Předposlední megaemail a s ním cosi, co by mohlo vejít do dějin pod názvem "Leivův týden", je konečně tu. A to avizované Něco rovněž. :-)
úterý 21. ledna
Na bytě jsem dopoledne sama. Ještěže jsem si nechala od Inmy překontrolovat úkol na Didaktiku už včera. Cestou se stavuju v Carrefouru - tentokrát pro nějaké "čučes" (jak já to slovo miluju! :-))) nebo-li sladkosti, které mám v plánu spolužákům rozdávat za správné odpovědi. Nemám odhad, co a kolik toho pro 23 lidí vzít. Do třídy vlítnu přesně ve tři. Dnešní hodina je poslední, takže jsem rozhodnutá si ji obzvlášť užít. Aktivity ostatních jsou zajímavé jako vždy. No a jako šestá v pořadí jdu konečně prezentovat svůj úkol i já. Spolužáky vítám na jejich první hodině češtiny a ubezpečím je, že ačkoli náš jazyk patří mezi nejtěžší a nikdy předtím se ho neučili, znají už 15 slov. Už jen ty překvapené výrazy v obličeji jsou pro mě skvělá satisfakce. Rozdělím je do skupin, rozdám lístečky a dalších deset minut je pozoruju, jak se snaží přiřadit českým slovům španělské ekvivalenty. Největší úspěch má -žádný div- španělská ZATÁČKA, tedy naše KURVA, a české ANO nabývající ve španělštině významu ŘIŤ. Poslední hodinu jsem si užila na maximum, ani se nedostavila žádná nervozita nebo sentiment. Naopak, měla jsem obrovskou radost, že jsem natrefila na tak přínosný předmět a především bezvadný kolektiv. Spolužákům jsem na sebe dala kontakt s tím, že pokud někdy zavítají do České republiky, jsem jim kdykoli k dispozici. A taky jsem stihla poděkovat Isabele za všechno, co mi její přístup dal, řekla jsem jí, že patří mezi nejlepší učitele, které jsem kdy měla, že jsem o vánočních prázdninách strávila několik hodin v Casa del Libro listováním jejími učebnicemi, jejichž smysl jsem díky ní objevila a které si hodlám pořídit, přičemž ty, které už nemají, jsou k dispozici v pražské knihovně Instituto Cervantes. Nakonec jsem dodala, že je jen škoda, že její publikace věnovaná španělské kinematografii neexistuje také ve verzi pro hudbu, načež mi řekla, že bych takovou mohla udělat já. Tak jsem se zasmála a odpověděla, že do toho bych šla ale jen s ní. Domů jsem odcházela nadšená taky proto, že následující hodina Psychologie se mě díky zvládnuté zkoušce už netýká. Hurá! Vzala jsem to přes Nuevos Ministerios. Pytel zbylých sladkostí a má neutuchající skvělá nálada mi vetkaly do hlavy jeden nápad. Možná to bylo blbý, možná praštěný, každopádně cestou domů jsem rozdávala bezdomovcům a žebrákům lízátka. První dostal černoch u Cuatro Caminos. Když jsem se otočila, abych viděla reakci na lízo vhozené do klobouku, musela jsem se smát jako on. Druhé dostal nějaký tatínek rozvětvené rodiny a i on mi oplatil úsměvem. Další jsem vrazila žonglistovi u Cibeles, kterej nevěděl, zda má bejt víc hotovej z netradiční almužny nebo mojí vinylky. Na bytě jsem projela net, který mi úžasnou náladu ještě prodloužil: v pátek vyjde nové číslo Rolling Stone s rozhovorem s Leivou, na jeho webu je k dispozici k přečtení "scénář" Pólvory a na Youtube sestřih ze zápasu Atlética, kterého se Leiva zúčastnil coby reportér. No a večer jsem se vydala na procházku do kina, tentokrát s kinem. Jo, dnes to klaplo. Snímek "Gran familia española" jsem tak konečně viděla, byť podle mě existujou i lepší. Popcorn, který jsem si koupila, abych si dokázala, že si po pěti měsících v Madridu dokážu říct nejen o lístek, jsem jedla až při zpáteční cestě v metru. Film totiž nebyl tak hlučnej, jak jsem čekala, a to hlasité chroupání během promítání bytostně nesnáším. Když jsem vyšla z kina, překvapil mě venku takovej slejvák, že jsem musela potupně využít služeb "em-há-dé". Ale hlavně, že má madam na bytě dva deštníky a jedny gumáky.
