(dám krk za to, že díky automatickému ukládání najdete původní email ve složce Rozepsané :-))!
Snový rok 2013 skončil, realita roku 2014 je očividně tu:
středa 1. ledna
Na náměstí Puerta del Sol jsem (loni) odcházela s mým megahyperextrasuper moderním mobilem a dvanácti kuličkami hroznového vína, které při odbíjení půlnoci jednu za druhou polykáte. To má člověku přinést štěstí. Zřejmě se povedlo, i když jinak než jsem čekala. Domů jsem se totiž vrátila bez telefonu. Jakým způsobem jsem o něj přišla, to si za pár dní povíme osobně. Očekávejte panelovou diskuzi na téma "Síla myšlenky" aneb teď mám na talíři ty svý řeči:
- Já chtěla bílej nebo aspoň černej a tenhle je -fuj- modrej.
- Je to velkej krám, co nebudí, když má.
- Furt se vybíjí.
- Pokud někdy natrefím na Votrapu, řeknu mu, že jsem ztratila mobil, a proto se neozývám.
- Ta policejní stanice, kolem který často chodím, vypadá zajímavě. Jednou bych tam ráda zašla.
Marcelka dnes spala u mě s tím, že až se vzbudí, nějak se vypakuje a zamíří k sobě na byt šrotit se latinu. Zalehly jsme kolem čtvrtý (ranní), ale já už o půl sedmý vyskočila z postele. Ze spaní mě vytrhlo zjištění, že moje pojištění od Komerční banky se vztahuje kromě kreditek de facto i na mobil a jiné věci čili jsem první letošní rozednívání strávila bedlivým pročítáním smlouvy. Z ní jsem vydedukovala, že bude třeba vážně zajít na tu policii a vyžádat si jimi potvrzený protokol. Domů jsem pochopitelně nevolala s přáním hezkého nového roku, nýbrž s žádostí, aby mi urgentně přes operátora zablokovali český číslo aneb další nevýhoda dvousimkového mobilu a paušálu. Po desátý se vzbudila i Marcelka, dojedly jsme zbylý palačinky a zamířily si to na policejní stanici do Huertas, kde jsem byla už v září přeptat se na vyřízení cizineckého čísla a ten krásnej ťunťa v přiléhavý krásný uniformě mi poradil velký houby. Dnes měl zase službu. Řeknu Vám, ta tmavě modrá těm Španělům tááák sluší! Ach. Po vyplnění a potvrzení protokolu jsme se rozešly směrem Sol, zda tamější pobočka telefonního Orange nebude mít i přes státní svátek otevřeno, abych si zablokovala i španělský číslo. Samozřejmě bylo zavřeno. Marcelku napadlo vzít mě do vyhlášený churreríe, kde dělají ty smažený tyčinky, co se máčí v horké čokoládě. Ne že bych na ně měla chuť, ale zajímalo mě, kde že se to místo vlastně nachází. Prosím pěkně, v jednom zákoutí ulice Arenal - abych se i letos nevyjadřovala jak průvodce pro turisty, nýbrž zůstala věrná svému způsobu členění Madridu, najdete ji za Joy Eslava, tedy za podnikem, ve kterém Leiva s Ivánem Ferreirem představili svou společnou písničku "Anticiclón" (neplést s Teatro Fernán Gómez, kde jeli miniturné). Vzhledem k frontě, tolik typické pro toto místo, jsme nakonec churros zavrhly a já přišla s nápadem na Santander - můj oblíbený bar na Alonso Martínez, kde mají otevřeno 366 dní v roce, jak jsem si včera cestou "...od Ventas až po Chamberí..." ověřila. Stoupajíce ulicí Hortaleza jsem skoro brečela smíchy, když se Marcelka rozpovídala na téma "Ona a reklamace", poté co si všimla stavu mých -před pár měsíci zakoupených- bot. Myslím, že dřív než do popelnice zavítají do svého domovského obchodu. V Santanderu jsme si daly dvě horké čokolády a rozhodly jsme se ochutnat tu španělskou vánočku, kterou teď cpou všude: el roscón. Byla jsem to já, kdo do toho kousl první. Marcelku zajímalo, jak to chutná a mě nenapadlo jinačí přirovnání než: "Jakoby to bylo praný v aviváži." Po pár soustech souhlasila. Večer jsem strávila španělskou chvilkou konverzace, když jsem musela volat místnímu operátorovi, aby mi zablokoval číslo. Vychytala jsem nějakou paní s přízvukem horším než Emechota a Carmen Boza dohromady. Pěkná rozcvička. Tolik z mého nejzajímavějšího prvního ledna v mém životě. :-)
čtvrtek 2. ledna
