že asi bude trochu problém moje španělština. Byla ráda že rozumím a pak mi furt říkala, co blbnu, že mluvím moc dobře. A vzápětí mě seznámila se dvěma svýma spolužačkama, co seděly před námi. Jinak chodí nás tam asi dvacet pět, je tam tak třetina kluků, docela dost lidí má tetování anebo dredy, případně oboje. :-) Holt budoucí sociální pedagogové a pracovníci. :-) Hlavně se mi líbilo, jak sice seděj ledabyle rozvalený v lavicích, ale velice aktivně se zapojují do výuky. Bylo to moc fajn, končili jsme před šestou a já zas byla na sebe pyšná, že jsem zatla zuby a přes všechny původní pochybnosti jsem všechno zvládla. Zpátky jsem šla opět pěšky a řekla si, že se stavím koupit si sešit, evidentně ho budu potřebovat a nějak jsem si žádný nepřibalila do kufru. V Praze jsem zvyklá všechno mastit do jednoho. Omlouvám to slovy, že si nechci přetěžovat kabelku. :-) Přes den to vypadalo na déšť a skutečně pršelo, ovšem během přednášky, čili paráda, krásná cesta po přeháňce domů se zastávkou v papírnictví. Nakonec jsem se rozhodla pro oddělení ve FNACu. To zas byl nápad. Ne a ne a ne. Nemůžeš, Kristy, do FNACu s kreditkou. Ty to víš, tak proč to sakra děláš??? Jak dlouho si to chceš omlouvat, že všechno to co kupuješ, nutně potřebuješ??? Ach jo. Takže jsem na pokladně nechala 45 euro. Ale pozor - mám sešit, do kterýho můžu mastit všechno i tady a zároveň má čtyři barevné části, takže to i tak bude mít určitý řád, navíc listy jdou vytrhávat, což se hodí a desky jsou tvrdý čili se mi neponičí. No nešlo ho tam nechat. Pak jsem si k Vánocům roku 2028 (k předchozím už mám vyčerpáno) koupila sešit/blok, jehož desky zdobí obrázky Madridu. A pak jsem si koupila dva diáře na rok 2014 (na 2029 ještě neměli), ale s tím jsem do Madridu jela. Že španělský diáře musím mít. No a proč dva? Jeden malej, kapesní, takovej motivační, do kabelky a ten druhej skvost!!!!! Je to madridský diář - jsou v něm kresby Madridu a teď se podržte - úryvky z písniček o Madridu - což já, takovej hudební fajnšmekr nemůžu nemít. A doma jsem zjistila, že tam je i refrén z "Lady Madrid" od Perezy, kterou složil Leiva. Takže tenhle nákup, byť drahej, si nemůžu vyčítat. Nevím ale, jestli můžu říct, že se těším, až mi příští rok bude každá jeho stránka každý týden připomínat tenhle pobyt. Za celou dobu co tu jsem, mi bylo jen jednou do breku - a sice když jsem viděla ulicí, ve které bydlím, jet žlutý expresní bus, co spojuje nádraží s letištěm a co mě sem přivez. Představa jak mě v lednu odváží místy, který jsem tu prochodila a zamilovala si a ke kterým mě váže tolik nádherných vzpomínek... :-( Proč jen ty letenky musej bejt tak drahý!? No ale teď k večeru, respektive k noci: na byt dorazila jedna kamarádka Begoni a druhá kamarádka Inmy, ta dělá v kanceláři pro Erasmáky, kterým tu plánujou různý aktivity a hned se mě ptala, zda-li mám zařízenou kartičku. Tssss. Mně NIKDO nebude říkat, co mám dělat, s kým a kam jet! Na nějaký poznávání krás Španělska vám kašlu, já jsem v Madridu s Uličníkem a ipodem z úplně jiných důvodů. No ale o co šlo tu noc především. Inma mi oznámila, že se chystaj na párty, půjdou v jednu hodinu a jestli se nechci přidat. Optala jsem se, jestli říkala "ZA" jednu hodinu, čili ve 22h, nebo "V" jednu hodinu, jako že fakt v 1:00. Jo. V jednu. Odmítla jsem s tím, že jsem moc unavená. Tak mě aspoň přizvala do kuchyně na rum s Colou. Ovšem ostatní holky se nenechaly odbýt jak Inma a spustily, že musím jít stůj co stůj. Nejvíc do mě hučela Begoña, která jinak nikam nechodí a tentokrát jde a to i přesto, že má druhý den dopoledne jako jediná školu. Vymlouvala jsem se, že nemám nic na sebe, to mě ale zatáhly do svých pokojů a oblékaly na mě všechno možný i nemožný. Nechtěla jsem, vím, že tyhle akce nejsou nic pro mě, ale bohužel. Odcházely jsme ve čtvrt na jednu. Aspoň, že to nebylo daleko. Cestou jsem se dověděla, že se jedná o párty pro Erasmáky a už na mě šly mdloby. No a po vstupu - já věděla, že tyhle akce jsou hrůza, ale že až taková?! No prostě, šílenej hluk, příšerná hudba, tma, kterou protínaly jen diskotékový světla a neskutečný množství lidí, teda abych byla přesná, mladejch zahraničních studentů a studentek, kterým k dokonalosti chyběla už jen cedule na čele "Jsem tu, abych se vožral(a) a zašukal(a) si." Stačilo, abychom se chvilku nedržely a už vás ten dav odnesl o pár metrů dál. A toho jsem využila. :-) Zatímco holky se tvářily po vstupu nadšeně, jako že tohle přesně čekaly a chtěly, já měla tak konsternovanej výraz, až je to rozesmálo. Ale kdepak, nebyla jsem naštvaná, beru tady všechno z tý opačný, lepší stránky. Čili jsem si řekla "Holka, vidíš, že vůbec nemusíš litovat bojkotování těchto mejdanů." Pobavilo mě, když mi na mysl vytanul onen Twitterový příspěvek s odkazem na předchozí večer s poezií, kde všichni tak