středa 22. ledna
První minuty nového dne trávím poslechem poslední písničky z Leivovy desky shodně nazvané "Pólvora"/"Střelný prach". Je to taková překrásná pianovka, kterou bych od něj stylem vůbec nečekala. Poznamenávám si nový výraz "echar a cara o cruz" odpovídající českému "nechat to náhodě." Před odchodem na posledního Mluvku (neuvěřitelný jak to uteklo!) opět mířím do Carrefouru pro dvě čokolády – jednu beru pro Martu (snad dnes dorazí!) a druhou chci dát zítra Celii z Didaktiky. Nedošlo mi, že je veganka, a proto si včera narozdíl od ostatních spolužáků sladkosti nevzala. Zato ujíždí na pravé hořké čokoládě. Tak ji má mít. :-) Na fakultu to beru ulicí Guzmán El Bueno, kde mám od své cesty busem vyhlídlé jedno locutorio. Potřebuju si tam vytisknout jistý email a tiskárny Begoni i Emechoty nefungují. Zadaří se, a tak v cestě do školy pokračuju o dost klidnější. Začínám věřit, že to utajované "Něco" vážně klapne. Psychopatologie je fajn, vůbec mi nedochází, že tu jsem dnes naposled. Mluvkovy přednášky mi přirostly k srdci a ty středeční obzvlášť, protože právě cestou na ně jsem potkávala Leivu. No a kolik slovíček jsem tu díky němu užila! Úsměv ve tváři se mi objevil hned na první hodině, když jsem zaslechla výraz "pelos de punta", což je v překladu "husí kůže." Tak se totiž jmenuje písnička od Perezy, případně se toto spojení často objevuje v komentářích na Youtube, když dotyční popisují, co s nima Leivova hudba dělá. O základních psychopatologických výrazech jako jsou obava, úzkost, porucha či pochyby ani nemluvím. Ať žije Leivova otevřenost v rozhovorech a jeho strach z nemocí či létání. Celý semestr mi usnadňovaly porozumění Mluvkovi. Po hodině se otáčím směrem k Martě, děkuju jí za zápisky a vrážím do ruky mléčnou Milku. Nevím, zda nikdy nic nedostala nebo se na ni přinejmenším vybodli letošní Reyes Magos, každopádně z tý tabulky čokolády měla neuvěřitelnou radost. Jásala, líbala mě, objímala a děkovala. A to si ji nejdřív vůbec nechtěla vzít, ale stačilo podotknout, že se blíží zkouškový, tedy období, kdy to bez čokolády nejde. Z fakulty vyrážím krátit si chvíli do Comercialu, kde se nad kafem a napolitanou snažím naučit něco málo na zítřejší zkoušku z Didaktiky. Před odchodem si ještě skočím na záchod. Nevím, jestli to je taky něco patologickýho, ale kdykoli někde spatřím rozházený toaleťáky, mám nutkavou potřebu uvést vše do pořádku. Většinou se ovládnu, ale dnes to nevyšlo. Kdyby tu někdy chtěli zaměstnat člověka zodpovědného za stav toalet, můžu jim dát vizitku. Místo na Tribunal se s ohledem na čas rozejdu až k Plaza de España, kde si marně snažím koupit lístky pro metro ligero nebo-li tramvaje v zóně B1. Pomocný personál, který sídlí v každé stanici a který by mi teď poradil, má zřejmě siestu. Kašlu na to, koupím si je při přestupu v Colonia Jardín. Tam se neodpočívá, tam se pracuje. Tímto děkuji onomu zaměstnaci, bez něj bych ty jízdenky neměla. Následně zjišťuju, že jedna tramvaj mi ujela před nosem a další jede AŽ v 17:06. Já nána promrhám deset minut uklízením hajzlu v Comercialu, dalších patnáct výletem na Plaza de España a pět zápasením s automatem na jízdenky v jeho podzemí, abych se pak ve výsledku podivovala, že UŽ je tolik hodin. Panebože! Aspoň, že jsem nikde nevytrubovala, co mě dnes má čekat, protože přiznávat, kvůli čemu to (málem) krachlo, by bylo na skok z viaduktu. Když po deseti minutách vyskakuju z