megaemail č. 26

Moje milá paní vychovatelko!

Španělům přinesli nadílku Tři králové, Vy si v lednu v Česku musíte vystačit s mojí další "pětidenkou". Tak směle do čtení!

pondělí 6. ledna

Aby si Španělé mohli rozbalit dárky od Tří (Kouzelných) králů v klidu, udělali si z dneška další státní svátek. Už je to tak třetí pondělí v pořadí, co nemám Mluvku a konečně si na to začínám zvykat. Ještě v posteli koukám na Leivův nový klip k singlu "Terriblemente cruel"/"Strašně krutý" a pročítám si lehce zklamané komentáře, že se prakticky neliší od videí k "Nunca nadie"/"Nikdy nikdo" nebo "Miedo"/"Strach", prostě i tentokrát kamera po celou dobu pouze zabírá kapelu. Jsem stejnýho názoru, ale mně se líbí (protože v něm má Leiva na hlavě stejný klobouk a na sobě stejnou džínovou košili jako na fotce se mnou, heč!). Z bytu se vykopu kolem jedné s tím, že dnes si dám centrální procházku. Tak říkám toulání se po centru, což mé nohy vítají. Tak dobře, nevítají, ale protestují míň než při okružních výpravách, jež neklesají pod dvacet kilometrů, že. Šla jsem si ke Colónu vycvaknout obří španělskou vlajku, která se tak hrdě vlní ve větru, procházela se čtvrtí Chueca a když mi vyhládlo, rozhodla jsem se zkusit, zda bude i přes svátek otevřeno Ajenjo. Ano, ta oblíbená kavárna Evy Amaral, kterou jsem minule pouze našla, ale dovnitř už jsem jít nechtěla. Včerejší milý zážitek v Javierově baru mi dodal odvahu prozkoumávat dosud neznámé podniky a spolu s cedulkou Abierto/Otevřeno mi tak zařídily další pěkné odpolene. Kavárna je stylizovaná do počátků minulého století a je vyhlášená batidos, nebo-li mléčnými koktejly, a domácími dorty. Vybrala jsem si šlehaný jogurtový drink a čokoládový zákusek aneb Kristýnka se rozhodla nastydnout a zahlenit v přímém přenosu. Ale tak pro jednou, kdy já tu měla naposledy jogurt nebo mlíko, nepočítám-li kafe? Když jsem odložila lžičku, listovala jsem si loňským diářem, do kterého jsem si celý rok zapisovala slovíčka. Krátce před odchodem jsem narazila na výraz "drobné" a to se jó hodilo. Musela jsem si o ně říct, chtěla-li jsem majiteli nechat pár centů. Přecpaná jsem zamířila na byt, kde jsem se akorát vystřídala s klukama. Jo, Emechotin brácha a jeho kamarád právě odjížděli a děsně je překvapilo, že Kristýna jsem já. V sobotu je tu totiž vítala Marcelka, zatímco já si byla na koncertě Vikxieho. Na zbytek večera jsem zaměstnala pračku a sušičku a sebe studováním webových stránek muzeí, do kterých bych ráda ještě zašla a s ohledem na volné vstupy za to nedala ani euro.

úterý 7. ledna

Poslední prázdninový den přijde samozřejmě ve chvíli, kdy si člověk zcela zvykne na volno a prázdný byt. Nevím, co mě tak znavilo, každopádně z postele jsem se vykopala až kolem druhý odpolední. Kdybych nepotřebovala jít do knihkupectví na druhé straně města, neměla bych problém prospat celý úterý. Naštěstí. Když vycházím z bytu, jako vždy se ujistím, že mám klíče, protože bez mobilu a v nepřítomnosti holek včetně Marcelky by ze mě byl bezdomovec raz dva. Tentokrát se ubezpečím, že nesu i dárek, tedy důvod mé cesty do knihkupectví Visor. Rozhodla jsem se totiž darovat knížku "77 pražských legend" (ve španělštině) Benjamínu Pradovi, když je to takový fajn pán, co zbožňuje Prahu a několikrát mi tu zpříjemnil pobyt. Na dotaz, kde mohou "pražští Tři králové" zanechat ono záhadné cosi, mi sám Benjamín odpověděl, že Visor by byl ideální. Balíček předávám prodavači bez problémů, neb v tomhle už mám od dob dopisu pro Leivu praxi, že ano. :-) Navíc tentokrát můžu říct, že o tom Benjamín ví. Cestou zpátky to beru přes můj ráj zdravé výživy, kde si naposledy kupuju tofu a tempeh. A protože se mi do cesty postavila moje oblíbená kavárna na Bilbau - Café Comercial, jako správná kavárenská povalečka do ní zamířím. Láduju se napolitanou plněnou krémem, usrkávám kávu s mlékem a listuju si španělskou cvičebnicí. Po hodince se pomalu rozejdu domů. Byt mám naklizený na příjezd holek pro jistotu už od pondělka. A večer se -jaký div- objeví Inma ve dveřích. Prázdniny skončily se vším všudy.

