zpoždění je ostudné, a tak přistupme k popisu posledních listopadových dnů kosmickou rychlostí, tedy stejnou jakou utekly:
úterý 26. listopadu
Bezohledu na pokročilý podzim tu máme stále nádherně. Slyšela jsem, že v Madridu je většina dnů slunečných, ale že i v listopadu a prosinci tu bude azuro, to jsem si nedovedla představit. Před odchodem jsem si vzorně uvařila kompletní jídlo a pak hurá na fakultu. Dnes mě ohromně bavila Didaktika - teda přeskočím fakt, že za domácí úkol jsme si měli nastudovat kapitolu číslo čtyři, což já dočista vypustila a splněnou četbu musela předstírat (ještěže v tom mám takovou praxi). Profesorka si to na přednášku naštrádovala s kufrem, ze kterého pak vyrovnala hromadu nejrůznějších učebnic španělštiny. Tématem hodiny totiž byly právě učební pomůcky. Díky tomu jsem objevila skvělou konverzační příručku. Bohužel v Madridu je k nesehnání, ale mají ji v pražské knihovně Instituto Cervantes, takže jsem zaúkolovala ségru a k její nelibosti ji pověřila vypůjčením a naskenováním onoho klenotu. Výměnou za pendrek. Snad na něj při odjezdu nezapomenu. To bych si odskákala. Druhá přednáška tradiční nuda, ovšem před ní se se mnou dal do řeči vyučující, který před námi učí Religionistiku. Když se dověděl, že jsem z Čech, nesmírně ho zajímalo, jak jsme na tom s vírou. No, Češi mají k Bohu blízko jako moje španělská slovní zásoba k náboženství. Ještěže to byl ten typ člověka, co klade otázky, na které si vzápětí sám odpovídá, takže já v podstatě jen přitakávala hlavou a prokládala to souhlasným Sí, byť místy jsem mu odkejvala "bůh ví co" (jak příhodné :-)). Poté, co mi oznámil, že na jaře jede do Prahy, zmobilizovala jsem veškerý svůj konverzační um a popřála mu, ať si pobyt užije a dodala jsem, že Praha je vážně krásná. Uf. Vzhledem k tomu, že oběd mi dávno vytrávil a já dnes opomněla sváču, rozhodla jsem se cestou domů pro nejlevnější a nejrychlejší řešení. Paní v krámu mi podávala barra de pan se slovy, že je ještě teplý, takže mně bude "krásně hřát ruce" (jakmile zapadne slunce, je tu kosa, víte). Usmála jsem se, poděkovala a namísto obvyklé cesty rušnou ulicí na byt jsem zamířila do setmělého parku "krásně si zahřát bříško". Doma zjišťuju, že dnešní koncert Césara Popa s Rebecou Jiménez v Libertad se očividně nekoná. Podle magazínu Madrid en vivo mají být na programu od 22:30, ale Césarův, Rebecy ani Libertadský účet na Twitteru nic takového nenaznačuje. Nenadálý volný večer strávím u počítače. Na netu natrefím na rozhovor s Leivou pořízený před týdnem na premiéře Temporalu. Na vlastní uši ho slyším tvrdit, že deska vyjde na konci ledna. A když už jsem zas skončila u toho chlapa - děkuju za SMS. :-) Pobavilo mě, že Vás napadl Twitter nebo autogramiáda, jako by jste nevěděla, jak často se mi tu motá do cesty... :-) Takže až ho potkám počtvrtý a nebude telefonovat, tak... si řeknu "Né, už tak jsem ho otravovala dost," a beze slova ho minu a srabsky zdrhnu. Velice pravděpodobné, jak se znám. :-)
středa 27. listopadu
Kromě toho, že jsem si zaběhla na Mluvku, mě dnes čekal další koncert. Lístek se mi nepodařilo vytisknout doma, ovšem šlo si ho vyzvednout na pokladně, což jsem uvítala už jen proto, že tak budu mít originál. Cestou mě -ostatně jako obvykle- zastavovalo několik pouličních tazatelů. Protože jsem měla čas a zároveň mi v hlavě stále šrotuje ten film Temporal, kde jejich zoufalé brigádničení bylo skvěle znázorněno, smilovala jsem se a s jednou holkou od Lékařů bez hranic se dala do řeči, byť jsem hned v úvodu avizovala, že jsem cizinka. Optala se, zda to chci zkusit v angličtině, což jsem okamžitě zavrhla s tím, že ten odporný jazyk nesnáším. To ji moc potěšilo stejně jako když ze mě vytáhla, kam mám namířeno. Vzhledem k tomu, že jsme klábosily o rockenrollových pohybech a tvorbě Loquilla, na debatu o působení dobrovolníků v Asii už jsem neměla čas, takže jsem jí načmárala mail a hnala pro vstupenku a do sálu. Před ním ochranka lustrovala tašky a kabelky. Tak Vám přeju vidět výraz toho chlápka, když jsem před něj nastavila svou vinylku! :-) Koncert byl bezva - vystoupil Loquillo se Sabinou Mendézem, mí milovaní Amaral, Coque Malla, Rosendo a konečně jsem viděla i Kikeho Venena, plus jsem objevila uskupení Dorian. Moc povedená akce s vtipným moderátorem. Odcházela jsem spokojená po víc jak třech hodinách. Když jsem vyšla, bylo na chodníku takové bílé hnusné cosi, nějakej prach či co. Vy asi tušíte, ale já tomu jméno dávat nebudu, zvlášť když to do rána roztálo.
