Na mé madridské univerzitě funguje taková nemilá věc: po studentech se tu vyžaduje aktivita nejen v hodinách ale i doma. Tu domácí musíte sepsat a včas nahrát na web. Deadliny bývají na přelomu měsíce. Tímto omlouvám svou odmlku. Přechod z listopadu na prosinec byl u mě ve jménu odporných školních povinností a odskákaly to ty nejmilejší - Alcalá a megamaily (a málem i koncerty!). Tak a teď fofrem navázat na patnáctku, kdy se ještě listopad nechýlil ke konci a bylo hej.
čtvrtek 21. listopadu
Když se vzbudím, kontroluju Twitter, zda se mi včerejšek, tedy Leivovo veřejné poděkování za dopis, vážně jen nezdálo. Vypadá to, že ne. Bavím se čtením příspěvků pod ním: jedna holka tvrdí, že to psala ona (chacha, kdyby tak tušila, že autorka je Češka), jiná, ať složí písničku inspirovanou dopisem, Tuli (jeho saxofonista a další kumpáni) z něj maj samozřejmě prdel - prej vešel do obchodu, "uviděl na zemi dopis a šlohnul ho." :-) Pak jsem zas jak na ústředně - Káča (pražská paní vychovatelka a teď zapálená pančelka třeťáků) píše novinky z Prahy, poté čtu mail z kina, zda můžu přijít na pondělní promítání Temporalu namísto sobotního. Odepisuju Žádný problém, pondělí se mi hodí víc (soboty patří Alcale a kinem bych o ni přišla, že). Odpoledne píšu Anitě (té Madriďance z Paříže, kterou jsem poznala díky Leivovi). Když jsem ho potkala poprvé, zmínila jsem se o tom před holkama na bytě a pak i Anitě, vzpomínáte? Všechny (jste) do mě hučely, ať ho příště zastavím, a nejvíc právě ona. Vysvětlovala jsem jí, že zastavovat ho s tím, abych mu oznámila, že jsem jeho fanynka z Český republiky, co tu kvůli jeho desce předstírá zájem o studium, by bylo trapný, protože on to nejspíš ví. Prostě jsem se podřekla a pak jí musela ten můj červnový úlet s dopisem vysvětlit. Zatímco já si spílala a nadávala, ona mě utěšovala a jedním dechem dodávala, že to byl bezva nápad a že pokud se k němu ten dopis dostal, určitě ho potěšil. Na to já oponovala, že to je právě ono, vůbec nevím, kde dopis skončil a proto Leivu v případě, potkám-li ho ještě někdy (hahaha), nehodlám otravovat. Tečka. No a teď, po měsíci od této debaty, jí píšu, zda si všimla, co včera Leiva na Twitter napsal, že se mi to snad zdá. Prej ne, ale on tam občas píše, ne? Příspěvky končící písmenem L jsou od něj, proč jsem z toho tak přepadená, moment, koukne tam. Během půl minuty odepisuje - Neříkej mi, že to je tvůj dopis???!!!! Vzápětí posílá dalších pět vzkazů. Je z toho úplně na větvi, prej je to fakt nářez a neskutečně milá pozornost od něj, že to napsal na Twitter. A ať mu koukám odpovědět (což samozřejmě zavrhuju - moje jméno či cokoli jinýho s oním poděkováním v dopise vůbec nesouvisí). Má za mě ohromnou radost a mám si to prý užít. Jsem jediná v celý galaxii, která ví, co tím vzkazem Leiva myslí... jo, a taky jsem jediná v celý Mléčný dráze, kdo ví, kolik hrubek a hlavně zbytečností, jsem tam tenkrát napsala. Vlastně pozor! Leiva to už ví taky! On se k němu ten dopis vážně dostal... on ho fakt i čet... uááá. No nic. Rychle na přednášku a večer koncert Daniho Flaca (=písničkář Prasák). Na něm jsem byla před měsícem. Víte, co to znamená? Nejen že to tak hrozně letí, ale já tu v den jeho koncertu prováděla generální úklid. A něco mi říká (třeba ta vrstva prachu), že by nebylo od věci tuto akci zopakovat. Přednáška - tedy