Megaemail č. 4

Moje milá paní vychovatelko,


nadešel čas na megaemail číslo 4!


sobota 21. září

Tak jen co jsem Vám odepsala a poslala fotky, objevila jsem na facebookové stránce knihkupectví, kde se konalo ono setkání s Benjamínem Pradem, pár fotek a zůstala zírat. Na co? Pošlu v příloze. :-) Spát jsem šla ve dvě ráno, takže jsem se z postele vykopala před jedenáctou, dala si sprchu a něco k jídlu a rozhodla se vyrazit směr čtvrť Goya, kde měl zpěvák Dani Martín od 12h prezentovat novou desku. On sám už mě tak nebere, ale příležitost vidět naživo lidi, která znám jen z Youtube a ze svého ipodu si nenechávám ujít. Čtvrť Goya se nechází za Retirem, ano, za tím parkem, kde bydlím, takže jsem propadla pocitu, že když je to prakticky vedle, budu tam hned. Jó, houby. Retiro je velký jak kráva a ačkoli jsem hnala a brala to šikmo skrz něj, abych si zkrátila cestu, dorazila jsem pozdě. Nebo pozdě, čtyři minuty po dvanácté, akorát jsem ho slyšela dozpívat nějakou písničku a to bylo vše. Teda, pak začala autogramiáda a jak později informoval na Twitteru, podepisoval se madridskému publiku sedm hodin vkuse. Tohle je na Španělsku zvláštní, tím, jak se všichni běžně zdraví polibkem na obě tváře, je to normální i při setkání s umělci a oni nemají problém se v rámci zvýšení prodeje desek s každým vyfotit a podepsat, no a když je fronta jak v Kauflandu, když zlevněj mlíko, no tak se to trošku protáhne. Já si teda užila to, že ho z dálky vidím a pak jsem si řekla, když už jsem se sem hnala, tak si to tu omrknu. Shodou okolností stojí hned vedle Sportovní palác (* nyní oficiálně zvaný WiZink Center), hezká velká budova, kterou znám z internetu, že se tam udílí mimo jiné hudební ceny. :-) Pak jsem si trochu procházela ulice ve směru zpět domů a cestou mě napadlo zastavit se na výstavě. Předešlý den jsem totiž na internetu četla, že v neděli končí výstava českého fotografa Františka Drtikola, kterou pořádá České centrum v Madridu poblíž centrálního náměstí Puerta del Sol. Měli tam do 14h a byla zrovna jedna, tak jsem tam zašla. Celkem pěkné fotky, hlavně to bylo v krásné budově - v Královské akademii výtvarných umění. Pak jsem pokračovala na nákup jídla, ovšem do cesty se mi připletlo knihkupectví a já stále v povznesené "BenjamínovskyPradovské" náladě neodolala jedné jeho knížce - souboru povídek. Doma byl klid a večer jsem zamířila do sálu Galileo Galilei na koncert Benjamína Prada s Rubénem Pozem a Rebecou Jiménez. U dveří jsem zaplatila lístek a po vstupu začala lovit papírek s mým jménem, abych ho ukázala obsluze, že na toto jméno mám rezervaci. Jenže ani jsem nestačila otevřít kabelku, už u mě byl pán a hned: "Vy budete ta Kristýna!" Lehce v šoku jsem se ho zeptala, jak to poznal a on že prý tady není obvyklé, aby si někdo rezervoval stůl pro sebe, respektive chodil sám. :-) Tak jsem se zasmála, byla uvedena ke stolečku a obsloužena. Chtěla jsem něco bez ledu, ideálně ani ne studeného, tak jsem dostala džus a arašídy s křupkama. Koncert byl výbornej, líbilo se mi to a nejlepší byl závěr, kdy všichni tři zazpívali hit skupiny Burning "Mueve tus caderas" a věnovali jej španělskému králi. Vysvětlím. Žil byl jeden král, co v době finanční krize svého království odjel lovit slony do Afriky. Spadl tam a pochroumal si kyčel. Musel na operaci. Nyní musí na reoperaci. Hit "Mueve tus caderas" v překladu znamená "Hýbej boky"/"Pohni kyčlemi"... čili jako by u nás někdo zpíval od Olympiců "Jasnou zprávu" Petru Nečasovi nebo Davidu Rathovi. Prostě vtipné rýpnutí si a jakou já zas měla ohromnou radost, že znám písničku a chápu souvislosti! :-)