tramvaje, vstup do rádia, který má být přímo u zastávky, nikde nevidím. Zato koukám na několik rozhlehlých komplexů po obou stranách silnice. Nakonec se rozběhnu směr jakási vrátnice s dotazem, kam mám jít, když jdu na natáčení pořadu "Abierto hasta las 2". Pán ukáže na hlouček lidí u protější budovy. Na místě jsem v 17:14. V potvrzovacím mailu stálo, že všichni musí bezpodmínečně dorazit ve čtvrt na šest. Vydechnout si ale ještě nemůžu. Jedná se o stejnou akci, které jsem se zúčastnila v prosinci s tím rozdílem, že zatímco před měsícem se pořad točil s Amaralem nedaleko Atochy, v divadle pro 800 lidí, na dnešní vysílání s Leivou bylo potřeba dojet do sídla rádia na západním okraji Madridu a vybraných nás bylo ani ne padesát. No a po minulé zkušenosti, kdy jsem nebyla i přes potvrzení na oficiálním seznamu, jsem to prostě nechtěla zakřiknout. Možná by mě zase pustili, tím spíš když mám vytisklý mail, kde to stojí černé na bílém, ale v obrovském sále se jeden člověk navíc ztratí spíš, v malém studiu s přesným počtem sedadel by mohly nastat problémy. Dnes se to ale zaplaťpánbůh obešlo bez nich. Když jsem ukázala českou občanku, paní jen řekla: "Ano, Kristýnu tu máme," odškrtla si mě, dala mi potvrzující nálepku s logem rádia a já mohla s ostatními čekat na bezpečnostní kontrolu. Pak si nás vyzvedla jiná paní a šlo se směr studio. Po několika minutách strávených na chodbě nás pustili dovnitř a zatímco se ostatní vrhli nalevo, já si šla sednout vpravo. A teprve až teď mi to všechno začalo docházet. Před dvěma roky tu byl Leiva poprvé, záznam je na Youtube a ve zvukové podobě i v archivu na stránkách rádia. Znám ho skoro nazpaměť, v rámci učení se španělštiny jsem ho poslouchala snad stokrát, byť poznamenané výrazy ("pyžamo s medvídky a dírou na zadku", "říká se 'pořádnej nos-pořádný péro'", "bič nepatří do ohleduplnýho porna" atd.) jsem nepoužila ani jednou. Už tenkrát mě zajímalo, jak se tam ti lidé coby publikum dostali. Stránky rádia jsem si přidala do oblíbených s tím, že až Leiva vydá další desku, určitě ji tam půjde zase prezentovat a já bych mohla mít takový štěstí, že bych byla zrovna v Madridu a vetřela se tam jako divačka. Loňský rok mi plnil, na co jsem jen pomyslela a pokud to nebylo technicky možné, splněná přání evidentně přešla plynule do toho letošního. Ten pátek desátého, kdy jsem vstala o hodinu a půl dřív v domění, že už je jedna a zapla počítač, jsem si na Facebooku všimla ani ne hodinu staré informace ze stránek tohoto pořadu: kdo se chce zúčastnit natáčení, kde bude hostem Leiva a které proběhne ve středu 22. ledna od 17:30 do 19:30, ať zašle na uvedený email své celé jméno, číslo občanky a telefonní kontakt. V tu chvíli se mi rozklepali ruce stejným způsobem, jako když jsem si na stránkách naší katedry přečetla, že bych mohla odjet na Erasmus do Madridu. Všechny údaje jsem v mžiku poslala a ačkoli mi do hodiny přišlo potvrzení, pro jistotu jsem si až doteď odmítala cokoli připouštět. Ale ono se to vážně všechno povedlo!!! Já fakt sedím v rádiu!!! Z přemítání mě probere výzva, ať potleskem přivítáme hlavního aktéra. "Dámy a pánové, LEIVA!" A ten, místo aby šel ke stolku za moderátory, začíná písničkou, což v reálu znamená, že si sedá na židli u mikrofonu vzdálené ani ne půl metru ode mě. Wau. Co říct víc. Natáčení byl zážitek. Sám Leiva přiznal, že se sem těšil a promo k desce chtěl zahájit právě tady. Během dvou hodin