Madrid se hlásí ke slovu. :-) Normálně bych už šla dneska spát, zítra ráno zase vstávám do školy, ale Inma mi řekla, že dnes nám přijede naše druhá spolubydlící, má dorazit mezi 23-24h a mně se nechce seznamovat se s ní až ráno a v pyžamu. Přemýšlela jsem, jak využít ještě skoro dvě hodiny a do toho mi zapípala Vaše smska. Inu, jeden email už máte přečtený, je na čase pustit se do druhého.
Předem (a vlastně i zpětně) se omlouvám za chyby - hrubky i překlepy, prostě je toho tolik, že píšu rychle, než se mi to vypaří z hlavy a napadne mě dalších x- věcí, se kterými se chci ještě podělit.
Tak chtěla jsem začít slovy, co se za ten týden odehrálo a já Vám psala v úterý večer. No ne. Tady toho zažívám tolik, že mi přijde nemožný, že Vám teď budu popisovat jen nových pět dní.
+ještě úterý 10. září
Zapomněla jsem se pochlubit, že mě tu zastavují Španělé a ptají se na cestu a já jim ve většině případů dokážu poradit. Mám radost, jak se tu orientuju. Byl to můj cíl, podobně jako když jsem začínala v Praze. Ten den ráno jsem se nestihla nasnídat a v půlce cesty na rektorát, kde jsem se měla nahlásit, že jsem dorazila do Madridu, jsem se zastvavila na rohu u náměstí Puerta del Sol na celkem typickou snídani Španělů "churros con chocolate" nebo-li churros s čokoládou, to jsou takové ty smažené zahnuté tyčky, co Vám na fotce, když jsem Vám ukazovala sestřenku Katku, evokovaly párky. Normálně to nejím, moc mi nechutnají, natož smažené a po ránu, ale řekla jsem si, že v rámci konverzace, učení se placení v eurech a trochu načichnutí kultury se na ně holt zastavím.
středa 11. září
Dnes, než jsem vyšla z bytu ráno na metro, jsem z okna slyšela zvláštní zvuky, něco jsem tušila, nechtěla jsem si to připouštět, ale pak jsem si řekla, že lepší bude být realistka než optimistka a vracet se pro deštník. Jo. Otevřela jsem okno, vyklonila se a potvrdila si domněnku. Lilo. Ne pršelo. Lilo jak z konve. Děštník sice mám, ale jedny boty jsou balerínky, druhý lodičky a třetí nenaimpregnované polobotky. Naštěstí jsem to přeběhla, metro mám za rohem. Inma se mi pak smála, když jsem jí zděšeně popisovala, že ráno pršelo a vysvětlila mi, že můžu být ráda, že to během dne ustalo, neboť v Madridu to prý povětšinou funguje tak, že když ráno začne pršet, tak prší celý den, stejně jako když vyjde slunce, tak svítí celý den. Dnes jsem se taky dověděla, že můj oblíbený spisovatel Benjamín Prado, na jehož recitační večer spojený s koncertem se chystám příští čtvrtek, vydává dvě nové knihy a bude je prezentovat na jedné akci. Snad se mi poštěstí se tam zajít podívat. Taky se mi konečně -byť ztuha- začíná dařit vařit "moje jídla". (* dle principů Jíme jinak)
čtvrtek 12. září
Ve škole jsme brali celkem užitečné fráze, tak mě to i bavilo. Cesta zpátky pěšky domů byla nádherná, jak počasí tak i trasa. Konečně jsem sehnala slunečnicový olej. Španělé si zakládají na olivovém, ten je všude, ale podle mě prostě patří do studené kuchyně. Lisovat ho složitě za studena a pak ho fláknout do vaření, pečení či smažení je prostě blbost. Pak se mi povedla úžasná věc - podařilo se mi sehnat lístek na koncert na 4.10. (a to jsem si řekla, že od října už se budu věnovat škole, haha), jenže je to večer s jakousi mně neznámou kapelou, ale budou tam mít řadu hostů - například Loquilla (toho jsem viděla už v červnu při mém tajném výletě na koncertě spolu s Leivou a Arielem Rotem), pak Rubén Pozo (toho uvidím s tím spisovatelem Benjamínem Pradem) a pár dalších zvučných jmen, lístek opět ani ne za 10 euro a ještě ke všemu v tom hezkém sále Galileo Galilei. Nešlo odolat. :-)