neděle 22. září

Dospávám po koncertě a odpoledne řeším finance s pomocí sestřenky. Procházím si smlouvy ohledně stipendia, jeho převodu na český účet, možnost vybrání v hotovosti bez poplatků apod. Navečer jsem si uvědomila, že jsem celý den doma, program žádný, venku krásně, tak jsem popadla knížky, ipod výjimečně nechala doma a šla do Retira na vzduch a trošku se opálit (jo,jo máme tu nádherně, stále 30 °C). No a co se mi tam nestalo. Válela jsem se na trávě, u stromu, četla si a když padl stín, vybrala jsem si jedinou prázdnou lavičku na slunci a šla tam. Proč je prázdná mi došlo hned, byla téměř celá posraná od holubů, jako že fest. :-) Ale kousek byl čistej a ten mi bohatě stačil. Čtu si dál a v tom přijde chlápek s tím, jestli si může přisednout. Tady to není moc obvyklé, zabraná lavička -byť jediným člověkem- se tu respektuje. Jsem si řekla: Tak si chce číst taky na sluníčku, tak ať. Řekla jsem tedy že "Sí"(="Ano") a musela jsem se smát při představě, jak budu večer kamarádce Báře, která mě nutí mluvit, psát, že dnes jsem zase mluvila španělsky a že jsem řekla "Sí". On si chvíli četl časopis a po chvíli se optal, jestli umím anglicky. To tak nesnáším, že už rovnou zakroutím hlavou a říkám, že ne. Tak on se omluvil, prej si myslel, že jsem cizinka. To mě rozesmálo a řekla jsem, že jsem cizinka, ale že anglicky nemluvím. A už to jelo: "No a já se chtěl zeptat, co znamená tohle slovíčko." "A Ty mluvíš španělsky?" "A odkud seš?" "A jak se jmenuješ?" "A co tu děláš?" "A můžu se zeptat na...?" A vylezlo z něj, že byl v Praze, moc se mu tam líbilo, hlavně průvodci, když vyprávěli legendy a tak. Dostali jsme se k tématu hudba, kecali, co dělá on apod. Pak řekl, že když jde o ty koncerty, že si vyměníme čísla a můžem chodit spolu. Tak a kámen úrazu. Vůbec se mi nelíbí. Nevím, kolik mu může být, lehce začíná plešatět, ale věk bych tipovala tak 33. K telefonům - že mám španělský číslo jsem zamlčela, řekla jsem, že jen český a to že je mu naprd, tak ať mi dá mail. Ten on prej nemá, tak ať mu dám český. Nebylo úniku. Dala jsem. On mě prozváněl, zamlčela jsem, že mám mobil v tašce a modlila se, ať nejsou slyšet vibrace. Během toho kecání mě párkrát chytil za ruku, furt opakoval, jak mám krásnej úsměv, jak dobře mluvím španělsky, jak jsem neuvěřitelně zajímavá, jednou mě i držel kolem ramen apod. Já tohle chování u Čechů nestrpím, nicméně u Španělů to je celkem obvyklý a přiznám se, že kdyby se mi líbil, tak mi to vůbec nebude vadit. V osum jsem dělala děsně překvapenou, že už je osum, že musím běžet, ptal se, kde bydlím, tak jsem řekla, že kousek odtud, pak jsme se rozloučili a nazdar. Oddechla jsem si, že ho nenapadlo mě vyprovodit. Jako story dobrá, ale chce se mnou jít na koncert příští pátek. Hned jsem psala Báře S.O.S. :-) Tolik neděle.


pondělí 23. září

Spím. Přemejšlím nad včerejškem. Kontroluju mobil, jestli se náhodou "DonJuan" neozval. Naštěstí ne. Den jsem pojala jako povinně flákací. Oholila jsem si nohy (děsně důležitá informace :-)), koukla na dva díly "Výměny manželek", postahovala si nějaké písničky, uvařila si polévku z červené řepy a večer koukla na vystoupení Ondřeje Lišky na ČT24. Za celý den jsem nevytáhla paty z domu, tedy by se dal považovat za nejnudnější, ale po té neděli jsem ho potřebovala jako sůl. Před spaním mi udělala radost zpráva na webu, že za týden startuje projekt, kdy jeden novinář strávil víkend s Leivou a natáčel proces vzniku jedné z písniček. Během tří týdnů představí osm cca 5 minutových dílů a co jsem viděla ukázky, mám se na co těšit. :-) Dnes taky odjeli rodiče a teta Emechoty a musím říct, jak mě překvapili - tolik lidí na malém prostoru a udržovali neskutečný pořádek. A holka je po nich!