zahrál celkem 4 písničky ("Terriblemente cruel", "Afuera en la ciudad", "Vis a Vis" a "Vértigo") a já nemohla být šťastnější. Užívala jsem si to o sto šest a celou dobu si říkala: "Holka, tohle už jen tak nezažiješ." Leivu, běžně vzdáleného přes dva tisíce kilometrů, jsem měla na dosah ruky. O tom se mi snad ani nesnilo. Z rádia se vracím v povznesené náladě, která mě jen tak neopustí. A když večer Benjamín Prado na Twitteru oznámí, že v pátek bude v jiném rádiu na hodinovém rozhovoru spolu s Leivou, mám strach, že dnešek se mi jen zdál. Jestli ale ne, tak ta středa byla f.a.n.t.a.s.t.i.c.k.á.!!!
čtvrtek 23. ledna
Dnes jsem si musela přivstat. Jednak se má každou chvíli nastěhovat Jack a holky musí do školy a pak, ve čtyři mě čeká zkouška z Didaktiky. V rámci opakování na minulé hodině jsem podlehla dojmu, že test nijak těžký nebude. Spolužáci na tom byli obdobně, o to větší šok nás pak čekal. Myslím, že já jsem ta poslední, která může posuzovat náročnost, zvlášť když jsem kolem poledne odložila učebnici a nadšeně se pustila do synchronizace ipodu přes můj netbook, o kterém jsem se pět měsíců domnívala, že něčeho takového není schopen. Ty nové písničky v něm mě nabily takovou náladou, že mi z ní neukrojí ani případné repete v září (což ale v překladu znamená další výlet do Madridu, juchůůů!). Plus Celia měla ohromnou radost z čokolády, co ohromnou! Jásala jak Marta čili ohromně ohromnou a mě zas těšilo, že se mi ji podařilo předat a tudíž nespráskat. Pokud jde o ten test, ze čtyřiceti otázek jsem správně odpověděla s jistotou jen pár, ale především mi uniklo, že za špatnou odpověď se strhávaj body. Cha. Na dotaz, kdy se dovím výsledek, mi Isabel s ledovým výrazem odpověděla, že přeci jako ostatní – přes kampus do 21. února. Vtipný. Všichni mě ubezpečují, že mně to určitě jako Erasmačce dá, o čemž ale já silně pochybuju. To však nemění nic na tom, že tenhle předmět byl jedním z nejlepších, co jsem kdy měla a vyučující –navzdory dnešní divné náladě– rovněž. Loučení se obešlo bez patosu, na jaře tu jsem zas. A s ohledem na test to vidím i na ten podzim. Z fakulty mířím směr Cuatro Caminos, odkud hodlám jet busem číslo 37 do čtvrti Vallecas. Chci využít příznivého počasí a ještě jednou vylézt na ty kopce, které doporučoval Juan, a pokochat se výhledem na Madrid. Jízdenku si poprvé kupuju u řidiče, protože poslední metrobús jsem projela včera a mám za to, že další se mi nevyplatí. Sice jsem uvažovala pořídit si ho s Marcekou napůl, ale z toho nakonec nějak sešlo. Domů dorazím po sedmé, tradičně proběhnu kuchyní a koupelnou a vyrážím do centra. Koncert Xoela Lópeze v Solu začíná sice až v deset, ale před ním potřebuju ještě konečně zajít do Café Populart v Huertas, jednoho z posledních míst doporučovaných Leivou, kde jsem ještě nebyla. Každý večer se tam hraje jazz, o kterém jsem si myslela, že mi fakt není blízký. Interiér je krásný a já si nadávám, že jsem se sem dokopala až týden před odletem. Dám si dvojku červenýho, během pár minut ji do sebe obrátím, abych se vzápětí veselá a rozhoupaná vydala na svůj poslední madridský koncert - to zní strašně, co? Nebrečte, já si taky říkám, že ten další bude už Leivy! Xoel mě mile překvapil. Takovej brýlatej pán v košili s kytarou a co během těch dvou hodin předved, to bylo něco neuvěřitelnýho. Že se domů vracím bez jeho cédéčka, považuju za zásadní chybu, kterou budu muset na jaře hned napravit.
