Nějak jsem se rozjela, tak frrr k dalším dnům, dokud prsty stíhají bušit do klávesnice a víčka ještě nepadají únavou. A má-li Vás to zachránit od další práce, tak už žádné průtahy a hurá do čtení.
sobota 21. prosince
Z postele se mi nechce. Kdyby šlo o přednášku, tak ji snad i zatáhnu, ale dnešnímu literárnímu setkání s Benjamínem Pradem odolat nelze. Zvlášť když jsem tenkrát poslední říjnovou středu prošvihla prezentaci jeho knihy u mě na Atoche. Od dnešní akce čekám něco podobného. Jakmile se vyhrabu z pokoje, zjistím, že kamarádky Begoñi okupují obě koupelny, takže se do kupy dávám v kuchyni. Když se v ní zjeví Begoña, optá se mě, zda mám namířeno na koncert. Jasně, v jedenáct dopoledne. Odpovím, že nikoli, že protentokrát jdu na sektání s Benjamínem Pradem. Rozhodnu se šetřit jejími slovy a rovnou dodám, že se jedná o spisovatele, o ŠPANĚLSKÉHO spisovatele. Pro zmatek na bytě radši ani nesnídám, jen popadnu jabko a vyrážím. Cestou zjišťuju, že jsem zhubla a to na dost blbým místě (ne přes prsa ale přes kotníky). Jak se to pozná? To když si na setkání s Benjamínem Pradem vezmete po delší době své lodičky a během padesáti minut si třikrát málem vymknete kotník, pětkrát se za chůze vyzujete a jednou málem přizabijete. Na Monclou dorazím (živá) se značným předstihem (způsobeného vynecháním snídaně, neb obutí mi dnes můj tradiční sprint neumožnilo). Protože je dost chladno, vejdu rovnou do knihkupectví, kde si krátím čekání listováním všeho, co mi přijde pod ruku. Jak jsem si říkala, že už si tu nebudu kupovat žádný knížky, tak jsem si to fakt "jen říkala", ale zatím nerealizovala. Objevila jsem totiž vynikající (a jde-li o vyjadřování těch mých španělských hudebníků tak i nezbytný!) slovníček španělského argotu a zamířila s ním ke kase. Po jedné se v knihkupectví již zaplněném svými příznivci objeví hlavní aktér a začíná autogramiáda. Pochopím, že dnes se žádná diskuze nad knihami bohužel konat nebude. Ještěže jsem do kabelky přihodila tu Benjamínovu druhou novinku ze září. Půjčila jsem ji Inmě, zapomněla na to a jen díky tomu mi ji máma se ségrou v říjnu neodvezly. Teď se aspoň můžu zařadit do fronty. Když na mě přijde řada, optá se mě Benjamín na jméno a já tradičně hlásím: "Kristýna s K!" To mu je prý nějaké povědomé, začne debatovat odkud, čili ho nechci přerušovat halekáním, ať mi po T napíše tvrdé Y s přízvukem. Stejně už toho mám fakt plný zuby (jen tak na okraj, dcera Zuzky Pospíšilový-Soukupový se jmenuje sice Ema, ale píše se s dvěma M - Emma. Už teď ji lituju.) Dále ho zajímá, odkud jsem a když prohlásím, že z Prahy, zjihne a vysvětluje, že se jedná o jeho nejoblíbenější město. Doporučuje mi knížku "Romper una canción", tu o vzniku desky Joaquína Sabiny, na kterou já marně čekám a to mu i řeknu. Sám uzná, že k dispozici je momentálně jen ve formě e-booku, načež přikývnu s tím, že tu mám. Ale elektronickou verzi mi stěží podepíše. Soubor povídek již s věnováním a autogramem mi podává se slovy, že pak se jde na pivo a tímto zve i mě, mám-li čas a chuť. No kdo by neměl! Místo odchodu tedy postávám u regálu s lingvistickými publikacemi. Mé