úterý 24. září

Dnes jsem si musela přivstat a po 9h vycházela a to z několika důvodů. Nejdřív jsem měla namířeno do FNACu koupit si CD Ivána Ferreira, které ten den vyšlo. Ne že by mi šlo o to CD, ale na prvních pár majitelů čekalo kromě cédéčka několik lístků na jeho speciální vystoupení tuto neděli, shodou okolností v mém oblíbeném sále Galileo. Má pak ještě jeden normální koncert v Madridu v říjnu, ale to se mi kryje s vystoupením Daniho Martína. Tak mě napadlo využít toho takto. Před desátou, tedy před otevíračkou, jsem byla na místě a vzápětí si CD koupila. Jenže jsem k němu na pokladně nic nedostala. Žádnou vstupenku jak jsem čekala. No jo, vona si totiž Horská myslí, že jí všechno strčej pod nos. Zřejmě o ni bylo třeba zažádat s paragonem na informacích u vchodu, ale madam Horská si nebyla jistá, co by asi tak říkala, tak odešla z obdchodu s cédéčkem skoro za pět stovek, který by si normálně asi ani nekoupila, navíc si ho tu nemá na čem přehrát a má prd. Ale dobře jí tak!!! Vostuda to je a potřebovala to. Takže tu může pofňukávat leda tak sama nad sebou a varuju Vás se jí zastávat! Ach jo. Já jsem ale dylina, fakt že jo. Tak dál. Šla jsem k bankomatu vybrat si hotovost, mou kartu akceptoval jeden němckej s návodem v angličtině, byla to docela sranda, ale dostala jsem prachy i kartu a to bylo hlavní. Pokračovala jsem do onoho domovského knihkupectví Benjamína Prada s dotazem, zda tam (ne)seženu jednu jeho knížku. Ve španělštině se na rozdíl od češtiny dávají otázky kladné - Víš? Máte? Sehnala bych...? Tak mi dává docela práci na to myslet. :-) Knížku o tom, jak vznikalo album pro Joaquína Sabinu v Praze, neměli. Další štace - konečně pedagogická fakulta, kancelář pro Erasmus studenty, kam jsem se šla oficiálně nahlásit. Fakultu už znám, ale ohledně kanceláře jsem bloudila. V budově jsem zastavila pána s dotazem, zda neví, kde to je - tedy přízemí, křídlo 4. On že ano, že normálně bych to prošla tady, ale jak vidím, opravuje se, tak to musím obejít horem, pak zahnout atd. Tak jsem šla, tam jsem opět bloudila, on si toho všimnul, říkal: "Ne, ne, odbočit až na konci chodby a pak až zahnout." Tak tam dorazím, zaklepu na neoznačené dveře, otevřu a tam seděl pomocný personál celé fakulty a svačil. :-) Kancl tam fakt nebyl. No tak jsem se lehce zoufalá vracela zpět a opět jsem natrefila na toho pána, usmíval se a ptal se, zda jsem to našla, tak jsem se usmála a řekla, že bohužel, že mě poslali na opačnou stranu. To ho namíchlo, zastavil jednu kolegyni s dotazem: "Kde tady herdek máme kancelář pro zahraniční studenty?" Že tady slečna chudinka bloudí. Paní, no že tam teď není a že je jinde a že se musí tam a tam. A on dobře a řekl: "Pojď se mnou, já tě tam zavedu." Fakt mě předal přímo paní v kanclu, jejímu kolegovi sdělil, co je to tu za nepořádek a kdo ví co, zase se na mě usmál, mrknul a řekl: "Tak nashle!" Úžasnej pán! Můj spasitel. :-) Ženská se chvíli vykecávala na telefonu a pak se na mě obrátila s dotazem, ať povím, co mě sem přivádí. Tak jsem ze sebe vypravila, že jsem studentka z České republiky a že vůbec nevím, jaký papíry po mně bude chtít. :-) Otevřela jsem desky, ona si vybrala, trochu jsme to pořešily a pak mi řekla, že ve středu 2.10. ráno bude informační schůzka (dnes mi přišel mail, schůzka bude, 2. ale od 12h :-)). Odtamtud jsem šla domů, tedy opět přes půlku Madridu, ale tentokrát jinou cestou, částečně tou, kterou ráno jedu metrem čili přes "Čtyři cesty" nebo-li "Milión schodů". Zastavila jsem se v tamní pobočce FNACu a podařilo se mi sehnat úplně první album Perezy, kterého tu v dubnu a v červnu měli čtyři prdele, zato teď nebylo v centru k dostání. Jenže jsem tam narazila na cédéčka Quiqueho Gonzáleze v akci, no nemohla jsem je tam nechat, že... chudák kreditka. Co je vlastně debetka (ale to já vlastně neznám a do banky můžu jen v doprovodu rodičů :-)). Po příchodu domů se holky klasicky zeptaly, jak se mám a já jim místo obvyklého "Skvěle" řekla, že hrůza. Vyděsily se. Tak jsem dodala, že procházky se zastávkou ve FNACu mě brzy zruinují a ukázala tašku s cédéčkama. :-) Žasly, proč si to nestáhnu na webu, ale já jim vysvětlila, že od určitých umělců, španělských zvlášť, si potrpím na originály. Večer jsem ještě zašla nakoupit potraviny a jak jsem se chlubila, že tu vzorně jím, tak na sebe napráskám, že jsem spráskala pytlík brambůrků a tabulku oříškové Milky. Úlet. Slibuju. V noci jsem se bříšku omlouvala. Jo a bezva věc - zjistila jsem, že můj nový objev, písničkář Dani Flaco, jehož koncert mi utekl minulou středu, bude mít v tomtéž baru brzy opáčko, tak se těším! A taky mi odepsala Clara, majitelka bytu, že tu můžu prodloužit smlouvu a zůstat tu až do konce ledna a taky platit hotově, paráda. A poslední poznámka z toho dne: děkuju Vám za esemesku! Obrovská vzácnost tady v zahraničí! Děkuju!!!