pátek 24. ledna
Do postele jsem padla kolem třetí. Skolila mě únava a vedro. Už aby Emechota jela zas na pár dní domů. Je tu přetopeno až hrůza. Budím se rozlámaná kolem desátý, kalhoty od pyžama měním za legíny, ale vrch pouze maskuju kabátem a sprintuju do trafiky. Ano, pátek 24. znamená, že je na stáncích nové číslo Rolling, na které se kvůli ohlášenému rozhovoru s Leivou těším už od úterka. Byť jsem očekávala velké interview, novinář Lino Portela, známý z toho cyklu jak Leiva skládal písničku "za pochodu", to pojal spíš jako reportáž. Věcí, které mě zaujaly hned na první prolítnutí, je několik. První se týká mé oblíbené písničky "Vértigo"/"Závrať". Leiva ji složil poté, co zjistil, že jeho zvukař a věrný kamarád v jedné osobě, ho celou dobu okrádal. Musela jsem si ji hned pustit a o to víc se soustředit na text. Navíc mám pocit, že se jedná o stejného člověka, jehož příspěvek z jednoho Leivova koncertu jsem si tenkrát překládala v Santanderu. Mezi ty příjemnější, nechci říct zábavnější, novinky patří informace, že se Leiva dal na box. Dvakrát do týdne se chodí rekreačně "pošťouchat" s kamarádem. Časopis odkládám a jdu se dát do kupy, protože za hodinu chci jít na oběd. Ano, posledních sedm dní v Madridu je třeba využít a tope nebo-li naplno. O půl druhé už si sedím v La Vaca Verónica, což je argentinská restaurace, kterou najdete za policejní stanicí v Huertas, kde dělá ten krásnej ťunťa. Ale toho sem teď tahat nebudu, ještě sílou myšlenky přijdu o peněžku. Víckrát ho vidět nemusím, aspoň ne ve službě. Zpátky k Rubénově oblíbenému podniku aneb vysvětlení záhady, proč se opět v Madridu neláduju jídlem typickým pro Španělsko. Interiér zdobí samá kráva - španělsky vaca. Majitelka je moc milá (pochválila mi vinylku, aby jste věděla). Obědvám něco, co na talíři vypadá jako na části rozložený hamburger. Před tím jsem dostala šálek bylinkového čaje, ze kterého se usrknutím stal vývar. Dobře, tak nestal, polívka to byla celou dobu jen já ji od oka nepoznala. Jako dezert si dávám výtečný cheescake. Upřímně, čekala jsem menu adekvátní Jižní Americe, ale to bych musela umět přeložit obsah jídelního lístku. A vzhledem k mé slovní zásobě, můžeme být rádi, že mi na stole vůbec přistálo něco k snědku. Dnes je nádherně, takže jsem se nějaká přecpaná rozhodla ještě trochu projít. S ohledem na trasu a únavu se stavuju na vzpruhu jménem café solo v Comercialu. Po tomhle podniku se mi bude rozhodně stýskat. Z legrace jdu ještě zkontrolovat stav záchodků. Dnes to mám bez práce. :-) Domů to beru přes FNAC na Callau. Nevím, kdy jsem v něm byla naposledy, každopádně jen co jsem vešla, vybavily se mi všechny ty krásné vzpomínky na autogramiády Quiqueho a Vikxieho a těším se na tu Leivovu. Při hrabání se mezi deskami jsem narazila na debutové album Rebecy Jiménez. To cédo bych tam nechávala se slzou v oku a když mi na kase pokladní oznámí, že dnes je na něj ještě nějaká sleva, nemám sebemenší důvod si tenhle kup vyčítat. Na bytě pokecám s Jackem, je moc milej a na rozdíl ode mě