poslouchali, že by jste slyšela spadnout špendlík. Můj popelkovský plán byl snadný. Dostat se ke dveřím a nepozorovaně zdrhnout. To se mi velmi rychle povedlo a rozběhla jsem se domů. No nedovedete si mě představit, jak v jednu ráno běžím vysmátá uličkami Madridu s vidinou své postele. Doma už bylo zhasnuto, paráda - nastydlá Emechota už spí, takže holkám budu moct nakecat, že jsem noc strávila s nějakým Němcem, co se mě snažil sbalit. V tichosti jsem vešla do pokoje, ani pejsek nezaštěkal. Zavřela jsem a prolítla mobil, jenže v tu chvíli se na chodbě rozsvítilo a bylo slyšet, jak se postupně otevíraj jedny dveře za druhými. Nakonec se otevřely i ty moje a stála v nich Emechota, která -jen co mě spatřila- byla na prahu klinický smrti. Prostě slyšela klíčky a teď se vydala hledat vraha. A našla mě. Ale vysvětlujte jí v tu chvíli něco. Po pěti minutách se její puls dostal opět na normální hladinu, tak se vrátila do pelechu. Prosila jsem ji, aby holky nechala při mé story s Němcem. Divila se, že mě to tam nebavilo, ale souhlasila. Jen co jsem zalehla, vrátila se domů Begoña a hned si to zamířila do mého pokoje, kde jsem úspěšně předstírala tvrdý spánek. Plán s německým studentem byl tím pádem v háji. No to bude ráno. Ale nesmím opomenout jednu důležitou věc - děkuju pěkně za Vaši esemesku, Vy víte, jak mě potěšit. ;-)
pátek 4. října
Vstávalo se kolem 11h, Begoña byla ve škole a po návratu se o noci nezmiňovala, pouze Inmaculada, která se vrátila s Nurií kolem sedmé, mi řekla, že jsem mohla aspoň napsat smsku, že o mě měly strach. Ts. Naštěstí mi ten den vypršel španělský kredit, tak jsem měla výmluvu a ujistila jsem ji, že i z koncertů se vracím v pořádku. Ona řekla, že to jen tak, pro příště. Ha. Žádný příště už, milé dámy, nebude. Pokud teda nemáme na mysli koncert Quiqueho a z toho opravdu ale opravdu zdrhat nehodlám. Přes den jsem splnila svou službu, tedy uklidila malý záchod a vytřela - holky maj na všechno neskutečnej systém, x-čistících prostředků apod. Z mého pohledu plýtvání, ale budiž. Co zásadního jsem se dnes dověděla - Leiva natočil video pro fanoušky, kde oznámil, že deska vyjde v lednu a bude se jmenovat "Pólvora", což lze přeložit jako "Střelný prach". Na jednu stranu fajn, že to vypadá, že si ji stihnu koupit, na druhou jsem měnila studium zde z letního semestru na zimní, abych mohla na jeho koncert a to teď padá. Turné bude asi od února/března. A po tom tajným červnu vím, že si madridský koncert nenechám ujít. Mě to snad zruinuje! To jsou vyhlídky. :-) Večer jsem měla namířeno na koncert do sálu Galileo. Nálada byla všelijaká, jednak jsem se dověděla, že nevystoupí Loquillo a taky, že si šlo rezervovat místo, tedy že koncert nebude jen na stání. Do toho jsem měla silnou obavu, abych tam nepotkala toho votrapu z Retira, co mi den předtím psal, že ode mě nemá žádný zprávy a svou smsku doplnil o refrén jedné písničky. Na místě jsem si dala pivo a vzápětí si na Vás vzpomněla - tentokrát jsem k němu totiž nedostala křupky s arašídama ale praženou kukuřici. :-) A vzhledem k tomu, že jsem se moc nestihla navečeřet a cestou (absolvovanou samozřejmě mým pěším během) mi vytrávilo, tak večer nabral zajímavý směr. Bylo mi tak nějak veselo, votrapa zřejmě nikde a dostala jsem se až těsně pod pódium. Koncert, od kterého jsem po hudební stránce nečekala žádný zázrak, byl neskutečnej nářez, já hopsala a zpívala, jako host vystoupil Rubén (ano, první půlka Perezy) a další zajímaví hosti, hrozně se mi líbili mladý kluci ze skupiny Platos Rotos, zvlášť jejich frontman. :-) Šíleně mě bolely ruce od tleskání - buď do rytmu nebo po písničce. No a konec? Ten zpěvák, takovej pán v letech, sešel z pódia mezi nás, aby poděkoval fanouškům, no a mě si vybral jako první - prostě slez, objal mě, dal mi pusu na tvář a šel k další paní a takhle "obšťastnil" asi osum lidí. Já se musela tlemit, jak vůbec nevím, o koho šlo, nic od nich neznám a on mě má za zarputilou fanynku. Venku jsem si zapla mobil a pípla mi zpráva od toho týpka z Retira. Zřejmě tam byl, protože odkazoval na jednu písničku, co tam zazněla, takže já nečekala dál ani minutu a sprintem si to namířila do nočních ulic Madridu, domů. Jak jsem byla hladová, zastavila jsem se v tom podniku, kde jsem už jednou v noci večeřela, ale obsluha mě nějak přehlídla a já se rozhodla šetřit, tak jsem se po chvíli zvedla a stavila se jen -no fuj- v Mekáči pro cheeseburger. Ale tentokrát bodnul. No a poslední info z pátku: přijela návštěva, holek strejda a bratránek (fešák jako Juan, co vypadá, jak Matouš Brejcha, co nás měl ve škole na Práva, jak jsme psali ty seminárky, víte). Jejich příjezd byl luxus, byla jsem sama doma, to oni ale evidentně netušili a mysleli si, jak tu jsou sami. :-) Neskutečně familiární poměry tu vládnou, nestěžuju si, jen beru na vědomí.