Psychologie učení - vopruz. Navíc od příštího čtvrtka budu mít před ní ještě devadesát minut Didaktiky. Ten konec listopadu, kdy začíná výuka skupině B, přišel nějak rychle. Z fakulty jdu na autobusovou zastávku. Jo, dost fouká, takže mě napadlo vzít to dnes busem, zvlášť mám-li ještě ten koncert. Čekám, čekám... třicet, čtyřicet, padesát vteřin. A dost. Jako když to nejede hned, tak mně vlezte na záda. Metro míjím, protože jako jsem líná čekat na autobus, v tomto případě mě odrazuje představa, kolik schodů do podzemí bych musela sejít. Tůdle. Na byt mířím pěšky. Tak jako se Leivovi nepodařilo přesvědčit jistou holku, že v písničce Eme zpívá "Meneaste las caderas."/"Pohnula jsi boky." namísto jejího domnělého "Me measte en la escalera."/"Počůrala jsi mě na schodech.", i kdyby se Quique González na hlavu stavěl jeho hit "La ciudad del viento" nebo-li "Větrné město" je o Madridu. Tečka. Bez diskuze. Nehledě na pokročilý podzim tu máme stále slunečné dny, ale ten vítr! Mimochodem díky Quiquemu pro něj znám několik výrazů, v jeho písničkách se objevuje hlavně slovo PONIENTE (=západní vítr). Ano, Quique je totiž taková romantická duše narozená ve vzdušném znamení Vah. Kam se to hrabe na slovní zásobu smyslného Býka Leivy. :-) Řeknu Vám, domů dorazím tak utahaná a zpruzená z tý pitomý školy, a tak profouklá z toho větrnýho města, že si chvilku pohrávám s myšlenkou na koncert nejít. Vždyť Dani má ještě jeden v prosinci. No ale nakonec se přemůžu a jdu. A jen co drnkne do kytary a spustí, říkám si Já káča pitomá chtěla tvrdnout doma. Mimochodem to mé přízvisko "Prasák" si nezaslouží, to je děsně zavádějící. Vracím se před jednou ranní, schody vycházím našlapujíce na přední část lodiček, abych klapotem podpatků nevzbudila celý barák. To Vám byl zase tak skvělý koncert a večer...
pátek 22. listopadu
Volno. Na pořadu dne dohánění restů a večer (pro změnu) koncert. Kluci z Burgosu (skupina LA M.O.D.A.) vystupovali v kultovním klubu El Sol. Můj první koncert zde, na kterém jsem nebyla sama - šla se mnou Marcelka. Bez problémů jsme navázaly na hovor z kina. Děsně nám vadí kuřáci, hlemejždi (tj. Španělé, kteří jdou pomaleji než my, tj. 95% Španělů) a hubený Španělky (tj. 95% Španělek) - vůbec nechápem, jak můžou bejt tak štíhlý, když furt vymetaj bary a restaurace. Pravda, možná to bude těma porcema. Barra de pan by nespráskala na posezení žádná, za to my s Marcelkou bez problémů. Jenže jak to, že pak nejsou věčně o hladu??? Záhada. Naopak si vychvalujem ten pocit bezpečí, Madrid žije 24h denně a na pochybný existence tady prakticky nenarazíte. Koncert byl bezva. Tím, že jsem si koupila dražší lístek, dostala jsem k němu automaticky i CD. Těším se, až si ho doma v únoru pustím, nicméně s živým vystoupením se to nedá srovnat. To je prostě nářez. Kluky jsem objevila náhodou díky mému prvnímu madridskému koncertu (den po příletu), byla to nějaká charitativní akce plná zvučných jmen. Těší mě, že jsem měla tu čest zažít je podruhý. Marcelku během koncertu otravoval nějakej Vobejda, nicméně ona s ním pro pobavení čile komunikovala. To já jeho kamaráda odpálkovala hned. Nebudu si přece kazit večer, že. Domů jsme šly kousek spolu, rozešly jsme se na náměstí Antón Martín s tím, že se tu sejdeme v neděli - máme v plánu kino a ona Filmoteca, kde se promítá, je hned o ulici vedle.
