Prosinec je tu a Horská se svými megamaily rovněž! Zpoždění radši ani nekomentuju a decentně přecházím k popisu:
neděle 1. prosince
Rozhodla jsem se odpískat mou tradiční Alcalu. Víte proč? Pořád si říkám, kam všude zajdu, až... jenže ono to tak strašně letí! Čili když vstanu v jednu (normálka, osm hodin spánku je nutnost) a ve dvě se úspěšně vykopu z domu, rozhodnu se dnešek zasvětit Quiquemu. Podle horoskopu se totiž mám toulat ulicemi, včera bylo pod mrakem, zato dnes je nádherně a na bytě je zima. Ideální konstelace. Podobně jako Leiva představil v deníku El País svých deset oblíbených míst v Madridu (a tím se mi postaral o program na celý dubnový pobyt), o to samé byl požádán i Quique (a řada dalších mně milých osobností, takže ani v prosinci se tu nudit nebudu). Před odchodem si ona Quiqueho místa pěkně vypíšu, popadnu Uličníka a vyrážím. Zastávka první: klub Costello. Mimochodem, ten včera slavil výročí, na večírku zahráli i Sidecars (skupina Leivova bráchy Juancha, kterou jsem dosud naživo neviděla) a já tam nemohla být, neb se mi to krylo s koncertem Alamedadosoulny. Ovšem po tom úkolu z Didaktiky můžu bejt ráda, že jsem nakonec viděla aspoň Alamedské. Poté, co si v ulici Caballero de Gracia prohlídnu zatažené plechové rolety a malou ceduli s nápisem Costello (aneb není nad to podnikat výpravy po klubech odpoledne místo v noci), mířím do ulice Hortaleza, kde hned ucejtím sýr, ale nevidím pizzérku, nebo-li Quiqueho druhé oblíbené místo. Jak já to bloudění a koukání po číslech popisných miluju. Vzápětí nacházím půjčovnu DVD. Registrujete ten rozdíl mezi klasickým turistou stojícím v Pradu před Boschovou Zahradou pozemských rozkoší s plánkem v ruce, který mu objasňuje každý detail malby a praštěnou Horskou stojící v ulici před jakousi videopůjčovnou hltající informaci, že zde mají dvě verze nějakého seriálu, přičemž Quique popadl tu blbou, z 90.let a ne letošní? Ale já to Prado jednou pokořím, teď jen není čas a chuť (ta nebude asi nikdy, ale tak aby se neřeklo). Chytřejší o tento ne-významný údaj odškrtávám půjčovnu a po konzultaci s Uličníkem vystoupám na Glorietu de Bilbao, najdu kino Verdi, vrátím se ke kavárně Comercial a baru Cock, objevím Café Berlín (to vše za poslechu Quiqueho tvorby) a přes ulici Segovie spěchám krásně vyvenčená domů, honem se najíst a rychle na film. Ano, první prosinec čili od sedmi Temporal podruhé. Ačkoli jsem z "Putování po stopách Quiqueho Gonzáleze" značně unavená, film mě tentokrát i přesto neskutečně utekl a líbil se mi ještě víc než napoprvé. A neuhodnete, co jsem provedla. Tajně jsem si nahrála tu závěrečnou písničku (to protože se nedá nikde jinde sehnat!). Z kina zdrhám mílovými kroky. Hned za rohem (za "esquinou" :-)) mobil vytahuju a zjišťuju, že se zadařilo víc než dobře. S tak kvalitním zvukem jsem vůbec nepočítala! Přešťastná dávám Play a pro dnešek už neposlouchám nic jinýho. Doma koukám na fotky z dnešního výletění a na webu objevuju jednu Leivy s Quiquem ze čtvrtečního udílení cen Rolling Stone. Při pohledu na ty dva si říkám "Kluci, vy nemáte ani PUTA IDEA jak nádhernej první prosinec jsem díky vám dvěma zažila!" Vážně si nevybavím hezčí...
