První letošní megaemail a zároveň shrnuté dny roku loňského máte konečně zde. Račte si udělat představu:
pátek 27. prosince
No část dneška už vlastně znáte, neb fotka s Leivou vznikla po jedné hodině ranní. Do postele jsem se dostala až v 6h ráno, spala do odpoledne a zbytek dne strávila na bytě. Psala jsem Anitě, že Leiva už konečně ví, kdo je autorka dopisu a jako vysvětlení připojila fotku. :-) Večer mi zpestřily telefonáty Inmy a Begoni. V Madridu zapomněly nějaké věci, instruovaly mě, kde je přesně najdu. Mám je dát do tašky a o víkendu čekat jejich strejdu, který si je vyzvedne. Bezva.
sobota 28. prosince
Počasí a čím dál rychleji blížící se termín odjezdu mě přinutily naordinovat si na dnešek další procházku novou trasou, ačkoli jsem na tom všelijak. V opojení ze setkání s Leivou tváří v tvář mi vůbec nedošlo, že jsem za pátek snědla jen půlku barra de pan a jednu syrovou mrkev. O pospávání přes den ani nemluvím. Tím pádem se dnes sotva držím na nohou, takže si zajdu pouze k točitému mostu. Nevím, jak jinak tu stavbu nazvat. Jedná se o takovou lávku přes řeku Manzanares (* El puente monumental de Arganzuela), která z dálky vypadá jak spirála. Po návratu koukám na útržky z různých filmů, "překvapivě" se totiž nemůžu pro žádný rozhodnout. Do toho si stahuju dva nové snímky a smolím Vám mailovou "dvacet dvojku". Večer se tu stavujou příbuzní Begoni a Inmy, jen si vyzvednou onu tašku plnou zapomenutých věcí a odchází. Tak to bychom měli z krku.
neděle 29. prosince
Dnes bylo nádherně už od rána, teda já bych spíš měla říct - od chvíle, co jsem otevřela oči a mrkla na oblohu. Poučena včerejškem dopřála jsem si před odchodem vydatné jídlo. Protože je víkend a já mám v plánu opět inovovanou Alcalu (tentokrát s odbočkou vlevo u Ventas), místo miso polévky si vařím tahini rizoto. Nejenže Vás zasytí mnohem lépe, ale když je člověk na cestě (a toalety bůh ví kde), polívka Vám dobrou službu neprokáže. Jo, jo, i na tohle musíme my -pokročilé uličnice- myslet. Vyšla jsem ve 12:30. U Ventas jsem tedy zcela záměrně odbočila do nové ulice s tím, že se na Alcalu zase nějak napojím. Jenže za pochodu při listování uličníkem jsem zjistila, že jsem jen kousek od tepny Avenida de América, poblíž je park Pinar del Rey a odtamtud to můžu vzít k Mar de Cristal, které navíc leží vedle Campo de las Naciones, dějiště madridských veletrhů. No a pod ním se nachází další tentokrát obrovský a mně dosud neznámý park Juan Carlos I, který sousedí s Caprichem, tedy de facto konečnou Alcaly. A tou se můžu vrátit domů. Na byt jsem dorazila v 19h krásně vyvenčená. Vzápětí mi došlo, že jsem si za víc jak šest hodin vůbec nikde nesedla, vlastně se ani nezastavila, a když jsem pak svou trasu hodila do Googlu, vyjelo na mě nějakých 33 km. Vždycky ťapkám říkám, že člověk nikdy neví, jestli neskončí na vozíku, a proto je třeba ťapkat o sto šest, dokud to jde. Dnes mi daly najevo, že pokud se k nim nepřestanu chovat macešsky, postarají se o to, že to nepůjde ani o sto pět a to hodně brzy. Sorry, nohy mé.
pondělí 30. prosince
A máme tu další (prázdninový) den a s ním novou vycházku aneb válečný invalida vstává z hrobu. Původní záměr: pouze se projít ulicí za nádražím Atocha, omrknout park doporučovaný Juanem z Amaralu, který je "hned vedle" a šupito domů, protože nějaká šlacha v pravém chodidle či co se rozhodla demonstrovat za svá práva a už od půlnoci kvůli tomu dělá kravál. Čili dnes žádný přetěžování. Ehm, realita: dlouhou ulicí Méndez Álvaro to beru směr Puente Vallecas, pěšmo minu další dvě zastávky metra, protože se -jaký div- ukazuje, že ten park není tak "úplně vedle". Ale o co jde především: když ho najdu, nechce se mi věřit vlastním očím. Dalo mi práci dopídit se vůbec jeho polohy, neb místo oficiálního názvu -Parque Cerro del Tío Pío- Juan použil výraz, jakým mu přezdívají místní - Tetas nebo-li "Prsa". To protože ty kopce vyvolávají asociaci s ženským dekoltem. Já bych to nazvala "Lhotky". Hádejte proč. Jako já chudinka se dobelhám kamsi, abych pak čuměla na několik obyčejných kopců bez ničeho, kterým nahoře dominuje jen pár paneláků??? Rozhodnu se je zdolat, jen aby se neřeklo. Pajdajíce se škrábu nahoru a proklínám Juana. Měla jsem ho za podivína už ve chvíli, kdy mluvil o tom přepadení baru v Argentině, které namísto skrytý ze země fascinovaně pozoroval z barové stoličky