pátek 13. září
Nejsem pověrčivá a pro mě jeden z nejhezčích dnů v Madridu, konečně mi dorazilo stipendium na účet, všechno papírovaní a obíhání s tím spojené za mě musela vyřizovat Markéta a hlavně mi ho udělili na 5 měsíců a ne jen na 4 jak jsem si myslela. Paráda. Do školy jsem jela metrem novou trasou (přes centrum, doteď se tam opravovaly koleje, tak byla uzavírka), nebylo narváno, seděla jsem celou cestu, ale musím vždy jednou přestoupit ve stanici "Cuatro Caminos" - v překladu "Čtyři cesty". Večer jsem pak Inmaculadě vyprávěla, že absolutně nechápu, jak se ta zastávka tak může jmenovat, že mnohem vhodnější by byl název "Un millón de escaleras" neboli "Milión schodů". Časově to tedy vyjde na stejno jako původní cesta jiným metrem, protože ten přestup vám zabere 4 minuty a za každým rohem, kde už čekáte nástupiště, se před vámi objeví nekonečné schodiště. :-) Ale pořídím si tu pěknej zadek. :-)))) Škola byla super, zatím nejvíc, poprvý jsem se nenudila a hlavně nás bylo málo, protože ze čtvrtka na pátek byl nějaký noční vítací mejdan pro Erasmus studenty na diskotéce (tyhle ožírací akce mě vážně neberou a vyhejbám se jim o sto šest), vážně bylo znát, když vás ve třídě není 35 ale 15. Což ale zrovna Vám nemusím nijak vysvětlovat. :-) No a cesta zpět - opět nádhera, ale hlavně jsem si dala úkol konečně se zastavit na pobočce telefonního operátora a vyřídit si španělskou SIM kartu neboli španělské telefonní číslo. Fronta na půl hodiny, ale dočkala jsem se. Hned první věta za pozdravem zněla: "Jsem cizinka.", takže se prodavač začal smát, ale bylo to naprosto v pohodě. Možná akorát když chtěl pas a já mu vysvětlila, že ten nevedu, že jezdím jen na občanku, tak říkal, že pro příště ať ho mám, že všechny ty smlouvy preferujou pas. Když nad tím tak přemejšlím, žádnej problém jsem v tom obchodě neměla, takže se mi nepodařilo ani ulovit žádnýho španělskýho Kořínka. :-))) (* dcera paní Dostálové žije v Londýně, kde před několika měsíci v obchodě s telefony poznala jednoho Angličana, který jí pomohl s technickým problémem, a teď je jejím přítelem; jeho jméno lze přeložit jako "Kořen", proto paní Dostálová používá pro svého skoro-zetě milou přezdívku "Kořínek"). Z domova mi volali, že dorazily pohledy, což mě překvapilo, jaká to byla rychlost! Večer jsem šla brzy spát, protože Inma odjela s kamarádkou někam na mejdan (byla jsem taky zvaná, ale fakt jsem se potřebovala vyspat a navíc moje komunikativní španělština je zatím tragicky bídná).
sobota 14. září
Vyspávala jsem si do 9:30, jednak bez stresu, že prošvihnu budík do školy, pak že jsem tu byla sama a hlavně kvůli venkovním žaluziím. Hrozně si užívím, že stačí udělat pár pohybů a v mžiku mám v pokoji naprostou tmu, tu z domu neznám, prosvítá mi do pokoje pouliční lampa, tak o to víc si to spaní tady užívám. A když se mě Inma ptala, co se mi tu v Madridu nejvíc líbí, tak jsem říkala, že si hlavně užívám to spaní, protože když jsem tu byla v dubnu a červnu, tak to bylo jen na skok a člověk má potřebu toho co nejvíc vidět, když hned letí domů a každou minutu v posteli si vyčítá. Přesně si vybavuju, jak jsem v tom červnu odpoledne po koncertu Leivy a spol., padla únavou a nevyspáním na 2h a hrozně si pak nadávala, že trčím v hostelu namísto lítání po Madridu. Takže to povalování a dospávání si teď vyloženě užívám a beru to jako příjemnou satisfakci za to, že jsem tak dlouho mimo domov. Během dne dorazil Juan. Což je fešný :-) kamarád Inmy, seznámili se spolu v Německu, jak mi Inma vysvětlovala nechodí spolu, ale