Jsem opět tu! Jako Fénix vstávám z popela a sypu si ho na hlavu za ono nehorázné zpoždění mých bývalých vyhlášených pětidennek. Na vlastní kůži poznávám kouzlo španělského životního stylu, stručně zvaného "mañana". Během toho, čemu okolí, média a kalendář dávají název "vánoční svátky", se pokusím navrátit zašlou slávu a lesk těm mým výplodům mapujících den po dni toto španělské dobrodružství.
pátek 6. prosince
Na dnešní volný den mám naplánovou Alcalu ovšem jen po Ciudad Lineal (teda, "jen" po Ciudad to je asi 6 kilometrů z deseti). Tam hodlám odbočit dolů a přes vyhlídnutý park El Paraíso se opět napojit na Alcalu u Torre Arrias a pokračovat do Capricha, které je otevřené, neb dnes je tu státní svátek - Den ústavy. Není nad to, když najdu kompromis, jak si zaalcálovat a zároveň můžu vidět něco nového. Když odcházím, jsou na bytě Inma s Juanem. Oznamují mi, že jedou na tři dny do Salamancy, a proto mám -po zkušenosti z minula- kdyby cokoli, volat. Kývnu a prchám ven. Procházka byla nádherná a zabrala mi většinu dne. Domů dorazím šíleně utahaná s asi třiceti kilometry v nohách. Únava, zima a prázdný byt přímo vybízejí k napochodování do postele, jenže mám lístek na koncert Vikxieho (toho Leivova bratránka, jak šílel z mý vinylky a česky umí "Jak se mas" a "Kurva"). Ačkoli se o mě pokouší myšlenky na bojkot, nakonec se před desátou vykopu a mířím do centra. No a jen co vyjdu na ulici, kde to žije a i na pokročilou hodinu se to hemží dětma, vrátí se mi do žil ztracená energie. Vikxie kvůli zacpaným ulicím dorazil tak tak a ještě pro pobavení dodal, jak ho před klubem zdrželi nějaký cizinci s dotazem, kdo tam dnes hraje a jestli stojí za vidění. To si pište, že jo. Vikxieho jsem dosud vídala jen v akustické verzi, takže tentokrát to byl pořádnej nářez! Natolik mě to nabilo, že jsem zalehla ve 4h ráno.
sobota 7. prosince
Dospávám po koncertě a užívám si, že tu jsem zase sama. Slunečné odpoledne trávím na balkóně s učebnicí španělštiny. O půl páté odcházím k Marcelce, s kterou jsem domluvená na výlet do toho jejího obchoďáku. Původně jsme tam měly jet už včera, ale to bych nestíhala koncert. A "úplně původně" (bože, to je spojení!) jsem to s ohledem na stav konta chtěla zrušit, ale připravila bych se o nové výletění do míst, která ještě neznám, což nepřichází k úvahu, bankort nebankrot! Už jen pěší cesta k ní (bydlí poblíž stanice metra Carpetana) byla překrásná. Ještěže jsem vyšla s předstihem, protože to focení a zacházka k dalšímu mně neznámému parku člověka zdrží. Marcelka mi ve dveřích oznamuje, že fakt obdivuje, jak tu všude chodím pěšky. Ona své předsevzetí nekoupit si abono čili lítačku na prosinec vzdala jak já sušenky. Naopak po dnešku prohlašuju já, že obdivuju každýho, kdo tu dobrovolně jezdí těma narvanejma autobusama, který z většiny ani nejedou, jen se sunou od jednoho semaforu k druhýmu, aby tam trčely bůhví jak dlouho. Po návratu domů mě mile překvapily došlé maily od Vás. Jako jestli je u Vás chvilinka dlouhá jak ten mail, tak jste teda frajle. K Vašemu psaní: máte pravdu, vždycky jsem si přála mít v cizině nějaké místo, které bych dobře znala a cítila se tam jako ryba ve vodě, i když "žít bez Španělska" bych eliminovala na Madrid. Ne proto, že by zbytek země nestál za poznání a nezajímal mě, ale abych zdůraznila, jak moc už tohle město považuju za své. Je mi tu líp než v Praze a to je co říct. Moc ráda bych se sem každý rok vracela, klidně na Vánoce - jako slunečný prosinec s 14°C, žádný sníh, stres... to bych si nechala líbit. Ale španělský kořínek, to asi ne. A NAPOŘÁD je odporný slovo!!! Jinak, pokud jde o Vašeho Honzu, tak ať mu to sviští! Babi ať se drží (prošli jsme si v rodině něčím obdobným) a Vy taky!!! A ten betlém je nádhera a fakt, že konečně máte vlastní výtvarnou třídu jakbysmet! Vím, jak moc jste si ji přála. :-)