očumování učebnic přeruší Benjamínův komentář týkající se mojí vinylky. Celému knihkupectví oznámí, že mám naprosto parádní kabelku a ještě si na ni poklepe. :-) Asi bych si měla začít psát, kdo slavný mi na ni tady v Madridu sahal. :-) Pak se teda jde směr bar, radost mi udělá zjištění, že se jedná o podnik Café Van Gogh. Měla jsem na něj spadeno, ale vzhledem k tomu, že ho nedoporučoval ani Leiva ani nikdo jiný mně milý, nenašla jsem zatím dostatečný důvod (a čas!) tam zajít. Pozvaných se nás sešlo asi deset a Benjamín se každého osobně zeptal, co si dá (neuvěřitelný, když Váš oblíbený zahraniční autor řekne: "A Tobě, Kristýno, mám objednat co?") a pro pořádek dodá: "Vy platíte knížky, já piva!" Byl to úžasný zážitek. Do řeči se se mnou dala jedna paní a pak se připojily další dvě. Když vyšlo najevo, že jsem z Prahy, začaly se rozplývat jak to město milujou a co všechno je tam nadchlo. Já opáčím, že to mám s Madridem obdobně, čemuž se podiví, protože na Madridu neshledávají nic zajímavého. Vychvaluju zdejší bezpečnost a metro, ony naopak považují v tomto za lepší Prahu. Nechápu! Dále je zajímá, co tu dělám a když popravdě přiznám, že "předstírám zájem o studium" rozesmějí se na celé kolo. Prej "fakt dobrý" a "ty seš ale tak roztomilá". Pak si jedna, co nestihla autogramiádu, všimne moji kabelky, načež ji ty ostatní ubezpečí, že tu už vychvaloval sám "Benja" přede všema v knihkupectví. Odcházíme po necelé ale moc příjemné hodince. Ve dveřích mi ještě Benjamín řekne: "Tvá kabelka, Kristýno, bylo to, co dnes nejvíc poutalo pozoronost, vážně!" Dojatá se loučím klasickým opusinkováním s ním i s jeho ženou Marií a rozejdu se do centra. Prosluněnou cestu domů využiju k obhlédnutí si klubu Shoko, kde mě ve čtvrtek čeká koncert Leivova Gran Cañónu a podaří se mi najít i jeho oblíbený bar Cava Baja 5, v dubnu jsem ho minula jak Estrellu Polar. Za padesát centů si ještě kupuju pohled, který si hodlám poslat domů na mé poslední Alcale (v této sezóně, samozřejmě) ze schránky v Alamedě. Když dorazím na byt, je v kuchyni snad ještě větší bordel než včera. Opět tedy dávám vše do pořádku, ale tentokrát si toho všimne Inma a ubezpečí mě, že Begoñu pěkně sprdne. Zvlášť když koupelna, obývák a pokoje jsou na tom obdobně. Podle jednoho citátu je největší ctností nepřát nic zlého ani nepřátelům. Hm. Tak ctná dnes nebudu ani omylem. :-) Navrátivší se Begoña se dušuje, že by to uklidila sama. Jo, jenže tři tejdny vzad do mě namíchlá hučela, jak je nutné udržovat v kuchyni pořádek služba neslužba, já navíc službu mám a nehodlám ztrácet čas přemítáním, kdy se mě tedy úklid týká a kdy ne. Vždyť ono mě to "dávání věcí na své místo" přeci baví. V pokoji se připravuju na koncert Quiqueho Gonzáleze aneb parádní sobota zdaleka nekončí. Z kabelky vytahuju Benjamínovu knížku, na kterou jsem dočista zapomněla (patrně pro nové zážitky, které jsem si z toho odpoledne s ním odnesla). To, že jsem o Quique Gonzálezovi prohlásila, že mu není rozumět, abych to po koncertu Daniho Martína vzala zpět, již víte. Nyní nastal čas omluvit se Quiquemu za škrabopis. Nemůžu říct, že