jak jsem pochopila, Juan se sem chodí s ní najíst a vyspat. :-))) Prej se nechce vázat. No je Vám to jasný, že jo. :-))) Mně tu byla přes den zima, tak jsem si řekla, že vyrazím ven o trochu dřív - chystala jsem se pro lístky na koncert s recitací Benjamína Prada. Venku bylo 30 °C, takže jsem se cestou zašla zchladit do pětipatrového obchoďáku El Corte Inglés, pak jsem objevila zdejší budovy Opery, nádherný plácek, pak jsem šla ulicí, kde spoustu lidí stálo frontu do několika knihkupectí a zároveň v té ulici mělo hodně lidí rozložené deky a na nich vyskládané knížky. Asi nějaký knižní blešák. Prodej lístků měl začít v 19h, měla jsem čas, tak jsem to vzala jinou ulicí než minule, když jsem tam měla namířeno na ten bezplatný vstup na večer s tím Argentincem. No a byla to neskutečná náhoda nebo vůle boží. :-) Natrefila jsem na obchod se zdravou výživou, ale opravdovej, pořádnej, skvěle zásobenej, ty ceny taky nebyly až taková hrůza a ještě akceptovali moji kreditku (což ne vždy v malých obchodech jde). No já byla v sedmém nebi, odnesla jsem si jáhly, tofu natural a rýžový čokoládový nápoj na ochutnání, dosud jsem kupovala jen sójový. Celá nadšená jsem pokračovala do Sala Galielo Galieli pro lístek. Vešla jsem dovnitř, nevěděla jsem, zda mám jít po schodech nahoru, zda se tam neukrývá pokladna, ale nakonec jsem zamířila na bar, že se zeptám číšníků. Obsluhoval mě jeden moc milej postarší pán. Říkal, že to funguje tak, že mu řeknu jméno, on na to jméno zarezervuje stůl pro šest - prej kolik budu chtít míst a příští sobotu u vchodu zaplatím oněch 10 eur a až vejdu, tak mám říct číšníkům, že tu mám rezervaci na toto jméno a že už se postaraj. Tak prej to jméno. Říkám: "Jen jméno, občanku nepotřebujete?" Že fakt jen jméno, pokud není nějaký zvláštní (vysmátě), tak jsem mu odpověděla, že jsem Češka a že jsem Kristýna Horská. :-) Tak teda, že si to radši opíše z tý občanky a nakonec to vzdal (nechápal, že mám po T tvrdý Y) a chtěl, ať mu to napíšu sama. No a to bylo vše, popřál mi hezký večer a že mi hned zarezervuje to místo. Měla jsem velkou radost, jak to šlo hladce a hlavně, že ty lístky nebyly hned vyprodaný, pro mě to je holt událost, na kterou se hrozně těším. :-) Pak jsem se zastavila v ulici pro chléb - říkám, že chci něco jako normální chléb, ale že nevím, jak se to vlastně řekne. Paní prodavačka se smála, říkala že se má hlásit o "barra de pan", což je doslova tyč chleba a v podstatě to jsou takový veky (co jsou druhej den hned tvrdý a blbě se krájej!), ale s mou fazolovou pomazánkou chutnaj. To Inmaculada čuměla, co to je, stejně jako Juan dnes ráno viděl poprvý v životě jáhly a má pocit, že to snídá celá Česká republika. :-)))) No a jak jsem byla celá taková potěšená, že to všechno krásně klaplo, tak jsem cestou z pekařství hodila pár drobáků žebračce, co seděla u obchodu. Těch tady je a mně je jich tak líto!!!! :-( Cestou domů jsem to vzala opačnou ulicí a šla jsem kolem Prada, sháněla jsem pohled s Pradem pro kamarádku, která miluje výtvarný umění, který mě neoslovuje, ale musím přiznat, že procházka kolem muzea byla sice delší, ale nádherná, budova to je ohromná, překrásná a já ji mám v podstatě za rohem. Po příchodu se mě Inma s Juanem ptali, z čeho jsem tak vysmátá, tak jsem jim popisovala, že jsem našla bioobchod, kde můžu platit navíc kartou a ještě se mi podařilo rezervovat místo na koncert příští sobotu. Pak se někam vypařili, tak jsem šla lehnout (před půlnocí), vrátili se o půlnoci, ale já jsem tady tak uchozená, že večer padnu do postele a nemám problém usnout.