pondělí 2. prosince
Zaspala jsem!!! Jak se to mohlo stát? Jednoduše - nekonečným přehráváním ilegálně nahrané závěrečné skladby z Temporalu jsem si zcela vybila svůj megahyperextrasuper moderní mobil. Zatímco moje stará Nokie spustila budík za jakékoli situace, tenhle frajer nové generace se neobtěžoval ani pípnout. Kolik je, jsem zjistila díky ipodu. Půl dvanáctý je pondělní čas pro odchod, můj hudební kamarád ukazoval 11:31 (a v tom šoku mi ani nedošlo, že se zpožďuje o 2 minuty). Vzhledem k azurové obloze nepřichází metro v úvahu a odpískání Mluvkovy přednášky rovněž (to jsou, panečku, od září a října pokroky, co?!). Šibeniční čas je 12h, takže mám necelých 20 minut na to, abych na sebe naházela oblečení, zamaskovala ksicht a jak Usain Bolt vystartovala ze dveří. Nesnídám - není co a není čas. Běh mě probere a hlavně si to štráduju Hortalezou, včera se mi líbila a vedlejší ulici Fuencarral už znám zpaměti. Zpátky to beru přes calle Serrano. Škoda, že nefouká. Vysvětlím: záměrně si při cestě touto dlouhou ulicí, která končí až u Puerty de Alcalá, pouštím Quiqueho písničku La ciudad del viento, protože v ní zpívá: "Je tu jedna ulice, která nese tvoje jméno, v tomto větrném městě...". Ano - serrano lze přeložit jako horský čili ulice Horská. Když přijdu domů, zjišťuju, že jsou holky stále fuč. Což pro tentokrát nepovažuju za výhodu - na bytě je 16 stupňů a já neumím zapnout topení, přestala téct teplá voda a od pátku nejde myčka (nemeje, hned chce sušit), nádobí je špinavý, ale těžko ho umeju ve studený. Dále pondělí přineslo tyto slasti a strasti: tak zaprvé, ohromnou radost mi udělá mail z rádia - přišlo mi potvrzení, že se můžu zúčastnit natáčení pořadu "Abierto hasta las 2" s mým zbožňovaným Amaralem, tedy Evou a Juanem, na jejichž koncertě jsem byla v březnu v Mnichově. 18.12. navečer se mám hlásit v divadle v ulici Atocha. Paráda! Druhá věc: ode dneška je k dispozici další písnička z Leivova nového alba, které bude v prodeji od -tramtadadááááá- 28.1. 2014 (letenku mám stále na 31.1., takže tu vytouženou desku si stihnu vážně osobně koupit, uuuuuuuuuuuuf!!!) a do třetice: zítra pro nemoc vyučující odpadá Didaktika, těší mě, že napsala maila a já se nepoženu zbytečně do školy a ještě si budu moct přispat, což po dnešku přijde obzvlášť vhod, že ano. A teď ty strasti. Před půlnocí vyprší čas na odevzdání DÚ z Psychologie, rozebrání snímku Mechanický pomeranč, který nemám kde zkouknout ani v češtině, ani ve španělštině, ani v angličtině. Takže nastupuje stará známá Wikipedie a já dávám dohromady slátaniny a vymejšlím si kraviny v přímým přenosu. Taky volám domů, avizuju rozpadlé boty, které mi vydržely necelé dva měsíce. Evidentně nejsou stavěný na 15 km denně, plus víkendovou "pětadvacítku". Bude nutný zaměřit se na obuv garantující kilometry a ne se zárukou v řádu měsíců. A poslední věc: dostala jsem čočku od holek za stav kuchyně - bez ohledu na to, že ten bordel nebyl po mně a revoltující vodu, topení i myčku, bez kterých šlo místnost nablýskat jen stěží, jsem jim hlásila hned ve dveřích. Na druhou stranu, dobře mi tak. Jsem tu od září a kdykoli byl v něčem problém, nezajímala jsem se o to, jak na něj, ale čekala, která z rodilých mluvčích a španělských občanek to spraví. Nejvyšší čas začít se chovat adekvátně mému věku, kokta nekokta, cizinka necizinka.