sobota 5. října
Z koncertu jsem se vrátila okolo jedné hodiny a mysela si jak zalehnu, jen mrknu na net a hned postel. Tam mě ale zdržely dvě věci - na Facebooku jsem měla 26 upozornění, normálně mívám tak 2-3, takže mě napadlo, že mě hackeři poctili svou návštěvou, ale vzápětí jsem zjistila, že pouze Ottovka, tedy moje kamarádka Bára Ottová z Plzně, se dostala po čase k počítači a měla potřebu mi pochválit a okomentovat několik španělských fotek. A ta druhá věc, podobně jako po koncertu Césara Popa jsem hodila info na Twittera a pak mi přišlo upozornění, že si toho všimnul, tak ještě v pátek jsem na Twitteru zmínila v jednom mém příspěvku skupinu Sidecars, což je kapela Leivova bráchy Juancha, česky Honzíka. :-) Oni tam dávali fotku s komentářem "Juancho con las manos en la masa" a já se ten den učila zrovna onen idiom, který doslova znamená "Juancho s rukama v těstě", ale překládá se to jako "Juancho přistižen při činu" (jak drnká na kytaru, natáčej totiž novou desku). Tak jsem napsala, jak je fajn strávit celej den učením se španělštiny, pak mrknout na Twitter a objevit toto - no a doplnila jsem to o fotku jak té učebnice, tak toho jejich příspěvku. No a oni si to všimli a můj komentář prosím pěkě sdíleli na svůj profil. Takové cti se mi dostalo! :-)) Ještě se mi podařilo najít ty fajn kluky z koncertu ze skupiny Platos Rotos (Rozbité talíře) a jednu jejich písničku "Harina de otro costal". A to je další idiom. Doslova "(*být) mouka z jiného pytle", česky "(*být) z jiného soudku". Jak já se ráda učím tímto způsobem! :-) Byly tři ráno, když jsem zalehla do postele. Chrněla jsem do dvanácti. Nějak se tomu už nedivím. Odpoledne šla Begoña s Alejandrem (ten bratránek) venčit psa do Retira, prej jestli se nechci přidat, ale vždy mi to oznámí pět minut před odchodem a na to já pak peču. Ale protože se udělalo moc hezky, tak jsem si řekla, že se půjdu projít. A hádejte kam. Ano. Calle de Alcalá si mě opět žádá. Při odchodu jsem měla pocit, že nemám něco důležitého a cestou mi došlo, že nemám pití. Tak jsem si řekla: "Dnešní cestu se stavíš někde na drink." Cestou jsem očumovala výlohy cukrářství a pekáren v rámci nabrání slovní zásoby. Jenže to jsem dělala už minule a tentokrát jsem se rozhodla osmělit a zajít si pro croissant, který jsem si minule vyhlídla. A povedlo se. Takže pak jsem se stavila v další pro malou palmeru. Taky jsem se konečně zastavila ve vyhlídnutém parku v půlce cesty. Řeknu Vám, ty parky tady, to je něco úžasnýho. Proč u nás máme magory, který musej každej plácek zabetonovat a postavit tam obchodní centrum. Po půl šesté jsem dorazila do cíle, parku Capricho, který -protože už je říjen- se zavíral už o půl sedmé. Ale já tam byla jen chvilku. Spřádala jsem totiž jeden plán. Zjistila jsem, že Calle de Alcalá nekončí tam, kde přecházím most k parku, ale kousek dál. Takže cestou z parku jsem nešla na metro, ale vzala to onou ulicí, přešla jsem most a teprve na druhé straně byla na samém konci/začátku ulice Alcalá. Řekla jsem si, že se nebudu vracet a dojdu k další zastávce metra a pak pojedu domů. Jenže znáte mě a ty moje ťapky. U metra mě přepadla chuť na slaný brambůrky, Vietnamka ve večerce naštěstí měla minibalení, tak jsem si řekla: "Ok, koupíš si je, ale zkusíš tentokrát ujít obě cesty pěšky." A jak jsem ty nohy nechtěla přetěžovat, zpomalila jsem a tentokrát se nehnala za co nejlepším časem, nýbrž si pořádně užívala cestu, koukala do výloh, stavila se v Zaře, kde jsem si zkoušela docela pěkněj svetr, ale velikost mohla být větší, zvlášť když tady ta sušička oblečení lehce zmenší, tak jsem ho tam nechala. Pak jsem objevila obchod s bonbónama a koupila si želatinový třešinky, co u nás prodávaj jako Haribo. No a nakonec jsem se stavila v jednom baru na džus, kterej mi dali s sebou do plastový nádoby s brčkem. Celkem jsem utratila asi osum euro a za samý nezdravý věci, ale madam Horská si to obhajuje tím, že si o každou věc musela říct, prostě trénink sociálních a jazykových kompetencí, tak jí to pro dnešek promineme, co říkáte? :-) Byla to nádherná sobota, zase předčila veškerý moje očekávání, posunula osobní limit mého putování i komunikování a zakončila ji společná večeře. Ve 23h se mě totiž Begoña optala, zda si nedám s nimi tortily a já souhlasila. Večeřeli jsme o půlnoci (normálka tady), trochu pokecali, přišla řeč na MHD, která je tu dost drahá a já řekla, že stejně radši chodím pěšky. Na to mi ale Begoña opáčila, že to má(me) do školy daleko, cca 7 km (studuje na stejný univerzitě jako já, právo a ekonomii). Tak jsem nadhodila, že mně to tak daleko nepřijde, že třeba dnes jsem šla do Alamedy a zpět, tedy nějakých 23 km procházky. Ajajaj. Chudák Begoña a Alejandro, oční bulvy jím vylítly z důlků a tortily z úst. :-) A já se jen usmívala a dál si trvala na svém - ráda se procházím po Madridu. Po večeři jsem se vrátila k počítači. Na mail mi ta španělská učitelka poslala materiály na další hodinu. Tý jo, taj se fakt po studentech vyžaduje souvislá příprava. Začíná mi tuhnout úsměv. A do hajan.
no a neděle 6. října
Do postele uléhám po druhé ráno a opakuju si všechny idiomy a přísloví, co jsem se zatím naučila, cca necelých 30 výrazů, na každý den mám dva. Spala jsem do desíti a v posteli se válela do 12h. V plánu bylo Rastro, tedy ten blešák. V Madridu jsem potřetí a ještě jsem tam nebyla. Sice mě dost bolej nohy, nedivím se. Neplánovaných 22 km je prostě 22 km. Ale nakonec se vykopu a jdu. Najdu ho celkem bez problémů. Šílenej dav, kterej udává směr a rychlost. Moc si na to nepotrpím, takže jsem jen omrkla pár věcí - mám zálusk na deštník a jednu šálku, holt i sem dorazí podzim a pak šla pryč. Vyšla jsem nedaleko paláce a chtěla jsem jít do parku si číst knížku, neb dnes tu bylo zase neskutečně krásně. Ale pak jsem uhla jinou ulicí a napadlo mě dát si někde kafe. Tak jsem si tak obhlížela různý podniky, co mi tak padne do oka. Jenže já jsem zoufalá, když mám takovej výběr. Nakonec mě napadlo jít do jedné vyhlídlé. Když se vracím ze školy nebo i z koncertů, beru to krásnou ulicí Huertas a na jejím konci naproti Pradu jsou dvě kavárny/bary/restaurace, kde vždy, když je míjím, říkám si: "Tady se jednou stavím." Tak jsem tam zašla. Sedla si a objednala si kávu s mlékem. A ta vám byla tak dobrá, to křesílko tak pohodlný, ten výhled, to počasí, že jsem se rozhodla dát si ještě jednu. Chvilku jsem přemýšlela, kam se dává ve větě slovo "OTRO", jestli před kafe nebo za kafe, protože jednou to znamená "DALŠÍ", avšak v opačném "JINOU" kávu. A pak jsem si uvědomila, že sebou mám malou učebnici a tam to našla a mohla si objednat DALŠÍ kávu s mlékem (tady je tedy běžnější dát si někde něco máleho v několika podnicích než dlouho vysedávat v jednom). I s dýškem jsem tam nechala 5 euro, ale přišlo mi to adekvátní. A protože bylo vážně nááááádherně, přešla jsem ulici a sedla si na lavičku u Prada a tam si chvilku četla a učila se a cestou domů jsem si ještě zašla o dvě ulice. Doma jsem si uvařila, dnes mi obzvlášť chutnalo, naskládala nádobí do myčky, prádlo do pračky a uchýlila se k počítači. A v osum začala smolit tento mail.