jako by snad seděl v kině. A tenhle člověk má, prosím pěkně, oblíbený v Madridu, v té španělské metropoli plné překrásných parků, jakýsi vobyčejný kopce! Nahoře se otočím a spadne mi brada. Juanovi jsem se v duchu omlouvala dobrých deset minut. Milá paní vychovatelko, tak fenomenální výhled na Madrid, který mi najednou ležel u nohou, jsem nezažila. Seděla jsem si tam na lavičce, poslouchala Amaraly a fascinovaně zírala do všech stran. Dolů se mi vůbec nechtělo. Ale po půl hodině nebylo zbytí, čekaly mě ještě povinnosti - vyběr hotovosti v bance a nákup. V Carrefouru - v tom jak nejde platit kartou, jsem nákup platila - kartou. Ano, mohla jsem si ušetřit tahání tašek z El Corte Inglés na Solu, kdybych se tenkrát byla bývala zeptala, jako dnes ten kluk přede mnou, zda karty akceptují. Gratuluju, Horská. Taky jsem si na poslední chvíli dobila kredit a mazala domů. Vzhledem k tomu, že jsem se konečně dobrala přesnýho datumu minulé kontroly u podiatra, kde jsem nebyla v únoru, jak jsem se domnívala, nýbrž už před Vánocema, píšu mu mail, abych se objednala na další roční kontrolu. Žadoním o brzký termín neb v nohách mám už tisíc mil a mé 3D stélky jsou neustálým chozením slisované. Ačkoli má dovolenou, odpovídá hned, prý po návratu mrkne do diáře a něco se pokusí najít. Díky za něj! Do toho pípá sušička. Heč, objevila jsem tlačítko spouštějící zvukový signál avizující, že je dílo hotovo. Nevím, jestli silvestrovská pověra, že ten den nemá viset prádlo, se vztahuje i na věci sušené moderním přístrojem, každopádně si oddechnu, když se pípání ozve ještě dnes, tedy pět minut před půlnocí. Na Youtube poslouchám záznam písničky "Revolución" od Evy Amaral z onoho divadla, kde ji vyšvihla neskutečným způsobem. Už se těším, až ji pustím i Vám. :-)
úterý 31. prosince
Jako správná tyranka svých chodidel využívám i poslední den roku 2013 k jejich devastaci. Od maratonu je dnes zachrání fakt, že se z postele hrabu pozdě a večer má přijít Marcelka. Čili pro dnešní krátké odpoledne volím trasu "...od Ventas po Chamberí...", což je refrén písničky od Quiqueho Gonzáleze "Calles de Madrid", česky "Madridské ulice". Ještě si všimnu, že Leiva pro své fanoušky nachystal jako překvápko dva nové songy, které dnes uveřejní, a jaký div - k dispozici jsou dokonce před mým odchodem. To je fofr najednou. Písničky se jmenují "Ciencia ficción"/Sci-fi a "Tu respiración"/Tvůj dech. Škoda, že ta druhá na desce nebude, z gramofonu by zněla skvostně. Na Ventas to beru přes park Retiro. Je tak velký, že tam vždy objevím něco nového, tentokrát veřejnou knihovničku - takové police z mramoru, kam můžete donést knížky, které už doma nechcete, a naopak si můžete odnést to, co tam nechali jiní. Cestou domů z Chamberí zjišťuju, že můj oblíbený bar Santander (kde jsem tenkrát byla na kafi a zapečené bagetě - a teď tu sedím zas a píšu dvacetčtyřku), má otevřeno "366 dní v roce", což je paráda. Chci tam někdy zajít na chobotnici. Dnes to byla krásná procházka a i přes zamračenou oblohu jsem se obešla bez deštníku. Než dorazí Marcelka, uklízím byt a na Facebooku mě pobaví PéeFko kamarádky a tanečnice Petry Šmídové (dcera Šmída, co má zlatnictví), pro které použila citát, že "Optimista je člověk, který -když udělá jeden krok vpřed a vzápětí jeden vzad - nepovažuje to za pohromu. Pro něj je to ča-ča." :-)) Marcelka zvoní před devátou vybavená surovinami na palačinky. Já jí slíbila uvařit omáčku z červené čočky. Byla z ní nadšená a hned chtěla recept. Večer jsme prokecaly tentokrát na téma naše lásky versus horoskopy (jaký typy chlapů nám radí astrologie), tradičně se u toho nasmály a před půlnocí zamířily vybavené uvas nebo-li kuličkami hroznového vína na centrální náměstí Puerta del Sol.
Zdraví
Kristýna z Madridu :-)
fotodokumentace č. 24
Pro dnešek tam najdete: rozmazanou fotku mě a Leivovy přítelkyně (aneb dejte mužským do ruky foťák :-)) a mě s Juanchem (brácha Leivy, borec :-)). Nechtěla jsem je posílat minule ve speciálu. :-) Přidávám ještě onen kulomet-fén, velkej jak záchodová mísa. A pak už ke 24 - točitý most; park Juan Carlos I.; kopcovitý park Tetas/Prsa oblíbený Juanem z Amaralu s fenomenálním výhledem; páv a knihovnička v Retiru; aréna Ventas a náměstí Chamberí; kuličky hroznového vína (vzácné foto!) a náhled na nedělní šestihodinovou trasu pro představu.
K.
Komentáře
Okomentovat