středa 8. ledna

Jen co si zvyknu na prázdný byt a prázdniny, dorazí nejen všechny holky, ale nastane i doba výuky. Ze všech sil se hrabu z postele na Psychopatologii. Ta utekla, protože Mluvka už "domluvkoval" a hodiny vyplňují prezentace spolužáků. Dnes jsem musela na fakultě čekat do půl čtvrtý na úřední hodiny mé koordinátorky. Ještě před přednáškou jsem si byla zkontrolovat, že tam nevisí žádné upozornění, takže když bylo 15:35 a nikde nikdo, rozhodla jsem se nevzdat se a poradit si po svém. Sesmolila jsem na lístek žádost o orazítkování přiložených dokumentů s tím, že to vrazím pod dveře a "podprahovou poštou" odešlu do kanceláře. Během psaní vzkazu se na chodbě objevila kolegyně mé koordinátorky s tím, že Elsa je dnes nemocná, každopádně papíry jí prý můžu nechat na stole. Tak to bychom měli z krku. Na Atochu to beru severní trasou nově přes Estrecho k Nuevos Ministerios, protože si chci obhlídnout tu irskou hospodu, ve které má zítra koncertovat Rubén (druhá půlka Perezy, první je Leiva). Vzhledem k tomu, že na něj pofrčím z divadla, žádný prostoje způsobený hledáním si fakt nemůžu dovolit. V ulici Avenida del Brasil se zorientuju rychle, protože se v ní nachází klub Moby Dick, kde jsem byla před třemi týdny s Marcelkou na Los Madisonech. A onen irský bar je hned vedle. Čáru přes rozpočet mi udělá informace na dveřích, že Rubén místo ve 23:15 vystoupí už ve 22h, což se mi kryje s divadlem. Doufám, že se spletli a platí čas uvedený v mém madridském kulturním zpravodaji. Za pochodu mě napadne, že bych mohla jít opět do Café Madrid ověřit si, že zas mají zavřeno. Jaké překvapení, když poprvé spatřím vytažené rolety a uslyším, jak se z baru až na ulici line hudební produkce. Leiva říkal, že to je bezva podnik, kam rád chodí, protože tam vždy zní Sam Cooke. Nevím, nepoznám, každopádně mně nezbyde nic jinýho než tam vlízt a požádat o víno. Automaticky si říkám o červený. Sedím si sama u okna se sklenkou Riojy a španělskou cvičebnicí. Musím říct, že interiér je vážně nádherný a i hudba se mi moc líbí. Jsem rozhodnutá zajít tam ještě jednou, příště si poručím bílý víno a tím krásně vyřeším komplikaci, kterou mi Leiva způsobil, když nepřiznal barvu (vína, které si tu dává). Po návratu do Prahy jsem povinná vyplnit sáhodlouhý dotazník vztahující se k tomuto studijnímu pobytu. Jedna z otázek zní, zda mě za tu dobu potkaly nějaké závažné problémy, pokud ano, tak jaké. Už se vidím, jak informuji Evropskou kancelář:

kryl se mi Rubénův koncert s divadelním představením, za které jsem dala v přepočtu sedum stovek (ale lístek mám do první řady!!!), abych viděla Maribel Verdú,
nevěděla jsem, jaké víno pije Leiva v Café Madrid, takže jsem tam musela jít dvakrát,
nepodařilo se mi sehnat cédéčka NePrasáka Daniho Flaca,
...