Přiznám se, že mi je samotný trapný, kolika nepodstatnýma věcma Vás zahlcuju a že bych to měla pořádně proškrtat. Ale já si tím tak vždycky připomenu všech těch pět předchozích dní a žasnu, co jsem všechno zažila. Ale když pak vidím tu délku, lituju Vás, čím se musíte prokousat. Omlouvám se v duchu i teď v mailu. Zítra mi začíná škola, další koncert mám v plánu v pátek, takže to vypadá, že z megaemailu číslo 7 bude telegram "JSEM VE SKOLE STOP, MUSIM SE UCIT STOP POMOC STOP". :-)
Gratuluju, pokud jste to vydržela, právě jste se pročetla k závěrečnému pozdravu a přání hezkého nadcházejícího týdne. Mějte se krásně!!!!
Zdraví
Kristýna z Madridu
k fotkám: ta z divadla s Joaquínem a Benjamínem není moje, tam se fotit nesmělo, ale objevila jsem ji na webu, tak pro ilustraci :-); dále posílám foto diáře Madrid s úryvkem "Lady Madrid" od Perezy (byť ji složil Leiva); vstupenek na Quiqueho; černobílá s Rubénem a tím mně neznámým zpěvákem z pátečního koncertu; fotky z parků; z nedělní kávy s knížkou; při návratu Calle Alcalá se už stmívalo, takže osvětlený Ventas, kde se konaj býčí zápasy a Puerta de Alcalá; taky ukázka z Twitteru od skupiny Sidecars (brácha Leivy) a taky pro představu fotka z dokumentu Leiva na cestě do Náutica skládající písničku. :-)
K.
která jste pozadu s odpověďmi, neb jste zaměstnaná těžce to pracující žena se 31 dětmi nevlastními, 2 vlastními, manželem a několika bydlišti, kde je potřeba uklízet, vařit, prát, žehlit a spousta dalšího, dovolte, abych Vás já, svého času na prázdninách oficiálně zvaných zahraniční studijní pobyt seznámila se svými říjnovými aktivitami. Jdeme na to. :-)
středa 2. října
Konečně je budík ve stavu ideál - hlasitost i písnička. Opět mě tedy probouzí Marie Rottrová a její "Nespi a vstaň". Poté, co jsem Vám odeslala email, zamířila jsem na metro a do školy. Během cesty mi -naštěstí včas- došlo, že budu muset opět přestupovat na "Miliónu schodů". Nějak jsem propadla pocitu, že když už nejedu na filologickou fakultu, kde jsem měla jazykový kurz, nýbrž na pedagogickou, hýžďová posilovna mě mine. Jenže to jsem si spletla s "Tetuánem", kde sídlí cizinecká policie, tam se jede bez přestupu. Teď ještě myslet na to, že vystupuju o zastávku dřív, tedy ne na "Univerzitním městě" nýbrž na "Metropolitanu" (* od roku 2018 přejmenovaná na "Vicente Aleixandre"). Setkání pro Erasmáky, kam jsem měla namířeno, začínalo ve 12h, já byla na místě před půl dvanáctou - chtěla jsem najít sál a pak učebny, ve kterých mám mít přednášky. Obojí se mi povedlo závratnou rychlostí. Jediné, co mě lehce děsilo, byl ten počet lidí/studentů všude kolem. Opět na mě šly ty stavy, kdy jsem si říkala, že já se na to nevykašlu, má to smysl tady být, já taková chudinka opuštěná, já se tu určitě ztratím... ovšem opět jsem měla v uších ipod se španělskou muzikou, která mi připomínala, proč tady jsem a že to význam vážně má. Na dobu erasmáckého setkání zároveň připadala výuka mých dvou předmětů: od 11:30 angličtina - když jsem si šla omrknout učebnu, zrovna tam vyučující zavírala dveře. Říkala jsem si, že jestli mě zahlídla, asi by to chtělo informovat ji o mé (ne)účasti. Vběhla jsem tedy těsně do třídy, zeptala jsem se jí, zda tu probíhá výuka angličiny a že v tom případě se jí musím omluvit z dnešní hodiny, že jako Erasmus studentka mám být za chvilku na setkání s vedením fakulty. Nějak jsem to na ni vybalila, docela čuměla, ovšem vše odkejvala a já šla. Teď si vlastně říkám, že mě vůbec nenapadlo, že to mohla být Angličanka. :-) Ale vypadala, že rozumí. Na setkání se nás sešlo kolem dvaceti Erasmáků. Pedagogická fakulta jich letos přijala 27. Češka tu jsem jediná, je tu pár Italek, Francouzek, Němek, studentů z Polska, Řecka a Finska. Bylo to fajn, dostavil se prorektor pro zahraniční vztahy, kterej vypadal, že před chvilkou vstal a za chvilku zas usne, navíc na žádost ostatních mluvil anglicky, brutál! A má stejnej mobil jako já! Pak tam byl další pán, myslím z děkanátu a ta paní, co jsem jí v kanceláři pro Erasmáky nechala vybrat z mých papírů to potřebné. Jmenuje se Elsa. Trvalo to asi hodinku, informovali nás o tom, co nás čeká a jak se co plní. Když jsme končili, zbývala půlhodina do mé druhé přednášky, kterou jsem se rozhodla odpískat. Půlhodina je moc dlouhá a já tu jsem jen pět (teď dokonce už jen čtyři měsíce), takže nebudu trčet na chodbě fakulty a hurá do ulic Madridu. Šla jsem domů, ale tradičně jsem se rozhodla odbočovat do ulic, kudy jsem ještě nešla. Tak se mi podařilo objevit příjemný park, kde jsem se nasvačila a pak pokračovala v cestě. Sice jsem trošku zabloudila, respektive přehlídla jednu ulici a tím pádem trošku odbočila z cesty, ale to nevadí, neb jsem objevila obchod, něco jako naše "Vše za 39", byť tady to mají okolo 2-3 eur a koupila si tam bačkory a vařečku. Pantofle jsem totiž nějak při balení, ano, při tom házení věcí do kufru pět hodin před odjezdem, opomenula a chodit tu jen v ponožkách nebo naboso se ukázalo jako ne zrovna ideální. A vařečku za euro jsem popadla, protože nerada používám ty plastové holek. Taky jsem se potřebovala stavit do FNACu vyzvednout lístky na prosincový koncert Quiqueho Gonzáleze (velkého kamaráda Leivy) pro mě a pro Inmu. Quique je fajn, mám moc ráda jeho tvorbu, ale mám s ním jeden problém - on když mluví/zpívá, mluví potichu a navíc skoro neotevírá pusu, do toho má tendenci si dávat ruku před pusu a aby toho nebylo