Deník L@dy Madrid

Moje milá paní vychovatelko! V rámci zkrácení nabraného zpoždění si odpustím patetický úvod, jaký by si zasluhoval jubilejní megaemail číslo deset. Realita je ale taková, že mě nenapadá nic vtipnýho nebo aspoň kloudnýho. Hrůza. Kam jsem se to dopracovala. No tak aspoň, co jsme během toho zase zažila. úterý 22. října Dospávám předchozí čtyři dny a probouzím se do deštivého a studeného dne. Říkám si, že nevadí, že je potřeba poznat a naučit se brát Madrid i v tomto počasí. Navíc můžu konečně vyvenčit svůj nový deštník a botky. Proto taky zamítám metro a vyrážím pěšky. Řeknu Vám, boty obstály na jedničku s hvězdičkou, zato deštník se moc nevytáh. Mohl být širší než vyšší a přes ten průhledný igelit vidím stejně jak přes Inmy brýle se čtyřmi dioptriemi, které jsem si zkoušela, když je nechala válet na umyvadle. Do školy - ne, začnu psát "na fakultu", protože pak automaticky používám slovo škola i ve španělštině a holky se mi smějou, že tady se to používá pouze pro základku - t...

Moje milá paní vychovatelko! Šupem na další pětidenku. Nezastavujem, máme zpoždění, načatá desítka (jakože již plynou dny z megaemailu číslo 10, nemluvím o pivu :-)) a já Vám ještě nepopsala ty říjnové spadající do devítky. Tak co jsem zažila tentokrát: čtvrtek 17. října Dnes byla na programu škola. Ve čtvrtky mám mít podle oficiálního rozvrhu dvě přednášky, ale ta první -Didaktika španělštiny- se hromadně učí jen v úterky, ve čtvrtky jsme rozdělený do skupin a moje skupina bude mít výuku až od konce listopadu. No já si umím vybrat předměty. :-) Takže jsem z domu vyrážela až před třetí hodinou. Cesta krásná jako mladé Španělky. O nich jsem ještě nemluvila. To Vám jsou tak hezký holky, že vůbec nechápu, jak se ve Španělsku může držet monogamie. Já být Španěl, tak si nevyberu, a pokud, tak je to stejně problém, neb cestou na rande s dotyčnou potkám dalších deset stejně tak krásnejch holek. Španělky jsou rozhodně štíhlejší než Češky. Přičítám to životnímu stylu (jí se tu pomalu, v sedě,...

Moje milá paní vychovatelko, to jsem tomu dala. Pochlubit se změnou taktiky a psát Vám až teď. Hrůza. Nepovedlo se, vrátím se k onomu osvědčenému ponocování a sepisování románů v rozestupu pěti dní. Posledně jsem končila tím, že jen co email dopíšu, mizím na koncert bratránka Leivy, písničkáře Vikxie ho (jmenuje se Víctor, když pobýval v Anglii přezdívali mu "pikxie"(=skřítek) a on to teď smíchal do jména Vikxie). No a o tom jeho pátečním koncertu se musím ještě zmínit, než přejdu k sobotě. :-) Do Búho real, kde se akce konala, jsem šla snad už počtvrtý a říkala si, že tentokrát to už konečně najdu bez problémů. Jo, houby. Špatně jsem uhnula a trochu si zašla, takže jsem přišla minutu před oficiálním začátkem, tedy ve 21,29, byť se dalo tušit, že koncert dřív jak v deset nezačne. Nicméně už bylo docela dost plno, můj tradiční stoleček byl obsazený a mně nezbylo než si jít stoupnout na bok ke kulečníku, chtěla-li jsem být blízko a něco vidět. Krátce před vystoupením se přede m...