by Benjamín Prado čmáral, on totiž jen dělá jakési obloučky vzdáleně připomínající naše Krkonoše. Těm vlnovkám jsem se snažila přiřadit písmena skoro hodinu. Pak nastal čas zamířit -pěšky přirozeně- směr Sala But. Vzhledem k tomu, že na tento koncert jde i Inma, která ale volí metro, dávám si s ní spicha na Tribunalu. V sále je teplo a dost lidí. Přesto se úspěšně dostaneme do popředí, navíc mně se podaří být celou dobu opřená o zeď, což má záda vítají. Po půl deváté to vypuklo a "pukalo" to až do jedenácti. Quique hrál skvělý písničky, dokonce i mý nejoblíbenější. Byl to ten nejlepší koncert a kdybych to tušila, koupila bych si lístek i na ten páteční. Vážně mě mrzí, že takovej nářez jsem zažila jen jednou. Inma vzápětí míří na rande a já, protože jsem dostala nehoráznou chuť na pivo, to domů beru přes Tigra. Sklenku i talíř plný tapas jsem do sebe obrátila raz dva. Při pohledu na hodiny, tedy že je stále sobota, mi dochází, že mám v sobě už druhý pivo za den. Ale to španělský mi chutná, není tak hořký jako naše. Když vyjdu, uvědomím si, že jsem při placení opomněla dýžko. Tam to byl takovej frmol jak ve fast foodu, že mně to vůbec nedošlo a minule platila Marcelka. No já jsem kačka. A zrovna v Tigrovi. Když dojdu domů, začíná mi docházet, jak to všechno letí. Moje pokoncertní nadšení střídá splín. Lístek, co Vám na zdi visí od září jako meta, na kterou se několik měsíců těsíte, je najednou pryč. Začínám se bát toho čtvrtečního Leivy s Gran Cañónem. To dlouhé těšení, ze kterého po chvíli zbydou jen vzpomínky a pár fotek a videí v mobilu... :-(
neděle 22. prosince
Dnes mě budí zakokrhání kohouta. Bez legrace. Ale na vyjasněnou - některý z Begoniných kamarádů, kteří tu od pátku nocují, má nastaveno takové vyzvánění v mobilu. A tenké stěny madridských bytů jsou vyhlášené. Když si dělám kaši, ubezpečuje mě Begoña osobně, ať dnes na nic nesahám, že celý byt dá po odjezdu přátel do pořádku sama. Ok. Slunečný den využívám k procházce do centra - projdu se bleším trhem Rastro a pak si umíchám poznávací koktejl z tipů Amaralu, tedy Evy a Juana. V Lavapiés narazím i na ono místo mého "rande s Leivou", kde si opřený o zeď dál čile telefonoval, mému pronásledování a horoskopu navzdory. Vyblesknu si i divadlo Kapitol, dějiště předávání výročních cen časopisu Rolling Stones a ulici Salitre, byť mám pocit, že Quiqueho stejnojmený hit souvisí s městem kdesi v jižním Španělsku. Domů se vracím celkem unavená, takže koncert Jorgeho Marazú v Búho Real odpískám. Ještě že tak. Připravila bych se o Begonin tragikomický výstup na téma vytřená koupelna. Inma totiž po návratu na byt rovnou zamířila -přirozeně nic netušíce- rovnou tam, což ale Begoñu nesmírně dopálilo. Její řev, že je "físicamente imposible", tedy doslova fyzicky nemožné, aby ta podlaha byla již suchá se mnou v kuchyni cloumal jak Juanův referát ohledně mého stravování. Jako nic proti, ale tu tmavou podlahu jen tak něco neumaže a pokud, pár tahů mopem to hned spraví. Ach jo, z některejch ženskejch občas nemůžu. :-) Večer mě namísto odjezdu holek překvapí příjezd jejich rodičů. Čas zalízt do pokoje.