Jako největší problém dneška se ale ukázalo něco jiného. Vážně jsem nepočítala s tím, že dnes mi to víno vyjde a tím pádem tomu nepodřídila jídelníček. Prostě a jednoduše mi nedošlo, že mé poslední jídlo bylo vlastně to první před přednáškou. Nezachránil to ani ten popcorn, který mi číšník k vínu po chvilce dodal. Zaplatit jsem ještě zvládla, byť jsem se od stolku ke kase zvedala se slovy: "Pomalu, Kristy, ať nezakopneš. Klid, klid, klid." Cestou domů jsem se snažila eliminovat jakoukoli nehodu ohlašováním si věcí, ke kterým jsem se blížila nebo se ony blížily ke mně. Já Vám nevím, Madrid byl jak na trampolíně (nebo že by já?). Něco jako "chůzi" jsem si teda krátila -doufám, že- šeptáním: Obrubník! Kaluž! Díra! Obrubník! Listí! Obrubník! Odpaďák! Přechod! Kolo! Obrubník! Vystřízlivěla jsem až v pokoji u počítače, když jsem si přečetla, že Rubén zítra vystupuje opravdu už ve 22h. Vstup je volný do naplnění kapacity, což znamená být tam minimálně o půl hodiny dřív, přičemž o další půl hodinu mě připraví přesun metrem. Takže jestli dobře počítám, chci-li Rubéna vidět za každou cenu, znamená to vypadnout z divadla ve 21h, ano, z toho představení, co začíná ve 20:30 a já na něj mám od prosince ten nejdražší lístek (ani nedodávám, že ty Kennedyovy děti se hrají až do 12. ledna a lístky zlevnily). Do hááááááje!

čtvrtek 9. ledna

Když vstanu, proběhnu koupelnou a mířím na fakultu. Didaktika byla senzační, tolik inspirativních aktivit, kolik můžu jednou pro výuku španělštiny použít, se jen tak nevidí. Děkuju za každou hodinu, které jsem se mohla zúčastnit. Po ní jsem zase přežila Psychologii. Dnes bylo na programu cosi jako pozornost, tedy něco, na co jsem já v těchto hodinách rezignovala. Domů spěchám, protože mě čeká divadlo a Rubén. Když odbočím z Plaza de España ke Královskému paláci, projde kolem mě, nepozorné studentky zato vysoce pozorné uličnice, černovláska a týpek s čepicí - Eva Amaral a Juan Aguirre, ti jak jsem na nich byla v březnu v Mnichově a v prosinci na natáčení rádiového pořadu! Uááá! Konsternovaně jsem se zastavila, abych si vzápětí zakázala jakékoli pronásledování a pokračovala směr Atocha. To je vždycky takovej šok a zároveň mžik, že člověk neví, co v tu chvíli dělat. Až potom mě napadlo, že jsem je mohla doběhnout, stručně poděkovat za jejich úžasný písničky a jen tak nadhodit, že by mohli koncertovat v Praze, když v Německu jsou jako doma bez ohledu na jazykovou bariéru. Škoda. Na bytě se jenom otočím na jídlo, byť ještě stihnu napsat Anitě na Twitter dotaz, co dělá v úterý 28. odpoledne. Chachacha. Představte si, Leiva -kromě toho, že mu ten den vyjde Pólvora- se bude od 19h podepisovat fanouškům ve FNACu Callao, tam, kde jsem byla už na autogramiádě Quiqueho. Takže plán je jasný: jen co dopíšu test z Psychopatologie, poženu stát frontu do FNACu a těším se, že mi čekání bude krátit právě Anita. Končně se poznáme, pokecáme a korunujeme to deskou osobně podepsanou naším zbožňovaným Leivou! Já se táááák těším! Pak mě pobaví ohlas známých na můj včerejší příspěvek na Facebooku. Zněl:

"Dospěla jsem k názoru, že pedagogické fakulty jsou prakticky nereformovatelné a jedinou mou šancí je založit prozatimní soukromou pedagogickou akademii. Neb je dnes všechno o penězích, byla jsem včera za Karlem Janečkem s dotazem, zda by do toho šel se mnou a můj projekt finančně zaštítil. Nejdřív se mě zeptal, jestli si z něj dělám legraci. Ujistila jsem ho, že ani v nejmenším. Poté, co jsem mu do detailu vše vysvětlila, vypadal, že kývne... no a do toho zazvonil ten dementní budík. Ach jo. (My) Reformátoři to v dějinách neměli nikdy jednoduchý." "Olajkovalo" mi to dvacet lidí a já se musela smát představě, že kdybych za každý jejich kliknutí na tlačítko To se mi líbí dostala milion, zvládnu to i bez Janečka.