neděle 8. prosince
Pokračuju v devastování ťapek a nové nedělní tradici aneb dnes "Madridem s Rubénem" (Leivův spoluhráč z Perezy). Vzhledem k tomu, že část Rubénových oblíbených míst již znám, přidávám si za pochodu tipy herce Juana Diega Botta, protagonisty onoho filmu z roku 2010, pro který Leiva složil tu nepopsatelně nádhernou hudbu. S ohledem na trasu obohacuju dnešní putování španělskou metropolí o zacházku k baru Diablos Azules, což je místo, kde Joaquín Sabina ("Laufer") navrhl rozchodem zdeptanému Benjamínu Pradovi (spisovatel, básník) cestu do Prahy, kde by z jeho stavu vyždímal to nejlepší pro svou novou desku, neb z nevydařených lásek pramení ty nejlepší písničky (tvrdí Joaquín). Po jejím poslechu říkám to samé i já. :-) Dnes bylo počasí nádherné a ono toulání se ulicemi rovněž! Mobil mám plný fotek, hlavně prodejen zatažených krásně posprejovanými roletami. Samozřejmě pošlu "ochutnávku". Bohatší o omrknutí nového kina, restaurace, knihovny, náměstí, parků a barů můžu utahaná ale spokojená padnout do postele.
pondělí 9. prosince
Budí mě zvonek. Ačkoli je slyšet, že na bytě je i Inma, neotvírá. Naopak, za chvilku mi klepe na dveře, aby mě ve vší vážnosti a šeptem upozornila, že tu po domě chodí nějakej neznámej chlap, tak ať si dám bacha. Milá paní vychovatelko, ten chlápek chodil od dveří ke dveřím a prováděl odečet vody, chudák Inma. :-) Já se najím a odcházím -jak jinak než prosluněným Madridem- na -rovněž žádný div- Psychopatologii. Dnes se Mluvka na úvod celkem vykecával, protože zadával dobrovolným zájemcům nějaké prezentace či co. Jsem ráda, že jsem pochopila, že to není povinný. Času se mi nedostává. Domů se vracím hladová. Beru to opět novýma ulicema a nějakým způsobem se vymotám až na Plaza de Alonso Martínez. Když jsem tamtudy dopoledne procházela kolem pěknýho baru s přáním, že sem bych jednou ráda zašla, netušila jsem, že se mi to splní ještě dnes. Ty horoskopy pro letošní rok jsou neskutečný, fakt že jo. :-) V Gran Cafetería Santander jsem strávila příjemnou hodinku - dala jsem si zapečenou bagetu s lomo (maso jsem tu měla naposledy, když tu byla máma se ségrou) a queso a k tomu café con leche. A bylo to mňamíííí! Bylo tam moc útulno a hlavně, číšníci vás ve Španělsku nechaj sedět, jak dlouho se Vám zachce. Takže já si tam vysedávala, usrkávala výbornou kávu a překládala si sérii, kde hudebníci a technici z Leivovy doprovodné kapely přibližují nám fanouškům turné. Na dnešek připad Leivův zvukař Carlos Hernández. Opět tak umím nový bezva (ne)užitečný slovíčka, záleží na úhlu pohledu. :-) Když jdu na byt, zastavuje mě u Prada pán s dotazem, kde najde Museo de Cera (Muzeum voskových figurín). Přece na Colónu, tam, jak koncertoval Leiva s Ivánem Ferreirem! Jo a super zpráva - "můj bezďa" je zpět! Ten z toho přechodu u Atochy, jak mu první středy v měsíci dávám jak výplatu mé nashromážděné oranžové peníze. Tak jsem si na něj zvykla, že jsem se bála, jestli se mu něco nestalo...