středa 25. září

Dnes jsem si objednala masku na spaní, takové ty látkové klapky na oči a těším se, až mi je ségra přiveze. Okno dokážu zatemnit perfektně, ale skrz dveře jde občas světlo z chodby a holky jdou kolikrát spát nad ránem. Další zajímavost - během dne psal Daniel, ten týpek z parku, zda se nechystám zítra na koncert do Galiela, že bychom šli spolu. Dost jsem si oddechla, že měl na mysli čtvrtek, protože do Galilea jsem šla ten večer, tedy ve středu. Přiznám se, že jsem se rozhodla ho ignorovat, to číslo jsem mu vlastně dala jen proto, že jsem nevěděla, jak zareagovat. Ještě jsem si stáhla do mobilu aplikaci na blokování sms a telefonátů z určitého čísla. Myslela jsem si, že to tak líp vypustím z hlavy, jenže ono to sice blokuje jemu, ale já mám přístup ke zprávám, tedy si je přečtu a dostávám i info o nepřijatých hovorech. No to bude něco. Mnohem příjemnější téma je ten koncert. Opět Galileo. Vejdu a jen co mě uviděl číšník, zvolal: "Á slečna! No běž si ke svému stolečku, čeká na Tebe." To bylo milý, že mě poznal a že už tam jsem takhle zavedená. :-) Přišel další číšník a co si dám k pití, tentokrát jsem poprosila o malé pivo. Řekl, že pivo mají lahváče, no tak já, že neva, to dám. A dala jsem! Moje úplně první láhev a já ji během koncertu krásně vyzunkla. :-) Jako tapas, tedy to drobné minijídlo zdarma k pití, jsem opět dostala arašídy a slané krackery. Jak jsem si všimla, dávají to tam ke všemu. Na jednu stranu mi to bylo trochu líto nepoznat nic španělsého a za 5 euro pivo, to se mohli trochu vytáhnout, na druhou kdyby mi dali olivy nebo něco co nejím a co by mi nenaředilo to pivo... můžu bejt ráda. Koncert se dá shrnout následovně: nejlepší jsou ty akce, od kterých nic moc nečekáte. Já na Césara Popa šla proto, že ho znám jako klávesistu z Perezy a z Leivovy doprovodné kapely, jako písničkář mi byl neznámý. Ale bylo to bezva, mělo to krásnou atmosféru, opět vystoupil i ten Dani Flaco, který mi jednou unikl, ale měl by mít brzy repete a na závěr jako host byl frontman kapely Los Madison, kterou má rád Leiva a já je znám díky němu. Jeho jsme nepoznala, ale jen co začala hrát písnička "Compás de espera", hned jsem se zorientovala. Prostě moc fajn večer. Po příchodu domů jsem si všimla, že zas psal Daniel, že jestli zítra nemůžu, že to vůbec nevadí, hlavně ať koupím lístek na toho 4. a že jestli si chci o víkendu pokecat, ať se mu ozvu. Ach jo. On se chce jen kamarádit a já se chovám jak kráva. Bára mě utěšuje, že mám právo si vybírat, že je to čistě moje věc, co kde a s kým budu dělat. Budiž, má pravdu, ale já jen prostě nevím, jak teď reagovat, respektive co když ho potkám příští pátek na tom koncertě. Lístek jsem si objednávala přes web, přišel mi na mail, ten on nemá, takže trochu spoléhám na to, že už ho prostě neuvidím. Kéž by! Ale patří mi to!