čtvrtek 28. listopadu
První čtvrtek, kdy mám dvě přednášky po sobě jako v úterý. A jak mně by se přitom hodilo vycházet až po třetí a ne v jednu. Opět se vzorně kompletně najím a -poučená úterkem- přihazuju do tašky jabko a jogurt. Přes časový skluz musím říct, že dnešní Didaktika se fakt vyplatila a dokonce považuju za škodu, že mě nenapadlo chodit i na předchozí skupinu. Představte si, čtvrtky jsou vyhrazené pro praktická cvičení - čtyři až pět studentů prezentuje nějakou didaktickou situaci. Neuvěřitelně mě to nabilo energií, navíc jsem ve skupině s fajn spolužačkou Lucií, takže paráda. No a dnes i ta druhá přednáška - Psychologie učení. Já se totiž rozhodla zabavit se po svém a onen čas strávit sepisováním všeho, na co se po příjezdu domů můžu těšit. Před odjezdem na Erasmus jsem z dlouhodobého pobytu v Madridu měla takovou hrůzu, že jsem si snažila dát do kupy, co nejvíc milých způsobů, jak tu trávit čas, přepadne-li mě splín. Chachacha. Na to evidentně nedojde, zato představa, že budu bulit už v busu směr letiště, naopak vyžaduje promyšlený seznam pro návrat domů. No a ta dnešní přednáška pro to byla jak stvořená. Takhle mi ještě nikdy neutekla. Cestou domů si kupuju barra de pan, ale pozor. Chtělo by to hymnu. Ano, čtvrtek 28.11. 2013 se zapíše do dějin jako první den, kdy se mi podařilo donést onu veku z bodu A do bodu B bez jakéhokoli zakousnutí se do ní. Začíná se ve mně probouzet pravá Španělka. A jak málo stačilo - neodbýt se před odchodem a vzít si s sebou svačinku (zapamatuj si to, Horská, a snaž se to co nejdřív zase zvopakovat, ju?). Doma jsem zjistila, že jsem bez mrkve. No tak popadnu jednu tašku s plasty, druhou s papíry a se zastávkou u barevných kontejnerů dojdu až do zeleniny, kde popadnu kilo mrkve a ulicí Atocha se vracím domů. Dole, na jejím konci je zase ten houf lidí, který se tam pravidelně objevuje ve večerních hodinách několikrát do týdne. Často si říkám, co se tam pořád děje za akce, jenže to pak vždycky vypustím z hlavy. Tentokrát zahlídnu cedule Rolling Stone a napadne mě, že tenhle časopis asi pořádá nějakou párty. Doma hned pouštím net, abych byla v obraze. Takže - nejde o žádný mejdan, v divadle Kapital se udělují výroční hudební ceny za účasti těch největších pěveckých es. Chcete-li se zasmát, tak ano, Leiva tam dorazil asi pět minut poté, co jsem tamtudy prošla. A taky tam je Quique González a Loquillo a Rubén Pozo a Iván Ferreiro a spousta dalších a já mám chuť jít skočit z viaduktu. Takovou příležitost propásnu, JÁ HUSA!!! Hlavně, že mám mrkev... zato Quique má cenu za album roku (to mé, počmárané), Iván Ferreiro za singl (* za "Pájaro azul") a Leiva s Loquillem a Arielem Rottem za turné roku (to na kterém jsem byla tajně v červnu). Ach jo, jak ráda bych je všechny zahlídla na chodníku a ne na monitoru... náladu mi zlepšuje mail z Temporalu. Přidali další promítací dny, tak prý můžu přijít 1.12. To je Vám tak povedenej nezávislej snímek, že ho chci vidět ještě jednou! A slyšet Leivovu hudbu jakbysmet. Naoplátku se rozhodnu potěšit Adélu, autorku mé vinylky, a píšu jí děkovný mail se všemi pozitivními ohlasy, jakých se mé kabelce od ní ve španělské metropoli dostává. Pak už jen unavená padím do hajan.