úterý 10. prosince
Didaktika dnes byla úžasná! Probírali jsme vývoj a strukturu učebnic, v čem se mění a proč. Neskutečně mě to bavilo a nadchlo. Kromě toho, že to jsou vážně přínosný hodiny, je tam i bezva kolektiv. Spolužáci jsou moc fajn. Lucía mě dokonce pozvala na oslavu svých narozenin, které má zítra a ve čtvrtek je jde zapít. To jsem ovšem musela odmítnout, protože tou dobou budu v Galileu na koncertě Rebecy Jiménez. Tak jak odcházím z Didaktiky skvěle nabitá, natolik jsem zbitá po Psychologii učení. Je mi do breku z toho, jak taky může "fungovat" studijní pobyt v cizině. Z deprese mě dostane ostrá chůze domů za chroupání Prince (tentokrát zcela bez výčitek - až tak mě ta dnešní hodina zničila) a neustálého opakování si slova PÓLVORA, tedy toho stěžejního alba, kvůli kterýmu tohle všechno má cenu absolvovat. Občas krutou, ale má!!! Jo, Pólvora, Pólvora, Pólvora... Novinky ze světa internetu: Leiva jako překvápko točí akustickou verzi nový písničky (Vértigo/Závrať) a brzy se prý s námi o ni podělí. Tomu jeho BRZY ale nemám odvahu přiřadit nějaký datum. Jeho bratránek Vikxie mě rozesměje vtipem na Facebooku, no, dovedete si představit tématiku. Kdepak, ti mí španělští hudebníci nikdy nezklamou. S Marcelkou si domlouvám (byť na neurčito) Teleférico nebo-li madridskou lanovku. Jak říkám, mám tady potřebu dělat věci, kterým se doma vyhýbám obloukem. No a záložní prachy utrácím za lednový lístek do divadla (do první řady, proto taková částka!) na představení "Los hijos de Kennedy"/"Kennedyho děti" s mou oblíbenou herečkou Maribel Verdú. Při pohledu na konto mi totiž otrnulo a došla jsem k závěru, že ten týden, než přijde pravidelná rodičovská podpora, vydržím. Navíc Maribel jsem naživo ještě neviděla, na divadelním představení jsem tu taky nebyla a nadto se blíží Vánoce (samozřejmě mám na mysli ty roku 2036). Tímto se loučím a slibuji, že další popsané "pětidenky" dorazí dřív než Vánoce roku 2037! K nim jsem si nic nenadělila, ale obávám se, že při smolení dalšího megamailu to už bude pasé. :-)
Zdraví
zruinovaná Kristýna z Madridu
fotodokumentace č.19
fotky z parku El Paraíso; jedna vstupní brány do parku El Capricho (konečná Alcaly); koncert Vikxieho v klubu, který měl v názvu slovo "Pes", proto dávali u vstupu razítko tlapky; pohled z mostu cestou k Marcelce - nalevo zakroucený most přes řeku, napravo fotbalový stadio Atlética Madrid El Calderón; pomalované zdi a rolety obchodů; žlutá fotka - restaurace La Vaca Verónica, kterou má rád Rubén stejně jako kino Yelmo; bar Diablos Azules, kde se spachtoval Benjamín s Joaquínem před cestou do Prahy; oblíbená knihovna herce Juana Diega Botta pozoruhodná tím, že je postavená okolo stromu, který z ní vyčnívá, u nás by padl jako první, že...; "barevná/pomalovaná vyhlášená živá čtvrť Madridu La Latina; divadlo La Latina s nohama :-); to červené plastové je Muzeum královny Sofie - moderní umění; a na závěr opravená budova ministerstva zemědělství a životního prostředí.
K.
Komentáře
Okomentovat