no a čtvrtek 26. září

Po probuzení jsem Vám chtěla hned psát, abych na to nezapomněla, abych dodržela rozestup 5 dní a nesepisovala zas romány, ale byla jsem jak na ústředně. Psala Káča -vychovatelka a teď paní učitelka v Praze, jak jsem u ní nocovala před odletem- s omluvou, že se tři týdny neozvala, ale že toho má až nad hlavu. Vzápětí psala spolužačka z gymplu, jak se vede a že jsem jí slíbila poslat nějaký odkazy na mý oblíbený španělský písničky. No dovedete si představit, co jsem jí poslala za seznam! Do Vánoc nemusí dělat nic jiného než poslouchat. Navíc jsem měla potřebu všechno aspoň trochu okomentovat, aby měla představu, co poslouchá. :-) Do toho jsem četla drby na webu, že se Richard Krajčo podruhý rozvádí. A co mě moc překvapilo a potěšilo: v noci jsem na Twitter hodila krátkou zprávu, že jsem se právě vrátila z nádherného koncertu Césara Popa. Používám ho ve španělštině na rozdíl od Facebooku. No a funguje tam taková věc, že César Pop si toho mého komentáře všiml a zaškrtl si ho jako oblíbený. On jich označil tedy povícero, ale stejně jsem měla radost, že ho nepřešel jen tak. :-) No a poslední věc - než jsem se vzpamatovala, byl večer, co s tím. Vzhledem k tomu, že je Světový den cizích jazyků, tak České centrum v Madridu promítalo ve francouzské pobočce v centru český film od Zelenky "Rok ďábla" s Nohavicou, Čechomorem a Plíhalem se španělskými titulky. Ve vedlejším sále běžel Krteček, ale potřebuju si posouvat hranice a zvyšovat náročnost. :-) Bylo to vtipný - jednak že se nás sešlo osm, z toho čtyři lidi byli organizátoři a taky proto, jaký to mělo titulky, prostě řadu věcí se neobtěžovali autoři přeložit. Ale film se mi moc líbil, znala jsem ho jen trošičku. No a teď jsem doma, dopralo se a dosušilo prádlo, dovařila jsem si luštěninovou pomazánku, půjdu do sprchy a zalehnu. Holky odjely a vrátí se až v neděli večer, tak tu budu mít obzvlášť klid. V pátek, tedy dnes, se chytám na policii, abych se nahlásila jako cizinka s dlouhodobějším pobytem a žádostí o přidělení cizineckého čísla. Tak jsem na to zvědavá, mám jen občanku. Večer bych se taky měla sejít s kamarádkou z ČR, co sem dorazila v pondělí a bude tu do února studovat. No a víkend je daleko. :-)

Padám únavou, posílám pozdravy, všechny otázky z přechozího mailu na Vás stále platí a těším se na Vaši odpověď! Ale ne za každou cenu, jen si dejte načas a užijte víkend, zvlášť jestli bude babí léto!

Vaše Kristýna (Puchýřová :-) a Mozolová) z Madridu

a fotky nesmí chybět :-)

a co Vám to přišlo: oficiální fotky z prezentace knih Benjamína Prada aneb výsměch mému domnělému opálení; k fotce s Benjamínem - přiznávám, jak chodím všude sama, bylo mi ve čtvrtek lehce líto, že zatímco ostatní se s ním fotí, já budu bez fotky - tradá, noční šok :-); pak fotka z autogramiády Daniho Martína a jeho fronty :-); Sportovní palác; fotky z koncertu jak Césara Popa tak Benjamína (s cylindrem) s Rubénem a Rebekou; akademie, kde se konala výstava fotek; vějíře, na které mám zálusk a uzurpovaná cédéčka. :-)

K.