pátek 29. listopadu
V pátky, kdy mám volno, jsem schopná válet se v posteli, jak je libo. Ale aby toho "liba" nebylo příliš, pojistila jsem si dnešní vykopání se z pelechu domluvením si Skypu s Péťou na dvanáctou hodinu (polední). Hlavním tématem hovoru byl její novej byt v Letňanech, do kterýho jsem zvaná a moc se tam těším. Přes obrazovku vypadá krásně. Odpoledne si zaběhnu do Carrefouru dobít kredit a když už tam jsem, popadnu - ze zvyku - Princovy sušenky. Sežrala jsem jich tu tolik, že mi z nich v žilách musí kolovat modrá krev a žlutej cholesterol. Při zpáteční cestě se zastavuju na své oblíbené lavičce u Prada a čtu si. Teplotně jsme totiž ve stádiu, kdy je venku víc stupňů Celsia než na bytě. Proto se snažím trávit co nejvíc času mimo byt, což je ale na úkor práci, která vyžaduje vysedávání před netbookem - tj. úkoly a megamaily. Po příchodu se ve dveřích míjím s Inmou, která je akorát na odchodu. Já se dám trochu do kupy a mířím do Galilea na koncert Marwana. Jeho tvorbu prakticky neznám, navíc si nadávám, že jsem si za celý týden nenašla čas do sálu zajít (nebo odvahu do sálu zavolat) a rezervovat si stůl. Z koncertů na stojáka mě totiž bolí záda (kdepak nohy, ty jsou u mě zvyklé na mnohem horší galeje, že :-)). Jak tak stoupám ulicí Galileo až na její konec, kde se klub nachází, míjím davy lidí seřazených do fronty. U vstupu zjišťuju, že to, co jsem si nechtěla připustit, je vážně pravda: ta šílená řada je na Marwana. Ne, já se fakt vracet a stát jak ťunťa nehodlám. Pro klid svědomí si řeknu, že ty lidi určitě nemaj koupený vstupenky, zatímco já ano, a rovnou ji vrazím personálu ve dveřích. Píp ho, a jde se dovnitř. Ano, Horská právě jako nic "elegantně" předběhla asi padesát lidí. Ne že by mi to nebylo blbý. Slibuju, že to bylo poprvé a naposled. Mezitím než bude odbaveno slušně vychované, tedy venku čekající, obecenstvo, si na baru objednávám colu. Ne a ne a ne. Tak jako se za tři měsíce nejsem schopná plynně vyjádřit, správně olíbat a barra de pan s jedinou výjimkou na jeden zátah nesežrat, tak si prostě nezvyknu řvát v rámci objednávky pití "BEZ LEDU!" No ale napadlo by Vás to na konci listopadu??? Koncert začal po půl desátý a řeknu Vám, takhle narvanej sál jsem ještě neviděla. Ovšem co se nestalo, Kristýnka v deset zjistila, že ji to "neba". Když jsem si uvědomila, že vlastně nečekám na další písničku nýbrž na konec, řekla jsem si, že můj čas je už teď vzácný a nemá cenu s ním takto mrhat. Kdybych seděla, tak to možná vydržím, ale to stání tu nudu ještě víc protahovalo. A hlavně, vadilo mi, že zatímco všichni byli z Marwana nadšený od prvního tónu, se mnou to nedělalo ani zdaleko to, jako když otevře pusu Dani Flaco (=Písničkář (ne)Prasák). Ten umí i zakašlat tak, že mám husí kůži. Lístek mě stál asi deset euro, občerstevní pět, což by se mohlo s ohledem na můj předčasný úprk jevit jako finanční propadák, ale pozor - nabrala jsem si tam letáky za listopad a na prosinec, taky nové číslo kulturního magazínu a optala se, odkdy je možné rezervovat si místo na prosincový koncert Rebecy Jiménez (té, jak měla být v úterý s Césarem v Libertad) a ještě se pěkně prošla. Zpátky jsem totiž nehnala, jak je mým zvykem, ale naopak si vykračovala ulicema a vychutnávala si noční Madrid. Jo a překvápko: dnes mi přišel pohled od Weidy. Měla jsem jí poslat adresu, protože mě chtěla obšťastnit vánočním přáním. S tím jsem ji ale poslala do háje a dožadovala se pozdravu z Londýna. Ano, Weidy je ta kamarádka, jak místo Madridu upřednostnila Anglii a jak ode mě za trest dostala onu černou pohlednici znázorňující Madrid v noci. Ze schránky na mě vypadl portrét sešlé královny Alžběty aneb "krásy Londýna", jak to okomentovala Weidy. :-) Ok, jsme si kvit. :-) Po zjištění, že jsem na bytě sama, mažu využít onen klid do postele a ještě si drze uzurpuju deku z obýváku. Jak říkám, tepleji je venku...