úterý 3. prosince
Je -jak jinak- nádherně, slunečno, 15°C. Na fakultu to beru oklikou přes El Tulipán - další bar doporučovaný Quiquem, ovšem v neděli jsem ho měla dost z ruky a nestíhala bych Temporal. Dnes si taky zajdu, ale jsem ráda, že vypadnu z bytu co nejdřív. Cestou si jeden týpek všiml mé vinylky a málem si vykroutil hlavu, aby si na druhý pohled ověřil, co viděl. Mile reagovala i prodavačka v Carrefouru, kde jsem si byla pro sýr a barra de pan a do obojího se s chutí pustila na opuštěné lavičce v Retiru, když jsem se vracela za tmy domů. Pokud Vám přijde, že jsem přeskočila v popisu výuku, tak záměrně - Didaktika přeci odpadla a Psychologie učení byla taková nuda, že to nestojí za řeč. Doma si konečně nechávám Emechotou vysvětlit, kde se zapíná topení a Inmu žádám o vysvětlení, jak se spouští teplá voda. Nahazuje se na takovým bojleru s x-páčkama, ovšem pro vodu je jen ta černá ("Přitáhneš ji k sobě, ale jen na chvilku, protože by to mohlo bouchnout, víš?"). No, úplně se vidím, jak s mou španělštinou a respektem k technice řeším tohle po telefonu. Na webu objevuju rozhovor s autory Temporalu, mihne se v něm i Leiva. A taky jsem natrefila na krásný rozhovor s mým milovaným spisovatelem a básníkem Benjamínem Pradem. Na úvod zpovídal novinář jeho dceru, protože Benjamín se zdržel v televizi. Ta holčička, přesněji řečeno asi třináctiletá slečna, se jmenuje Dylan. Ne, není to typické dívčí španělské jméno. Ano, je to příjmení slavného amerického písničkáře. Benjamín Prado ho natolik zbožňuje, že na jeho počest dceru takto pojmenoval. Ehm, jak Vám zní "Leiva Horská"? :-)
středa 4. prosince
Dnes je tak nádherně, že kabát nechávám ve skříni a beru si slabou bundičku. Psychopatologie byla fajn, ovšem když jsem se Mluvky dotázala, kdy se dovím výsledek zkoušky (té z 3.2.), odpověděl mi, že to bude opravovat tak dva týdny. Hahaha. Kdyby Leivova deska měla vyjít v půlce února, to je jiná, ale takhle bude tato situace chtít pořešit. Samozřejmě, až budu znát termín madridského koncertu. Domů to opět beru "svou" ulicí Serrano, tentokrát ovšem jdu po opačném chodníku. Pyšně prohlašuji, že jsem v ní natrefila na bezva knihkupectví, ze kterého jsem vyšla se stejným obnosem v peněžence, s jakým jsem do něj vlezla, ačkoli jsem v ruce držela jednu úžasnou španělskou učebnici. Pak si chvilku posedím u Divadla Fernán Gómez, které znám díky Leivovi, protože tam koncertoval s Ivánem Ferreirem a já si dodneška vyčítám, že jsem tenkrát (v únoru 2013) nesebrala odvahu a na jejich společné vystoupení neletěla. Domů spěchám, od 18h běží na webu rozhovor s Vikxiem (Leivův bratránek, co byl hyn z mé vinylky a umí česky dva výrazy - JAK SE MAS a KURVA). Večer Begoñu zajímá, jak jsem na tom zítra odpoledne - na můj pokoj se přijde podívat jeden Kaliforňan. Ne, nebojte, nejsem za kuchyň vyhozena na ulici. Kluk hledá bydlení od února. Holky ujistím, že pokoj mají k dispozici, beze mě, neb budu na cestě do školy. Ve zbytku večera se dávám do umazávání restů jménem praní prádla a psaní megamailů.