málo, ještě si nechal narůst vousy, který absorbujou to málo zvuku, co z něj vyjde. Takže v jeho případě dávám "volume" na plno a stejně je to občas na porozumění málo. Jak píšu, pro lístky jsem šla do FNACu, zamířila jsem na Informace s dotazem, zda se tu vyzvedávaj lístky objednané na Ticketmasteru. A ejhle, ono ne. Ale pochopila jsem, co mi říkaj - prej stačí vyjít z budovy, zahnout a hned za rohem, v ulici Rompelanzas to je. Mimochodem jedná se o nejkratší ulici Madridu, měří necelých 20 metrů. Čili po ujítí té nejdelší (a ještě o ní bude řeč) mám další skalp. :-) Lístky vyzvednuty v pohodě a jsou krásný! Konečně něco originálního a ne jen ty vytisklé "á-čtyřky" z mailu s kódem pro čtečku. Za odměnu jsem při běžném nákupu jídla přihodila do vozejku mý oblíbený lotusový sušenky, na který jsem tu natrefila minule a kterými "musím" vyvažovat můj jinak zdravý jídelníček. :-) Doma jsem se najedla, předala vstupenku Inmě, na webu si přečetla, že Anežka Charvátová získala další cenu za svou překladateskou činnost ze španělštiny do češtiny a měla namířeno do divadla na Benjamína a Joaquína. Ta paní Charvátová -jen tak na okraj- učí na naší fildě nějaký dva semináře ohledně překladu a já bych se tam ráda v letním semetru vecpala, třeba jen tak bez nároku na kredity. Moc by mě totiž zajímalo něco z překladatelství a mám za to, že takováhle ženská z praxe navíc ověnčená cenami musí být skvělá. Uvidíme. Rozhodně je to pro mě motivace, jak se těšit na mou školu, protože čím dál víc zjišťuju, jak strašně špatně je vyučován náš obor (tím jak z 90% odpovídá sociální pedagogice) a já už mám plný zuby věčnýho učení se věcí na hovno. Tentokrát bez pardónu. V divadle se platilo hotově, byla jsem chválena, že mám přesně 14 euro. Šla jsem si pak stoupnout rovnou do fronty do sálu. Ten ovšem otevřeli až po víc jak půl hodině, bylo vydýcháno na omdlení, ale v sále bylo nádherně. Seděla jsem ve třetí řadě a všimla si, že dorazil taky Rubén (ta druhá půlka Perezy, první je Leiva, že :-)). Večer zahájil Juan Diego Botto, nový šéf divadla a ohromnou shodou okolností herec - protagonista toho, pro mě zásadního španělského filmu, ke kterému Leiva složil hudbu. A po zbytek večera stál kousek ode mě, opřený o zábradlí. A já zas byla v sedmém nebi - pár metrů ode mě opět Benjamín Prado a tentokrát -konečně!!!- s Joaquínem Sabinou po boku, pak ten Rubén a Juan Diego Botto. Sál se stovkou lidí, fanoušků poezie. Nádhera. Moc se mi líbila Pradova báseň o jednom nedávno zesnulém básníkovi. Trvalo to něco přes hodinku a vzhledem k tomu, že to bylo za Atochou, byla jsem brzy doma. Na Twitter jsem napsala, že jako Erasmus student nemusíte ztrácet čas na diskotéce s pivem zdarma, ale užívat si to nejlepší ze španělské kultury v onom sále. Spát jsem šla tradičně pozdě.
čtvrtek 3. října
V noci, neb jsem ulehla kolem druhé, jsem zjistila, že už je spuštěn dnešní úvodní díl o Leivovi a jeho cestě, během které skládal písničku. Dobrej nápad, byť za tím stojí propagace auta Citroën. Doma byl přes den klid, holky byly ve škole a já se do té své vydala před třetí. Od 16:30 už jsem byla na přednášce "Psychologie učení v sociálně-výchovném kontextu". A bylo to super. Nejdřív jsem se ptala holek na chodbě, zda tu jsem správně, pak si počkala na příchod vyučující a představila se jí. Ta byla nadšená, chválila mi mou španělštinu a řekla, že kdyby cokoli, stačí zvednout ruku. Moc milá a sympatická paní okolo pětatřiceti jménem Irene. Pak si ke mně přisedla jedna holčina. Když jsme měli dělat jeden úkol ve dvojicích, řekla jsem jí, že jsem studentka z ČR a že asi bude trochu problém moje španělština. Byla ráda že rozumím a pak mi furt říkala, co blbnu, že mluvím moc dobře. A vzápětí mě seznámila se dvěma svýma spolužačkama, co seděly před námi. Jinak chodí nás tam asi dvacet pět, je tam tak třetina kluků, docela dost lidí má tetování anebo dredy, případně oboje. :-) Holt budoucí sociální pedagogové a pracovníci. :-) Hlavně se mi líbilo, jak sice seděj ledabyle rozvalený v lavicích, ale velice aktivně se zapojují do výuky. Bylo to moc fajn, končili jsme před šestou a já zas byla na sebe pyšná, že jsem zatla zuby a přes všechny původní pochybnosti jsem všechno zvládla. Zpátky jsem šla opět pěšky a řekla si, že se stavím koupit si sešit, evidentně ho budu potřebovat a nějak jsem si žádný nepřibalila do kufru. V Praze jsem zvyklá všechno mastit do jednoho. Omlouvám to slovy, že si nechci přetěžovat kabelku. :-) Přes den to vypadalo na déšť a skutečně pršelo, ovšem během přednášky, čili paráda, krásná cesta po přeháňce domů se zastávkou v papírnictví. Nakonec jsem se rozhodla pro oddělení ve FNACu. To zas byl nápad. Ne a ne a ne. Nemůžeš, Kristy, do FNACu s kreditkou. Ty to víš, tak proč to sakra děláš??? Jak dlouho si to chceš omlouvat, že všechno to co kupuješ, nutně potřebuješ??? Ach jo. Takže jsem na pokladně nechala 45 euro. Ale pozor - mám sešit, do kterýho můžu mastit všechno i tady a zároveň má čtyři barevné části, takže to i tak bude mít určitý řád, navíc listy jdou vytrhávat, což se hodí a desky jsou tvrdý čili se mi neponičí. No nešlo ho tam nechat. Pak jsem si k Vánocům roku 2028 (k předchozím už mám vyčerpáno) koupila sešit/blok, jehož desky zdobí obrázky Madridu. A pak jsem si koupila dva diáře na rok 2014 (na 2029 ještě neměli), ale s tím jsem do Madridu jela. Že španělský diáře musím mít. No a proč dva? Jeden