neděle 15. září
Spala jsem do 10:30, dělám pokroky, Juan vylez v 10:35 a Inma v 10:40. Všichni jsme se tak nějak motali v kuchyňce, on nemohl z těch žlutejch kuliček jménem jáhly, furt řešil, co to je, Inma se mu snažila vysvětlit, že je to něco jako kuskus a on že neví, co to je kuskus. :-) Byl tu celý den, tak jsem se rozhodla odpoledne vzít rozečtenou knížku a (konečně!!!!!) jít do parku Retiro, který mám za rohem. Chvilku jsem si tam četla, do toho tam na mě hvízdal jeden Španěl, co šel kolem (prej "Jak se máš, krasavice?" :-))). Jenže pak začal být hrozný hluk, nad parkem lítaly vrtulníky, nedalo se v klid číst, tak jsem se sebrala s tím, že si zajdu do centra, což znamená jen přejít široky bulvár Paseo del Prado. Jo, jenže ten byl zahrazen. Všude hafo lidí. V tu chvíli totiž Madridem projížděl nějaký cyklistický závod, takže všichni nadšeně mávali a hulákali a já nevěděla kudy kam. Naštěstí to v 18h opadlo a otevřeli jeden přechod, tak jsem pokračovala v cestě do knihkupectví - koupila jsem si knížku, po které jsem toužila už od prázdnin - v originále jsem četla právě toho mého oblíbeného spisovatele Benjamína Prada a jeho román "Mala gente que camina" a natolik se mi líbil, že jsem si říkala, až budu v Madridu, tak si ho koupím. Stalo se. Plus jsem ještě narazila na tu knížku, kterou mám zrovna rozečtenou v češtině, tak jsem si ji koupila v té španělštině. Jedná se o soubor povídek, které jsou lehce terapeutické. Je to něco jako ta knížka v družině Buddhovy pohádky.
No a právě dorazila Španělka z Andalusie (správně z Murcie, ale pro mě je Andalusie všechno na jih od Madridu), dopralo se a dosušilo prádlo v sušičce. Tak teď jsme se představily. Panebože, zase trapas, já všem automaticky podávám ruku namísto běžného líbání. Než mi to dojde, tak chci dát pusu na jednu stranu, jenže jako pravačka jdu automaticky napravo, ovšem začíná se nalevo, takže srážka. Do toho se tu Inma směje, jak zas mám nataženou ruku. Hlavně že si tu celý večer opakuju "PUSA VLEVO, PUSA VPRAVO"! A houbelec, děsím se toho, že se to naučím na konci ledna a budete jedna z prvních, která se o tom přesvědčí, až vběhnu do družiny a budu vás tam všechy voblizovat. :-)))
No zase jsem se rozepsala, zas to nešlo stručněji, zas nemám sílu to po sobě číst a opravovat hrubky, takže odesílám (v zápětí dodám i nějaké fotky). Mějte se krásně, utíká to! Co Tobiáš - jak pochodil s klubem? Co klub - funguje? Co paní Voříšková - žije? :-) A paní Čecháčková? A hlavně co Vy a děti? Vůůůůůbec se nestresujte nějakým odepisováním, až bude čas (byť by to měly být vánoční prázdniny), tak prostě napíšete. Je mi jasný, že když odpadne jedna pomocná ruka, navíc na začátku školního roku, je to znát. Takže pohoda, klid, držte se. SMSka mě moc potěšila a ještě se domluvíme na to zavolání ze zdejší pevný linky k Vám do družiny. Snad to vyjde. :-) Já jdu zalehnout, čeká mě - doufám - bezva týden. Zase se ozvu!
Kristýna z Madridu :-)
Tak fotky, co přikládám:
je tam fotka plyšové opice - jak jsem mohla opomenout!!! Když mě zde ubytovávali rodiče Inmaculady, ukázali mi i pokoje holek. A v Begonině pokoji (sestra Inmaculady, ještě ji neznám) seděla na posteli ta plyšová opice s ušankou na hlavě :-) nadšeně jsem volala "Jé, plyšové zvířátko, taky doma jedno mám!" :-) a maminka, paní Clara, říkala "Klidně si ji půjčuj." :-) ale kdepak, jednak je Begoni a hlavně můj Prďa je jen jeden a nic ho nenahradí. Tu opici jsem po Skypu ukazovala domů a dělala si z nich legraci, že moje úchylka evidentně přestává být deviací, že to je prostě normální mít v domácnosti jednu opici a že by se nad sebou měl zamyslet ten, kdo takové plyšové a velké zvíře nevlastní :-) tak doma ze mě šíleli. Jo ještě přidávám svoji fotku, kterou pořídila moje kamarádka Bára z Plzně, co u nás byla poslední víkend než jsem šla do družiny a jela do Madridu. A zbylé fotky - nahodilý mix - snídaně churros; moje vaření; výhled z balkonu; třída, kde mám španělštinu; Prado; knížky...
Komentáře
Okomentovat