se neustále snaží mluvit. A až díky němu mi dochází, jak už tu jsem zaběhlá. Zoufal si nad indukčním sporákem a hlavně se nemohl dostat z nákupu domů. Princip fungování španělských dveří mu vysvětluju následovně: "Když chceš zamyket, odemykej a když chceš odemykat, zamykej." Pak se zavírám v pokoji a čekám na šestou hodinu. S jejím úderem začíná hodinový rozhovor s Benjamínem Pradem a Leivou. No může být něco lepšího? To zas bude slovíček. Jak já tenhle způsob učení se miluju! Večer jsem chtěla jít do kina, buď do "Rubénova" Yelma nebo "Quiqueho" Verdiho. Rozhodla jsem se totiž vzít na milost americkou produkci a zkouknout buď "Vlka z Wallstreetu" nebo "Mandelu" s tím, že budu-li se soustředit na čtení španělských titulků, na vnímání angličtiny defacto nebudu mít kapacitu. Jenže se mi nehodí žádný promítací čas. Nakonec z bytu přeci jen vyrážím ven. Neodolala jsem totiž nutkání a jdu si do Casa del Libro za Retirem pro Isabeliny učebnice. Jenže tam je nemají, takže se musím přesunout do pobočky na Gran Víe. Nouze naučila Dalibora housti, lenost Kristýnu autobusy jezditi. Ale když já je chtěla mít co nejdřív v ruce. S ohledem na cenu si beru jen první dvě, třetí (úroveň C) počká do jara.
sobota 25. ledna
Moje poslední sobota v Madridu (samozřejmě v rámci tohoto pobytu!) je tu. A s ní návštěva Prada. Jo, čtete dobře. To stěžejní muzeum, které nesmí návštěvník Madridu minout, jsem úspěšně ignorovala v dubnu i v červnu, ale pro tentokrát, aby se neřeklo, zvlášť když ho mám za barákem, jsem se rozhodla mu pár hodin z pěti měsíců obětovat. Jednu prohlídku snad přežiju. Společnost mi dělala Marcelka, aby to pozorování takových velikánkých pomalovaných věcí bylo snesitelnější. Vystály jsme si frontu a lístky dostaly zadarmo – jsme studentky a ještě jsme mluvily anglicky, to pro případ, že by se pokladním nepozdávala naše isic kartička na slevu (do diskuze v jiném než mateřském jazyce se žádný Španěl dobrovolně nepustí a my cizinky neumíme španělsky kváknout). Jak víte, Marcelka je ze stejného těsta, takže ve výsledku jsme v té obrovské pinakotéce strávily ani ne čtyřicet minut, přičemž většinu času jsme strávily hledáním Goyi. To je malíř, nejen ta čtvrť za Retirem, ve které najdete například Palacio Deportes, kde hráli Leiva a Rubén při udílení cen 40 Principales. Muzeum jsme opouštěly uměním netknuty. Nezachránila nás ani knížka mé sestřenky, kterou jsem si nechala na podzim dovézt: edice pro blbečky, kde máte všechny obrazy "přeloženy" – kdo, kdy, co, jak a proč maloval a co tím chtěl říct. Prostě to nezabralo. Pokud jde o výtvarné umění, jsme holt ztracené případy a tečka. Z Musea del Prado jsme zamířily do Musea del Jamón (Muzeum šunky), což je název řetězce s řekněme silně neveganským občerstvením. Nakoupily jsme si jídlo, snědly ho u mě na bytě a vydaly se na Teleférico, tedy visutou lanovku, kterou kromě průvodce doporučovala má milovaná Eva Amaral. Cestou jsme ještě zašly na churros do toho vyhlášeného podniku, kde bylo prvního ledna tak narváno, takže jsme