sobota 23. listopadu
Volno+jakékoli počasí=Alcalá. Před odchodem se pěkně napapám, abych v rámci šetření odolala vymetání kaváren. Postřeh na okraj: řekněte, prosím, někdo Horský, že jestli si chce dát ty jáhly nasladko (to aby se nedělala s dušenou zeleninou a jen na ně flákla kokos, mandle a rozinky, má-li naspěch), ať je příště nesolí. Byl to blaf a nejlepší způsob, jak se soli nebo sladké verze vyvarovat propříště. Cestou bylo nádherně, takže jsem fotila jak o život, hlavně v parku Capricho, kde je podzim v plném proudu. Prochodila jsem ho skrz na skrz. Při zpáteční cestě mi vrtalo hlavou, jak to ty Španělky dělaj, že -kromě toho jak jsou hubený- jsou tak krásný i v pěti stupních nad nulou, zatímco já mám studenej čumák, jenž se mi dere z obličeje jinak maskovaného šálou a čepicí. Docvaklo mi, že kdyby šly 20 kilometrů, budou na tom stejně. Jenže ony si ujdou 20 metrů od taxíka do obchodu, a to je pak jiná! Z mých úvah mě v Ciudad Lineal vytrhla paní s dotazem, zda nevím, kde tu je obchodní centrum. To bude určitě ta mega budova za rohem! Hned jsem jí to potěšeně oznámila, sice jsem tam nikdy nebyla, ale jak říkám - Alcalu začínám znát jak svý boty. Ty mně mimochodem vypovídaj službu a rozpadaj se, nevím, zda je nejít reklamovat, vždyť v nich chodím jen měsíc. Na druhou stranu uznávám, že to, co za listopad absolvovaly, by u jiného majitele chodily deset let. Ale zpátky k té madam. Moje nadšení vystřídal šok, že ani po třech měsích nejsem schopná bezchybné odpovědi, abych se vzápětí dmula pýchou, že jsem vlastně hvězda. Vysvětlím: pro "ROH" má španělština dva výrazy - vnitřní ve smyslu "kout" je el rincón, vnější coby "nároží" je la esquina. No a Horská samozřejmě bez jakéhokoli rozmejšlení oné dámě sdělila, že je to hned za rohem za použití EL RINCÓN. Ale teď pozor! Na onom rohu, na té "esquině" je ten řetězec -obchod se sladkostma, kterej jsem si rovněž zakázala- nesoucí název El Rincón a vzhledem k tomu, že z odpovědi nerozlišíte velké či malé písmeno, znamená to co? Že Kristýnka je prostě frajerka. Milá paní, já měla na mysli roh s velkým R. :-) Tolik z gramatického okénka. Přejděme k něčemu horšímu. Jo, Casa del Libro. Tak jako Vám teď svatosvatě tvrdím, že učebnici na konverzaci plnou bezvadných materiálů a druhou zaměřenou na hovorové výrazy, tam nešlo nechat, stejně tak mi moje kreditka oznamuje, že kde nic není, ani smrt nebere. Teda né doslova. Doufám, že Vás má emailová odmlka nevyděsila, že se mi něco stalo. Na druhou stranu, bude-li se prodlení opakovat i v příštím týdnu, pak ano, umřela jsem hlady. Ale ty učebnice vážně nemaj z hlediska didaktiky a užitečnosti chybu, s kručícím žaludkem přemejšlím, komu bych je mohla odkázat.