Dnes jsem se pořádně vyspala (aby ne, bez mobilu= bez budíku). Na otočku jsem jela k Marcelce vyzvednout si protokol od policie. Chtěla mi ho pro pojišťovnu naskenovat, až si bude tisknout letenku, jenže já ho nyní potřebovala aktualizovat o EMI. To je takový unikátní kód, dalo by se říci rodné číslo mobilu, kterým ho může policie zablokovat a zcela vyřadit z provozu, čímž se z něj stane zcela bezcenná a nepoužitelná plastová krabička. Čas a počasí mě donutily zvolit MHD, metro jsem přetrpěla, zpátky už jsem se vezla busem. Na policii to byla rychlovka, vůbec se nestarali o to, zda jsem skutečná majitelka mobilu nebo zda jsem se v patnáctimístném čísle třeba nespletla. Prostě, ať žije Španělsko. Mobil kaput. V tom novoročním zmatku jsem málem zapomněla, že už je druhýho, což znamenalo jediné: koncert Césara Popa v Libertad. Věděla jsem, že bude zpívat v doprovodu frontmana Los Madison Txetxu Altubeho, takže v účast mého NePrasáka Daniho Flaca jsem nedoufala. O to větší překvapení a radost jsem zažila, když se Dani na libertadském pódiu objevil, byť jen na jednu písničku. Navíc si César přizval ještě úžasný uskupení, kterýmu vévodil Leivův saxofonista Tuli s doprovodem. Lepší zakončení mých koncertů v Libertad jsem si nemohla přát.
pátek 3. ledna
Dnes jsem se vyspinkala ještě líp než včera aneb není nad poctivý osmihodinový spánek. Pravda, ten interval 5:15-13:15 vezme po návratu do Čech za svý. Vzhledem k počasí jsem si to dnes zamířila jen do prodejny Orange zrušit svoje španělský číslo a paušál. Prodavač (milej, ale Kořínci jsou asi jen v Londýně) mi nabídl duplikát, což jsem odmítla s tím, že na ty tři týdny ho stejně už potřebovat nebudu. Jenže mi nedošlo, že jsem se tím pádem přípravila o kontakt s Luisou, tou Francouzkou ze zářijových hodin španělštiny, a především s těma fajn klukama, kterým vděčím za vánoční pokoncertní zážitek v Shoku. A jestli se chcete zasmát, tak připomínám, že Votrapovi/Cvokovi/Vytrvalcovi jsem tenkrát vrazila český číslo, který budu mít zase od února. Jsem já to ale někdy kačka. Cestou domů jsem to vzala zacházkou přes Retiro - byla tma a silně mrholilo, nikde ani noha, a já si to v mých gumákách užívala jak se patří.
sobota 4. ledna
Mně se Vám tak dobře spí. To bude tím, že jsou holky fuč a člověk má byt (a klid) jen pro sebe. I když, už od včerejška čekám na příjezd Emechotina bráchy a jeho kamaráda. A fakt si považuju toho, že mi o tom Maruš řekla předem. Kromě nich tu dnes bude nocovat i Marcelka. Zítra letí na dva týdny domů. Na letišti má být před šestou ranní a odtud je na Barajas mnohem lepší spojení. Nicméně musí počítat s tím, že ji tu nechám samotnou, neb před devátou zamířím do Búho Real na akustický koncert Leivova bratránka Vikxieho. Neskutečně se těším. Čekání si odpoledne krátím procházkou ke spadlému stromu: měla jsem za to, že kvůli silnému větru se na Atoche zřítila ta ozdobná konstrukce a byla odvátá až na Colón, po důkladném přečtění článku jsem zjistila, že se pouze zřítila a nikam neletěla, ale stejný osud potkal i strom na Colónu. Jo, Horská, dvakrát překládej, jednou blábolej. Domů jsem to vzala přes Casa del Libro, v jehož suterénu jsem ztvrdla na hodinu a půl, když jsem si zaníceně listovala všemi díly učebnice, jejíž autorkou je má skvělá vyučující na Didaktiku. Neodnesla jsem si je pouze proto, že je mají v pražské knihovně Instituto Cervantes. A pokud zjistím, že nemůžu žít bez originálu, koupím si je, až tu budu na jaře na Leivově koncertu. Ten Vikxieho byl jak jinak než fantastickej. Jednak jsem přišla včas, co včas? Brzy! Takže jsem se mohla uvelebit do pohodlného křesílka hned u pódia. Musím říct, že akustická verze sluší Victorovým písničkám víc. Tvrdím to teď, kdy jsem nic nepila, a stejného názoru jsem byla i o sobotní noci se dvěma pivama v sobě. Kdyby jste jen věděla, jakou to Mahou chutná! Na byt jsem se připotácela velmi vysmátá. O spánek na dvě hodiny jsem se ani nepokoušela a myslím, že jsem vystřízlivěla až cestou na letištní bus o půl páté ráno, když jsem šla vyprovodit Marcelku.