malej, kapesní, takovej motivační, do kabelky a ten druhej skvost!!!!! Je to madridský diář - jsou v něm kresby Madridu a teď se podržte - úryvky z písniček o Madridu - což já, takovej hudební fajnšmekr nemůžu nemít. A doma jsem zjistila, že tam je i refrén z "Lady Madrid" od Perezy, kterou složil Leiva. Takže tenhle nákup, byť drahej, si nemůžu vyčítat. Nevím ale, jestli můžu říct, že se těším, až mi příští rok bude každá jeho stránka každý týden připomínat tenhle pobyt. Za celou dobu co tu jsem, mi bylo jen jednou do breku - a sice když jsem viděla ulicí, ve které bydlím, jet žlutý expresní bus, co spojuje nádraží s letištěm a co mě sem přivez. Představa jak mě v lednu odváží místy, který jsem tu prochodila a zamilovala si a ke kterým mě váže tolik nádherných vzpomínek... :-( Proč jen ty letenky musej bejt tak drahý!? No ale teď k večeru, respektive k noci: na byt dorazila jedna kamarádka Begoni a druhá kamarádka Inmy, ta dělá v kanceláři pro Erasmáky, kterým tu plánujou různý aktivity a hned se mě ptala, zda-li mám zařízenou kartičku. Tssss. Mně NIKDO nebude říkat, co mám dělat, s kým a kam jet! Na nějaký poznávání krás Španělska vám kašlu, já jsem v Madridu s Uličníkem a ipodem z úplně jiných důvodů. No ale o co šlo tu noc především. Inma mi oznámila, že se chystaj na párty, půjdou v jednu hodinu a jestli se nechci přidat. Optala jsem se, jestli říkala "ZA" jednu hodinu, čili ve 22h, nebo "V" jednu hodinu, jako že fakt v 1:00. Jo. V jednu. Odmítla jsem s tím, že jsem moc unavená. Tak mě aspoň přizvala do kuchyně na rum s Colou. Ovšem ostatní holky se nenechaly odbýt jak Inma a spustily, že musím jít stůj co stůj. Nejvíc do mě hučela Begoña, která jinak nikam nechodí a tentokrát jde a to i přesto, že má druhý den dopoledne jako jediná školu. Vymlouvala jsem se, že nemám nic na sebe, to mě ale zatáhly do svých pokojů a oblékaly na mě všechno možný i nemožný. Nechtěla jsem, vím, že tyhle akce nejsou nic pro mě, ale bohužel. Odcházely jsme ve čtvrt na jednu. Aspoň, že to nebylo daleko. Cestou jsem se dověděla, že se jedná o párty pro Erasmáky a už na mě šly mdloby. No a po vstupu - já věděla, že tyhle akce jsou hrůza, ale že až taková?! No prostě, šílenej hluk, příšerná hudba, tma, kterou protínaly jen diskotékový světla a neskutečný množství lidí, teda abych byla přesná, mladejch zahraničních studentů a studentek, kterým k dokonalosti chyběla už jen cedule na čele "Jsem tu, abych se vožral(a) a zašukal(a) si." Stačilo, abychom se chvilku nedržely a už vás ten dav odnesl o pár metrů dál. A toho jsem využila. :-) Zatímco holky se tvářily po vstupu nadšeně, jako že tohle přesně čekaly a chtěly, já měla tak konsternovanej výraz, až je to rozesmálo. Ale kdepak, nebyla jsem naštvaná, beru tady všechno z tý opačný, lepší stránky. Čili jsem si řekla "Holka, vidíš, že vůbec nemusíš litovat bojkotování těchto mejdanů." Pobavilo mě, když mi na mysl vytanul onen Twitterový příspěvek s odkazem na předchozí večer s poezií, kde všichni tak poslouchali, že by jste slyšela spadnout špendlík. Můj popelkovský plán byl snadný. Dostat se ke dveřím a nepozorovaně zdrhnout. To se mi velmi rychle povedlo a rozběhla jsem se domů. No nedovedete si mě představit, jak v jednu ráno běžím vysmátá uličkami Madridu s vidinou své postele. Doma už bylo zhasnuto, paráda - nastydlá Emechota už spí, takže holkám budu moct nakecat, že jsem noc strávila s nějakým Němcem, co se mě snažil sbalit. V tichosti jsem vešla do pokoje, ani pejsek nezaštěkal. Zavřela jsem a prolítla mobil, jenže v tu chvíli se na chodbě rozsvítilo a bylo slyšet, jak se postupně otevíraj jedny dveře za druhými. Nakonec se otevřely i ty moje a stála v nich Emechota, která -jen co mě spatřila- byla na prahu klinický smrti. Prostě slyšela klíčky a teď se vydala hledat vraha. A našla mě. Ale vysvětlujte jí v tu chvíli něco. Po pěti minutách se její puls dostal opět na normální hladinu, tak se vrátila do pelechu. Prosila jsem ji, aby holky nechala při mé story s Němcem. Divila se, že mě to tam nebavilo, ale souhlasila. Jen co jsem zalehla, vrátila se domů Begoña a hned si to zamířila do mého pokoje, kde jsem úspěšně předstírala tvrdý spánek. Plán s německým studentem byl tím pádem v háji. No to bude ráno. Ale nesmím opomenout jednu důležitou věc - děkuju pěkně za Vaši esemesku, Vy víte, jak mě potěšit. ;-)
pátek 4. října
Vstávalo se kolem 11h, Begoña byla ve škole a po návratu se o noci nezmiňovala, pouze Inmaculada, která se vrátila s Nurií kolem sedmé, mi řekla, že jsem mohla aspoň napsat smsku, že o mě měly strach. Ts. Naštěstí mi ten den vypršel španělský kredit, tak jsem měla výmluvu a ujistila jsem ji, že i z koncertů se vracím v pořádku. Ona řekla, že to jen tak, pro příště. Ha. Žádný příště už, milé dámy, nebude. Pokud teda nemáme na mysli koncert Quiqueho a z toho opravdu ale opravdu zdrhat nehodlám. Přes den jsem splnila svou službu, tedy uklidila malý záchod a vytřela - holky maj na všechno neskutečnej systém, x-čistících prostředků apod. Z mého pohledu plýtvání, ale budiž. Co zásadního jsem se dnes dověděla - Leiva natočil video pro fanoušky, kde oznámil, že deska vyjde v lednu a bude se jmenovat "Pólvora", což lze přeložit jako "Střelný prach". Na jednu stranu fajn, že to vypadá, že si ji stihnu koupit, na druhou jsem měnila studium zde z letního semestru na zimní, abych mohla na jeho koncert a to teď padá. Turné bude asi od