neděle 24. listopadu
To, jak jsem Vám včera tvrdila, že jsem na mizině, byla tak trochu nadsázka. Po dnešku už nikoli. Důvod první: Xoel López bude mít koncert 23.1. a byl by jedním z mála, kterého bych kvůli pár eurům (ehm, v přepočtu asi pětistovce) prošvihla. A to nejde. A zaručeně to bude můj poslední madridský koncert. Tak jaký pak copak. No a druhý důvod: na neděli (ne, kino je v tom nevinně, lístky ve Filmotece stojí necelý 3 eura) připadlo vystoupení Vikxieho (=bratránek Leivy, co mi tak chválil vinylku) ve FNACu. Hodinový akustický koncert byl zdarma. Ale to jeho cédéčko, který jsem si chtěla nechat podepsat, už samozřejmě ne. Šla jsem si pro něj do protějšího El Corte Inglés, protože tam bylo o euro levnější. Víte, co to je euro? To jsou dvě barra de pan. Víte, co to jsou dvě barra de pan? Mé jídlo na 2 dny. Jak se ukázalo, šlo z mé strany o velmi chytrý tah, neb ve FNACu nejen, že bylo dražší, ale prý v době koncertu nebylo vůbec. Čili bych byla bez autogramu a bez cédéčka (a bez hladu). Takhle jsem ušetřila a ještě dostala účtenku s poukazem na slevu do konce roku na příští nákup v oddělení hudebnin. Sakra. Přece ji nenechám propadnout. Pokud jde o koncert Vikxieho, byla jsem přešťastná: jednak se konal v místě, které jsem doposud znala jen z Youtube, seděla jsem v místnosti plný Španělů, kterou se nesla hudba, která se mi líbí a přerušovaly ji jeho průpovídky. Třeba o tom, jak hrál v zahraničí (myšleno v Katalánsku, jež se chce od Španělska separovat), pak dodal "Díky, v Barceloně se takhle nesmáli," což logicky vyvolalo ještě větší smích. :-) Bylo mi nádherně a vzápětí i do breku, když jsem si uvědomila, že jsem už v druhým poločase. Začíná mi docházet, že příležitost vidět všechny mé oblíbené zpěváky spěje do finále. Jak na potvoru končil mou oblíbenou písničkou, hitem "Si te marchas (de Madrid)" nebo-li "Jestliže odjedeš (z Madridu)"... ale slzy stranou, následovala autogramiáda. Prosím fanfáry. Víte, jak jsem psala, že jsem zvědavá, kdo bude ten šťastlivec, kterému už konečně řeknu správně "s tvrdým Y po T"? Tradá. Do Síně slávy vstupuje Vikxie! A pozor! Zajímalo ho, odkud jsem a když jsem odpověděla, že z Český republiky, řekl mi, že má spoustu kamarádů-Čechů (od svého desetiletého pobytu v Anglii), nicméně česky umí jen JAK SE MAS? a KURVA. Teda, já zůstala boquiabierta nebo-li s pusou dokořán. Španěl a čeština! Tak mě odrovnal, že mě nenapadlo dodat, že díky jeho bratránkům (Leiva a Juancho) jsem naopak já schopná několika španělskými výrazy sdělit, co má taková KURVA v popisu práce. Jo a mimochodem, ještě jsem stála frontu, když Víctor zmerčil mou tašku vinylku, hned ji začal oťukávat, poklepával na ni a prohlašoval, že se mu vážně neskutečně líbí. A navíc jsem byla pochválená za to, že mě napadlo -na rozdíl od předchozích příznivců- vzít si na autogramiádu fix. A nádhernej nedělní večer nekončil. Z FNACu jsem vyběhla o půl devátý, otočila se doma na večeři a běžela na sraz a kino s Marcelkou. Přišla chroupajíce sušenky TUC a já se musela smát, že pokud sáhnu u číňana po něčem slaném, je to právě tohle. Vopravdu, my jsme jak jednovaječný dvojčata. Ve Filmotece se promítalo Havlovo Odcházení. Ten film jsem chtěla dlouho vidět a ráda porovnávám češtinu se španělskými titulky. První projekci, která zahajovala na začátku listopadu sérii evropských snímků, jsem pro nabitý diář odložila na dnešek. Na "geniální" řešení já mám hlavu, aspoň, že na ty moje ťapky samoťapky je spoleh a mílovými kroky mě vždy včas zanesou, kam je třeba. Díky nim jsem stihla obojí. Nožičky, jste moje princezny! Smekám před váma! S Marcelkou, které závidím teplý kabát a kozačky, jsem se domluvila na příští pátek - chce mně ukázat obchoďák, odkud to príma oblečení má. Domů jsem dorazila v povznesené náladě. Poté, co jsem prošmejdila Vikxieho web, oznamuju, že poslední úspory padly na jeho prosincový koncert. Když on je tak milej a bezprostřední!!! Bankovní konto je proti mně, břicho kručí, teplota klesá, termoregulační systém mého těla se vzteká, palec bude ťukat esemesku Marcele, že oblečení padá, ale pevně věřím, že aspoň Vy mě chápate...