pondělí 23. prosince
Jak jsem se večer dověděla z horoskopu, který mi máma musí každý týden posílat, neb mi vychází až hrůza, dnešek nemohl dopadnout jinak. Člověk si něco naplánuje a prd z toho. Aspoň, že to můžu svést na hvězdnou konstelaci. Čili, místo kohouta mě dnes vzbudilo cosi jako zbíječka, pravděpodobně šlo o výkonný vysavač. Maminka holek Clara si vzala byt do parády, nevím, zda kvůli víkendové návštěvě či nadcházejícím svátkům. Každopádně bylo slyšet i drhnutí, leštění, smejčení, o praní a sušení ani nemluvě. Bylo mi blbý vlízt jí do nablýskaný koupelny, takže jsem do jedný vyčkávala na jejich odjezd. Pak jsem to vzdala, navlíkla na sebe, co mi zrovna přišlo pod ruku, Claru jsem oslovila "Begoño", popřála jí hezké svátky, jako drobnou pozornost předala kalendář Prahy pro rok 2014 a hnala z bytu. S milým a vždy klidným tatínkem Ivánem jsem se minula, a tím pádem rozloučit nestihla. V plánu bylo zneužívání madridské "emhádé". Jak je známo, Češi se vždy snaží přijít na to, jak obejít jinde fungující pravidla. Když zde nastupujete do autobusu, musíte si před řidičem cvaknout jízdenku. Pokud máte abono, tedy předplatné, tak tím je třeba pípnout. Nikdo už ale nekontroluje, zda karta patří skutečně vám. Mé nelegální počínání, do kterého jsem tak naverbovala i Marcelku, jež s tím ale neměla žádný problém, tedy spočívalo v celodenním ježdění si zadára Madridem na její kartu. Budiž mi omluvou, že já své prachy narvala do vstupenek, cédéček a knížek čili mě nikdo nemůže nařknout, že jsem odmítla podpořit španělskou churavějící ekonomiku. Naopak. S ohledem na množství pořízených výše uvedených věcí včetně závratného "dépéhá" se mi pro cestování peněz nedostává. Bohužel jsem neměla čas si pořádně promyslet, kam všude chci přesně jet, takže jsem naskočila do prvního autobusu, co mi zastavil. Čtrnáctkou jsem vyjela nahoru na třídu Pío XII. Odtamtud jsem chtěla pokračovat na Plaza Castellana, abych si to během cesty rozmyslela a rozjela se dalším spojem na opačnou stranu do Ciudad Lineal přes tepnu Arturo Soria. Jsem ráda, že jsem si projela celou její délku, každopádně po výstupu jsem toho měla dost. Jednak vážně nemám na podvádění nervy a pak, uvědomila jsem si, že to ježdění autobusy mě lákalo zbytečně. Když v nich pak člověk sedí, tak buď trčí na semoforech anebo pro rychlost nestačí koukat na všechny strany a Madrid vstřebávát. Jsem ráda, že mě toto poznání nestálo ani korunu, respektive euro. Ze Ciudad Lineal jsem si to už teda štrádovala po své Alcale svým tempem rychle domů. V Casa del Libro, kterému prostě nejde odolat, na mě opět útočily bezva knížky, ale pusto a prázdno v peněžence mě zachránilo a pěkně jsem je vrátila do regálu. Naštěstí až venku jsem si uvědomila, že mi Marcelka ještě neplatila mikinu a já mám tak 7 euro k dobru. Žhavá novinka dne: Leiva uveřejnil termíny prvních koncertů, Madrid mezi nimi zatím není. Osobně odhaduju svůj návrat sem v dubnu. Taky se mi podařilo znovu najít rozhovor, ve kterém Leiva tvrdil, že kvůli koncertu Toma Pettyho hodlá letět do Dublinu, když se Petty Španělsku vyhýbá. Do toho dopisu pro něj jsem tenkrát napsala spoustu nepochopitelných a zbytečných věcí, ale věřím, že když četl, že kvůli jeho koncertu tu jsem schopná předstírat studium na evropský účet, případně se na ten svůj vrátit, určitě si na čelo neklepal. Lásce -byť k hudbě- se poručit prostě nedá. Po příchodu domů už na mě čekal prázdný byt a já nastalé ticho mazala využít do peřin. V posteli před půlnocí jsem už dlouho nebyla!