února/března. A po tom tajným červnu vím, že si madridský koncert nenechám ujít. Mě to snad zruinuje! To jsou vyhlídky. :-) Večer jsem měla namířeno na koncert do sálu Galileo. Nálada byla všelijaká, jednak jsem se dověděla, že nevystoupí Loquillo a taky, že si šlo rezervovat místo, tedy že koncert nebude jen na stání. Do toho jsem měla silnou obavu, abych tam nepotkala toho votrapu z Retira, co mi den předtím psal, že ode mě nemá žádný zprávy a svou smsku doplnil o refrén jedné písničky. Na místě jsem si dala pivo a vzápětí si na Vás vzpomněla - tentokrát jsem k němu totiž nedostala křupky s arašídama ale praženou kukuřici. :-) A vzhledem k tomu, že jsem se moc nestihla navečeřet a cestou (absolvovanou samozřejmě mým pěším během) mi vytrávilo, tak večer nabral zajímavý směr. Bylo mi tak nějak veselo, votrapa zřejmě nikde a dostala jsem se až těsně pod pódium. Koncert, od kterého jsem po hudební stránce nečekala žádný zázrak, byl neskutečnej nářez, já hopsala a zpívala, jako host vystoupil Rubén (ano, první půlka Perezy) a další zajímaví hosti, hrozně se mi líbili mladý kluci ze skupiny Platos Rotos, zvlášť jejich frontman. :-) Šíleně mě bolely ruce od tleskání - buď do rytmu nebo po písničce. No a konec? Ten zpěvák, takovej pán v letech, sešel z pódia mezi nás, aby poděkoval fanouškům, no a mě si vybral jako první - prostě slez, objal mě, dal mi pusu na tvář a šel k další paní a takhle "obšťastnil" asi osum lidí. Já se musela tlemit, jak vůbec nevím, o koho šlo, nic od nich neznám a on mě má za zarputilou fanynku. Venku jsem si zapla mobil a pípla mi zpráva od toho týpka z Retira. Zřejmě tam byl, protože odkazoval na jednu písničku, co tam zazněla, takže já nečekala dál ani minutu a sprintem si to namířila do nočních ulic Madridu, domů. Jak jsem byla hladová, zastavila jsem se v tom podniku, kde jsem už jednou v noci večeřela, ale obsluha mě nějak přehlídla a já se rozhodla šetřit, tak jsem se po chvíli zvedla a stavila se jen -no fuj- v Mekáči pro cheeseburger. Ale tentokrát bodnul. No a poslední info z pátku: přijela návštěva, holek strejda a bratránek (fešák jako Juan, co vypadá, jak Matouš Brejcha, co nás měl ve škole na Práva, jak jsme psali ty seminárky, víte). Jejich příjezd byl luxus, byla jsem sama doma, to oni ale evidentně netušili a mysleli si, jak tu jsou sami. :-) Neskutečně familiární poměry tu vládnou, nestěžuju si, jen beru na vědomí.
sobota 5. října
Z koncertu jsem se vrátila okolo jedné hodiny a mysela si jak zalehnu, jen mrknu na net a hned postel. Tam mě ale zdržely dvě věci - na Facebooku jsem měla 26 upozornění, normálně mívám tak 2-3, takže mě napadlo, že mě hackeři poctili svou návštěvou, ale vzápětí jsem zjistila, že pouze Ottovka, tedy moje kamarádka Bára Ottová z Plzně, se dostala po čase k počítači a měla potřebu mi pochválit a okomentovat několik španělských fotek. A ta druhá věc, podobně jako po koncertu Césara Popa jsem hodila info na Twittera a pak mi přišlo upozornění, že si toho všimnul, tak ještě v pátek jsem na Twitteru zmínila v jednom mém příspěvku skupinu Sidecars, což je kapela Leivova bráchy Juancha, česky Honzíka. :-) Oni tam dávali fotku s komentářem "Juancho con las manos en la masa" a já se ten den učila zrovna onen idiom, který doslova znamená "Juancho s rukama v těstě", ale překládá se to jako "Juancho přistižen při činu" (jak drnká na kytaru, natáčej totiž novou desku). Tak jsem napsala, jak je fajn strávit celej den učením se španělštiny, pak mrknout na Twitter a objevit toto - no a doplnila jsem to o fotku jak té učebnice, tak toho jejich příspěvku. No a oni si to všimli a můj komentář prosím pěkě sdíleli na svůj profil. Takové cti se mi dostalo! :-)) Ještě se mi podařilo najít ty fajn kluky z koncertu ze skupiny Platos Rotos (Rozbité talíře) a jednu jejich písničku "Harina de otro costal". A to je další idiom. Doslova "(*být) mouka z jiného pytle", česky "(*být) z jiného soudku". Jak já se ráda učím tímto způsobem! :-) Byly tři ráno, když jsem zalehla do postele. Chrněla jsem do dvanácti. Nějak se tomu už nedivím. Odpoledne šla Begoña s Alejandrem (ten bratránek) venčit psa do Retira, prej jestli se nechci přidat, ale vždy mi to oznámí pět minut před odchodem a na to já pak peču. Ale protože se udělalo moc hezky, tak jsem si řekla, že se půjdu projít. A hádejte kam. Ano. Calle de Alcalá si mě opět žádá. Při odchodu jsem měla pocit, že nemám něco důležitého a cestou mi došlo, že nemám pití. Tak jsem si řekla: "Dnešní cestu se stavíš někde na drink." Cestou jsem očumovala výlohy cukrářství a pekáren v rámci nabrání slovní zásoby. Jenže to jsem dělala už minule a tentokrát jsem se rozhodla osmělit a zajít si pro croissant, který jsem si minule vyhlídla. A povedlo se. Takže pak jsem se stavila v další pro malou palmeru. Taky jsem se konečně zastavila ve vyhlídnutém parku v půlce cesty. Řeknu Vám, ty parky tady, to je něco úžasnýho. Proč u nás máme magory, který musej každej plácek zabetonovat a postavit tam obchodní centrum. Po půl šesté jsem dorazila do cíle, parku Capricho, který -protože už je říjen- se zavíral už o půl sedmé. Ale já tam byla jen chvilku. Spřádala jsem totiž jeden plán. Zjistila jsem, že Calle de Alcalá nekončí tam, kde přecházím most k parku, ale kousek dál. Takže cestou z parku jsem nešla na metro, ale vzala to onou ulicí, přešla jsem most a teprve na druhé straně byla na samém konci/začátku ulice Alcalá. Řekla