pondělí 25. listopadu
Pondělí čili Co nového v Psychopatologii. Jako zajímavosti o poruchách vem čert. Mluvka dnešní přednášce nasadil korunu, když oznámil, že test, jehož termín není sto ovlivnit, budeme psát 3.2. Ano. Mám smlouvu, pojištění, letenku i bydlení k 31.1. Hahaha (ale jen tak mezi náma, jestliže má Leiva vydat desku přelom leden/únor, je to ideální trumf pro rodiče, proč si tu musím o týden prodloužit pobyt). Čili komplikace jako prase ale možná za ni budu ještě vděčná. Cestou domů mě čekala jedna z nejkrásnějších procházek vůbec. Madam Horská už konečně bere na vědomí, že tu nebude věčně, takže "Tamtudy půjdu příště." mění na "Tamtudy jdu dnes." Konkrétě jsem to vzala přes park u Moncloy, stavbu Templo de Debod, Sabatiniho zahrady u Paláce a Viadukt, odkud jsem si šla omrknout kino, ve kterém mě večer čeká Temporal. Po příchodu domů narychlo sepisuju slíbený pohled pro Káču (pražská paní vychovatelka a teď pančelka), což mě vede k dotazu: Jakej pohled chcete Vy? Zaujalo Vás z toho mého mailování nějaké místo? Nemučte mě tím, že výběr necháte na mně. Víte přece, co za zoufalství mi jakékoli zvažování způsobuje. No a to kino - jedním slovem úžasný. Lístek jen za 3 eura, útulnej sál s účastí režiséra a pár herců, snímek mapující jeden den lidí v zaměstnáních, která dělají jen pro peníze/uživení se, balancující na hraně dramatu a hořké komedie. Jako by se točil u nás. Zážitek. A Leiva, kromě toho, že dělal hlavní hudební linku a ke konci z toho byla i písnička, se dokonce ve filmu mihnul coby pouliční zpěvák (s Césarem Popem). Áááááách... lepší závěr si dnes nešlo přát. :-)
Zdraví
Kristýna z Madridu (a pokud neumřela obklopená cédéčky, vstupenkami na koncerty a knížkami hlady, zdraví dodnes. A další megaemail pošle, opožděně, ale pošle. :-))
zpožděné fotky k 16.
Posílám fotku Leivy z filmu Temporal; Anitu (Madriďanka v Paříži); Dani Flaco (písničkář Prasák) v Libertad; skupina LA MODA v klubu El Sol; já cestou do Alamedy :-); podzim v parku Capricho; koncert Vikxieho ve FNACu - nešel vyfotit neb ho měli blbě nasvícenýho, podepsaný CD ("Pro Kristýnu s K, Y a přízvukem. Tisíce díků. Vikxie"); Filmoteca - kino CINE DORE, kde dávali Havlovo Odcházení a park u královského paláce.
K.
Komentáře
Okomentovat