čtvrtek 5. prosince
Hned jak se vykopu z postele, mířím vytáhnout prádlo ze sušičky, které jsem naplánovala noční směnu. Jenže holka se zřejmě flákala. Suchá na mě vypadne jen jedna věc - Inmy pohřešovaná kreditka, zato oblečení vytahuju vlhké. Ne, vůbec se nejedná o půlku mého šatníku a věci, ve kterých potřebuju za chvíli odcházet. Do háje. Celý proces můžu opakovat. Mého zoufání si všimne Emechota a ptá se mě, zda "slyším vodu". Nechápavě na ni zírám a zároveň si snažím v hlavě projet všechny idiomatický vazby ve snaze rozkódovat, co by ta její otázka mohla znamenat. Ehm. Někdy před měsícem jsem se podivovala, proč se sušička občas sama několikrát zastaví a začne blikat. Begoña mi vysvětlila, že to občas prostě dělá, nemám si toho všímat a normálně ji zase spustit. Což v praxi znamená lítat každých pět minut k ovládání a sušit dva dny. Nyní rada - pokud tu budete někdy bydlet a něco přestane fungovat, nekonzultujte nic s Begoñou a běžte vždy za Emechotou. Slyšet vodu znamená slyšet vodu. Abyste tomu rozuměla, sušička má jednu "tajnou" přihrádku, velikostí to nazvěme nádrž, která se čas od času naplní vodou a je třeba ji vylít. Ten chytrý přístroj vás na to navíc upozorní tím, že přestane sušit a rozbliká se. Tolik k mému pobytu v koupelně. Kuchyň: zde si ukuchtím dýňovou polívku - část sním, zbytek přeleju prozíravě do termosky, neb dnes mám dlouhou výuku- a připravuju se k odchodu na fakultu. Pro jisotu mrknu na mail, zda není vyučující stále nemocná. A světe div se - je! Omlouvá se, ale přetrvávající nachlazení jí nedovolí dnes přijít. Uvidíme se prý až v úterý. Takže já mám čtvrt litru polívky k obědu a skoro dvě hodiny k dobru. No aspoň poznám toho Američana. Po jedný přikluše Begoña, Emechota pulíruje kuchyň a do toho zvoní Amík, že je na místě. Jediný, co tak Begoña stihne, je zařvat na Emechotu, aby jí uklidila její pokoj, tedy ať ty rozházené věci po zemi, posteli a stole narve rychle do skříní. Nabízím Emechotě pomoc a kuchyň dometu sama, zatímco ona běží dát do ucházejícího stavu pokoj té, která měla v pondělí nejvíc připomínek na mou adresu ohledně špinavé kuchyně z víkendu (a službu na její úklid, hahaha). Chlapec je věrný své národnosti - úsměv od ucha k uchu a přízvuk "from dý junajtyd stejts", ou jés. Tak mě zmate, že nakombinuju zdravici - líbám ho na tváře a zároveň mu třesu rukou. Poté, co si to tu okoukne, oznamuje, že dá do týdne vědět, jak se rozhodl. A já vyrážím prosluněným Madridem směr fakulta. Přednášku Psychologie učení jsem si užila, neb jsem se opět věnovala mému diáři pro příští rok a ne sociální pedagogice, která mi je vážně šumák. Trčet ve škole do šesti dnes taky vítám proto, že cestou domů si jdu do Galilea otevřeného od 18h rezervovat stolek na Rebecu Jiménez (za týden tam má koncert). Natrefím na jiného číšník než obvykle, který si zoufá jak z mého nešpanělského jména, tak z přání zamluvit si jen jednu židli. Amatér :-) No a také po dlouhé době nakupuju ve zdravé výživě, když ji mám dnes tak pěkně na trase. Kromě tofu a ovesných vloček popadnu mošt. Normálně bych si na něj nevzpomněla, ale protože se mi v pondělí rodina přes Skype vychloubala, jaký ho maj' doma zásoby, přepadla mě nehorázná chuť a nemohla jsem tam tu jednu lahvičku nechat. Taková dobrota a takový zpestření mezi těma pivama, vínama a kávama s mlíkem (panebože, Horská, seš to ještě pořád ty???). Ale ještěže přišla řeč na tu kávu, málem bych zapomněla jít do Café Libertad 8, kde si chci koupit cédéčka Daniho Flaca (=Písničkář (ne)Prasák). Poté, co majitel projde všechny fochy za barem i před ním, zarmouceně mi oznamuje, že je vyprodáno. Néééééééé. Tragééééédie. Vůbec to v tu chvíli nedokážu vidět z té lepší stránky a sice - nejsou cédéčka, zbydou ti prachy na jídlo. Doma se učím (klid, věta pokračuje) tu Leivovu novou písničku. Poznamenám si pár nových slovíček, vypiju dýňovou polívku, kterou jsem vzala v termosce na výlet, ovšem přes den se jí ani nedotkla a jdu spát. Na zítra je třeba být fit, neb se bude alcálovat a koncertovat.
Pusu vlevo, pusu vpravo!
Zdraví
retardka Kristýna z Madridu
opožděná fotodokumentace č. 18
Sekl se mi netbook a nešly mi načíst a odeslat fotky, proto to zpoždění...
Převážně se jedná o ono nedělní "putování ve stopách Quiqueho" - hudební klub Costello, pizzerie Vesuvio, DVD půjčovna, Glorieta de Bilbao (kruhové náměstí), kino Verdi, kavárna Comerical, koktejl bar, restaurace Tulipán, café Berlín, "moje" ulice Serrano/Horská; nabitý přehled z listopadu a na prosinec; pomalovaná stěna domu v ulici Hortaleza.
Komentáře
Okomentovat