to tehdy vzdaly. Prý tam dělají ty nejlepší churros z Madridu, ovšem já považovala za "the best" něco jiného: při jídle se z rádia linula "Estrella Polar" od Perezy. Pěkně dlouho jsem ji neslyšela... po jídle jsme pokračovaly za Templo de Debod, odkud vyjíždí lanovka směr Casa del Campo. Já si přes původní záměr prozkoumat park a domů dojít pěšky koupila zpáteční jízdenku (nebo "letenku"? :-)), protože od 17h měl být zase Leiva v nějakém rádiu. Ten čas je v kombinaci s blížícím se odletem a jeho promem k desce neúprosný. Nevím, kam dřív skočit. Madrid z vrchu byl krásný, byť výhled z Juanova "ňadýrkového" parku to netrumflo. Domů jsem přiběhla tak tak, nicméně Leiva se z rádia ozval až po šestý. Ach jo, vědět to, mohla jsem jít pěšky. Ale nic to neměnilo na tom, že ten rozhovor byl skvělej. Když skončil, rychle jsem na sebe hodila kabát a běžela přes ulici do Antropologického muzea, ano, do té nádherné budovy, kterou mám naproti bytu a od září si slibuju, že až bude pršet, zajdu se tam podívat. Zdarma tam jsou víkendy a to buď bylo hezky nebo jsem byla kdesi na Alcale, případně dospávala koncerty nebo smolila úkoly. Dnes jsem měla poslední možnost. Lákala mě výstava "Mujeres – Todos somos una"/"Ženy – všechny jsme jedna". Současné fotografie mám totiž mnohem radši než novověké obrazy. Navíc jsem si stihla projít i jiné expozice, převážně se jednalo o různé artefakty z kultur třetího světa. Musím říct, že tři muzea za den jsou můj rekord, který v nejbližší době rozhodně nehodlám překonávat. Jsem tak vyřízená, že bych nejradši padla do postele a spala. Ale v pořadí už nevím kolikátý ohlášený rozhovor s Leivou mi nedovolí zamhouřit oči. V programu s vysílacím časem půlnoc až druhá ranní se objevil "samozřejmě" až v 1:24 a mluvil do 1:50. Tématem byl kromě desky fotbal. Během čekání jsem objevila famózní chat s Perezou z roku 2005 a díky výrazům, které kluci použili, jsem zas mohla provětrat svůj perfektní slovníček španělského argotu a opět si rozšířila slovní zásobu příjemným způsobem. Úvahami o jejím využití v praxi si kazit radost nehodlám. Padla. Dobrou.
Zdraví
kulturně odpravená Kristýna z Madridu
fotky:
Neovlivním pořadí, v jakém fotky dorazí, nicméně komentáře k nim jsou zde:
protože mi přišly fotky od Marcelky, přidám i je - jedná se o našeho Silvestra na náměstí; kuličky s vínem a Nový rok v Santanderu - horká čokoláda s tou jejich "avivážovou" vánočkou a výhledem z okna; taky přidávám plakát z divadla - Los hijos de Kennedy - má oblíbená Maribel Verdú je ta vpravo; plus připojuju rozpis na leden;
a do 29. patří:
fotky z rádia - ty kvalitní jsou oficiální, ta rozmazaná žlutá se záběrem na prázdnou židli, kde pak Leiva hrál, je moje, jeho jsem fotit nechtěla; nálepka z rádia; prospekty z výstavy "Mujeres" v Antropologickém muzeu; koncert Xoela Lópeze v Solu; rozhovor s Leivou v časopisu Rolling Stone a můj slovníček argotu :-); oficiální fotka Leivy coby reportéra při zápasu Atlética se Sevillou a moje fotky z visuté lanovky.
K.
Komentáře
Okomentovat