Před osmou spěchám do divadla s tím, že na místě uvidím, jak moc mě to (ne)bude bavit a tomu uzpůsobím úprk na Rubéna. Do budovy vcházím rozhodnutá, že to v devět balím. Ovšem jen co vejdu do hlediště, musím ze svého přesvědčení slevit. Divadlo je to překrásné, uvaděč milý, křeslo pohodlné a výhled vynikající. Sálem zní Don McLean a jeho "American Pie" a v pozadí otevřeného jeviště promítají dobové záběry, tedy Kennedyho, Luthera, hippies atd. Jak působivé! Začínají přesně o půl a jak jsem se ptala, pojedou bez přestávky. Ukazuje se, že název "Los hijos de Kennedy"/"Kennedyovy děti" odpovídá naším Husákovým dětem, nejde tedy o rodinu prezidenta, nýbrž děj se odehrává v jednom baru, kde střídavě vede monolog pět osob, které nějak ovlivnil atentát na amerického prezidenta: veterán z Vietnamu, sekretářka, homosexuál, hipísačka a milovnice Marylin Monroe toužící po herecké dráze a slávě. Neuvěřitelně moc se mi to líbilo! Myslela jsem si, že budu mít problém rozumět, ale bylo tomu naopak. Holt vystudovaní herci se poznaj (huhňa Dani Martín je evidentně ona výjimka potvrzující pravidlo :-)). Konec byl ve čtvrt na jedenáct a já se rozhodla Rubéna nevzdat, i kdybych měla vidět jen kousek. Na místě jsem byla po půl hodině, vecpala se do narvaný hospody, ovšem výhled jsem měla slušnej. A nejenže jsem stihla asi osum písniček, ale jednou z nich byla i "Margot" - Rubénův megahit ještě z dob Perezy. Slyšet ho naživo a zažít i tu reakci publika bylo něco fantastickýho. Ten dnešek byl vůbec neskutečnej: Didaktika, Amaral, divadlo a Rubén. Wau!

pátek 10. ledna

Z Rubénova koncertu se vracím pěšky v jednu ráno. Šílenej hlad můžu v tuhle dobu zahnat jedině v odporným Mekáči. Vzhledem k tomu, že mi cheeseburgery nechutnaj a v podstatě to je takový nic, rozhodnu se zkusit ten jejich vyhlášenej Big Mac. Jenže slečna si to vyložila jako název pro celé menu a k té bulce mi vrazila ještě Colu s ledem a porci hranolek. Panebože, jak tohle někdo může jíst a nebejt mrtvej?! Byl to takovej blaf, že příště budu radši o hladu. Plus mi to připomnělo jednu antifastfoodovou kampaň zobrazující krásně nedotčený načančaný hambáč po sto dnech se sloganem: "Ani bakterie to nežerou, proč to žereš Ty?". Navíc z té ekologické stopy, kterou můj kručící žaludek zavinil, se budu na stranických schůzích zpovídat ještě dlouho. Hřích, že z toho těžce usínám. Když jsem se vzbudila, neměla jsem páru o tom, kolik je. Mobil se mi vybil, ipod byl kdesi v kabelce. Nakonec jsem se natáhla pro foťák a na čas mrkla v něm. Hm, jedna hodina. Slušný. Madam, vstávat! Zapla jsem počítač, abych měla přehled, co se událo, když s projížděním mobilu v teple postýlky jsem se s úderem nového roku musela rozloučit, že. Co mě zarazilo, byly hodiny na liště, které hlásily půl dvanáctou. No né! Horská má z ničeho nic devadesát minut k dobru, ono fakt ještě nebylo/nebilo dvanáct! A to snad bylo osudové. Na webu jsem obejvila Něco s velkým N, ale protože to nechci zakřiknout, budu té nedobroty a prozradím Vám to až za pár dní, kdy budu fakt vědět, že to klaplo. :-) Na posilněnou jsem si dala snídaňovou miso polévku, lehce uklidila těžce zaneřáděný pokoj a vypadla z bytu. S netbookem v tašce jsem si to zamířila do mého oblíbeného Santander baru na puding, který mi nechutnal, protože z něj bylo až moc cítit vajíčko, ovšem čaj s citrónem byl bezva, neb šlo o celou konvičku a nikoli jen šálek. Strávila jsem tam hodinu a psala Vám pětadvacítku. Pak jsem pomalu zamířila na byt, který už zase obýváme v kompletní sestavě, jež se od 23. ještě rozšíří o Američana Jacka. Ach jo, pomalu bych se měla začít pakovat...

Zdraví

Kristýna z Madridu

fotodokumentace č.26

Prosklený pavilon kavárny Espejo/Zrcadlo, kde před dvěma roky hrál Leiva s Ivánem Ferreirem dvě písničky a je to na Youtube (po příjezdu pustím :-)); výšková budova na Colónu; vlajka a Juanem z Amaralu oblíbená Národní knihovna rovněž na Colónu (což je jako Plaza de Colón nebo-li Kolumbovo náměstí, jeho socha je nad bílou oktávií místního taxíku, v pozadí knihovna); dort a koktejl v Ajenju; interiér Ajenja; Subway, kam hrozně chtěla jít Markéta na jídlo, když tu byla v říjnu a já o něm neměla povědomí; dárek pro Benjamína; stmívání na Moncloe u majáku; Rubénův koncert.
K.