sobota 30. listopadu
Nedodělaný Dé Ú s odevzdáním do konce měsíce+zjištění, že listopad nemá 31 dní= žádná Alcalá. Trest největší, fakt že jo. Do toho jak na potvoru mám dnes v 15h domluvený kafe s Mirkem, s tím kolegou ze Zelených, co je na pětidenní návštěvě Španělska. Vzhledem k tomu, že jsem vstala pozdě (ve snaze načerpat energii na psaní úkolu, samozřejmě), nemá cenu pouštět se do jeho vypracování teď. Když mi ve dvě volá Mirek, vyděsí mě, že jsem se o hodinu sekla. On mi ale naopak oznamuje, že nestíhá a musíme to posunout na půl pátou. A já si přitom naprogramovávála mozek na aktivitu po návratu. Dalších devadesát minut promrhanejch. Sraz máme v nejbližším Mekáči. Hovor zahajuju slovy, že je to fakt vostuda, když se dva členové ekologické strany sejdou v tomhle odporným fastfoodu, abych se vzápětí dověděla, že on už u Zelených není. Čili trapas jen pro mě. Probereme novinky na železnici a její stav ve Španělsku, neb veřejná doprava je to, co teď Mirka živí a mě zajímá. Když přijde řeč na Madrid, vychvaluju si tu ten pocit bezpečí. Mirek si všiml, že jsou taky všude na ulicích bezpečnostní kamery a já -s výhledem na nádraží Atocha- dodávám, že až teď mi dochází, čím si museli Madriďané po atentátech v březnu 2004 projít. Po hodince se loučím a spěchám domů rychle smolit úkol. Buď mi to jde ztuha anebo se hodiny zbláznily. V jednu chvíli to vypadalo, že budu muset odpískat dnešní koncert, původně avizovaný na půlnoc za Atochou, pro technické problémy nakonec přesunutý do Sala Gloss ve čtvrti Goya a se začátkem před půl desátou. Nakonec jsem ale něco splácala, ostudný výsledek drze odeslala a hnala kamsi za Sportovní palác na vytoužený koncert. Ten zahájil hlas z repráků, že dnes není žádný pohyb, pokus o tanec ani zpěv trapný. Alamedadosoulna je totiž taková veselá partička neskutečných hudebníků, kteří na zábavě staví. Pro tuhle akci nemá čeština vhodné slovo. Něco neuvěřitelnýho. Domů se vracím o půlnoci se skvělou náladou. Naočkovaná úvodním provoláváním si to tancuju chodníkama až ke vchodovým dveřím. Tam mi vytane na mysl debata s Mirkem o všudypřítomných kamerách. Pozdě. :-) Na bytě jsem stále sama, chvilku si čtu, ale pak mě přepadá nějaká ospalost. Pohled na hodiny mi vše objasní - aha, půl pátý ráno. A prosinec! On už je prosinec!!!
Zdraví
opožděná Kristýna z Madridu
zpožděné fotky k 17.
Sál, kde se konal středeční koncert s řadou umělců - Amaral (Juan a Eva); Marwan v Galileu, odkud jsem prchala po desátý; pohled od Weidy; kompletní talíř-záchvěv :-); koncert Alamedadosoulny s balónky, které jsme i dostali a měli ke konci nafouknout a přiloženým párátkem píchnout, já si ho ale odnesla jako suvenýr :-);
a dvě fotky z internetu: fotka Quiqueho a Leivy z výročních cen časopisu Rolling Stone, které jsem doslova minula; a saxofonista Tuli z Perezy (proto jsou vedle něj Leiva a Rubén) - byl to on, kdo můj dopis komentoval slovy, že se jedná o "dopis z druhé ruky" neb El Templo de Susu je hrabák :-) a taky když nedoprovází Leivu, hraje v té Alamadadosoulně, když tancoval na stole, byla jsem od něj 20 centimetrů :-)))
Komentáře
Okomentovat