úterý 24. prosince
Konečně si můžu užívat prázdný byt. Kombinace deštivého a svátečního dne mi stejnak nedovolí víc než být zavřená doma, což je ale ideální pro dohánění restů, kterých se za prosinec sešlo habaděj. Navíc to ticho a klid! To to odsejpá. Nevěřila bych, že to někdy budu schopná prohlásit, ale ty Vánoce, ty by měly bejt častějc! Ve dvě se naskok stavuje Marcelka. Přišla si pro kartu, ale protože je z blížící se brněnské zkoušky z latiny na prášky už teď, hned se zase prchá učit. Teda, ještě stihne omrknout pokoje holek. Napadlo nás totiž, že bychom mohly po návratu bydlet v Praze spolu (až budu bez režijky, že) a jejich vystajlované pokojíčky jsou nám dobrou inspirací. Zbytek dne mi zpříjemňuje psaní opožděných megamailů, díky kterým si připomenu, co všechno krásného mě tu v prosinci potkalo. Do toho mi hraje jedna Quiqueho písnička, která se mi na koncertě moc líbila a jak zjišťuju, je i na nové desce, kterou si tu ovšem nemám kde pusit. Ještěže existuje to slavný Youtube. Ze slušnosti volám domů, kde si mě hned dobírají ohledně pyžama a nenalíčené tváře. Vzápětí mi oznamují, že byli té dobroty a nějaké cukroví na mě bude čekat do února. No já Vám nevím, po všech těch palmerách a Princátkách bych spíš uvítala permanentku do posilovny. Rodinu seznamuju s mým nápadem na tetování. Původně jsem si myslela na písmeno M (jako Madrid), ale pak mě napadlo doplnit to o L. Líbilo by se mi, kdyby jako památku na těch neuvěřitelných několik měsíců zde mé vnitřní levé zápěstí zdobil monogram L M. Inspirována písničkou od Perezy (v tomto případě Leivy) "Lady Madrid" to považuju za výstižné a zároveň na první pohled okolí nic moc neprozrazující. Navíc přihlédnu-li k tomu, že za to všechno vděčím člověku s přezdívkou od "L" a křestním jménem na "M", myslím, že jsem nemohla zvolit lépe. Má rodička se na to ovšem netvářila vůbec nadšeně. Až teď mi došlo, že jsem měla suveréně prohlásit: "To je přeci jako Lenka Maminka." :-) Tak uvidíme, zda se odhodlám: jednak to prej na ruce bolí jak sviň a taky to není zadarmo, že. Ale v plánu to mám (což rozkoktávání se s Mluvčím a kopačky Princovi byly taky a jak jsem dopadla!). Jedna z mála tradic, kterou naše rodina na Vánoce dodržuje a já ji mám moc ráda, je pravidelné setkání všech Horských u strejdy Jardy. Je mi líto, že letos to proběhne poprvé bez Prdi, protože ho ty necitové nechali doma. Já se účastním -byť na chvilku- prostřednictvím Skypu. Všechny jsem v úvodu ubezpečila, že pro tento hovor jsem se nejen nalíčila ale i navoněla. Kdepak, pověstný smích a "jéééžindeči" tety Blanky nikde nezklame. Jedna věc je tvrdit, že nemáte rádi Vánoce, že byste ten den strávili nejradši sami a jako každý jiný, a druhá dokázat to tím, že ho strávíte sami a jako každý jiný. Po bojkotu tanečních, maturitního plesu, maturity, maturitního večírku, státnic a promocí mám další úspěšný skalp (což vzhledem ke španělskému počasí, televiznímu programu a dekoracím nebyl ve výsledku žádnej problém). Ani v tomhle se horoskop pro tento týden nemýlil a mně vážně bylo fajn. Já Vám dám hostitelskou rodinu!