neděle 5. ledna
Neděle klasika - ráno jsem šla spát, odpoledne vstala a vydala se na Alcalu s tím, že zase odbočím někam, kde to ještě neznám. A že se mi výběr úží! Nakonec jsem zvolila ulici před Torre Arias a když jsem zjistila, že jsem poblíž (nebo minimálně ne moc daleko) od rozestavěného olympijského stadionu, rozhodla jsem se zamířit tam. Už dávno s sebou netahám žádný jídlo a místo toho vymetám kavárny či bary. Cestou mi padl jeden do oka. Poté, co jsem si obešla a vyfotila to obří betonové "nic", vrátila jsem se do onoho baru. Sedla jsem si pěkně na vyvýšenou stoličku u pultu, požádala o pincho de bacalao, malé pivo a pustila se do čtení El Paísu položeného vedle. Sympatický majitel mi dal vybrat skleničku. Odpověděla jsem, že ta nejmenší bude stačit. Smál se a ptal se, zda se bojím, že bych se snad opila. No, když si představím ty včerejško-dnešní koncertní piva a teď tohle, obavy jsou na místě. Pincho de bacalao jsem považovala za takovou větší jednohubku s kouskem tresky. Na talířku jsem dostala jednohubku menší ale doplněnou o dvě krokety. Vycvakla jsem si to foťákem, upila piva, pustila se do toho a dál si listovala v novinách. Ze čtení mě vyrušil okamžik, kdy přede mě postavil talíř s obrovským kusem ryby na rozpečeném toustu. Ehm, to předtím byly tapas k pivu, pincho bylo až tohleto. Jak já tu španělskou kuchyni a styl miluju! A taková to byla dobrota! Po necelé hodině jsem se měla k odchodu, což pán okomentoval slovy, že dnes je třeba ulehnout brzy, když přijdou Tři králové a přinesou dárky, že ano. Tak jsem pobaveně odpověděla, že jsem cizinka a tato španělská tradice se mě netýká. Zajímalo ho, odkud jsem a když jsem odpověděla, že z Český republiky, tak prej: "To je náhoda, loni mi tu sem chodily tři Češky," a na chvilku odběhl, aby mi vzápětí ukazoval fotku se slovy, že to jsou ty moje krajanky a to je on. Jmenuje se Javier (čti CHAVIER) a je moc milej. Mrzelo ho, že bydlím "až" na Atoche a že za pár dní odjíždím, ale já mu slíbila, že do tak příjemného podniku se ještě určitě stavím. S nádherným zážitkem jsem zamířila přes Alamedu na Alcalu čili domů. A to si Horská prosím pěkně jako vždy říkala, jestli do toho baru má vůbec vlízt, vždyť je možná ještě zavřenej, navíc to tam nezná a... a... a... :-) Když jsem z Alcaly na náměstí Plaza de Independencia zahla do mé ulice, uviděla jsem cosi, co jsem považovala za stěhování cirkusu. Až na bytě, poté co jsem projela Twitter, mi příspěvek Tuliho, Leivova saxofonisty, vše objasnil. Já Vám byla svědkem té vyhlášené Cabalgaty nebo-li průvodu Tří králů, kteří mezitím, co je děti sledují, jim doma nadělují dárky, které si druhý den ráno rozbalí. No, slušelo by se dodat, že Tuliho komentář zněl: "Jestli jsou Tři (ve španělštině Kouzelní) králové tak kouzelný, mohli by použít svý zas*aný kouzelný čáry k zamezení těch dopravních zácp, který svým zas*aným průvodem způsobují." To aby Vaše představa byla jó ucelená. :-)
Zdraví
Kristýna z kouzelného (nebo zas*aného?, chachacha) Madridu
PS. Nemyslete si, že jste se z toho pohledu vykroutila svedením to na mou fotku s Mistrem. :-) Akorát jste mi přidělala starosti, ale třeba se mi výběrem motivu podařilo vylhat se obdobně. Tak snad dorazí!
fotky č. 25
Foceno mým foťákem:
César Pop v Libertad, plus jeho hosté včetně Tuliho - vlevo se saxofonem, napravo s kytarou je Txetxu Altube; rozestavěný olympijský stadion; tapas a bacalao u Javiera (víte, že jídlo v barech fotím nerada, proto je prd vidět); noční Puerta de Alcalá a černobílá vypůjčená fotka z webu Vikxieho pro představu - nechtěla jsem mu mávat foťákem metr před nosem. :-)
K.
Komentáře
Okomentovat