jsem si, že se nebudu vracet a dojdu k další zastávce metra a pak pojedu domů. Jenže znáte mě a ty moje ťapky. U metra mě přepadla chuť na slaný brambůrky, Vietnamka ve večerce naštěstí měla minibalení, tak jsem si řekla: "Ok, koupíš si je, ale zkusíš tentokrát ujít obě cesty pěšky." A jak jsem ty nohy nechtěla přetěžovat, zpomalila jsem a tentokrát se nehnala za co nejlepším časem, nýbrž si pořádně užívala cestu, koukala do výloh, stavila se v Zaře, kde jsem si zkoušela docela pěkněj svetr, ale velikost mohla být větší, zvlášť když tady ta sušička oblečení lehce zmenší, tak jsem ho tam nechala. Pak jsem objevila obchod s bonbónama a koupila si želatinový třešinky, co u nás prodávaj jako Haribo. No a nakonec jsem se stavila v jednom baru na džus, kterej mi dali s sebou do plastový nádoby s brčkem. Celkem jsem utratila asi osum euro a za samý nezdravý věci, ale madam Horská si to obhajuje tím, že si o každou věc musela říct, prostě trénink sociálních a jazykových kompetencí, tak jí to pro dnešek promineme, co říkáte? :-) Byla to nádherná sobota, zase předčila veškerý moje očekávání, posunula osobní limit mého putování i komunikování a zakončila ji společná večeře. Ve 23h se mě totiž Begoña optala, zda si nedám s nimi tortily a já souhlasila. Večeřeli jsme o půlnoci (normálka tady), trochu pokecali, přišla řeč na MHD, která je tu dost drahá a já řekla, že stejně radši chodím pěšky. Na to mi ale Begoña opáčila, že to má(me) do školy daleko, cca 7 km (studuje na stejný univerzitě jako já, právo a ekonomii). Tak jsem nadhodila, že mně to tak daleko nepřijde, že třeba dnes jsem šla do Alamedy a zpět, tedy nějakých 23 km procházky. Ajajaj. Chudák Begoña a Alejandro, oční bulvy jím vylítly z důlků a tortily z úst. :-) A já se jen usmívala a dál si trvala na svém - ráda se procházím po Madridu. Po večeři jsem se vrátila k počítači. Na mail mi ta španělská učitelka poslala materiály na další hodinu. Tý jo, taj se fakt po studentech vyžaduje souvislá příprava. Začíná mi tuhnout úsměv. A do hajan.
no a neděle 6. října
Do postele uléhám po druhé ráno a opakuju si všechny idiomy a přísloví, co jsem se zatím naučila, cca necelých 30 výrazů, na každý den mám dva. Spala jsem do desíti a v posteli se válela do 12h. V plánu bylo Rastro, tedy ten blešák. V Madridu jsem potřetí a ještě jsem tam nebyla. Sice mě dost bolej nohy, nedivím se. Neplánovaných 22 km je prostě 22 km. Ale nakonec se vykopu a jdu. Najdu ho celkem bez problémů. Šílenej dav, kterej udává směr a rychlost. Moc si na to nepotrpím, takže jsem jen omrkla pár věcí - mám zálusk na deštník a jednu šálku, holt i sem dorazí podzim a pak šla pryč. Vyšla jsem nedaleko paláce a chtěla jsem jít do parku si číst knížku, neb dnes tu bylo zase neskutečně krásně. Ale pak jsem uhla jinou ulicí a napadlo mě dát si někde kafe. Tak jsem si tak obhlížela různý podniky, co mi tak padne do oka. Jenže já jsem zoufalá, když mám takovej výběr. Nakonec mě napadlo jít do jedné vyhlídlé. Když se vracím ze školy nebo i z koncertů, beru to krásnou ulicí Huertas a na jejím konci naproti Pradu jsou dvě kavárny/bary/restaurace, kde vždy, když je míjím, říkám si: "Tady se jednou stavím." Tak jsem tam zašla. Sedla si a objednala si kávu s mlékem. A ta vám byla tak dobrá, to křesílko tak pohodlný, ten výhled, to počasí, že jsem se rozhodla dát si ještě jednu. Chvilku jsem přemýšlela, kam se dává ve větě slovo "OTRO", jestli před kafe nebo za kafe, protože jednou to znamená "DALŠÍ", avšak v opačném "JINOU" kávu. A pak jsem si uvědomila, že sebou mám malou učebnici a tam to našla a mohla si objednat DALŠÍ kávu s mlékem (tady je tedy běžnější dát si někde něco máleho v několika podnicích než dlouho vysedávat v jednom). I s dýškem jsem tam nechala 5 euro, ale přišlo mi to adekvátní. A protože bylo vážně nááááádherně, přešla jsem ulici a sedla si na lavičku u Prada a tam si chvilku četla a učila se a cestou domů jsem si ještě zašla o dvě ulice. Doma jsem si uvařila, dnes mi obzvlášť chutnalo, naskládala nádobí do myčky, prádlo do pračky a uchýlila se k počítači. A v osum začala smolit tento mail.
Přiznám se, že mi je samotný trapný, kolika nepodstatnýma věcma Vás zahlcuju a že bych to měla pořádně proškrtat. Ale já si tím tak vždycky připomenu všech těch pět předchozích dní a žasnu, co jsem všechno zažila. Ale když pak vidím tu délku, lituju Vás, čím se musíte prokousat. Omlouvám se v duchu i teď v mailu. Zítra mi začíná škola, další koncert mám v plánu v pátek, takže to vypadá, že z megaemailu číslo 7 bude telegram "JSEM VE SKOLE STOP, MUSIM SE UCIT STOP POMOC STOP". :-)
Gratuluju, pokud jste to vydržela, právě jste se pročetla k závěrečnému pozdravu a přání hezkého nadcházejícího týdne. Mějte se krásně!!!!
Zdraví
Kristýna z Madridu
k fotkám: ta z divadla s Joaquínem a Benjamínem není moje, tam se fotit nesmělo, ale objevila jsem ji na webu, tak pro ilustraci :-); dále posílám foto diáře Madrid s úryvkem "Lady Madrid" od Perezy (byť ji složil Leiva); vstupenek na Quiqueho; černobílá s Rubénem a tím mně neznámým zpěvákem z pátečního koncertu; fotky z parků; z nedělní kávy s knížkou; při návratu Calle Alcalá se už stmívalo, takže osvětlený Ventas, kde se konaj býčí zápasy a Puerta de Alcalá; taky ukázka z Twitteru od skupiny Sidecars (brácha Leivy) a taky pro představu fotka z dokumentu Leiva na cestě do Náutica skládající písničku. :-)
K.
Komentáře
Okomentovat