středa 25. prosince
Vysoké pracovní nasazení se mi podařilo udržet i dnes. Pustila jsem se do úklidu, jaký jsem tu ještě nedělala a v podstatě už ani dělat nehodlám. Co jsem všechno nametla si nepřejte vidět! Kromě pokoje uklízím i v počítači, neb na ploše a ve složkách se toho taky dost sešlo. Doháním resty s idiomatickými vazbami a nakonec přijde řada i na mě samotnou, to když se konečně chopím epilátoru. Já vím, že oholení si nohou vypadá jako banální informace, ale délka chloupků je spolehlivým indikátorem míry mého zaneprázdění. Když už ani to nestíhám, vím, že jde do tuhýho. Těšení se na zítřejší koncert Leivy ve formaci Gran Cañón mi lehce zkalí informace, že ve stejnou dobu koncertuje v Madridu i Rubén. Já si z rozpadu (či chcete-li "tvůrčí pauzy") Perezy nic nedělala a řadila s k názorům, že místo jednoho výborného skupinového alba máme my, fanoušci Leivy a Rubéna, k dispozici dvě skvělá sólová. No jo, jenže jak to teď udělat, když Rubéna chci vidět stůj co stůj, ovšem jednu půlku Perezy dělí od té druhé několik kilometrů. Ach jo. Rubénovi to promíjím poté, co na webu objevím nové číslo madridského kulturního magazínu s rozpisem koncertů na leden. Vystupovat bude ve čtvrtek 9. Sice pozor, to mám to slavný (a drahý) divadlo, ale představení začíná ve 20:30, trvá ani ne dvě hodiny a Rubén je v jednom baru plánován až ve 23:15. Když se daří, tak se daří. Navíc Rebeca Jiménez bude koncertovat v mém oblíbeném Búho Real. Po zážitku v Galileu si ji nehodlám nechat ujít ani v lednu. Pouze mi schází avizované vystoupení Carmen Bozy. Nevím, jestli jsem ho nepřehlédla, případně zda se s ním fakt můžu rozloučit. Když se nedaří, tak se nedaří. Ale dnešek byl celkem fajný a mé první vánoční svátky mimo republiku též!
Zdraví
bojkotářka Kristýna z (pod)zimního Madridu
fotodokumentace č. 22
Leivův bar Cava baja 5; klub Shoko, kde mě ve čtvrtek čeká koncert Gran Cañónu; bordel na bytě - pro ilustraci v obýváku; věnování a autogram Benjamína Prada a vstupenka na Quiqueho koncert; Quiqueho koncert; pivo a tapas v Tigrovi; z neděle kluk s pěkným batůžkem :-); divadlo Lara, kde jsem byla na Ivánu Ferreirovi s Carlou Morrison a málem to tam se mnou seklo (viz Leivův příspěvek ohledně dopisu); klub El Perro...kde jsem byla na koncertu Vikxieho (opět foceno až dnes při Amaralském putování); oblíbená kavárna Evy Amaral Ajenjo Café; plakát na koncert Gran Cañónu (uprostřed - lebka s kloboukem); Královská akademie historie - oblíbené místo Juana z Amaralu; divadlo Monumental, kde jsem byla na natáčení rádiového pořadu s Amaralem; Cine Doré (kino, kde jsem byla s Marcelkou v listopadu na Havlově Odcházení, jinak oblíbené místo obou); barevné uličky v Lavapiés; dvě žluté rolety obchodu ConSentidos - místo, kde se Leiva zastavil a kam pak i vešel; Teatro del barrio-Sala Triangulo má rád Juan z Amaralu; ulice Salitre (písnička Quiqueho, byť asi myslí město); Teatro Kapital, kde se udílí ceny Rolling Stones a to kolem čeho občas chodím domů - až díky Evě Amaral jsem zjistila, že to jsou ty vyhlášené knižní trhy
K.
Komentáře
Okomentovat